Cvrček mého krbu

29.

Neodbytněji a neodbytněji dorážela zatím kamsi v pojení mé dlaně pracka našeho Lindora, na něhož jako bych byl zapomněl, takto hlásíc se o své jakoby na chvíli odsunuté právo. A také kočička naše, chtějíc tu býti rovněž účastna čehos co nejvíce a nejmožněji, přitírala horlivě a neúnavně své sametové tělo kams až k samé mé bradě, vzepjavši se co nejvýše v klíně mém, a přitom předla si u jakés překotné výmluvnosti, nemohoucí se nabažiti svých slov a svého sdílení, jaksi až rozpoutávajíc se celým svým tělem hebkým, měkkým jako hedvábný šátek a vonícím senem, a naléhavě přitírajíc se k hrudi mé, a jako by zároveň tím o něco usilovala, u mne čehos se dovolávala, čeho potřebovalo její zvířecí srdce a co by účastno bylo všeho, co vůkol se dělo a hlásalo písní krbu, nemíníc tu nijak zůstat pozadu, a zároveň jakoby i žehrajíc na tu jí nedost ještě známou, kterou vinul jsem k sobě a v niž vpojiti se mělo celé žití mé. Až jaksi nabývajíc poznání, že všechno žehrání je tu nemístno a marno, že nemíním ustati u vinutí k sobě té, jež měla se jí stát a již se stala paní a hospodyní a kterou jak by dnes poprvé přišla si obhlídnout zblízka a důvěrněji a zkusit u ní své štěstí, ustala najednou ve svém úlisném a vytrvalém dotírání se kams k mé bradě a bez úvodu a váhání, domnívajíc se patrně, že mé vespolí s touto jinou, najednou v místa tato zavítavší bytostí jí zaručuje právo toto, že nemůže být ani jinak, že já-li se s ní družně mazlím, že bude se s ní mazlit stejně shovívavě, důvěrně a laskavě i ta, kterou přec tak horoucně k sobě vinu – což ostatně zdálo se být zcela správnou a dobře vycítěnou kočičí logikou –, a tedy bez úvodu a váhání dalšího vším jsouc jaksi ubezpečena, zanášejíc s sebou vůni sena, v němž nedávno si hověla, seskočila pružně a důvěrně v rozprostřený klín ke mně přivinuté mé mladé ženy, žhavým nachem své tváře přikloněné k tváři mé a vonnou, načechranou svou kšticí zasahující mou vznícenou skráň. Bylať dosud stále mlčela při všem tom, co jako by stíhalo se kolem našich k sobě schýlených hlav v soudruží krbu a jeho písně, co vzdouvalo a háralo srdcem mým v tuchách o perspektivách života, ze vší minulosti u všechno příští se přenášejících, mlčela jako by v oné výmluvnosti, jež je nejhlubším porozuměním, nejnadšenějším souhlasem a nejvroucnějším sdílením, mlčela upjatě číms jako dalekým a neznámým zaujata, co táhlo tuchami její duše, ponořena u své vlastní úvahy a zdání a zajisté přemírou onoho vznícení citů mladé ženy, jíž vzešlo nedávno poznání rozkoše a tajemství života, naplněna, u kterémž mlčení, výmluvnějším přec než veškero projevování shledával jsem přece ohlas všeho toho, co táhlo duší mou, a nemohl a nechtěl nadáti se jinak, a mlčela to jaksi čím dále zaujatěji, upjatěji, ale slyšíc zajisté vše, co zvučelo a háralo vůkol, veškeren onen ohlas, jejž píseň krbu vydávala u horoucím závodění svého žití a k níž přidávala se píseň duše… Když však tu náhle vykřikla v nevoli a prudce jako uštknuta vyvinula se z mého spětí. Bylať to právě neprozřetelná a nedost zkušená kočička naše v ukvapené své důvěřivosti vskočila na její klín. Ale než se nadála, byla jediným takovým, jak se mně zdálo nemilosrdným vzmávnutím sražena z tohoto klína, s nímž hodlala založiti soudruží, na zem, jaksi příliš na zem a příliš tvrdě, až to temně zadunělo s přízvukem až příkrého jakéhos zapraštění, při němž jsem se bezděky otřásl; patrně hodně neblaze to, nedobře dopadlo k zemi tělo důvěřivého zvířete, patrně zdaleka nepřipraveného na podobné uvítání. Bolestně, až jaksi nepřirozeně zamňoukavši, jakoby jiným ohlasem než pouhé fyzické bolesti, nějak v sobě se zajiknuvši, u jakés lítostivé výčitce, že čehos podobného si nezasloužila a že to bylo i příliš kruto a nespravedlivo za její jakés provinění, jež by jinde proviněním neslulo, odvlékala se pak se staženým ohonem kams k pootevřeným dveřím, jimiž se byla prve důvěřivě přiloudila ze svého sena, přilákána soudružím krbu, a ode dveří…