Zde by měly kvést růže

Otrokyně otroka

Paní Ludmile Kratochvílové

Bije čtvrtá. Zívla. Vstala,
přehodila jenom sukni
a jde bosa opatrně,
aby neušlápla někde
některého z malých spáčů,
rozesetých po podlaze.

Jizba černa. Vzduch tu leží
těžký proteplený dechem
úst a těl. Muž táhle chrápe,
děti oddychují rychle.

Rozdělává oheň, zívá,
přimhuřuje zrudlé oči,
rozcuchaná hlava klesá
ospalostí k suchým ňadrům,
staví hrnky s pokličkami
v plochy plátů, mele kávu,
přiloží a před dvířkami
choulíc se zří jako sova
v tancující jasný plamen.

Náhle vztyčí se, jde tiše
k oknu šátkem zastřenému,
sáhne na zeď, sundá cosi
a jde zpět. Už čile, živě
sedá k plotně, otevírá
dvířka její, rozkládá si
na kolenou v záři ohně
starou švabachovou knížku
a zří do ní vážně dlouho.
Na to zvedá hnědý kornout
s podlahy a z listů knihy
bere kousek tužky, píše
zvolna, jaksi namáhavě
řádku numer, hledí na ni
spokojeně, porovnává
ještě s knihou, vyndá z kapsy
desetník a zabalí jej
do papíru s číslicemi.

Na chodbě teď vrzly dveře.

Její bosé nohy rychle
vjely v trosky jakýchs trepek,
tiše otevřela, vyšla.

Mrazivý vzduch vane v jizbu,
žena zachvěla se zimou.

Naproti na prahu stojí
v košili a spodní sukni
tetka sousedka. Plam svíčky
z jizby žlutě vyzařuje.
Pozdraví se.
                        »Je to zima!«
»Jako v Siberii.«
                               »Takhle
protopit zas člověk musí
halíř poslední.«
                            »Ba, – musí.«

»Jak pak,« prvá přitlumeně
zašepotá, »chtěla byste
přisadit si? Já zas měla
živý sen.«
                    »No, vida, vida,
mně už se teď pranic nezdá.«

»Tak se zdálo mi – to bůh ví,
kde se hloupé sny ty berou –
že jsem posledního chlapce
měla s velkým jedním pánem,
jako kníže nebo baron,
a on platil – myslete si –
na to dítě každý měsíc
třicet zlatých!«
                             »Tu to máme,«
míní druhá, »takhle ve snu
člověka přec štěstí potká.«

»Já vám ani nevěděla,
co s tím houfem peněz dělat!
Mám ty desítky tři v ruce,
nový modrý hladký papír
– teď to ještě v prstech cítím –
a tak myslím si: můj bože,
co mám jenom nejdřív koupit?
A v tom hodiny už hrknou,
bijí – a desítky v pekle.«

»Pět krejcarů bych si dala.«
sousedka se rozhoduje.

»Dejte. Já už vyhledala.
Tu jsou. Velký boháč – sedma.
Nemanželské dítě – dvanáct.
Náhlé štěstí – pětatřicet.
Bože, vyjít aspoň ambo!

Vyplatila bych si šaty,
dali mi dvě zlatky na ně.
Vždyť už nemám vyjíti v čem
na ulici!«
                    »Ba i já bych
věděla kam s ňákou zlatkou!«

»Počkejte, já musím na skok
k plotně, vařím brambory dnes,
trochu kávy, vařím to už
na celý den, člověk spíše
ušetří pár krejcarů tak.«

Vklouzla v jizbu, přiložila,
přistrčila hrnky k sobě
a zas vyšla.
                    »Tak co včera?
Tatíkové byli v schůzi,
co váš říkal?«
                         »Bylo prý tam
tuze hlučno. Mluvilo se
silně proti továrníkům.
Řekli si tam, že těm pánům
je ten dělník jenom otrok.
Nebude-li prý to jinak,
mu…