Tristium Vindobona

IX. Bolestná epištola

Nelitujte těch, kteří trpí a bojují, nepřejte jim vítězství a klidu! Boj a utrpení jsou solí života, vítězství jest růžovou cestou ke klidu, jenž jest jen slušnější formou hnití…

Z netištěné knihy neznámého filosofa.

Jsou u nás věštci, kteří prorokují,
že přijde velká doba vykoupení,
po bouřích, mrazech že zas svitne slunce,
nad naší zemí vzplane duha míru,
a že to u nás bude oplývati
mlékem a medem…

Rod za rodem zmírá
a proroctví to dál a dál se dědí,
a chvíle jsou, kdy chví se nám nerv každý
jak židům kdysi v touze Messiaše…

Naděje plané, snění pohádkové! …
A běda nám, ta svitne-li nám doba! …

O život bojem národa je život.
Dva listy máme z naší historie,
kde nemusí se krev nám v líce hnáti
buď studem nebo vztekem, nebo hořem,
dva listy, při nichž člověk steskem vzdychne –

a to jsme se tak rvali s celým světem
o volný vzduch a o to, což je naše –
a tak se rvali hezky, že z té slávy
jak medvěd v mrazu z přehojného tuku
chcem‘ do dnes v naší mizérii týti –
než sláva ta je dávno projeděna,
a medvěd chuďas už je kost a kůže.

Však máme naděj! Naši věštci z tribun
a táborů a schůzí nevázaně
a jiní zase ódami a hymnem
nám vázanou ji řečí vroubovali
a štěp se ujal…

Celou šírou vlastí
ve srdcích stkví se zelená jen barva…
A každý věštec jako chytrý cikán,
jenž předpoví, co příjemno je sluchu,
má v dlani lesklý peníz popularity
a spokojen je – a dál národ čeká…

Na šedé skále v dubů vlhkém stínu
ční drobnolistá nízká kapradina,
vždy zelená je – však vždy beze květu
nuž, kdo z nás ještě věří pohádce té,
že kapradina vyžene květ zlatý
v nějaké příští svatojanské noci?

Ó kdyby dnes to celé lidstvo zašlo
a zbyli jen dva lidé na dvou pólech
s tou lidskou krví ve svých arteriích –
jak vystřelené šípy budou letět
na jedno místo,…