Anna ze zeleného domu

KAPITOLA 18
ANNA ZACHRÁNKYNĚ

Každá velká událost je spojena s malou. Na první pohled se zdá nepochopitelné, že by rozhodnutí jistého ministerského předsedy zahrnout tento okres do své politické okružní cesty mohlo mít něco společného s osudem malé Anny Shirleyové v Zeleném domě. A přece mělo.

V lednu přijel ministerský předseda, aby řečnil před svými přívrženci na velkém shromáždění v Charlottetownu. Většina avonleaských obyvatel patřila ke straně ministerského předsedy, a proto ten večer odjeli skoro všichni muži a většina žen do města, vzdáleného třicet mil. Vydala se tam i paní Ráchel Lyndová. Tato žena se natolik zajímala o politiku, že věřila, že se bez ní žádná schůze nebo manifestace neobejde, třeba šlo o schůzi opoziční strany. Odjela tedy do města a vzala s sebou i svého muže - ten měl hlídat koně - a Marii Cuthbertovou. Marie využila lákavé příležitosti dostat se do města a ještě spatřit živého ministerského předsedu, přenechala tedy domácnost do příštího dne Matějovi a Anně.

A tak zatímco Marie s paní Ráchel cestovaly do Charlottetownu, Matěj s Annou měli útulnou kuchyni v Zeleném domě jenom pro sebe. Oheň příjemné hučel ve starodávných kamnech a na okenních tabulkách se třpytily modrobílé ledové krystalky. Matěj na pohovce pokyvoval hlavou nad časopisem Rádce rolníků a Anna, odhodlaná poctivě se učit, seděla za stolem. Očima každou chvíli vystřelila na polici s hodinami, kde ležela nová kniha, kterou jí dopoledne půjčila Jana Andrewsová. Ujišťovala ji, že je to moc napínavá a zajímavá kniha, a proto Annu svrběly dlaně, jenjen po ní sáhnout. Ale to by znamenalo přenechat zítra vítězství Gilbertu Blythovi. Anna se tedy obrátila k polici zády a na knihu se snažila nemyslit.

„Matěji, učil jste se taky geometrii, když jste chodil do školy?“

„No, tedy... vlastně ne. Neučil jsem se,“ odbroukl Matěj z polospánku.

„To je škoda,“ povzdechla si Anna. „Jinak byste se mnou měl soucit. Nemůžete mě pochopit, když jste se ji nikdy neučil. Je to stín, visící nad celým mým životem. Nemám k tomu ani špetku nadání, Matěji.“

„To teda... nevím, ani bych tomu nevěřil,“ snažil se ji Matěj uklidnit. „Myslím, že ty se dokážeš naučit všechno. Pan Phillips mi minulý týden povídal, když jsme se potkali v obchodě pana Blaira v Carmody, že jsi nejnadanější žákyně z celé školy a že opravdu děláš velké pokroky. To jsou jeho vlastní slova. Jsou lidé, kteří pana Phillipse pomlouvají a tvrdí, že jako učitel za moc nestojí, ale já si myslím, že je dobrý.“

Matěj by pokládal za dobrého každého, kdo pochválí Annu.

„Jsem přesvědčená, že by mi geometrie šla líp, kdyby na obrazcích nebyla písmena,“ rozvažovala Anna. „Všechno se to nadřu, a když potom učitel nakreslí obrazec na tabuli a napíše tam jiná písmena, než jsou v knize, úplně mě to zmate. Myslím, že učitel by neměl tolik zneužívat svého postavení vůči žákům.

Teď se učíme o zemědělství a já jsem se konečně dověděla, od čeho jsou tady červené cesty. Potěšilo mě to. Kdoví jak se dnes baví Marie a paní Lyndová. Paní Lyndová říká, že v Kanadě to jde od desíti k pěti. Soudí tak z toho, jak v Ottawě vládnou, to prý by mělo vážně varovat voliče. Říká, že kdyby ženy dostaly volební právo, hned by nastal obrat k lepšímu. Pro koho hlasujete, Matěji?“

„Volím konzervativce,“ odpověděl Matěj pohotově. Volit konzervativce bylo Matějovým vyznáním víry.

„V tom případě jsem já taky pro konzervativce,“ prohlásila Anna rozhodně. „Jsem ráda, protože Gil... někteří kluci ve škole jsou pro opozici. Myslím, že i pan učitel je pro ni, a taky otec Prissy Andrewsové. A Ruby Gillisová říká, že když se muž dívce dvoří, musí mít stejné náboženské vyznání jako její matka a stejné politické smýšlení jako její otec. Je to opravdu tak, Matěji? Dvořil jste se někdy někomu, Matěji?“

„Pokud si vzpomínám, tak ne,“ odpověděl Matěj, kterého jistě nikdy v životě nic takového nenapadlo.

Anna si v zamyšlení podpírala dlaněmi bradu.

„Ale je to jistě zajímavé, co říkáte, Matěji? Ruby Gillisová povídala, že až bude velká, bude mít nápadníků, kolik bude chtít, a že za ní bude kdekdo bláznit. To je ale podle mě až moc vzrušující. Já bych se klidně spokojila s jedním, hlavně aby neměl v hlavě piliny. Ale Ruby Gillisová o těchhle věcech hodně ví, protože má fůru starších sester, a paní Lyndová říká, že Gillisovic holek je jak psů.

Pan Phillips chodí každý večer na návštěvu k Prissy Andrewsové. Říká, že jí pomáhá s učením, ale taky Miranda Sloanová se přece připravuje k přijímací zkoušce do akademie a podle mě by potřebovala větší pomoc než Prissy, protože je hloupější. Ale té nikdy nechodí po večerech pomáhat. Na světě je moc věcí, kterým nerozumím, Matěji.“

„Abych řekl pravdu, myslím, že ani já všemu nerozumím,“ přiznají se Matěj.

„Ale musím dodělat úlohy. Nemám odvahu otevřít tu novou kríihu, co mi půjčila Jana, dokud se všechno na zítřek nenaučím. Je to velké pokušení, Matěji. Vidím tu knihu docela jasně, i když jsem k ní otočená zády. Jana říkala, že se nad ní tolik naplakala, až se jí udělalo špatně. Já mám ráda knihy, co mě rozbrečí. Ale myslím, že ji odnesu do spíže, zamknu do skříně se zavařeninami a klíč dám vám.

A nesmíte mi ho půjčit, Matěji, dokud nebudu všechno do školy umět, i kdybych vás na kolenou prosila. To se lehko řekne, odolat pokušení, ale mnohem lehčí je odolávat, když člověk nemá klíč. A potom skočím do sklepa a přinesu pár koženáčů. Nedal byste si?“

„No, třeba, nevím. Snad bych si i dal,“ odpovídal Matěj, který jablka koženáče nikdy nerozkousal, ale věděl, že Anna je má moc ráda.

Ve chvíli, kdy se Anna vítězoslavně vracela ze sklepa s talířem jablek, ozval se zvenčí dupot rychlých kroků po zledovatělé cestě, vedoucí k verandě. V příštím okamžiku se otevřely dveře od kuchyně a dovnitř vběhla Diana Barryová.

Byla bledá, udýchaná, hlavu narychlo zabalenou v šátku. Anně vypadl překvapením z rukou talíř, svíčka i jablka a všechno se kutálelo dolů po dřevěných schodech.

Nazítří to Marie našla dole ve vyškvařeném sádle.

„Co se stalo, Diano?“ zvolala Anna. „…