O různění českého písemního jazyka

Jestliže literatura česká od některého desítiletí uprostřed mnohých překážek vznikající životem poněkud objeveným vlastence upřímně smýšlejícího obdarovala: nemůže jinak býti, než že způsobou a tvárností, kterou této doby na se bráti počíná, téhož vlastence mysl zarmucuje a naději v něm o svém dalším zniku a zkvětání na velikém díle udušuje. Ta smutná tvárnost její jest bezpotřebné od jazyka v písmě posavad užívaného odstupování a jeho na jiné a jiné podnářečí rozdrobování. Pohleďněme na nejnovější stav literatury české a obojí vadu poznáme.

Počítá ona sice mnohé upřímné a příčinlivé milovníky, pokusila se za našich časů dosti šťastně o vyšší umění a rozličné druhy básnictví a na sebe pozor nejedněch dřímajících vlastencův obrátila: ale dvě sobě odporné strany mezi spisovateli dalšímu zniku jejímu nemálo škoditi se vidí. Jedna sobě jistou dobu minulosti, kterou zlatým věkem^[1] nazvati ráčila, za nejvrchnější a nejdokonalejší obraz všeho psání vystavila a nesnášenlivě i urputně má se k těm, kteří jen o vlas od vedoucí tam cesty se uchylují, byť to i s napravením a uhlazením té veliké silnice díti se mělo.^[2] Těm každý nedostatek a omyl zlatého jejich věku rovně tak svatým jest, jako správnost a dokonalost jeho jazyka. Oni všecku literaturu i ve zpěvích i v nevázané řeči v ouzké meze slohu skoro jediného historického těsnají, pro strach, aby se od výborných Veleslavínů a Komenských neušinuli, raději ničeho nepíšíce, k čemu by těchto klasický jazyk nestačoval. Od nich nelze čekati, aby nám českou logiku, fysiku, metafysiku podali^[3], neb chrám jiných vyšších vědomostí kdy otevřeli, nemohouce klíčů k tomu ve svém Veleslavínovi nalezti. Jakkoli ale tito starověrci literaturu v pokroku jejím nemálo zdržují a ji jako Niobu v nepohnutedlný kámen obrátiti usilují; přece však, kdyby se jim toliko, čehož ovšem daleci jsou, podařilo Veleslavínů a Komenských vpravdě dostihnouti, zapříti nelze, že by vždy tak ještě veliký národu a literatuře jeho užitek přinášeli. Neměl by český národ spisů v třídě soustavných věd a vyššího básnictví, ale historickými a z prosta poučujícími knihami by oplývati mohl. Dobře tedy oni o zachování přesnosti a čistoty jazyka se snažují, toliko v tom chybujíce, že o vyšší vzdělání jeho málo se starají.

Daleko škodnější literatuře naší jest druhá strana těch, kteří od došlého nás způsobu psání nepotřebně odstupují, anebo dokonce nová nářečí v písemní jazyk uvozují. K prvním počítáme ty, kteří českému jazyku mezi cizozemci odvykli, nebo jemu se ze staré literatury nenaučili (ano mnozí více knih českých napsali než přečtli), neb konečně zcestným hloubáním vlastním, neb nedorozuměnými od zkoumatelů dobrých jazyka pronešenými slovy se zavedli. Těm ani zvuk českého jazyka líbiti se, ani jeho sklad k chuti déle býti nechce. Najdou-li kde v německém neb jiném jazyku nějaké dvojsmyslné a k básnické hříčce schopné slovo, nebo má-li jiný který jim známý jazyk dvě soujmenné neb šťastně podobnosti rozlišující, nebo konečně jim zdající s…