Anna ze zeleného domu

KAPITOLA 9
PANÍ RÁCHEL JE ROZHOŘČENA

Anna byla v Zeleném domě už dva týdny, když si ji paní Lyndová teprve přišla prohlédnout.

Abychom jí nekřivdili, je potřeba hned podotknout, že paní Ráchel se neopozdila vlastní vinou. Silná chřipka přinutila tu dobrou duši zůstat doma. Paní Ráchel byla jen zřídkakdy nemocná a zásadně opovrhovala lidmi, kteří stonali častěji.

Ale o chřipce tvrdila, že je to něco jiného než obyčejné nemoci a člověk ji musí brát jenom jako zvláštní zásah prozřetelnosti.

Sotva jí lékař dovolil vstát z postele, pospíchala do Zeleného domu, k nevydržení zvědavá na toho sirotka, kterého si Matěj s Marií vzali a o němž se v Avonlea šířily všelijaké pověsti a dohady.

Během těchto dvou týdnů využila Anna i sebemenší chvilky. Seznámila se s každým stromem a každým keřem v blízkosti domu. Pod jabloňovým sadem objevila stezku, stoupající vzhůru zalesněnou strání. Prozkoumala tuto stezku až na nejzazší konec, podél kroutícího se potůčku a přes můstek, skrz jedlové mlází i klenbu, vytvořenou planými třešněmi; objevila zákoutí, zarostlá hustým kapradím, i postranní cestičky, lemované javory a horskými jasany.

Dole v údolí se spřátelila se studánkou - s krásnou hlubokou studánkou s vodou čistou jak křišťál a studenou jako led. Studánka byla obložena hladkými kusy červeného pískovce a lemovaly ji velké vodní kapradiny, podobné malým palmám. O kousek dál vedla přes potok lávka z klád.

Po téhle lávce se Anna rozběhla k zalesněnému návrší, kde pod vysokými hustými jedlemi a smrky panovalo věčné šero. Kvetly tam jenom skromné lesní zvonky, milióny a milióny křehkých zvonečků - a kromě nich jen sem tam bledé vzdušné sedmikvítky, jako stíny loňských květů.

Mezi stromy zářila jako stříbrné nitky vlákna pavučin, a jedlové větvičky a snítky jako by se člověku přátelsky vemlouvaly.

Všechny tyto úchvatné průzkumné výpravy podnikala Anna v krátkých půlhodinkách volna, které ji ponechali na hraní. Matěj a Marie už napůl ohluchli od Annina nekonečného vyprávění o nových objevech. Ale Matěj si nestěžoval, ani zdaleka ne. Poslouchal to vše mlčky s tichým blaženým úsměvem na tváři. Marie Annino štěbetání trpěla, až se přistihla, že ji ty řeči začínají příliš zajímat; tehdy vždy rázně přerušila vodopád Anniných slov a přikázala jí mlčet.

Když paní Ráchel přišla, byla Anna v sadě. Rozkošnicky se povalovala v bujné, chvějící se trávě, zbarvené zapadajícím sluncem do červena. Tak se stalo, že téhle dobré ženě nic nebránilo, aby s chutí vylíčila všechny podrobnosti své nemoci. Každou bolest, teplotu a slabost popisovala s takovým požitkem, že Marie byla už téměř přesvědčená, že na chřipce přece jenom něco je - něco příjemného, co Marii až dosud unikalo.

Když vyčerpala všechny podrobnosti nemoci, dostala se paní Ráchel konečně k pravému důvodu své návštěvy.

„Povídají se divné věci o tobě a o Matějovi. Moc mě to překvapilo.“

„Mě taky,“ potvrdila Marie. „Ale už si pomalu zvykám.“

„Škoda že došlo k tomu omylu,“ pokračovala paní Ráchel soucitně. „A to jste ji nemohli vrátit?“

„Asi jsme mohli, ale rozhodli jsme se, že si ji necháme. Matějovi se nějak zalíbila. A musím se přiznat, že ani mně není protivná, i když má svoje chyby. Jako by se náš dům změnil od té doby, co tady je. Je to šikovné děvče.“

Marie pověděla víc, než původně chtěla, a tvář paní Ráchel jasně vyjadřovala nesouhlas.

„Vzali jste na sebe velkou odpovědnost,“ řekla chmurně, „zvlášť když se uváží, že nemáte s dětmi ani nejmenší zkušenosti. Asi o ní moc nevíte, o její rodině, ani o její skutečné povaze. Nikdy se nedá předvídat, co se z takového dítěte vyklube. Ne že bych tě chtěla od toho zrazovat, chraňbůh, Marie, to ne.“

„Ani by se ti to nepodařilo,“ odpověděla Marie suše. „Když si něco umíním, hned tak ze svého rozhodnutí neustoupím. Jistě bys ráda viděla Annu. Hned ti ji zavolám!“

Za chvíli přiběhla Anna s tváří rozzářenou z potulky sadem, dychtivá vyprávět o svLch nových objevech. Ve dveřích se však zarazila, když se zničehonic octla před cizí ženou. V rozpacích zůstala stát. Vypadala dost podivně v krátkých obnošených šatech, v kterých přišla ze sirotčince a zpod nichž jí trčely dlouhé hubené nohy. Pih na obličeji měla víc než obvykle a byly ještě výraznější.

Protože venku běhala bez klobouku, vítr ji pořádně rozstřapatil vlasy, které nikdy nebyly tak červené jako právě v tuto chvíli.

„No pro krásu tě jistě nevybrali,“ poznamenala důrazně paní Ráchel Lyndová.

Patřila k těm milým a oblíbeným lidem, kteří se pyšní svou otevřeností a přímostí bez ohledu na to, že si třeba nadělají nepřátele.

„Je hrozně hubená a ošklivá, Marie. Tak sem pojď, dítě, ať si tě prohlédnu!

Panebože, tolik pih - to svět neviděl! Vlasy jako mrkev! Tak sem pojď, dítě, copak neslyšíš?“

Anna k ní šla, ale ne tak, jak paní Ráchel očekávala. Skokem přeletěla kuchyň a zastavila se před paní Ráchel s tváří rudou jako rak, s chvějícími se rty rozčilením se celá třásla.

„Nenávidím vás,“ zvolala přidušeným hlasem a dupla, až se podlaha otřásla.

„Protivná jste - protivná - protivná!“ Každé slovo doprovázela ještě silnějším dupnutím. „Jak se opovažujete mi povídat, že jsem hubená a ošklivá? Jak se opovažujete předhazovat mi moje pihy a zrzavé vlasy? Jste hrubá, nevychovaná, bezohledná a bezcitná!“

„Anno!“ vykřikla Marie zděšeně.

Ale Anna neslyšela. Zůstala neohroženě stát před paní Ráchel, s hlavou vztyčenou, s očima jiskřícíma vztekem a se zaťatými pěstmi. Z celé její bytostí přímo sálalo vášnivé rozhořčení.

„Jak se opovažujete o mně něco takového tvrdit?“ opakovala znovu důrazně. „Jak by se líbilo vám, kdyby někdo tvrdil o vás něco takového? Co byste dělala, kdyby vám někdo řekl, že jste tlustá a nemotorná a že určitě nemáte v sobě ani za mák fantazie? Já vám to tedy povídám, a je mi úplně jedno, jestli vás urážím!

Vlastně doufám, že jsem vás urazila. Vy jste mě urazila víc, než mě kdy urazil pan Thompson, když byl namol. To vám nikdy neodpustím, nikdy, nikdy!“ A zase zadupala.

„Kdo to kdy viděl? To je ale zuřivec!“ zvolala pohoršená paní…