Tristium Vindobona

XVII. Evropa

Blaze těm, kdož s čistým svědomím a čistou krví mohou pozdravit to nové ráno! …

Z netištěné knihy neznámého filosofa.

Byl by to pohled
s některé hvězdy
v aetheru věčném
na naši zemi!

Halena vrstvou
šedého vzduchu
valí a točí se
sploštělá koule
okolo slunce.
Valí a točí se,
na ní se míhají
jak v kaleidoskopu
stříbrné hory,
zelená údolí,
města a pole,
moře a řeky,
skály a lesy
vždy jinak skupeny –
byl by to pohled!

Však vidím, jak náhle
by užas’ ten člověk,
mnul by si oči
a přec by jen viděl,
jak jakýsi netvor
veliký, hrozný
na zemi leží.
Zátoky moře mu
vnikají v tělo
a vlny příboje
lízají údy.
Jakýsi ježek
s třpytnými ostny
země lán dusí!
Ostny se lesknou
v paprscích slunce
a třepotu hvězd!

Evropo, Evropo,
hleď, jak as děsíš
nějakou duši
naivní, prostou
na kterés hvězdě tam
v modravé výši!

Ta prostá duše
netuší, neví,
že’s postavila
k ochraně míru,
pro štěstí národů –
les bajonettů!

Ó, jak by jásala
ta prostá duše,
by vidoucím zrakem
zřela a věděla,
jak dál se staráš
o blaho svých dětí!
Ta tisícerá děla,
tvrze a pevnosti
a plné arsenály
granátů, kartáčů,
šrapnelů, bomb –
ta ohromná kasárna,
nabita všudy
jak mraveniště –
a jak dnem nocí
stroje se robí,
puška se vymýšlí,
děla se lijí –
jak by té duši
nevinné, prosté
zraky se zalily
pohnutím asi! …

A přece, Evropo, tys nikdy nebyla
tak bezvládná, chabá, prohnilá, chorá,
jako jsi nyní
v tom hrůzném lesku
smrtících zbraní!

Tys nikdy nebyla tak zralá k pádu,
tak nikdy prokleta a odsouzena
Osudem věčným,
jak jsi nyní v své domnělé výši
a domnělé hrůze!
Toť tvůj plod poslední
ta smrtící ocel,
děl, pušek jícny,
granáty, bomby,
jež tvoji syni pěstí
na tvojí půdě!
Ta půda nesla kdys
ovoce lepší
– oh, je to dávno,
a marno vzpomínat! –
teď svadlá je, shnilá,
neplodná, kletá,
jak krev tvých synů…

Co bude dále?
Hladová Indie
a stamiliony
těch žlutýc…