KAPITOLA 3
MARIE CUTHBERTOVÁ JE PŘEKVAPENA
Když Matěj otevřel dveře, Marie k němu rázně přikročila. Sotva však spatřila podivnou postavičku v ošklivých šatech, s dlouhými rezavými vlasy a s dychtivýma, rozzářenýma očima, zůstala zděšeně stát jako zkamenělá.
„Kdo je tohle, Matěji Cuthberte?“ zvolala. „A kdepak je chlapec?“
„Nebyl tam žádný chlapec,“ odpověděl Matěj celý nešťastný. „Byla tam jenom ona.“
Kývl směrem k děvčeti a až teď si vzpomněl, že se jí ani nezeptal na jméno.
„Žádný chlapec? Musel tam být chlapec,“ naléhala Marie. „Přece jsme vzkázali paní Spencerové, aby nám přivezla chlapce.“
„No tak ho nepřivezla. Přivezla holku. Ptal jsem se i přednosty stanice. A tak jsem ji přivedl domů. Nemohl jsem ji tam nechat přes noc, ať už se chyba stala kde chce.“
„To je pěkné nadělení!“ zvolala Marie.
Během rozhovoru děvče stálo mlčky, jenom očima bloudilo z Matěje na Marii, ale z tváře mu vyprchal všechen život. Pojednou jako by si plně uvědomilo význam slov, která právě vyslechlo. Položilo na podlahu tašku, a dychtivě, se sepjatýma rukama pokročilo kupředu.
„Vy mě nechcete!“ zvolala. „Nechcete mě, protože nejsem kluk! To jsem si mohla myslet! Nikdo mě nikdy nechtěl. Měla jsem vědět, že je to všechno moc krásné na to, aby to trvalo věčně. Ach, co si teď počnu? Já se rozpláču!“
A také se hned rozplakala. Sedla si na židličku vedle stolu, ruce zkřížila na opěradlo, tváří se o ně opřela a dala se do zoufalého pláče.
Marie s Matějem si nad sporákem vyměňovali bezradné pohledy. Ani ona, ani on nevěděli, co říct anebo co si počít. Nakonec se Marie nejistě ujala situace.
„Ale, ale, kvůli tomu nemusíš tolik plakat.“
„Ale ano, musím!“
Děvče rychle zdvihlo hlavu a odkrylo uslzenou tvář a třesoucí se rty.
,,Vy byste taky plakala, kdybyste byla sirotek a přišla byste do domu, o kterém byste si myslela, že v něm najdete domov, a tam byste zjistila, že vás nechtějí, protože nejste kluk. Och... to je nejstrašnější událost, jaká mě kdy postihla!“
Něčím jako mimovolným úsměvem, dávno zapomenutým dlouhým nepoužíváním, změkla Mariina jinak vážná tvář.
„No tak už neplač! Nevyženeme tě přece teď večer na ulici. Zůstaneš tady, dokud se nedozvíme, jak došlo k omylu. Jak se jmenuješ?“
Dítě na okamžik zaváhalo.
„Říkejte mi prosím Kordélie,“ odpověděla pohotově.
„Říkat ti Kordélie? Tak se jmenuješ?“
„Ale ne, tak se nejmenuju. Ale byla bych moc ráda, kdybyste mi říkali Kordélie. Je to ohromné elegantní jméno.“
„Co to proboha plácáš? Když nejsi Kordélie, tak jak se tedy jmenuješ?“
„Anna Shirleyová,“ vyslovila váhavě nositelka tohoto jména. „Ale, prosím vás, říkejte mi Kordélie. Co vám na tom záleží, jak mi budete říkat, když tady budu jenom chvíli? A jméno Anna je tak neromantické.“
„Neromantické... co bys chtěla!“ zvolala Marie nelítostné. „Anna je sice obvyklé, ale rozumné jméno. Nemáš se za co stydět.“
„Já se za ně nestydím,“ vysvětlovala Anna. „Jenže Kordélie se mi líbí víc. Vždycky jsem si představovala, že se jmenuju Kordélie - aspoň v posledních letech. Když jsem byla malá, vymýšlela jsem si, že mi říkají Geraldína, ale teď mám radši jméno Kordélie. Když už mě chcete říkat Anna, tak z toho aspoň udělejte Anne.“
„A jaký je v tom rozdíl?“ zeptala se Marie, a když brala do rukou čajovou konvici, zase se jí na rtech objevil dávno zapomenutý úsměv.
„Je v tom velký rozdíl. Anne vypadá mnohem lépe. Umíte si představit jméno vytištěné, když ho slyšíte vyslovit? Já ano. Anna vypadá hrozně, zato Anne se mi zdá mnohem důstojnější. Kdybyste mi říkali Anne, zřekla bych se jména Kordélie.“
„No tak dobře, Anne nebo Anno, nemohla bys nám povědět, jak došlo k tomu omylu? My jsme totiž vzkázali paní Spencerové, aby nám přivedla chlapce. Cožpak v sirotčinci neměli chlapce?“
„Ale ano, bylo jich tam spousta. Ale paní Spencerová povídala jasně, že chcete asi jedenáctileté děvče. A ředitelka prohlásila, že podle jejího názoru bych se k tomu hodila já. Nedovedete si představit, jak jsem byla nadšená. Ze samé radosti jsem nemohla poslední noc spát. Jenomže,“ dodala vyčítavě a obrátila se na Matěje, „proč jste mi hned na nádraží neřekl, že mě nechcete a proč jste mě tam nenechal? Nemrzelo by mě to tolik, kdybych nebyla viděla alej Snů a Stříbrné jezírko.“
„Co to mele?!“ zvolala Marie a přísné pohlédla na Matěje.
„No... vzpomíná na jistý rozhovor, co jsme měli po cestě,“ odpověděl Matěj chvatně. „Jdu zavést kobylu do maštale, Marie. Připrav mi čaj, než se vrátím.“
„Přivezla paní Spencerová kromě tebe ještě někoho jiného?“ vyptávala se Marie, sotva Matěj vyšel ven.
„Přivezla pro sebe Lily Jonesovou. Lily je teprve pět a je moc hezká. Má oříškově hnědé vlasy. Kdybych byla moc hezká a měla oříškové vlasy, chtěli byste mě?“
„Ne, my potřebujeme chlapce, aby Matějovi pomáhal v hospodářství. Děvče by nám k ničemu nebylo. Sundej si klobouk. Odložím ti ho na stůl v síni a kabelu taky.“
Anna si poslušné sundala klobouk.
Po chvilce se vrátil Matěj a všichni zasedli k večeři. Ale Anna se k jídlu neměla. Nadarmo uždibovala z chleba namazaného máslem, nadarmo ďobala do zavařeniny v malé vroubkované skleněné mističce vedle talíře. Neubývalo ani z jednoho, ani z druhého.
„Ale ty nic nejíš,“ řekla Marie ostře a pohlédla na ni, jako by se dopustila vážného přestupku.
Anna si vzdychla. „Nemůžu. Jsem na dně zoufalství. Copak vy můžete jíst, když jste na dně zoufalství?“
„Nikdy jsem nebyla na dně zoufalství, tak to nemůžu vědět,“ odpověděla Marie.
„Nikdy? A pokusila jste se aspoň představit si, že jste na dně zoufalství?“
„Ne, to jsem se nepokusila.“
„No potom asi sotva můžete pochopit, jak se cítím. Je to vážně moc nepříjemný pocit. Když se snažíte jíst, dostane se vám do krku nějaká hrouda a nenechá vás nic spolknout, i kdyby to byl třeba čokoládový bonbón. Jednou, asi před dvěma lety, jsem dostala čokoládový bonbón - byl báječný. Od té doby se mi zdá, že mám plno čokoládových bonbónů, ale vždycky se vzb…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.