Tristium Vindobona

II. Smutné perspektivy

- - - a je to ta žalostná nemoc, nazvaná politickou nervositou národa. –

Neznámý filosof.

Děl hřmění, třeskot zbraní valných
a bitevních šum praporů,
jenž ozývá se z mraků kalných
na evropejském obzoru

tu divou bídu, jež jde světem
a výš a výš svou týčí skráň,
jež dává slzy ženám, dětem
a mužům tiskne nože v dlaň –

tu zoru krve, v kterém shasne
nemocné naše století,
již na všech stranách v záři jasné
lze prostým okem viděti –

tu hrůzu, stesky, které budí
těhotný, hrozný příští čas,
tu otázku, jež lidskou hrudí
chví všudy: Jak dál bude as? –

Zde můžeš slouchat kolem sebe,
zde napínat zrak v šíř i výš –
zde nad tebou je modré nebe,
a z toho pranic neslyšíš.

To celé město usmívá se
bez obav, stesků, trudů zlých,
zde dobrá nálada zní v hlase
a v žertech bujných, veselých.

A valčík, valčík! Po ulici
ti všady v ucho burácí,
jím piana zní výskající
v tom každém skvělém paláci,

jím kolovrátek pronikavý
od rána vříská do šera,
jím spíjí se zde pestré davy
za bálového večera,

jím uspávají děti všady,
jej hvízdá, kdo jde chodníkem,
a zpívajíce prosí tady
žebráci sladkým valčíkem…

Oh, valčík, valčík! Duší všeho
je, touhou, heslem, cílem dne,
a v kolébavých tonech jeho
je spito město ohromné! …

* * *

Mně je zde teskno… V duši mojí žije,
co přinesl jsem z otčiny své sem,
ton hořkosti a tichá elegie,
jež dýše v dálce rodná moje zem.

Tu elegii šumí naše pláně,
hvozd, města, vísky, kříže hřbitovů,
podzimní nádech stále padá na ně
a teskné mlhy v šedém příkrovu…

A hořkosti ton projede mě vždycky,
když na národ té země vzpomínám
– zde mají pro něj posměch ironický…