Zde by měly kvést růže

Červené střevíčky

Paní Vlastě Tiché

Noc mrazná venku. Plápolavá louč
praskajíc pryskyřicí voněla
od velkých kamen. V jizbě teplounko.
Ke kamnům přistaven byl velký stůl,
oblaka peří na něm ležela,
jež dralo pod mé báby vedením
několik povídavých sousedek.
Já seděl stranou, pěkně přikrčen,
by ku spaní mě bába nehnala,
a poslouchal.

                         Z žen každá vypila
zas hrnek kávy, pochválila ji,
pak vzpomínaly dob těch nedávných,
kdy káva byla mlskem boháčů,
od kávy přešly (nevím dnes už jak)
k loupežím, vraždám, potom popravám,
jež za městem se dály na kopci,
kde stojí nyní křížek kamenný
na místě šibenic, kol lámacích.

Od dveří zazněl pozdrav křesťanský.
Vysoký stařec v tlustém kožiše,
s lucernou, pikou vešel do jizby,
náš ponocný to, přišel ohřát se,
pít hrnek kávy, pohovořit si.
Tak přicházíval často ku dračkám,
vždy viděn rád, neb dlouho žil a znal
daleké země; s Turky sekal se
a v Nizozemsku byl a na Rýně
a v Italii, tenkrát už, když vlád
ten dobrý císař Josef. Osudy
nes mnoha lidí v živé paměti
a dobře o nich povídati znal.

V kruh used žen a kožich rozepjal
a s chválou znalce hrnek kávy pil
a vyzván, by dal slovo rozhodčí
ve sporu žen o jakés popravě,
dal přesně je a s vážnou jistotou.
A jak už vedle sebe v paměti
vzpomínka leží vedle vzpomínky,
a jedna-li se vzchopí vzbuzena,
i druhá vstane, bere roucho slov
a za prvou jde čile do světa –
tak vypravovat začal ponocný:

To nejdivnější byla poprava,
již viděl jsem kdy, Rosy mydlářky.
A zažil jsem jich! Hned už na vojně
jsem vídával tak mnohý lidský skon,
kde duše z těla nešla samochtíc,
však že ji hnali prachem, olovem,
že vyšlehali z krvavých ji těl,
když delikvent šel prutů ulicí,
či zpod ran prchla ostrých pardusů;
a v civilu pak, pane bože můj,
kolikrát jsem se díval na kata,
když kličkou nebo kolem pracoval!
Do smrti mi však z hlavy nevyjde,
jak povídám, ta Rosa mydlářka.
Tu, holečkové, z města sotva kdo
si pamatovat bude, tomu je
už pěkná řada pospíchavých let.
Za Leopolda císaře to bylo,
jenž přišel po bratrovi Josefu,
a před vojnami s šelmou Francouzem.
Mydlářka Rosa – však vy znáte dům,
ten Formánkovic v Pražské ulici?
nu, ten jí patřil – tedy mydlářka
vám byla ženská jako andílek
a modré oči, jak když děťátko
se mile mírně na vás zadívá,
na tvářičkách jak lístky stolistky
a vlásky žluté jako dukáty,
slabounká malá jako holčička,
že vždycky jsem si myslil: tuhle tu
bych ani k sobě nechtěl přitisknout,
bych nerozmáčk ji. Byla samý smích
– a ta se, lidičky, smát uměla –
a samý žert a zpěv.

                                   Já myslil vždy,
když chodíval jsem Pražskou ulicí
– a chodíval jsem často tamtudy,
víc, nežli nutno bylo, prosím však,
abyste za tím nehledali nic,
ta ženská byla pěkná k podívání,
a vždycky jaksi milo v duši bylo,
když zhlíd jsem ji neb aspoň uslyšel –
tož myslil jsem, že dům ten klecí je,
a Rosa hopkuje tam jako ptáček,
se schodu na schod, na zem s bidélka,
…