Zde by měly kvést růže

Josef Svatopluk Machar

55 Kč

Elektronická kniha: Josef Svatopluk Machar – Zde by měly kvést růže (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: machar04 Kategorie:

Popis

E-kniha Josef Svatopluk Machar: Zde by měly kvést růže

Anotace

O autorovi

Josef Svatopluk Machar

[29.2.1864-17.3.1942] Český básník, prozaik, satirik, publicista a politik Josef Svatopluk Machar se narodil v Kolíně roku 1864. Byl spoluautorem Manifestu České moderny a představitel kritického realismu. Vystudoval gymnázium v Praze. Poté absolvoval roční vojenskou službu. Následně odešel jako bankovní úředník do Vídně. Toto místo chtěl považovat jen za dočasné, nakonec tam však zůstal přes 30 let až do první světové...

Josef Svatopluk Machar: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zde by měly kvést růže“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tři podobizny

Paní Hedvě Macharové

I.

Návštěva zde… uvítání,
hlučná radost s obou stran…
objetí a vyptávání…
a již salon dokořán,
kam si hosta vede mama
na kávovou besedu…

Lili je teď s Bibi sama,
stojí jizby ve středu,
kam zář slunce kosmo padá.
Modravého prachu pruh
od podlahy k oknu skládá
ve sloup pestré prvky duh.
Lili celou půlí těla
stojí v této záplavě
(– má tu aureolu zcela,
jaká dána k oslavě
v chrámě zjevu každé svaté
na zatmělých obrazech,
jinak v míře vrchovaté
liší však se od žen těch:
nemá svatý mráz ten v oku,
ne jich stáří, ne jich vzlet –
mojí Lili toho roku
bude teprv sedm let –)
světlý vlas, jejž nazad tlačí
tmavý půlkruh hřebenu,
k ramínkům se hustě stáčí
chumlem zlatých prstenů,
líčka žhou jí, ne však strachem,
překvapením – ne a ne:
planou stálým zdravým nachem
broskve čerstvě trhané.
A ty oči! Barvu mají
polní bledé fijaly,
pod dlouhou se řasou tají,
jak by světu skrývaly
pohled v duši, kde as leží
ráj jakýsi přesladký…
jsou tak tajuplné, svěží,
jako modro pohádky…
Bibi také starší není,
je však suchá její líc
má to bledé zabarvení,
které leta zvětšujíc
časnou vážnost jevit zdá se;
oči velké s leskem mdlým
hledí kolem v stálém žase –
jedny z těch, jež s oddáním
v celém žití jedno znají:
celou duši v pohled dát
a jím, co zde rády mají,
obdivovat, zbožňovat…

Lili prstík na rty klade
a s pohledem vzníceným
po špičkách se nazpět krade
šeptajíc: já něco vím… –
v zadu v koutě stojí skříně
a v ní spousta úžasná:
zařízení do kuchyně,
jizba jakás překrásná,
divadélka s tuctem mimů –
mnoho, mnoho možno zřít,
co by ani plukem rýmů
nedalo se vyslovit:
též tam postel odestlaná
s poduškama bílýma,
na ní leží dlouhá panna
s nehybnýma očima:
Lili pátravě jí hledne
v bíle malovanou líc,
z postýlky ji jemně zvedne,
v náruči ji houpajíc
vrací se a ručky kyvem
ku divanu Bibi zve,
jež v napětí žádostivém
nesla po ní zraky své.

Nyní sedí. Mezi nimi,
o zeď dobře opřena,
bledá, s hledy nehybnými
sedí panna hubená.
Lili šeptá. Vypravuje,
Pepi už že druhou noc
nespí (Pepi panna sluje),
zuby prý ji bolí moc;
babička prý dnes jí řekla,
že se Pepi dokonce
nějakého hřmotu lekla,
proto že jen tichounce
mluvit smí se, dveře lehce
zavírat a nedupat;
Pepi též prý v noci nechce
z postýlky se nechat brát;
babička že povídala
zas jí novou pohádku,
o Růžence, která spala,
o Honzovi ze statku,
jenž prý nosil hvězdu zlatou
pod kadeřmi na čele –
(Buď se Lili mojí matou
pohádky ty přeskvělé,
jak hned na tom reku zříme
my i čtenář každičký –
či – a to je mínění mé –
v hlavě její babičky
se ty nitky pohádkové
musí splétat všelijak,
by se zdály z brusu nové,
až opředou Lilin zrak…)
a ten Honza že prý jednou
na vraníku jel a jel
cestou pustou nedohlednou
v divný les, kde zámek zřel,
kde prý bylo stříbra, zlata,
až prý přecházel mu zrak,
vzadu sedí spánkem spjata
Růženka, ji hlídá drak
(čtenář vytkne drobné Lili
běh snad dosti logický –
oh, m…