Cvrček mého krbu

47.

Avšak syn člověka, jenž byl sémě své vydal, aby vzešlo a uzrálo v plod, zajišťujíc trvání jeho bytosti a jeho rodu, zůstávaje přece dále mužem, dále chtěním a smysly ponoukán, vášní a touhou lákán, musí také potlačením této vášně, tohoto ponoukání, očistou i svého těla a svých smyslů přinášeti obět svému dítěti; jako nemá tu být nic zatěžko, co k dobru jeho spěje – vše pro dítě! Umínilť jsem si, jakmile příští dítěte v matčině těle ohlásilo se zřejmým žitím, nepochybným fyzickým vyspíváním, že vzdám se své potřeby smyslné, že svým užíváním rozkoše nebudu překážeti přirozenému vývinu jeho, jedem vášně nebudu otravovati útlý organismus, neporuším nutný klid k zdárnému jeho vývoji. Že kde vášeň a smyslnost hýří, vyčerpávajíc ducha i tělo, tam nutně umdlévá, úhonu béře a pustoší se plod. Jakýmže i v ohledu tomto vážným a přísným učitelem je tu člověku zvíře – matka zvířecí, jakmile jednou oplozená, nepřipustí již k sobě bujnost a zvůli samcovu, nepovolí již jeho úsilí; práva a nutnosti přírody, jakmile tu jednou vybojovány, stupňují se k právům dalším, vyšším, povznešenějším, v ukládání jiných velkých povinností, než pustého hovění pudu, když cíl plození jím již dosažen. Jaká to etika a povznešenost zvířecí bytosti, jíž je cílem oplození a nikoliv cílem to, co má býti prostředkem! A člověk ve svém uvědomění, rozumu a důstojnosti, jediný že by neměl uposlechnouti zákona přírody, vloženého v srdce všeho tvorstva, a měl by svou nezřízeností vášně a baživostí porušovati a pustošiti dílo její, měl by vlastní svůj plod otravovati a kaziti v tajemném a zázračném jeho vývoji, neměl by se povznésti nad svůj chtíč a nepotlačiti jej v pravý čas? Vyžadujeť toho přece sama přirozenost žití, sama důstojnost lidskosti, mravnost a úcta manželského spolužití, čistota a zdrženlivost muže-otce má býti nutně vyžadována a ochotně přijímána a podporována čistotou a zdrženlivostí ženy-matky v očekávání a vědomí svého mateřství, povzneseného nad všechny ostatní vztahy života…

Jsou názory a nutnosti, jež samy se ukládají, jež nejlépe vymění se beze slov, k nimž není třeba vysvětlování a vzájemného dorozumívání. Tak jsem aspoň soudil, umíniv si jednati dle svého mravního a rozumového přesvědčení v ohledu manželského našeho spolužití dalšího. Rozumí se něco takového přece samo sebou, beze slov a vysvětlování mínil jsem své ženě vštípiti tento názor, neb čím o delikátnější vztahy se jedná, tím méně vyžadují slov a naznačování, která jsou tu jen hrubou vetřelostí a znesvěcením. Chápala však můj názor zcela jinak a docela jiné pohnutky mým snahám dovedla přikládati. – Často se na mne zadívala podivně a dlouze, leptala takřka na mé tváři a v duši mé svým pohledem, až cosi detektivního a uhrančivého připadalo mně v tomto studeně vypjatém ocelovém pohledu. Ale neříkala nic, nic nenaznačovala, zůstávala jako tajemná sfinga jakás její zření. Někdy mně při tom přikládala jaksi tak teatrálně ruku na rameno, až mimoděk jsem ucukoval ramenem…

Zase jsem jednoho dne dlouho meškal v našich polích, v těch chvílích, jež mně byly takovou sladkou útěchou, smírem, hymnou i modlitbou duše mé. V jakéms nevýslovném zmocnění, v roztoužení celé duše své, v blaženém očistném smíru vrátil jsem se domů. K ní cos mě hnalo, abych přichýlil se k bytosti její, nesoucí plod naší lásky, chtělo se mně k duši její přidružiti veškero nadšení duše mé, to zmocnění nevýslovné a roztoužení své, v němž jako by se ukládalo znovuvzkříšení člověka. Objal jsem ji cudně, v takové pozorné, šetrné něze kol kynoucích boků, objímaje to zároveň plod lásky naší, sladce vytušený v tomto kynutí. – „Jak je v polích krásně,“ zaháral jsem v onom přemístění a přenášení se dojmů, v němž často k čemus zcela nahodilému a jinému strhujeme své nadšení, abychom vyslovili nějak vlastní cítění, překonané sebou a potřebující výrazu – a byloť v polích věru tak krásně, slavně, a v soudruží s nimi vtělovalo se přece i všechno ostatní mé cítění. Kéž by byla v tu chvíli sdílela mé cítění, mé dojmy! Ale bylo všechno u ní jiné než ohlas tohoto mého cítění, těchto mých dojmů. Nereagovala však nějak na mé horoucí obejmutí, zůstala chladná, přísná, nepřístupná, v póze a držení čehos násilného a teatrálního. Svýma očima pohroužila se v neznámé, jakoby záhadné utkvění, jež nevěštilo nikdy nic dobrého, jak již dávno měl jsem příležitost pozorovati. Prolínalo jí zároveň cosi rty, jež sebou krátce a spěšně pocukávaly, až najednou jako zlým uštknutím přešly jedním svým koutkem v onen neblahý, zrádný, řekl bych zavilý zářez hluboko v tvář, jenž činil tuto smavou, rozezplálou, všemu zdánlivě tak otevřenou jindy tvář tak příkrou, temně uzavřenou, až hroznou, řekl bych vražednou a přitom karikaturní. Ha, přece nebyl tedy klamem tento rys, byl pravdou, utkvěním, aby dostavoval se úkladně jako vrah, přepadaje svou obět, jíž byl jsem já! Ale neměl jsem jaksi času obírati se dojmy této tváře, tohoto jejího karikaturního znetvoření, jež nevinný, sladký úsměv dovedlo rázem proměniti v pekelný výškleb a posupnost, za kterou jevilo se celé zřídlo temnosti a zloby. Neboť najednou shodila jako u jedovatém dotčení tu mou ruku ze svých boků a v utajeném soptění nervózně zachvívajíc hlasem, jako by byl unášen vzdálenou bouří, odvětila v takovém neoznačitelném zdůraznění, slovo za slovem, přízvuk za přízvukem, z nichž každý byl tak zlý, posupný, hrozný, a přitom i řezavě ironický: „To věřím, v polích je krásně, všude je krásně – jenom u vlastní ženy ne… Již dávno ne. Zdá se, že pro ta svá hloupá pole nemáš již dávno smyslu ani pochopení a uznání pro svou vlastní ženu, která přinesla ti tolik obětí…“ A než jsem tu mohl cokoliv namítnouti a omluviti a zase rozburáceti se vlastním hněvem a uražením, hned po tomto vyřinutí jakés patrně dávno tutlané a připravované zlé vášně, začala najednou jaksi úžasně, tak nějak bezmezně, žalostivě vzlykati a štkáti, až křečovitě se jí to provalovalo a zmítalo těhotnými boky: – „Však… vím to… již dávno…, že o mě nestojíš… nedbáš… máš jin…