Anna ze zeleného domu

KAPITOLA 20
FANTAZIE SE NEVYPLÁCÍ

Do Zeleného domu opět zavítalo jaro - krásné, rozmarné, houževnaté kanadské jaro, táhnoucí se celým dubnem a květnem. Líbezné a svěží chladivé dny se střídaly s narudlými západy slunce - věčný zázrak probouzející se přírody. V aleji Milenců se už objevovaly na javorech tmavé pupence a kolem Rusalčiny bubliny vyrazilo ze země mladé kapradí se svými střapatými hlavičkami. Na pláni za domem pana Silase rozkvetly pod tmavohnědými listy jarní květy, růžové, bílé hvězdičky, koupající se ve vlastní vůni. Když si tam vyšla celá škola, bylo to opravdu překrásné odpoledne; až do večera se na lukách rozléhaly svěží hlasy dětí, vracejících se s plnými náručemi a koši květin.

„Je mi líto lidí, kteří žijí bez jarních kytek,“ uvažovala Anna. „Diana říká. že snad znají něco krásnějšího, ale copak může být na světě něco krásnějšího? Že ne, Marie? A Diana tvrdí, že v těch zemích lidem ani jarní kytky nechybějí, protože nevědí, jak vypadají. Ale podle mého názoru je právě to na tom všem nejsmutnější. Myslím, že by bylo úplnou tragédií nevědět nic o jarních květech a netoužit po nich. Víte, co si o nich myslím Marie? Že jsou to sestřičky těch květů, které loňského roku zahynuly. Ale dnes jsme se měli skvěle. Obědvali jsme u staré studny v úžlabině porostlé mechem - je to romantické místo. Karel Sloane požádal Artyho Gillise, aby přeskočil studnu, a Arty to udělal, protože nechtěl mít ostudu. Pan Phillips dal Prissy Andrewsové všechny kytky, co nasbíral.

Slyšela jsem, jak přitom řekl: Krásu kráse. Má to z knihy, kterou znám, ale to dokazuje, že má nějakou představivost. Mně taky někdo nutil kytky, ale já je s opovržením odmítla. Neřeknu vám, kdo to byl, protože jsem se zapřísáhla, že jeho jméno nikdy nevyslovím. Udělaly jsme si věnce a ozdobily si klobouky. A když jsme se všichni vraceli domů, pochodovali jsme po silnici a zpívali. Bylo to skvělé, Marie. Všichni Sloanovi vyšli ven, aby nás viděli, a každý, koho jsme potkali, se zastavil a díval se za námi. Vzbuzovali jsme skutečnou senzaci.“

„Ani se nedivím. Takové nesmysly,“ zchladila Annu Marie.

Po prvních jarních květech se objevily fialky a údolí Fialek celé zfialovělo.

Cestou do školy tudy kráčela Anna s očima plnýma obdivu, jako by kráčela po posvátné půdě.

„Když jdu alejí, ani mi moc nezáleží na tom, jestli mě Gil... jestli mě někdo ve škole předběhne,“ řekla Dianě. „Ale sotva se ocitnu ve třídě, hned se všechno změní - a znovu mi záleží na všem jako dřív. Jako bych každou chvíli byla někým jiným. Někdy si myslím, že proto jsem taková. Kdyby ve mně byla jenom jedna Anna, bylo by to mnohem pohodlnější. Ale nebylo by to tak zajímavé.“

Jednoho červnového večera, když sad znovu zářil růžovými květy, žáby kuňkaly v bažinách kolem Stříbrného jezírka a vzduch byl naplněn vůní kvetoucího jetele a balzámových jedlí, seděla Anna u okna ve své podkrovní světničce. Připravovala se do školy, ale brzy se stmívalo, takže se nedalo číst. Pohlédla tedy nad korunu Sněhové královny, obsypané hvězdičkami květů, a s otevřenýma očima snila...

Podkrovní světnička se na první pohled nijak nezměnila. Stěny byly i nyní bílé, polštářek na špendlíky zůstal tuhý, židle tvrdé a zažloutlé jako dříve. Ale přece jenom byla světnička jaksi jiná. Žila v ní nová bytost, která jako by vším pronikala, ale která nijak nesouvisela s knihami, šaty, stužkami dívky, která tu bydlí, dokonce ani ne s prasklým modrým džbánkem, naplněným rozkvetlými větvemi jabloně, stojícím na stole. Jako by všechny sny, které patřily její obyvatelce ve dne i v noci, dostaly viditelnou, i když nehmotnou podobu a ozdobily holou světničku překrásným průhledným závojem.

Za chvíli vešla Marie s vyžehlenými školními zástěrami. Položila je přes opěradlo židle a s povzdechem se posadila. To odpoledne ji opět bolela hlava; a třebaže ji už bolest přešla, cítila se slabá a vyždímaná, jak sama říkávala. Anna se na ni dívala soucitným pohledem.

„Tolik bych si přála, aby bolela hlava mě místo vás, Marie. S radostí bych to snášela a všechno bych zastala.“

„Myslím, že jsi svůj díl už zastala. Udělala jsi za mě všechno a já jsem si mohla odpočinout,“ řekla Marie, „šlo ti to dost dobře a udělala jsi míň chyb než obyčejně. Pravda, Matějovy kapesníky není potřeba škrobit. A když se dá do trouby ohřát nákyp, je zvykem ho vyndat a nenechat spálit na uhel. Ale ty máš na to zřejmě jiný názor.“

Po bolení hlavy bývala Marie vždycky dost štiplavá.

„Ach, odpusťte,“ omlouvala se Anna pokorně. „Sotva jsem dala nákyp do trouby, úplně jsem na něj zapomněla, i když jsem instinktivně cítila, že při obědě na stole něco chybí. Když jste mi dnes ráno svěřila domácnost, byla jsem pevně odhodlaná nemyslet na nic povznášejícího a soustředit se na skutečnost. Dařilo se mi to dost dobře, dokud jsem nevzala do rukou nákyp. Vtom se mě zmocnilo nepřekonatelné pokušení: představila jsem si, že jsem zakletá princezna, uvězněná v osamělé věži, a že se mě chystá osvobodit ztepilý rytíř na vraném koni. A proto jsem na nákyp zapomněla. Ani jsem si neuvědomila, že jsem naškrobila kapesníky. Po celou dobu, co jsem žehlila prádlo, vymýšlela jsem si jméno toho ostrůvku, který jsme s Dianou objevily nahoře na potoce. Je to kouzelné místo, Marie. Jsou tam dva javory a kolem nich teče potok. Nakonec mi napadlo, že bychom ten ostrůvek měly pojmenovat Viktorie, protože jsme ho objevily v den královniných narozenin. Diana a já jsme věrné občanky. S tím nákypem a kapesníky mě to velice mrzí. Dnes jsem chtěla být mimořádně hodná, protože mám výročí. Vzpomínáte si, co bylo před rokem, Marie?“

„Ne. Nevzpomínám si. Nic zvláštního.“

„Ach, Marie! Vy si nevzpomínáte! Vždyť to byl den, kdy jsem přišl…