Kuře melancholik

A druhého dne, když hošík po zvyku posadil se k stolu pánů, Pepka ho zhurta odtamtud vyhnala. „V kuchyni je tvé místo, čuně.“

Ukázalo se za nějaký čas, že ani čeládka s ním nemůže jísti pro jeho nezpůsobnost. Bryndal si po bradě, jedl prstíky, sežvýkaná sousta zase vyplival, jiným sáhal do talíře. Bylo tedy hochovi zvlášť prostřeno do kouta na židli, tam ať si dělá, co chce. – „Tam to nikoho nežiníruje,“ podotkla Pepka. Leč ani na tom nezůstalo. Jednou jdouc mladá paní kolem hošíka, vtáhla do sebe dech, jako když větří, a obrátila se k děvečkám:

„Necítíte nic?“ tázala se. „Takový nějaký jako puch.“ Služky na sebe koukly a vypukly u významný smích. „To my, holečku, již dávno cítíme,“ odvětila jedna, pozvednuvši loket směrem k hošíkovi.

Shledalo se, že tím puchem je vinen hoch. I vyhnali ho bez odkladu ven do síně. A mladá paní s Pepkou plily z ošklivosti hezkou chvilku, než zas upokojily žaludek, a všechna okna musela se otevříti. Hošík se v síni usedavě rozplakal. Plakal tak při celém svém obědě, když seděl tam na špalíčku, hanbě se sám před sebou nad tím, co mu přičítaly. „Mamince jsem nikdy nesmrděl,“ znělo mu jaksi v duši. A miska – byly mu již dávno za talíř misku vyměnily – zůstávala nedotknuta podle něho.… Přiloudilo se zatím do síně kuře. Ostražitě pozvedalo drápce, hlavu na strany klonilo. Podívalo se na hošíka, a neviděvši překážky, jalo se tiše z misky klovati. A dosti naklovavši, přitlačilo se poté k stupínku, a strčivši zobáček pod křídlo, stálo tu nepohnutě a dlouho, nevyrušujíc chvíle dětského žalu, jsouc jednou syto a bez ohrožení.

Dosud nalézala se dětská postýlka v pokojíku vedle ložnice macechy a otce.

Bylo to jednou v noci, když se hošík probudil. Z pokoje vedlejšího zněl utajený smích, jakési veselí a šepot; mezitím pak střídaly se polohlasné polibky. Také tam hořelo přitlumené růžové světlo z parádní lampy, vyšeřujíc záclonami skleněných dveří až k němu na postýlku. Lehounké vzdušné útvary tkvěly na stěnách a po stropě. (Zdálo se vedle v pokoji dlíti celé blaženství a vřelé, vášnivé štěstí smyslného života.) Zamyslil se hošík. Vzbudil se v něm ohlas dob minulých, takový ohlas, jenž nějak pojil se tam k těm výjevům za sklenými dveřmi, k tomu ztlumenému plesu, blaženství a polibkům ukojované náruživosti. Jenže to bylo tehdáž zcela jinaké, strašné, v směru zcela opačném. Spal tehdáž vedle. Probudil se také jednou v noci, vlastně vyřítil se ze sna. Slyšel nějaký hřímaný, vším otřásající hlas a usedavý křečovitý pláč. Nemohl se ale dlouho vybaviti z jistého obluzení a připadalo mu vše pouhým, divým snem. Konečně vzpamatoval se tak dalece, že poznal, že to zlořečí otec a pláče maminka, ta, co umřela. Bál se tu oči rozevříti, z jakési vzrůstající obavy, aby nezřel věcí strašnějších, než již slyšel, aby jaksi neuzřel toho hřímaného, vším otřásajícího, hlasu a onoho usedavého křečovitého pláče a co s tím vše spojeno… A ten hlas vedl si pořád divěji a bylo to zlořečení, pusté nadávky a surové výčitky, co chrlily se na jeho…