Anna ze zeleného domu

KAPITOLA 8
ANNU ZAČÍNAJÍ VYCHOVÁVAT

Z důvodů, které nejlépe znala jen ona sama, Marie oznámila Anně, že v Zeleném domě zůstane, až druhý den odpoledne.

Dopoledne ukládala Anně různé práce a bedlivěji při nich pozorovala. Odpoledne už byla přesvědčená, že Anna je šikovná a poslušná, že ráda pracuje a je velmi učenlivá. Zdálo se, že její nejvážnější chybou je to věčné snění a vymýšlení.

Marie si všimla, že se Anna při práci občas z ničeho nic zamyslí a zapomene, co dělá. Probudí ji až napomenutí nebo ji přivolá z říše snů nějaká katastrofa.

Když Anna po obědě umyla nádobí, dychtivě se postavila před Marii, odhodlána dozvědět se třeba to nejhorší. Její hubené tělíčko se chvělo od hlavy k patě. S rozpálenou tváří a s očima vzrušením tak rozšířenýma, že vypadaly, jako by byly černé, křečovitě sepjala ruce a prosebným hlasem ze sebe vypravila:

„Prosím vás pěkně, slečno Cuthbertová, povězte mi už, jestli mě pošlete pryč nebo ne. Celé dopoledne jsem se snažila být trpělivá, ale teď už cítím, že tu nejistotu víc nevydržím. Je to hrozný pocit. Prosím vás, povězte mi to!“

„Nevymáchala jsi hadřík v horké vodě, jak jsem ti přikázala,“ odpověděla Marie neúprosně. „Jdi a udělej, co jsem ti poručila, a až potom šeptej!“

Anna odešla postarat se o hadřík. Když se vrátila, upřela na Marii prosebné oči.

„No tak,“ začala Marie, když nenašla jinou záminku, jak oddálit rozhodnutí, „myslím, že bude nejlepší, když ti to povím. Dohodli jsme se s Matějem, že si tě necháme - totiž pod podmínkou, že se budeš snažit být hodná a vděčná. Ale co je ti, dítě, co se ti stalo?“

„Pláču,“ odpověděla rozpačitě Anna. „Ani nevím proč. Jsem tak ráda, že si to ani neumím představit. Ale kdepak ráda, to není to pravé slovo. Byla jsem ráda, když jsem viděla alej Snů a Stříbrné jezírko a rozkvetlé třešně - ale tohle! To je mnohem a mnohem víc, než být ráda. Jsem šťastná! Strašně moc. Vážně se budu snažit být hodná. Nebude to lehké, to vím, protože paní Thomasová mi často říkala, že jsem nenapravitelná. Ale budu se o to ze všech sil snažit. Řekla byste mi, proč vlastně brečím?“

„Asi proto, že jsi vzrušená a rozčilená,“ odpověděla Marie káravě. „Sedni si tamhle na židli a snaž se uklidnit. Bojím se, že příliš snadno přecházíš ze smíchu do pláče a naopak. Ano, zůstaneš u nás a my se pokusíme starat se o tebe jaksepatří. Budeš chodit do školy, ale protože do prázdnin jsou už jenom dva týdny, nestálo by za to teď začínat. Počkáme do září, až začne nový školní rok.“

„A jak vám mám říkat,“ ptala se Anna. „Mám vám říkat slečno Cuthbertová? Anebo teto Marie?“

„Ne, budeš mi prostě říkat Marie. Nejsem zvyklá, aby mi doma říkali slečno Cuthbertová, znervózňovalo by mě to.“

„Ale mně připadá hrozné neuctivé říkat vám jenom Marie,“ namítala Anna.

„Myslím, že na tom nebude nic neuctivého, když jinak budeš mluvit uctivě. Všichni - mladí i staří - v Avonlea mi říkají Marie. Až na pastora. Ten mi říká slečno Cuthbertová - když nezapomene.“

„Moc ráda bych vám říkala teto Marie,“ ožila Anna. „Nikdy jsem neměla tetu ani žádné jiné příbuzné, dokonce ani dědečka ne. Cítila bych, že k vám doopravdy patřím. Nemohla bych vám říkat teto Marie?“

„Ne. Nejsem tvoje teta a neschvaluju, když se lidem dávají jména, která jim nepatří.“

„Ale mohly bychom si myslet, že jste moje teta.“

„Já si nebudu nic myslet ani představovat,“ odpověděla Marie rázně.

„Vy si nikdy nic nepředstavujete jinak, než je to ve skutečnosti?“ zeptala se Anna s údivem.

„Ne.“

„Ale...,“ Anna si zhluboka vzdychla, „ale slečno... Marie, vy se připravujete o tolik krásy!“

„Nerada vidím, když si někdo lakuje skutečnost na růžovo,“ řekla Marie rázně a znovu pohlédla na Annu. „Ještě dobře, že jsem si vzpomněla. Jdi do pokoje, Anno - ale nezapomeň si otřít střevíce a ať mi tam nevletí mouchy - a přines ten obrázek, co leží na krbu. Až budeš mít odpoledne volnou chvilku, naučíš se tu modlitbu zpaměti. Už nechci víckrát slyšet něco takového jako to, co jsem slyšela včera večer.“

„Uznávám, že to bylo dost nevhodné,“ ospravedlňovala se Anna, „ale říkala jsem přece, že v tom nemám zkušenosti. Těžko se dá čekat, že se někdo pořádné pomodlí hned napoprvé. Vymyslela jsem si moc krásnou modlitbu, když jsem si lehla - jak jsem vám to slíbila. Byla skoro tak dlouhá jako ta, co říká pastor, a úplně poetická. A věřila byste, že jsem si z ní nepamatovala ani slovo, když jsem se ráno probudila? Pochybuju, že by se mi ještě jednou podařilo vymyslet si tak pěknou. Připadá mi, že nic už není tak pěkné, když si to člověk vymyslí znova. Všimla jste si toho někdy?“

„Já ti řeknu, čeho si máš všímat. Když ti přikážu, že máš něco udělat, tak máš hned poslechnout a ne zůstat stát na místě a vést dlouhé řeči. Jdi a udělej, co jsem ti nakázala!“

Anna hned odešla přes síň do pokoje, ale nevracela se.

Po deseti minutách Marie odložila pletení a s přísným výrazem se vydala za Annou.

Našla ji před obrazem, který visel na stěně mezi okny. Stála bez hnutí, ruce založené za zády, tvář rozjasněnou, oči kdesi v hvězdných snech. Bílé a zelené světlo, prodírající se rozkvetlými jabloněmi a popínavým vínem zvenku, dopadalo na postavičku, která tu stála ve vytržení.

„Anno, na co zase koukáš?“ zeptala se Marie ostře.

Anna sebou trhla a vrátila se z kouzelných snů do skutečnosti.

„Na tohle,“ odpověděla a ukázala na obraz - byla to barvotisková reprodukce kostelního obrazu Kristus žehná dítkám -, „a zrovna jsem si představovala, že jsem jedním z těch dětí... že jsem támhleta malá holka v modrých šatech, co stojí tak sama, jako by nikomu nepatřila. Zrovna jako já. Vypadá opuštěně a smutné, nezdá se vám? Jistojistě taky neměla vlastního otce a matku. Umím si přesně představit, co cítila. Srdce jí bušilo a ruce měla studené jako já, když jsem se vás ptala, jestli u vás můžu zůstat. Bála se... To všechno jsem si snažila představit...“

„Anno,“ nenechala ji Marie domluvit, „když tě pro něco pošlu, máš mi to hned přinést, a ne zůstat stát a třeštit před obrazem. Zapamatuj si to. Vezmi si obrázek a pojď do kuchy…