Anna ze zeleného domu

KAPITOLA 25
PÝCHA A PÁD

Jednoho dubnového večera se Marie vracela domů ze schůze dobročinného spolku.

Uvědomila si, že je konec zimy a nadchází období, které vzrušuje jak mladé, tak staré. Marie obvykle své city a myšlenky nerozebírala a i dnes byla přesvědčená, že se zabývá dobročinným spolkem, jeho pokladnou a mnohými potřebnými věcmi pro tak důležitou činnost. Ale současně s těmito úvahami se do její mysli vtíraly obrazy, které míjela: načervenalá pole, narůžovělá průsvitná mlha, splývající s paprsky slunce, hrotité jedle a dlouhé stíny za potokem, nehybné javory s narudlými pupenci, čnící nad lesní bažinou jako nad zrcadlem.

Spočinula zrakem na Zeleném domě, vykukujícím ze spleti stromů. S uspokojením si pomyslila, jak je jí dobře, když se vrací domů, kde ji čeká praskající oheň v kamnech a prostřený stůl místo chladné nevlídné světnice, do které se vracívala kdysi ze schůzí dobročinného spolku, dokud v domě ještě nežila Anna.

Proto pocítila zklamání i hněv, když vstoupila do kuchyně a oheň v kamnech našla vyhaslý. Po Anně ani vidu ani slechu, ačkoli ji předtím přikázala, aby připravila na pátou hodinu čaj. Teď se místo toho musela sama rychle převléknout do domácích šatů a připravit jídlo pro Matěje, který se co nevidět vrátí z pole, kde celé odpoledne oral.

„Však já si to se slečnou Annou vyřídím, jen co se vrátí,“ chystala se Marie, když velkým nožem s větší silou a prudkostí, než bylo třeba, štípala třísky na podpal. Matěj se mezitím už vrátil a trpělivě čekal v koutě na čaj. „Někde se toulá s Dianou, píše nesmysly, nacvičuje divadlo nebo vyvádí hlouposti a ani ji nenapadne, že je už fůra hodin a že na ni čekají povinnosti. Tomu musím udělat konec, a to hned. Co je mi po tom, že o ní paní Allanová mluví jako o milém a nadaném dítěti, jaké ještě v životě neviděla.

Nadaná a milá může být, proč ne, ale hlavu má plnou hloupostí a člověk nikdy neví, kdy a jak se projeví. Sotva se zbaví jednoho nápadu, už je tu druhý. Ale co se mi to pořád plete? Opakuju přesně to, co jsem měla za zlé Ráchel Lyndové na dnešní schůzi a byla jsem přitom ráda, že se paní Allanová Anny zastala.

Kdyby jí nebylo, byla bych Ráchel přede všemi pověděla něco pěkně ostrého. Anna má své chyby, to je pravda, a já jsem ta poslední, která by to popírala. Ale vychovávám ji já, a ne Ráchel Lyndová. Ta by našla chyby i na andělovi, kdyby nějaký bydlel v Avonlea. Ale ať je to jak chce, Anna nemá co odcházet z domu, když jsem jí nařídila, aby tu zůstala a postarala se o domácnost. Uznávám, že jsem nikdy předtím u ní nepozorovala neposlušnost nebo nespolehlivost a mrzí mě, že teď to začínám zjišťovat.“

„No... teda... - já nevím,“ řekl Matěj, který byl sice trpělivý, ale v téhle chvíli měl především hlad. Proto raději nechal Marii, aby si zchladila zlost a nerušil ji. Z vlastní zkušenosti věděl, že Marie práci udělá mnohem dříve, když ji nezdržuje nevhodnými námitkami.

„Možná že ji moc rychle odsuzuješ, Marie. Neříkej, že je nespolehlivá, dokud nevíš jistě, že tě opravdu neposlechla. Možná že nám nakonec všechno vysvětlí. Je radost poslouchat, když Anna něco vysvětluje.“

„Nakázala jsem jí, aby byla doma, a není tu,“ odsekla Marie. „To mi těžko bude vysvětlovat. Samozřejmě jsem mohla předpokládat, že ty se jí budeš zastávat. Ale vychovávám ji já, a ne ty!“

Byla už tma, večeře na stole, a Anna nikde. Neviděli ji, jak chvátá po dřevěném mostě nebo vzhůru alejí Milenců, neslyšeli, jak lituje, že své povinnosti zanedbala. Marie umyla nádobí a s vážnou tváří hned všechno uložila na místo.

Pak potřebovala svíčku, protože chtěla jít do sklepa. Vyšla pro ni do podkrovní světničky, protože obyčejně stála na Annině stole. Zapálila ji, a když se ohlédla, spatřila v posteli Annu, jak tam leží s tváří zabořenou do polštáře.

„Proboha!“ vykřikla překvapeně. „Ty jsi zaspala?“

„Ne,“ zněla Annina tichá odpověď.

„Nebo jsi nemocná?“

Anna se zabořila do polštáře ještě hlouběji, jako by chtěla navždycky uniknout lidským zrakům.

„Ne. Prosím vás, Marie, jděte pryč a nedívejte se na mě. Klesla jsem do propasti nejhlubšího utrpení a je mi už úplně jedno, kdo bude ve třídě první nebo kdo napíše nejlepší sloh nebo kdo bude zpívat ve sboru. Takové maličkosti mě teď už nezajímají, protože pochybuju, že se budu moci ještě někde objevit. Moje kariéra skončila. Prosím vás, Marie, jděte pryč a nedívejte se na mě!“

„Slyšel to kdy svět?“ zvolala Marie. „Anno Shirleyová, co ti je? Co sis zase nadrobila? Hned vstaň a řekni mi pravdu. Tak co je! Ven s tím!“

Zoufalá Anna se sesmekla z postele.

„Podívejte se na moje vlasy!“ řekla šeptem.

Marie zvedla svícen a pozorně si prohlížela Anniny vlasy, splývající k ramenům.

Opravdu vypadaly divně.

„Anno, co jsi to s nimi provedla? Jsou úplně... zelené!“

Byly opravdu zelené, pokud se jejich barva dala pokládat za zeleň. Byla to tmavá bronzová zeleň, tu a tam prosvítající původním leskem, což ještě zvyšovalo hrůzný dojem. Nikdy v životě neviděla Marie něco podobného.

„Ano, zelené,“ vzdychla Anna. „Myslela jsem si, že nic nemůže být horší než zrzavé vlasy. Ale teď vím, že desetkrát horší jsou zelené. Ach, Marie, ani si nemůžete představit, jak jsem zoufalá.“

„Neumím si představit, jak se to stalo, ale chci to vědět,“ řekla Marie přísně. „Hned pojď dolů do kuchyně - tady je moc zima - a hezky mi to prozraď. Už dlouho jsem čekala, co zase vyvedeš. Celé dva měsíce jsi nic neprovedla, a tak jsem si byla jistá, že je nejvyšší čas, abys mě něčím překvapila. No tak, co jsi udělala s těmi vlasy?“

„Obarvila jsem je.“

„Obarvila! Obarvila si vlasy! Anno, copak nevíš, že se to nehodí?“

„Věděla jsem, že se to nehodí. Ale řekla jsem si, že by stálo za malý hřích, kdybych se zbavila zrzavých vlasů. Vypočítala jsem si, co za to zkusím, ale umínila jsem si, že budu mimořádně hodná, abych to nějak vyvážila.“

„No,“ nasadila Marie ironický tón, „kdybych se rozhodla obarvit si vlasy, jistě bych si k tomu nevybrala zrovna zelenou barvu.“

„Já si ji taky nevybrala,“ bránila se bolestně Anna.…