Pohádky

Pohádka o listonošovi

(1921)

Helence Hartlové

V zapadlém městě v horách žil mladý listonoš. Neměl už otce ani matky; měl jen modrou kabelu, žlutou čepici a červený úsměv. Dvakrát denně obcházel městečko, rozdával v domech psaní a lístky, které přicházely z velikých dálek. Držel ve svých rukou poselství celého světa. Lidé ho měli rádi a když jej viděli mihnouti se kolem oken, říkávali: „Hle, — listonoš! Zdali pak nám něco nenese?"

Listonoš byl veselý člověk. Rozveselil vše, nač přišel. Maminky, pantáty, děti, — ba i samotná psaní. Za celou dobu, co roznášel poštu, nikdo nedostal takového, které by mu oznamovalo smrt, ztrátu nebo vůbec nějakou smutnou zprávu. Listonoš to věděl — a byl na to hrd.

V témž městě, na konci dlouhé ulice bydlel opuštěný stařec. Měl dlouhé, šedivé vousy, šedivý kaftan a v prošoupaných střevících slabé a vysloužilé nohy. Oči měl kalné, že takřka neviděl, a sedával přes celý den u okna, v létě na zahrádce před domem a vzpomínal na svého syna, jenž byl zlatokopem v Americe. Protože byl málomluvný a k ničemu se nehodil, lidé si ho nevšímali a úplně ho ponechávali samotě. Jen listonoš vždy jednou za měsíc mu přinášíval psaní z Ameriky, a protože dědeček už ani přes dvoje brejle neviděl, — sám mu psaní předčítal.

A četl o divných zámořských krajinách, o horách vyšších než slunce, o řekách se zlatou vodou, o zlostných černoších a lstivých Indiánech, o krvavém zápase pro zlatou rudu a o mnoha podivuhodných příhodách, které starcův syn František v dopise vyličoval. Na konec stávalo, — že — dá-li mu Bůh štěstí, — dosáhne brzy bohatství a vrátí se do vlasti.

Stařec poslouchal napjatě, aby mu ani slovo neušlo. Visel na svém synu nesmírnou láskou; bylť to jediný člověk, který dával ještě smysl jeho vyprchalému životu.

„Jenom aby se mu něco nestalo," říkával třaslavým hlasem, když předčitatel byl u konce.

„Co by se mu stalo, stařečku?"

„Kdybyste ho znal, pane listonoši, — jistě byste věděl, že ledacos může se mu přihodit. Kdybyste ho miloval, poznal byste, že není neštěstí na světě, které by ho nemohlo potkati. A zvláště v takové Americe! — Chtěl bych, aby byl raději tady. Třeba bez peněz, bez zlata!"

Těšil listonoš stařečka, až ho utěšil. Stařeček byl rád, že má někoho, s kým by mohl rozprávěti o svém synu, a při třetím dopise tak se do našeho listonoše zamiloval, že mu navrhl, aby se přestěhoval k němu, do bílé podkrovní světničky, která byla od odjezdu jeho syna prázdná.

„Nemusíte mi platiti nájemné. Místo toho mi každého dne přečtete poslední synův dopis. Mám už špatnou paměť a hned všechno zapomenu; proto bude mi dopis po každé nový. Tak už se Pánbůh o nás staré lidi postaral!"

Listonoš tuto nabídku rád přijal. Za svůj úřad mnoho nedostával, proto mu přišlo vhod, že zase něco ušetří. Bydlil u vdovy, která měla jen jeden zub a špičatý jazyk; zaplatil jí, co byl dlužen, vzal brašnu a čepici (úsměv s sebou nosil vždycky) a přenesl si vše do starcova domku. Vdova arci se na něho horšila a zle ho potom pomlouvala…