Kuře melancholik

Dosti se našvitořivše, dosti vyběhavše a na slunci vyhřávše, zalezla si potom kuřátka pod kvočnu. Schýlila se ona bachratým tělem k samé zemi, naježila peří, rozpjala křídla a něžně, laskavě, ač tuze sebou pohybovala, jako by se snažila vyhověti každému z nich, když urputně se dralo někam, kam to právě nešlo, třebas jí někam do břicha. Konečně všechna nalezla pod ní teplého a ochranného útulku a jen tiché, jemné švíření svědčilo o tom světě života. A kvočna ostražitě pohlížela ze strany na stranu, polohlasně kvokajíc. To zas děcko s kvočnou docela smířilo. Samo jaksi cítilo, jak je teď dobře kuřátkům, i vpravovalo se do jejich blaženosti. A nepohnulo sebou, hlasitěji nezadechlo, aby nějak nevyrušovalo tu posvátnou chvíli mateřské zvířecí péče.

Že jemu samému mateřská láska, to největší požehnání života, žádným pustým vlivem dosud neposkvrněné a nezneuznané, byla právě odňata, že dnešním dnem vzata mu ta její nesmírná ochrana a tou samou hodinou že je vydáno všanc útrapám neskonalým – o tom neměl nejmenšího zdání ubohý sirotek! Bylo tak pěkně venku, tak zářivě všady. Kterak možno v chvílích harmonie a jasu tušiti o rozruchu a chmurách, a jmenovitě jeho blahému dětskému srdéčku?

„Kdepak je zas to klouče?“ bylo slyšeti zvnitra otcův hlas. Děcko se vzchopilo – s jakousi úzkostí to učinilo. Zároveň ze zadní síně vyšla Katla v čisté blůze právě převlečené, se zanícenýma očima a slavnostním výrazem v pohnutém obličeji. Šla přímo k děcku, prudce je objala a vzala na ruku. Pak tiše zaplakavši zulíbala jeho tvář. Bylo viděti, že to činí kvůli vlastní útěše. A děcko se nevzpouzelo, myslilo, že to tak musí být.

„Pojd, se teda podívat na svou maminku,“ pravila po chvíli Katla přerývaným hlasem a šla s ním dovnitř.

V pokoji, co nebožka skonala, bylo již všechno uklizeno, smrtelné lože zastláno, okna zotvírána.

Děvečky stály v koutě u kamen se zástěrami na očích. Při příchodu děcka zástěry poodestřely, pohledly na dítě a hned zas obličeje zastřely. Nejmenší a nejtlustší Barča jala se pak plakati nahlas a škubala celým tělem.

Děcko pochopilo, že to všechno jeho se nějak dotýká, ono že má zde valný svůj podíl. Ztvářilo se nadmíru vážně a nebylo bez patrného vnitřního uspokojení nade vším, co se dělo. Leč maminky nikde nevidělo a kvůli ní přec přišlo. Také otce tu nebylo. „Kde je teda maminka?“ zeptalo se nevrle.

Katla se podívala na děvečky, škytla a ještě otálela. Pak již rozhodně šla do druhého pokoje. Děvečky loudily se za nimi, u dveří ale zůstaly státi a jen skleněnou tabulí, tylovou záclonu pozvedajíce, zíraly dovnitř.

Z pokoje zavanul chlad. Byl to pokoj parádní – salón – a ze všech pokojů parádních i za největších paren zeje chlad. Stěny byly modře malovány a visely na nich dva velké obrazy ve žlutých masívních rámcích. Také skvostné kývadlové hodiny na nich visely; ale jako ve všech salónech, nešly ani zde. Nábytek s tmavou politurou tím pak se vyznačoval, že byl na něm prach – jednak také příznak všech parádních pokojů, jinak známka, že …