Cvrček mého krbu

43.

V milionech se opakující dění, provázející veškero žití tvorstva – a přece pro žití každého onou událostí, jež vyznačuje novou, neskonalou epochu na jeho dráze a určení! Epocha dětství, epocha lásky – to již odbyto, zůstavujíc neskonalo v duši, ve vzpomínkách. Až k tomu přidruží se ono jiné neskonalo, ona epocha kynoucího nového příští, v němž váš život předal se v život jiný. Váš život přelil se ve zdroje jiné, dal zrod životu jinému, z vaší podstaty jako by to přejala podstata kosmická, podstata veškerenstva, podstata nekonečnosti a věčnosti. V nekonečnost a věčnost přesouvá se pozemská pomíjivost vašeho žití. Nadchází vám a připravuje se ona událost, jež připadá vám událostí pro všechny, k níž strhuje a unáší se svět ostatní, jemuž jako by stávala se stěžejí, v níž dále trvá; něco velkého, ohromivého, tajemného, co nejste s to obsáhnouti ani pochopiti, ani se toho dotušiti a ani tomu uvěřiti, kyne vám již v blízké, tak dohledné dáli, která však zdá se vám tak nedohlednou, nedostupnou, k níž vám nebude možno nikdy dospěti, jako k čemus svrchovanému nemožno zdá se dospěti. K tomu ohromivému přesladkému tajemství, jehož tuchy klíčí v nejskrytějších a nejomamnějších vašich snech a úkrytech duše, jako símě v lůně země kolébáno vláhou a teplem, k tomu velkému nedotušenému příští, jež tají se pod srdcem vaší ženy, kolébáno požehnáním lásky a nejsvětější účastí, které ztělesněno již se tam hýbe jako na vodách květ lotosu a již se tam ozývá nezvěstnými ohlasy v neskonalé metamorfóze veškerého dění života, vnořujete se již dnem i nocí v snění a bdění, všemi cestami a spěním života svého, vším svým pozemským zřením a pomněním, které jako by se přenášelo ve zření a pomnění sladké mystiky a tuch věčnosti, k tomu tam pojíte všechnu svou naději a plesání srdce, v to přenášíte jakoby úchvatem kosmickým sebe sama a práva svá a výhrady všechny a všechen smysl a cíl svého žití v přísahách a úmyslech nejsvětějších, zbyvších ze všeho rmutu a nízkosti sobectví a osobní zaujatosti, v jakéms velkém očištění své bytosti se nalézáte, v jakés neskonalé velebě duše, která jako by tu prožívala své nesmrtelné poznání.

Nikdy není člověk tak jasný, vítězný v sobě, tak projevený a učiněný před sebou – nikdy není tak měkký, účinlivý a dalek všeho pohoršení, tak neosobně pravdivý, spravedlivý a účinlivý a oddaný k všemu dění života a nikdy není tak zbožný a náchylen každé víře v přesvědčení jako v době té, jakoby v mimoděčné snaze, aby v nové vtělující se příští přešlo z jeho života jen to nejlepší, nejčistší, nejpravdivější a nejpřesvědčenější, nejsvětější, nejpožehnanější a nejzbožnější, co Bohu svému, jenž tu uložil nový život, je nejblíže. A nikdy necítí člověk tolik vážné a přísné, ale i nejradostnější zodpovědnosti nejen před sebou samým, ale hlavně před tím, co již nastává a zraje a připravuje se jakoby ohromivě se vzdouvajíc v lůně osudu a z útrob věčnosti se vynořujíc, jako v době té. Je to veškerá ona zodpovědnost, v které jsme si uvědomili, že vše, co zamýšlíme a již konáme, je neodčinitelno právě tak jako nejvyšší dobro i nejnižší zločin, že každý náš krok, jejž jsme předsevzali, je jakoby krokem osudovým, z něhož, nastoupen-li již, není návratu a jehož zápětím jde neodvratnost jiných nespočetných kročejů; každé naše cítění že je zdrojem cítění neobsáhlému, které jako moře vyvírá ze sebe, každé naše probouzení že je probouzením ke dni v trvání nepomíjivém. Kolem všech vašich tuch a vznícení vyzvedají se celé nové světy, kladou se nové dráhy jako všesměry pozemskosti, nová poznání přicházejí. A jako by ukazovala se znamení na nebi a na zemi, v nichž vchází syn člověka. Zaplesáte náhle takovým neskonalým vznícením a úchvatem srdce, srdce své jako byste vynášeli k čemus, co je vám tak blízko, a přec tak nedosáhlo. Chmury veškery se rozptylují na obzorech duše, velká zář vzchází, tajemství ohromivá se projevují. K čemus nesmírnému, nevyvažitelnému a nevyčerpatelnému, co nemá mezí ani dna, ani překonání, cítíte se povoláni a ku všemu jako by vystačovaly síly vaše jsouce s to všechno. A veškery věci života a smrti, i ty nejpříkřejší, nejobávanější, které byly druhdy pramenem vašeho znepokojení a trudu, jeví se vám tak zcela jinak, v jakés neoznačitelné laskavé harmonii, v níž všechny vzkřeky pozemskosti zanikly a se zaplašily, vše příkré a úporné se urovnalo, nesmiřitelné se smířilo, obávané a hrozné pousmálo svou líc, ona všední, drsná, zlá skutečnost jako by se před vámi zjevila v podobě laskavé a vítavé. Vše u vztazích vašeho nazírání rozevřelo se k novým důsledkům a cílům, jichž jste dříve netušili, se vším, co je kolem vás, hledáte a nalézáte nové, dosud netušené intimní vztahy spojitosti, v nichž celá vaše bytost splývá, a nikdy nezdálo se vám, že náležíte v soujem veškerenstva v takové významné, nutné složce a podstatě jako nyní. A co dlelo dosud ve vás přece tak osoblivého, malicherného, sobeckého, naplněného ohledy k sobě, z nichž jako by nebylo pořád dost vymanění očistnému úsilí svědomí a srdce, to jako by samovolně vyprchávalo, čistilo se jako matečný louh, čeřilo se a rozplývalo jako v přitékajících proudech živých vod, jimiž obmývá se každý rmut, každý hřích a poskvrna života se očišťují, jejichž zázračnou mocí křísí se a vzbuzuje nový život, v jejichž lázni uzdravuje se každý neduh duševní a tělesný. Cítíte v sobě to jejich občerstvující křišťálové vřídlo, životodárné, zatápějící vám blahodárnou sílivou silou nitro, cítíte to jejich vření slastné očisty vší své bytosti…

Aspoň tak děje se a nemůže nedíti se v pomnění lidském, nestráveném nejnižšími pudy a sžíravostí sobectví, jež zná jenom sebe a své ukojení, nevyšinuvší se nikdy z pusté své oblasti, tak děje se a musí dít v duši, v níž z etické moci má ještě převahu to, co vyšlo z rukou Tvůrce v přirozené původnosti v oněch tvůrčích zámyslech věčna, jež u vývoji všeho žití a žití lidskosti chtělo docíliti nejv…