Magdalena

I.

Čtenáři můj, znáš snad dosti
zdařených i špatných maleb,
které v sytých barvách líčí
(rubíny, krev, zlato, jaspis)
západ slunce? Odpustíš mi
otázku tu, ba, snad budeš
blahořečit autorovi,
že dí krátce: Nade Prahou
slunce právě zapadlo…

Sobota je. Měsíc květen.
Jevištěm je pátá čtvrt…

Žhavý den po slunce sklonu
poprvé si z hloubi oddych.
Vlhko jakés chví se vzduchem;
různé puchy intensivněj
zavánějí po ulicích
křivolakých, úzkých, krátkých.
Zavřeny jsou bídné krámky
zbožných dětí Israele,
ale tepna žití bije
kolem nich přec bouřným taktem:
pestrá směs tu lidí víří
za hovorů, smíchu, žertů,
dělníci, již od výplaty
v umazaných šatech přišli,
vojáci a pobudové,
fabričky se žlutou lící,
s vlasy v čelo sčesanými,
štěbetavé služky křičí
kolem kašny, sešlé ženy,
bledé děti na svých rukou,
přede dveřmi domů stojí
hovoříce ostrým hlasem;
z krčem přízemních už kmitá
světlo plynu, utlumené
červenými záclonami,
místy skřek zní harmoniky –
tepna žití bije… bije…

Osm hodin… Hlahol zvonů
rozlehl se nad Prahou…
Harmonické dumné tony
zapadají v tuto vřavu…
Svatá chvíle… Hluché kovy
nad uhaslým dnem tím žhavým,
nad tím mořem rudých střech,
nad tou spoustou různých věží,
nad tím šerem splývajícím
ve spletivo dusných ulic,
nad vším, co se v nich teď hýbe,
nad radostí jeho prázdnou,
jeho žalem, pychem, bídou,
vášní, pokrytstvím i láskou,
nad tím chabým, malicherným,
efemerním lidským »já« –
šumí kamsi v klenbu nebes
svoje: Ave Maria!…

Na rohu dvou křivých ulic
dům ční čerstvě obílený,
celým patrem převyšuje
rudé střechy sousedů.
Spuštěny jsou žaluzie
ve všech oknech, mrtvo všude;
ve výši jen, ve vyhlídce
v jednom okně bílá hlava
a dvě spjaté suché ruce,
modlící se stará žena
hledí do oblaků rudých; –
pěkný kontrast: dole život
divý, vírný, nevázaný –
zde už konec; bílé vlasy,
modlitba a – málem bych byl
spředl pěknou paralelu,
jak kýs básník patetický –
stařenka však k mému štěstí
(bylať asi oslepena
leskem nebes) začla zírat
na to vírné žití dolů,
její dobré staré oči
kmitly náhle překvapením,
její suché scvrklé ruce
rozpletly se od modlitby,
opravily trochu účes –
stará paní zmizela.

Do domu kdos vešel právě.
Stoupal po vrzavých schodech
jistým krokem, za kliku vzal
jedněch dveří, vstoup a prošel
krátkou předsíní. Zde stála
zbožná stařenka už s hora:
»Aááh!« a podává mu ruku.
On ji stisk jen koncem prstů.
Stařenka hned otevírá
druhou rukou jiné dveře,
hlavou třese, vypravuje,
– chaos bez porozumění –
její host však beze slova
vchází v otevřený pokoj,
ač tma čirá z něho zeje.
»Byla bych se spíše smrti
nadála dnes!« pokračuje
šiplající stařenčin hlas,
»než vás tady! Kolik neděl
je už tomu, co jste poctil
návštěvou nás naposledy!
Už půl roku! Hrůza věru!
Vaši známí říkali mi,
že jste ženat! Já se smála –
oh v tom jsem já ženský Tomáš!
Ten – a ženit – říkala jsem!«

Zatím dlouhý sklepník rozžal
světla na třech velkých lustrech:
salon objevil se oku
…