Magdalena

XI.

V černých šatech, jak ji přived
Jiří tenkrát k tetě v noci,
černý klobouk, s něhož dlouhý
závoj splýval přes obličej,
s nakloněným slunečníkem
více proti lidským zrakům
nežli zářivému slunci –
tak šla Lucy kolem druhé
odpoledne přes náměstí
ku hřbitovu.
                     Den je čistý.
V noci byla opět bouře.
Domů zdi jsou místy ještě
zcela mokré. Modrého cos
jásavého schvívá třpytně
vzduchem k zemi, jakoby to
klesal čistý lehký azur
s nekonečných smavých nebes.

Šveholící vlaštovice
prostřeluje nízko letíc
ulici a její tílko
kovovým se modrem kmitne.
Z otevřených oken chýlí
rozkvetlé se pestré hlavy
růží, azalek a fial,
fuksií a geranií.
Štíhlé stromky oleandrů
s hrstmi růžových svých květů
stojí kolem dveří domů.
Školní mládež jdoucí vzhůru
po ulici ku náměstí
zastavuje se tu, onde –
kupec, cukrář, hračkářský krám,
na zdi nečitelný plakát,
vše ji zajímá a poutá.
Lidé stojí v dveřích krámů,
hledí z oken, ve skupinách
stojí v ulici – a všichni
jaksi s chutí žijí dneska;
z očí, pohybů a chůze,
z úsměvu a rozhovoru
vane pružnost, energie.

Pasivní a měkká duše
Luciina se zálibou
nechá proudit jas ten v sebe.
Jest jak vězeň, který cítí
na vycházce záři slunce:
stulila se, přimkla zraky
a jen sní a jen se hřeje.
Mezitím co okem stíhá
vlaštovici, květy v oknech,
křišťálný vzduch, modro nebes,
drobnou mládež, jdoucí lidi,
vzpomíná na nebožtíka.
Vzpomíná tak klidně, prostě,
bez bolesti, bez lítosti,
až se sama sebe děsí.
– Jdu mu na pohřeb – si myslí,
a jdu tak, jak na procházku –
necitelně, otupěle…
On to umřel! – burcuje se –
jediný to člověk tady,
jenž se neštítil mne bídné! –
Marno. Slova zní jí v duši,
ale hluše. – Jak jsem bídná,
jak jsem tupá! – vyčítá si…
Zapomene kdo tak brzy?
Možno vůbec zapomenout? –
Však ta duše nechce vejít
v bolesti kruh, z něhož prchla:
řasy přivřené, tak hledí
v záři slunce, volně dýše,
sní a sní – a bůhví, co…

Lucy došla nyní k můstku,
jenž se vzpíná přes šumící
čistý potok. Na tré strany
rozbíhá se za ním cesta
Lucy stojí nerozhodně,
rozhlíží se.
                   Tu jdou kolem
ministranti s lucernami,
kostelník a mladý páter,
přejdou můstek, zaměřují
podél potoka.
                        Jde s nimi.

Je to čtvrť těch nízkých domků,
krytých šindelem či slamou,
jejich malá okna často
papírem jsou zalepena;
na prahu pak mezi dveřmi
stojí sešlé zhublé ženy
v rozhovoru o svých strázních,
o svých mužích, o svých tužbách;
polonahé, ušpiněné
drobné děti batolí se
v prachu cesty; bílé husy,
špinavý vepř, slepičí rod
s křikem prohání se kolem;
intensivní zápach vlá tu
venkova a nečistoty;
čtvrť ta sama vsí jest v městě
uzavřenou, oddělenou,
má svůj život, starosti své,
má jen svoje interesy,
o město se nezajímá,
město nestará se o ni.

Jenom před volbami přijdou
různí lidé s různou řečí,
sousedují, porozpráví,
přemluví a podplácejí –
volí se – pak zas je ticho.

Ministranti s knězem vešli
do jednoho toho do…