Kuře melancholik

V té době býval vdovec málo doma. Pořád bylo mu jezditi za nějakými obchodními záležitostmi.

Strčivše hlavy dohromady, projevovali ovšem domácí lidé o těch cestách svoje náhledy. Avšak dálo se to s opovržením a výhrůžkami vzhledem k nepřítomnému vdovci a s hlubokou soustrastí vzhledem k sirotku. Konečně z těch cest za obchodními záležitostmi přivezl si vdovec jednoho dne mladou příbuznou jako nevěstu. „Ta bude nyní vaše paní,“ pravil beze všeho úvodu k domácím.

„Bude nyní tvoje maminka,“ pravil potom k dítěti. Děvečkám překvapením zůstaly brady viseti. Dívajíce se z pána na novou paní, nemohly jaksi jen tak uvěřiti, že jest to pravda; ne že by se toho nebyly nadály, ale že se to stalo tak znenadání. A že tak ustrnule stály a nová paní nemohla se od nich dočkati slůvka vhodného k podobným příležitostem, odvrátila se rychle od nich, aby se zbavila rozpaků.

„A co ty, polib přece mamince ruku,“ pravil otec k chlapci. Ale ten skrčen u prádelníku, maje ruce skleslé, zíraje před sebe zrakoma plnýma úžasu a pochybenství, z místa se nehýbal. Jako by soudil: Jak, maminka byla tamta, a maminka má býti tahleta? Jako by je přirovnával.

Tahleta měla by se rovnati tamté? A ještě by jí měl ruce líbati? Kdepak! Proto neuposlechl vyzvání otcova a z místa se nepohnul. Byl to dětský vzdor, založený na tradici, na minulosti, jež mu znamenala mnohem víc než přítomnost. A vzhlédnuv přitom kosmo na ženštinu, postřehl, kterak ho měřila povržlivým zlobným pohledem, přikrčujíc nos a vyhrnujíc ret. Nebyl by šel teď zanic a sklonil pevně hlavu. Otec hněvivě opětoval rozkaz. Ale ženština, vystihnuvši, že by to vedlo k příkrému výstupu, kdyby setrval nyní na svém vůči chlapci, pravila:

„Ale nech ho teď, můj drahý. Jest zanedbaný vychováním a časem se mu také hlava napraví.“

Otec chlapcův vděčně na ni pobledl a mávl výmluvně rukou, jako by chtěl naznačiti: Máš pravdu; ale víš přec, jaká byla minulost. Potom spolu odešli do pokoje, o chlapce víc se nestarajíce…

A co kuřátka? Nezapomněl na ně hošík. Po celý čas od pohřbu matčina, v těch smutných jednotvárných chvílích, jaké nyní doma nastaly, strávil u nich drahně chvil. Prospěla zatím znamenitě. Povyrostla, zesílila, na hlavách ukazovaly se hřebínky a obrůstala zralým peřím se znatelnými již brky. Počínala si sebevědomě, mezi sebou se již právala a místo jahel mohla zobati ječmen i pšenici. Pod kvočnu se již všechna nevešla, dvě tři si obyčejně vylezla na její hřbet a tu všelijak se chrula. Pouze ono neduživé kuře činilo doposud výminku. Dalo se očekávati, že až povyroste a zesílí, vyrovná se pozvolna ostatním a všechna výminečnost se otře. Však nedělo se tak. Jako by nebylo ani z nich. Povyrostlo jen málo, zesílilo nepatrně. Jeho očka zůstávala bez jiskry, hlas bez zvučnosti: byl to stále týž smutný kalný pohled, týž kvikot, jenže stal se protivně chraptivým. A jako ze začátku, bylo dosud stejně škaredé, stejně nemotorné, stejně bázlivé, jenže vlastnosti tyto nyní mnohem nápadněji vystupovaly při jeho stáří a v p…