Kuře melancholik

Téhož večera přinesl krejčí dvoje nové šaty. Jedny pro otce, druhé sametové pro děcko. To bylo něco zas nově vzrušujícího. Leč dnes se toho nesmělo již dotknouti, až zítra. Muselo jíti spát. Usnulo s představami o sametových šatičkách, o rakvi se zlatými kruhy. A nikdy snad dětské sny nebyly tak blahy jak oné noci před pohřbem maminky. Ráno děcko časně probudili. Skoro se mu ještě vstávati nechtělo. Bylo toho však potřeba.

Nastal v domě pravý shon. Všechno také mělo již sváteční vzezření.

Přibylo mnoho přátel, z nichž několik děcko dosud neznalo. Mezi nimi nějaká mladá hezká ženština. Ta, jakmile se děcko probudilo, hned se ho zmocnila, přenesla je v jakémsi nadšení několikráte po pokoji a jala se je mnohonásobně líbati, hlasitě a okázale, vyrážejíc přitom radostné vzlyky. Děcku bylo u ní nevolno a bálo se jí nevědouc proč: jestli snad pro ty tlusté horké rty, přisávající se na jeho tváře, nebo pro ty jiskrné temné oči, nějak zlomyslně na ně hledící. Zároveň ta ženština pořád mlela jedno:

„Nešťastný sirotečku, ztratils teda maminku! (Jako by samo to nevědělo!) Jaké to neštěstí, jaká ztráta? Ale jen neplač, zlatoušku rozmilý! (Jako by plakalo!) Pranic si z toho nedělej, hluboce se nezarmucuj! (Jako by věděla, že si z toho něco dělá neb se zarmucuje!) Jsouť dobří lidé na světě, již se vás ještě ujmou, jasná očka moje… a maminku vám vynahradí.“ Poslední slova mluvila tišším, ale přece slyšitelným a jakoby pohnutím přerývaným hlasem, a na jasná očka začalo to nanovo mlaskati.

Pozorovali to všichni, významně na se pohlížejíce; jedni jaksi ve smyslu pro mladou ženštinu příznivém (a těch bylo víc), druzí však uštěpačně a zlomyslně. Pozoroval to i otec a nezdál se nemile dojat. Také zraků z mladé ženštiny nespustil a jí, jak se zdálo, nejvíce na tom záleželo, aby právě on to pozoroval. Setkaly-li se jejich pohledy, což z její strany stávalo se jen náhodou, ačkoliv velmi často, prudce vždy sklopila víčka a zapýřivši se jala se tím horlivěji děcko líbati…

Děcku bylo čím dále nevolněji. Takřka je pálily polibky mladé ženštiny a řeřavě svíraly je její lokte, z rukávů se stále obnažující. Začalo se nepokojně ohlížeti kolem; leč při pohledu na samé ty cizí lidi, k nimž nemohlo a bálo se přichýliti, vzrušovalo se tím více jeho srdéčko. A již nepovědomou úzkostí začala se kaliti jeho očka, jedna slza za druhou začala z nich vyplývati.

„Chci k mamince, pusťte mě k mamince!“ zahořekovalo v náhlém výbuchu. Bylo to řečeno s takovou rozhodností, zřeknuvší se všech stávajících ohledů, až se všichni zarazili v trapných rozpacích. Mladá ženština, zarděvši se v nevoli, sotva mohla udržeti sápající se děcko. I vložil se do toho otec: „Budeš-li pak způsobným!?“ pohrozil káravě.

Leč v témž proudu řítily se dětské pocity jednou vzrušeny:

„K mamince chci, k mamince, Katlo, doneste mě k ní!“ Katla, se zachmuřenou tváří stojíc opodál, učinila několik kroků kupředu. Ženština šlehla po ní okem a úžeji přivinula k sobě vzpírající se děcko.

„Počkejte jen, Katličko,…