Julietta čili Slasti neřesti

U dvora Ferdinanda Neapolského

Několik dnů po našem příjezdu do Neapole jsme tyly pozvány králem Ferdinandem pozorovat z balkónu paláce takzvanou „Cuccagnu“, což je jedna z nejzvláštnějších slavností jeho říše. Často jsem již o této lidové, ale výstřední veselící slýchávala, ale to, co mi bylo dopřáno vidět, mnohonásobně překonalo vše, co jsem si pod oním názvem představovala.

Ferdinand a královna Charlotta nás očekávali v budoáru, jehož okna vedla na slavnostní prostranství. Mimo nás byl ještě přítomen vévoda z Gravines, známý, asi padesátiletý smilník, a spolu s ním ještě La Riccia.

Sotva jsme dopily čokoládu, řekl nám král: „Pokud ještě tuto podívanou neznáte, bude se vám zdát velmi barbarská.“

„Právě něco takového milujeme, sire,“ odpověděla jsem mu. „Je již dlouhou dobu mým přáním, aby podobné veselíce nebo i gladiátorské zápasy byly zavedeny i u nás ve Francii, protože jen krvavými hrami je udržována skutečná síla národů. Národ, který takovými hrami opovrhuje, stává se změkčilým. Jen vzpomeňte, co se stálo z občanů kdysi celý svět ovládajícího Říma poté, co jakýsi hlupák nastoupil na trůn Césarů, zavedl prostoduché křesťanství a uzavřel cirkusy, když povolil činnost kněžím a mnichům.“

„Naprosto s tebou souhlasím,“ odpověděl Ferdinand, „proto také mé snažení vede k tomu, abych opět zavedl zápasy mezi lidmi a zvěří, ale i zápasy muže proti muži. Gravines a La Riccia mě při tomto snažení usilovně podporují a doufám, že se nám toto dílo podaří.“

„Vždyť přece životy těchto hanebníků nejsou hodný byť jediného slova,“ doplnila Charlotta, „jedná-li se o naši zábavu. Když nám přísluší právo obětovat je pro naše zájmy, o to větší právo máme obětovat je naší rozkoši.“

Pak nám byla předložena vynikající hostina. Obsluhovaly nás mladé dívky, zatímco těhotné ženy nám sloužily za židle a my jsme je přitom s necitelností nám vlastní týrali.

Výtečnými pokrmy a ohnivými víny rozpáleni jsme se pak odebrali trochu potácivým krokem do skvostného sálu, kde již byly učiněny všechny přípravy pro nastávající slavnostní orgie. Účinkujícími při nich měli být: František, Gravines, La Riccia, Charlotta, Clairwillová, Olympie a já. Oběťmi byly ony čtyři těhotné ženy a čtyři dívky, které nás předtím obsluhovaly. Navíc ještě osm dětí obojmo pohlaví, do jejichž prdelek jsme vlévaly vybrané likéry a pily je z nich.

Pak se objevilo čtrnáct bojovníků. Byli nazí a vyčkávali v pokoře nehlasně naše povely. Protože se náš oběd dosti protáhl, muselo být dějiště našich choutek osvětleno. Pět set, gázovými stínidly zakrytých, svící šířilo v sále mírné, příjemné světlo.

„Tak, nyní končíme se vzájemnými radovánkami,“ řekl Ferdinand, „nyní se vše bude odehrávat před očima nás všech.“

Aniž bychom si dlouho vybírali, vrhli jsme se na nejbližší objekty, které se nám naskytly. Šoustali jsme a byli jsme šoustáni. Avšak při takových výstřednostech, kterým jsme se teď oddávali, je nemyslitelné odpustit si ukrutnosti. A tak tu byly drceny ženské prsy, onde bičovány zadnice…