Zde by měly kvést růže

Dva listy

Paní Sofii Podlipské

»Můj anděli, jsem šílen blahem…
A jak ti mám vše zjeviti?
Před štěstí svého stojím prahem
a zítra chci jej přejíti –
(eh, píšu slova, moje lásko,
a slova kletbou citů jsou –)
chtěl zpívat bych, má černovlásko,
nějakou hymnu mohutnou
a dunět, bouřit plesným pěním
jak rozpoutané varhany –
(ach, konfusním tím blábolením
čas mařím těžce získaný)
nuž odpusť. Tedy roven ptáku,
jak prvá s věže udeří,
klak v ruce, v novém, lesklém fraku
já vletím u Vás do dveří
a řeknu Tvému otci všecko
a řeknu mu, jak mám Tě rád,
a budu prosit jako děcko,
a on nám musí požehnat.

Mám titul teď, mám postavení,
náš byt už také nalezen
(věř, že mu v světě rovna není,
tak jak sis vždycky přála jen),
ach, zítra, štěstí mé, můj květe,
ach, zítra mým je všecko v ráz –
mé tmavé hvězdy, sladce spěte,
a vzdor velkému pokušení
dnes tisknu plaché políbení,
ne na ty moje hvězdy zlaté,
však tam, kam padlo prvníkráte,
v Tvůj černý lesklý drahý vlas…«

Dočetla. Štíhlé její tělo
v řasnatém pestrém županu
jak v sladké mdlobě zvolna sjelo
v klín tureckého divanu,
a její měkká malá ruka
na bouřná ňadra tiskne list,
a srdce pod ním tak jí ťuká,
že možno tyto tepy sčíst,
tmu žhavou sladkou cítí kolem,
tmu žhavou v ňader úkrytě,
chce plakat štěstím, jásat bolem
a vzlyká jenom hlasitě…

Chce čísti drahý list ten znova…
Čte… Marně… Mizí před zrakem
ji všecka jeho vřelá slova,
jen jedno stojí zázrakem,
to zítra! zítra! a jím zpíjí
se duše její veselá
jak nejkrásnější melodií,
co na světě jich slyšela –
ó nejraděj by jako střela
s tím »zítra« na svých žhavých rtech
z té komnatky své vyletěla
a křičela je po schodech
a běžela by po ulici,
kde nejvíc proudí lidstva ruch,
a to své »zítra« jásající
jím hřměla v udivený sluch!

Vyskočí. Hledí z okna ven.
Je květen. Zlatý čistý den.
A proteplený jasný svit
na blízkých domů padá štít,
na věží kříže, moře střech,
jež v křivočarných obrysech
se vine v dál, až jeho lem
s našedlým splývá obzorem.
A nad protější nízký dům
pár topolů ční k nebesům,
rub šedý listů blýská jim
třesavým třpytem stříbrným.
Nad oknem jako vdechnuté
oblaky visí nadmuté,
bělostné skvoucí cípy jich
se blýští jako padlý sníh,
a po té plachtě zářivé
jak křížky černé hyblivé
dvé ptáků křídlem rozpjatým
se honí letem klikatým;
za oblaky se v šíři pne
to nebe čisté blankytné,
tak velebné, tak bez hrází,
až zrak jí leskem přechází…

Toť den, kdy duše dokořán
otvírá každou ze svých bran
a když v ni padl blaha svit,
je slz v ní plno na pokraj,
a celý teplý luzný máj se
začíná v ní zrcadlit.

A zas čte drahý list ten znova.
Jak nevýslovně sladce zní
ta všecka jeho vřelá slova,
jak šumí milým echem v ní.

Ó chtěla by zde duši míti,
jen jednu duši přátelskou,
na jejíž hrudi povědíti
by mohla sladkou tíseň svou
a zaplakat – – –
                           ach, máti drahou…

– a zdvihá zarosený vlahou
zrak k obrazu, kam denně dává
ty nejvonnější květiny,
tam na ni …