Magdalena

Josef Svatopluk Machar

2,85 $

Elektronická kniha: Josef Svatopluk Machar – Magdalena (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: machar02 Kategorie:

Popis

E-kniha Josef Svatopluk Machar: Magdalena

Anotace

O autorovi

Josef Svatopluk Machar

[29.2.1864-17.3.1942] Český básník, prozaik, satirik, publicista a politik Josef Svatopluk Machar se narodil v Kolíně roku 1864. Byl spoluautorem Manifestu České moderny a představitel kritického realismu. Vystudoval gymnázium v Praze. Poté absolvoval roční vojenskou službu. Následně odešel jako bankovní úředník do Vídně. Toto místo chtěl považovat jen za dočasné, nakonec tam však zůstal přes 30 let až do první světové...

Josef Svatopluk Machar: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Magdalena“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XI.

V černých šatech, jak ji přived
Jiří tenkrát k tetě v noci,
černý klobouk, s něhož dlouhý
závoj splýval přes obličej,
s nakloněným slunečníkem
více proti lidským zrakům
nežli zářivému slunci –
tak šla Lucy kolem druhé
odpoledne přes náměstí
ku hřbitovu.
                     Den je čistý.
V noci byla opět bouře.
Domů zdi jsou místy ještě
zcela mokré. Modrého cos
jásavého schvívá třpytně
vzduchem k zemi, jakoby to
klesal čistý lehký azur
s nekonečných smavých nebes.

Šveholící vlaštovice
prostřeluje nízko letíc
ulici a její tílko
kovovým se modrem kmitne.
Z otevřených oken chýlí
rozkvetlé se pestré hlavy
růží, azalek a fial,
fuksií a geranií.
Štíhlé stromky oleandrů
s hrstmi růžových svých květů
stojí kolem dveří domů.
Školní mládež jdoucí vzhůru
po ulici ku náměstí
zastavuje se tu, onde –
kupec, cukrář, hračkářský krám,
na zdi nečitelný plakát,
vše ji zajímá a poutá.
Lidé stojí v dveřích krámů,
hledí z oken, ve skupinách
stojí v ulici – a všichni
jaksi s chutí žijí dneska;
z očí, pohybů a chůze,
z úsměvu a rozhovoru
vane pružnost, energie.

Pasivní a měkká duše
Luciina se zálibou
nechá proudit jas ten v sebe.
Jest jak vězeň, který cítí
na vycházce záři slunce:
stulila se, přimkla zraky
a jen sní a jen se hřeje.
Mezitím co okem stíhá
vlaštovici, květy v oknech,
křišťálný vzduch, modro nebes,
drobnou mládež, jdoucí lidi,
vzpomíná na nebožtíka.
Vzpomíná tak klidně, prostě,
bez bolesti, bez lítosti,
až se sama sebe děsí.
– Jdu mu na pohřeb – si myslí,
a jdu tak, jak na procházku –
necitelně, otupěle…
On to umřel! – burcuje se –
jediný to člověk tady,
jenž se neštítil mne bídné! –
Marno. Slova zní jí v duši,
ale hluše. – Jak jsem bídná,
jak jsem tupá! – vyčítá si…
Zapomene kdo tak brzy?
Možno vůbec zapomenout? –
Však ta duše nechce vejít
v bolesti kruh, z něhož prchla:
řasy přivřené, tak hledí
v záři slunce, volně dýše,
sní a sní – a bůhví, co…

Lucy došla nyní k můstku,
jenž se vzpíná přes šumící
čistý potok. Na tré strany
rozbíhá se za ním cesta
Lucy stojí nerozhodně,
rozhlíží se.
                   Tu jdou kolem
ministranti s lucernami,
kostelník a mladý páter,
přejdou můstek, zaměřují
podél potoka.
                        Jde s nimi.

Je to čtvrť těch nízkých domků,
krytých šindelem či slamou,
jejich malá okna často
papírem jsou zalepena;
na prahu pak mezi dveřmi
stojí sešlé zhublé ženy
v rozhovoru o svých strázních,
o svých mužích, o svých tužbách;
polonahé, ušpiněné
drobné děti batolí se
v prachu cesty; bílé husy,
špinavý vepř, slepičí rod
s křikem prohání se kolem;
intensivní zápach vlá tu
venkova a nečistoty;
čtvrť ta sama vsí jest v městě
uzavřenou, oddělenou,
má svůj život, starosti své,
má jen svoje interesy,
o město se nezajímá,
město nestará se o ni.

Jenom před volbami přijdou
různí lidé s různou řečí,
sousedují, porozpráví,
přemluví a podplácejí –
volí se – pak zas je ticho.

Ministranti s knězem vešli
do jednoho toho do…