Kuře melancholik

Poslední kapitolky dětského románku nastávají. Jedná-li se o dětský román, nelze v něm hledati podivuhodně zauzlených a obratně upravených dějů a také ne hlubokých, mocí rozumu vymezených psychologických zjevů.

V románku dětském nemohou se nalézti vlivy silné vůle, jež by své podmínky ukládaly na vnější údaje a imponovaly tak světu i přírodě. Nenaleznou se v něm otřásající scény vyvinutého rafinovaného citu, žádné vypestřené situace ani vybroušené salónní dialogy. Vůbec všech těch estetických činitelů – lákadel, jimiž smysly se mají příjemně vzrušiti, dětský román postrádá. Zabývá se dětský román dítětem. A dítě – toť prosté a naivní jako polní květ. Ovšemže, jsouc podobno polnímu květu, má jako on rovněž hluboká svá tajemství. Však tu je zase příčina, proč dětský román, dítětem se zabývaje, ani nemůže míti nahoře vytčených estetických předností. Prostota jich nepotřebuje a k vystižení tajemství zase nestačí. Bývá proto dětský román tak prostý, směšný, drsný i naivní, jako je tento. Musí se v něm přetřásati věci, jež jsou tak malicherny a bezvýznamny u člověka vzrostlého, poněvadž právě při nich děcko má své radosti anebo trudy. I přicházejí v něm slova nemotorná, výrazy nedostatečné, obraty kupodivu nevtipné. Psychologické pohnutky a logické závěry jsou pak takového rázu, že nad nimi někdy člověk, jenž nepamatuje na vlastní dětství, musí se ušklíbnouti, jindy jim prostě nevěří. A tajemství, zmíněná tajemství dětské duše, kde jsou ta? Jedině nepřímo lze je naznačiti a mezi řádky ukázati jejich stopu. Leč nic více, jsouc to tajemství právě tak hluboká jako ostatní tajemství všehomíra, k jejichž pochopení rozum rovněž nepostačuje.

Takže zůstává již nemnoho dopověděti. A právě jest to tak prosté jako všechno ostatní, život se pohybuje ve stejných kolejích; jsa na ně jednou zavlečen, tíhne po nich neúprosně dál, byť se i zdálo, že se z nich pořád vymyká a jinými směry stranou uniká. Tyto cesty stranou, to stálé se vymykání, ta tříšťka nesená proudem, jsou právě oním směrem, jímž osud vleče nás k tomu cíli, u jakého chce nás míti. To, co zdá se, že je uniknutím osudu, to je s ním největším sblížením; a kdo myslí, že osudu nijak zavzdoroval, vymkl se mu či jinak sebou naložil, ten právě jen věčný, neúprosný osud naplnil…

Hošík začal churavěti. Ne aby popadl ho prudký znatelný záchvat nemoci, na lůžko upoutal a bylo potřeba snad lékaře a lékárny (bez nichž v našem čase vůbec stonati se nedá) – ostatně toho by se mu bylo za nynějších poměrů tak hned nedostalo –, nýbrž jeho stav přecházel v jakousi strnulost a jímala ho celková těžká mdloba. V noci se nesmírně potíval. Za to ovšem zakoušel ony dvojsmyslné narážky. Leč již při nich se nerděl a nestyděl. Ať stalo se cokoliv, vždy jen bázlivě rozevřel rty a prudce vdechl, jako by při všem juž jen měl ten zájem a obavu, aby ho nebili, a vlastně už ani to ne, oddávaje se vůbec jakýmkoli nutnostem.

Chorobnost pokračovala. Jednoho dne nemohl konečně víc slézti z postele. Když ho ráno Pepka budila, zh…