Cvrček mého krbu

35.

Bylo u nás zařízeno, jako ve všech statcích našich hor, že čeleď byla zároveň na zdravu. Nebylo lze v tom ohledu býti z jiných, jakkoliv není to pro domácnost bez obtíží, avšak na druhé straně má to rozhodně své výhody, přispívajíc k důvěrnější pospolitosti dělného lidu s hospodářem, k užšímu spětí s jeho domem, jsouc zároveň ohlasem oné dobré vzájemnosti a patriarchálnosti druhdy, o níž bezděky jsem snil, kdy čeleď s hospodářem cítí se jako jediná rodina, jsouc úžeji spjata s jeho zájmy než v poměru pouhé mzdy, při vlastním soukromém svém stolování. Mimoto je to zárukou řádného, výživného stravování čeledě, co jinak při vlastním stolu odbývá se všelijak k ušetření práce i mzdy, zato navykajíc kořalce, kterou míní nahrazovati nedostatek jídla. Mimoto spotřebuje se tak a využitkuje bezprostředně, co dům dá, a není potřebí tolik hotových peněz. Tak dělo se za babičky, matky, tak dělo se dosud víceméně všude, tak bylo i u nás. A byl ve věci stravování ustálen dávný pořádek u nás, odpovídající daným zvyklostem a poměrům statku, či jak to dal dům. Vařila u nás stará Šulcka, stará, zkušená ona žena, jež byla dosavad duší domácnosti, našeho statku, již dávno kdys opustil muž kořala a surovec, aniž o něm více zvěděla, a také se o to nestarala, rozšafná, uvážlivá, šetrná to hospodyně, poněkud bručivá a ostrá, pokud šlo o její povinnost, proti níž ničeho se nedopustila, ale mírná a dobračka, skoro bez nároků pro svou osobu, jinak stručná ve svých slovích a nevybíravá u výrazu svého přesvědčení; dbajíc až úzkostlivě o zájmy statku, s nímž takřka srostla jako se svou kůží, přece zas všemu řádně vyhověla, co se patřilo a co čemu náleželo, a stran stravy vládla u nás úplná spokojenost. Stará Šulcka považovala dosavadní poměry za své jakés vydržené právo, za jakous nedotknutelnou doménu svou, a nepochybovala, že takto bude nadále, a nebylo potřebí pochybovati, neboť já ničeho si v tom ohledu vroucněji nepřál.

Také po delší dobu tak bylo a zdálo se, že tak bude nadále. Žena hleděla si spíše našeho soukromého stravování, ač – co se mne týkalo – já bych byl nepotřeboval ani toho, spokojiv se zcela s tím, jak bylo dosavad. Avšak když namítla mně v ohledu tom, že je zvyklá nejísti z cizích rukou a muž zase že má jísti jen z rukou své ženy, což nebylo i nepověděno s jakýms ostnem, trochou oné výčitky, která však spíše lahodí vaší samolibosti, naznačujíc přec žárlivý zájem o vás – byl jsem konečně ještě raději, nemoha ani nesouhlasiti, uznávaje tu i její právo, i její snahu a obětavost, neníť ostatně vařit věcí právě nejpříjemnější, a dnešní moderní žena, může-li, nejraději se tomu vyhne – jako ostatně každé práci; jest to tedy zajisté u mé ženy jen rysem pravé životní podstaty a zásluhou, že nejen nevyhýbá se této povinnosti, ale dobrovolně ji přejímá na sebe, usuzoval jsem, přidávaje se již zcela na její stranu, a v mých očích vzrůstala tato domnělá zásluha. A ona námitka, jaksi tak půvabně nadhozená, že muž má jísti jen z rukou své ženy, vzbuzovala ve mně jistý takový teplý, jihnoucí ohlas, ano, jako by to byla projevila snahu i právo své po nejužší pospolitosti, v jaké muž se ženou mají si v každém ohledu náležeti; ano, chtěl jsem se přece úplně vzdáti této pospolitosti v ohledu každém, nehledě ani k tomu, že zajisté je příjemnější a gustiéznější, vaří-li vám mladá vaše žena než cizí stará ženština – ovšem vaří-li dobře, což však jako by se mělo rozuměti samo sebou, třebas i tak často se nerozumělo. A byl bych s novým stavem věci, jak jej má žena zavedla, docela souhlasil, kdyby v ohledu vaření byla má žena vyhověla také mé chuti a jaksi i potřebě. Nebyla má žena kuchařka zrovna špatná, zvláště kdyby byla lepší, to jest prostší, aspoň pro naše zvyklé poměry poslouživši mně jídly našimi, domácími, zvyklými, ale začala přicházeti na stůl jídla spíše městská, čímsi předělaná, jaksi přehojnělá, přemaštěná, než já jich byl milovníkem. Zvláště někdy měla v tomto ohledu jaksi své zlé chvíle a zároveň umíněné. Celkem, abych řekl pravdu, od staré Šulcky chutnalo mně rozhodně lépe.

Jenže nikdy není člověk tak neupřímný k sobě jako v mladé své domácnosti, v době jisté své zamilovanosti, ještě neotřelých svých styků – zvláště v ohledu jídla. Zírá-li na vás při jídle mladá vaše žena, tulíc se k vám, upjata na vás zrakem nabíhajícím odleskem lásky, rozkoše, chutná vám vše, co vám uvařila; aspoň nedovedete říci ani přiznati sobě, že nikoliv, že často není to prostě k jídlu, či aspoň že mohlo by býti jinak, příliš jinak a tím lépe – třeba samého ježka by spolykal zamilovaný člověk, servírovala-li by mu jej mladá jeho žena. Co bídných, nejhorších šlemp dovede a musí pozřít takový ubohý zamilovaný člověk, ostatně jsa tak ochoten a i jaksi přizpůsoben v dobách hodů lásky zlehčovati věc jídla, chuti, jako čehos tak sprostého, nízkého, nepřináležejícího k svaté věci jeho, spokojuje se s každou kuchyňskou hudlařinou a nalhávaje si, že je to pravá ambrózie…

Ale tak daleko to u nás snad nešlo – jak jsem pravil, byla by má žena dobrou kuchařkou, kdyby byla lepší, to jest kdyby byla chtěla být lepší, to jest, pro naše poměry domácnější, v ohledu tomto přizpůsobenější. Ale nad tím jsem zatím mávl jen rukou, jaksi si ani nevšímaje takových hloupostí; v ohledu jídla vždy činil jsem co nejméně nároků, byloť mně jídlo spíše jen nutným prostředkem, a doufaje tu, že i to se poddá a přizpůsobí našim poměrům a zvyklostem, jak se již tolik přizpůsobilo, kdy dovedla se má žena – ovšem chtěla-li – vpraviti tak hravě, bravurně, okázale téměř do všeho. Cože tu záleží na jakéms žvanci toho jídla – jsem věc tu odbýval – zvláště aby kvůli tomu mělo docházeti snad k mrzutostem a rozporům – ani mně nenapadlo! A pak, vždyť přece doma vařila pro tolik lidí, musí tomu rozumět, namlouval jsem si dále, a běží tu zajisté jen jaksi o jinou módu toho jídla, o nedohodu názorů, docela o mé neporozumění a nepochopení. Taková přec kuchařka!

A přece byl jsem tu neupřímný, neprojeviv své pravé mínění a zároveň jaksi se neosměluje, maje i tu …