Tristium Vindobona

V. Intermezzo

Padlým u Sadové

(K 3. červenci 1891.)

„So ist der unheilvollste, ein Krieg Deutscher gegen Deutsche, unvermeidlich geworden! Zur Verantwortung all’ des Unglücks, das er über Einzelne, Familien, Gegenden und Länder bringen wird, rufe ich diejenigen, die ihn herbeigeführt, vor den Richterstuhl der Geschichte und des ewigen allmächtigen Gottes. Ich Schreite zum Kampfe mit dem Vertrauen, das die gerechte Sache gibt…“

Z rakouského manifestu 17. června 1866.

Ty bleděžluté dlouhé lány,
kdys rozšlapány, podupány,
k žním novým nesou nový klas,
ty skalní zkrvavené štíty,
pás mezí, kdysi děly zrytý,
teď kryje mech a tráva zas,
krev, jež zde v kalužinách stála,
už dávno ruka zaorala,
a kde kdys v divém víru zněl
zvuk trompet, pušek, bouře děl,
řev, jásot, kletby, sténání,
zní dívčí zpěv a skřivanní.

I bílých domků lomenice
už nepovědí tady více
o černých jícnů záblesku;
střech tašky jsou zas obemšeny,
na šedých doškách roztřepený
zas sedí chumáč netřesku;
zde život jde tím klidným krokem,
jak tenkrát před tím hrozným rokem,
jen místem trochu vzpomíná
brat, táta, hlava matčina,
a čelo klesne v dlaně níž –
však slzy dávno vyschly již…

Tak všecko schází, všecko mizí…
Čas se svých polí dál žeň sklízí
a bez oddechu vrhá ji
v tůň věčnosti a zapomnění…
a zase šije bez prodlení
a zas už plody padají…
ach, noví mrtví… bolest jiná…
a na staré se zapomíná…
Však dnes tomu čtvrt století,
den vraždy ožil v paměti,
a suchých…