Zlom

TOVÁRNA

Fragment náčrtu

I. zpěv

Signálem válečným siréna do kraje volá:
Sklárna vítězí! Sklárna všude postupuje!
Z komínů zčeřených stoupají černá kola,
slunečný kraj jak zlaté jezero v nich se třese,
sklárna vítězí, sklárna všude postupuje,
přepadá lidi, přepadá stromy v lese.

Z tichých a zmučených horských měst
sklárna postupuje, sklárna se šíří,
podle řek a podle cest
vesničkám na srdce míří.

S doškových chaloupek strhuje staletý mech.
Na okna drnká. Omítku se zdi drolí:
Václave Bárto, nech toho! Nech!
Za pluhem věčně chodit budeš v poli? —

Klekání v horách — dívčí smích —
na prahu chaty zníval,
po lukách běžel, po lesích,
v korunách stromů se stmíval.

Klekání v horách — dívčí smích —
do noci dlouze se chvěl,
po lukách běžel, po lesích,
z dalekých skal se navracel.

V šedivém hedvábí chodí
teď s nemocným starcem na procházku,
a jeho berle na slunce vodí,
jež nepoznaly lásku.

V dutý hlas zlata kdys věřila,
v třaslavé ruce hasnoucí
před bohem a lidmi mu svěřila
svá ňadra bílá, kvetoucí.

Klekání v horách — její smích —
kdesi se ztrácí.
Není ho slyšet. O berlích
těžce se vrací.

Neví továrník, neví, co s jeho paní se děje,
že už se nikdy na něho neusměje,
po zahradě bloudí v zamyšlení,
kvetoucí větve stromů k ňadrům shýbá,
po někom vztahuje ruce, koho tu není.
Večerní rosou zrosené růže líbá.

Na bolest v kříži, jak zestárlá vrba v bezesných nocích
továrník víc a víc si naříká,
ženu svou úžeji svírá v chvějících bocích
jež v studeném stínu jeho ramenou tiše …