Dvojí rozmlouvání o jazyce českém

Josef Jungmann

46 

Elektronická kniha: Josef Jungmann – Dvojí rozmlouvání o jazyce českém (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: jungmann01 Kategorie:

Popis

E-kniha Josef Jungmann: Dvojí rozmlouvání o jazyce českém

Anotace

O autorovi

Josef Jungmann

[16.7.1773-14.11.1847] Josef Jungmann byl český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel. Narodil se v Hudlicích u Berouna v rodině chudého řemeslníka. Vystudoval v Praze filosofii a posléze nastoupil na místo gymnazijního profesora v Litoměřicích. Do národního obrození zasáhl svými statěmi, např. Rozmlouvání o jazyku českém. Vyjadřil v nich odmítavý postoj k poněmčování škol a úřadů a také své nové pojetí národa a...

Josef Jungmann: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dvojí rozmlouvání o jazyce českém“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Rozmlouvání druhé

(Hlasatel český, 1806)

 

Slavomil a Protiva.

 

Protiva:

Nenadál jsem se v sboru včerejším, že by z ust dávno prohlášeného světaobčana (kosmopolity) tak horlivá obrana jazyka českého se pronesla.

Slavomil:

Světaobčana? - horlivá obrana? To první od vlídnosti vaší za poklonu tím raději přijímám, že takť se radovati mohu, an jsem vám poněkud podoben; než to druhé? - inu, každý má svého koníka z rákosí, na kterého zasedna rád v zámezní končiny paluje. Já zajisté toho nepřím, že na svém zaháleti nemohu; myslíte však, že mezi těmi dvěma slovci jest nějaký odpor?

Protiva:

As takový, jako jest mezi těmito: býti a nebýti, nebo dokonce mezi milovati a nenáviděti.

Slavomil:

A kterak to? prosím.

Protiva:

Buďto že vpravdě kdo světaobčanem jest, a ten ovšem celý svět zároveň miluje, nebo ale některou jeho částku za obzvláštní lásky své předmět vyvolil, a ten světaobčanem býti patrně přestává; nýbrž bojím se, aby taková stranná láska jedné snadno v nenávist druhé částce lidí nepřišla.

Slavomil:

Co se mne tkne, já o světaobčanství (kosmopolitství) docela jiného jsem mínění. I mním, že se tak láska k vlasti s láskou k ostatnímu světu, ač v rozdílném, nicméně v dobrém stupni, jako láska k příbuzným s láskou k sousedům má. Než o tom jindy. Včera tedy jsem se vám zdál horlivěji rozmlouvati s tím poněmčilcem? - Než medle, vidoucímu mně uprostřed vlasti nevlastenctví tak náramné, Čecha rodem, an všemu, což dědům jeho svaté bylo, se rouhá a posmívá, domácí tupí, cizí chválí, těch nenávidí, od nichž žije a tyje, - možno-li prosím, aby kdo horlivostí pojat nebyl a té nejpřísnější nevole proti synu vlasti nehodnému necítil?

Protiva:

Možno-li vám vlastně, opravdu nevím; to jediné vím, že tudíž za horlivost svou viděti jste musil na pokání, jak odpůrce váš, jakož při půtkách obyčejně se děje, tím pevněji na svém zůstal. Já, co chladný vás obou posluchač, snadno jsem se varoval svědčiti jedné neb druhé straně, oleje do ohně líti; nýbrž toho prospěchu přitom jsem užil, že v obapolně zahřitém a tudy jako plynulejším vtipu vašem, velice jsem se kochal.

Slavomil:

Praváť jest to moudrého povaha, z pošetilosti jiných rozumného požitku nabývati. Než tenkráte neodnesl jste jeho zadarmo. Pokud zde sedíme pod tímto věkovitým dubem, který snad mnohému poctivému Staročechu chládku a přístupu poskytl, povězte mi, prosím, komu z nás sám u sebe jste dal za pravdu, neb co smejšlel jste o tom celém našem rozmlouvání?

Protiva:

S jednou výminkou.[1]

Slavomil:

Přijímám ji, buď jakákoli.

Protiva:

Byste poslyše mne zůstal studený.

Slavomil:

Zůstanu jako led.

Protiva:

Nemálo jsem se divil, kterak jste zvláště vy celé to rozmlouvání od hlavní věci na jinou a docela rozdílnou přivedl; aneb ať zřejměji dím, od lásky k vlasti k lásce jazyka českého se uchýlil; což mi tak směšné přicházelo, jako když tam Lucianův Jupiter rozběhna se s svým mnohohrotným hromem na zapirače Bohů Anaxagora, sám nevěda jak, udeřil do chrámu Kastora a Poluxa, kteří mu n…