Tristium Vindobona

X. V Parlamentě^[2]

– – pamatuji, kterak tatík tenkrát z města přišel, je mi, jak bych dnes ten jeho radostný hlas slyšel: „Juchej, matko, pomodli se, poskočte si, kluci, budems si vládnout sami, máme konstituci! –

Kéž bych moh‘ tak jenom dědka vyhrabat dnes z hrobu – Aspoň, kluci, uvidíte vy tu lepší dobu! …“

Zaslzel a smál se při tom, čapkou k stropu mával, přísného jsem v tomhle taťku ani nepoznával – –

Transkripce jedné strany ze staré naivní rodinné kroniky.

* * *

Poslanecká sněmovna. Temněhnědé lavice zejí prázdnotou. Několik poslanců popochází kolem nich. Tvoří se malé skupiny ol ministrů. Sněmovní sluhové v livrejích plouží se sem a tam.

Jeden mladší poslanec stoupá k předsednickému stolu a disputuje po tichu s předsedou.

Předseda

Nechte toho. Je to marné. A pak řeč ta jistě vzbudila by rozhořčení na nejvyšším místě.

Poslanec

Excellencí, na tu věc však nutno poukázat, je to moment, kde se pravdě nesmí ústa vázat.

Předseda

Jak jste naivní, příteli můj. Tak co chcete s křikem?
„Vázat ústa“ –jste jak poet. To jste politikem? Pokazíte straně naší jenom reputaci – vrhněte se raděj moudře na reelní práci, jest jí tolik, že se neví, kam se dříve vrhnout –

Poslanec

Svatá pravda, Excellencí. Tož mě račte škrtnout.

Ministr k vůdci jedné větší strany

Ujednáno. Klub váš bude tedy pro položku – ale se své strany, myslím, slevíte mi trošku. Tedy presidenta soudu a dva dvorní rady – za to koupil bych i dábla s čerty dohromady.

Vůdce jedné větší strany

Excellencí, není možno. Nelze povoliti, jinak se nám doma střecha nade hlavou sřítí, lid je všudy nespokojen, položka ta bude jako olej pršet zhoubně v uhlí žhavě rudé.
Je zde třeba něčím stišit žár ten sálající – přidejte jen ministra nám, jak to v proposici

Ministr

Chudák národ! Jak pak dlouho bude trápen hlady?
Tedy: president, ministr a dva dvorní rady.

(Podají si ruce.)

Vůdce jiné větší strany k několika svým čelným poslancům

Tedy v zájmu monarchie, páni kollegové, odevzdáme hlasy svoje pro položky nové –

Jeden z poslanců

Ale voličstvo v tom bude vidět čertovinku…

Vůdce

Bože, k čemu mha je vlčí, nechápavý synku? Žurnály to naše zítra chytnou hezky zkrátka a nechutnou paštiku tu vloží do pozlátka.
Co jsme chtěli, to šlo hezky k ministrově uchu, můžeme být spokojeni – naše věc je v suchu.

Jiný poslanec

A což ti tam?

(Ukáže nenápadně na vůdce strany, který prve jednal s ministrem.)

Vůdce

Jako vždycky. Trochu vzdorovali, konečně se – a dost levně –přece jenom vzdali.

Jeden z ministrů k druhému

Jakž, můj drahý, jak věc stojí?

Druhý ministr

Můžem litkup píti.

Dva už máme, musil jsem jim hezky zaplatiti. Třetí nechce. Nedivím se. Kavalír to starý, problesknou v něm ještě chvilkou romantické žáry,
tuším, že on s úctou hledí k Aristida věnci –
musí pro mobile verbum asi k audienci.
Pak je všechno urovnáno – a věc naše zdravá.

První ministr

Tož je dráha hezky hladkou – bohům dík a sláva!

Řečník oposiční mluví, pět jeho přátel kolem poslouchá

Nuž, co chceme? Které stesky srdce naše rozdírají?
Oh, ty prázdné lavice zde z paměti je snad už znají!
Dejte nám, co odkázáno je nám navždy dějinami,
co nám svatě přislíbeno královskými přísahami
naše právo!

Pět jeho přátel tleská.

Jeden poslanec na druhém konci sněmovny

Viděl jste ten nový ballet? Roztomilé.
Celý sbor ve vzduchu takřka tančí pěkné ballabile,
růžový gáz jako mlha zdá se nésti po jevišti a jen steré štíhlé nožky ve tricotu se v ní blýští – roztomilé, jak vám pravím –

Druhý poslanec ukáže na oposičního řečníka

Co to ten tam mluví a…