Povídky II

Nedělní zábavná příloha

Literární humoreska.

Byl jsem pověřen úkolem redigovat nedělní zábavnou přílohu jednoho deníku a seznal jsem, že obětavost lidská je nevyčerpatelně ohromná. Jest tisíce lidí na světě, kteří si přejí z plného srdce, aby další tisíce a tisíce lidí bavili se jejich povídkami buď v neděli ráno při kávě, nebo po obědě. Obětavost lidská jest nevyčerpatelná a zasahuje do všech kruhů. „Jen kdyby mohli lidé číst mou věc!“, toť heslo, které zmítá všemi stavy, muži i stejně ženami.

Sedím v redakci, kouřím doutník a netuším nic zlého. Někdo zaklepá – ani se nehnu, poněvadž jsem tu bohem v tomto pokojíku. Hrubě řeknu: „Vejděte!“ a pokynu návštěvnici, aby si usedla na židli. Ta židle je tak postavena, že návštěva musí se buď dívat na mne, nebo na redakční koš.

Podívám se na návštěvnici. Jest to dáma v prostředních letech, velmi čilá, poněvadž se nepokojně vrtí, a než mohu říct: „Přejete si?“ – již sama spustí:

Dle mého mínění jest našim dívkám nejvíce třeba sebe si vážiti; to není sobectví, pane redaktore, ani domýšlivost. Dívky mají ctít svou vlastní duši, neboť jest bílá a čistá, svou vlastní vůli, neboť je dobrá, své vlastní tělo, aby bylo něžnou schránkou dívčích ctností. „Dívka, jež věří jiným…“

„Dovolte, prosím!“

Nedbá a pokračuje: „…více nežli sobě, jež řídí se cizím svědomím a vlastní city míjí lhostejně, ano i za ně se hanbí, není dívkou, jakých potřebuje vlast a národ. Jest to pane redaktore, třtina zmítaná sterými větry, která konečně se zlomí nebo upadne v močál. Přeji si, aby dívky často četly tato moje slova, a proto vám přináším, pane redaktore, povídku pro nedělní zábavnou přílohu vašeho listu, kde jsem vložila tato slova do úst hrdince malého románu, která poznala život.“

Vytahuje z kabelky objemný rukopis a pokračuje: „Má slova plynou z upřímné vůle, aby čtenáři byli šťastni a aby si jich vážili, poněvadž tištěné slovo má velký vliv na charakter, pane redaktore.“ Vstává a táže se: „Kam mám si jít pro honorář, pane redaktore?“

Vstávám také a pravím, že si věc přečtu, a bude-li se hodit, že…

Přerušuje mne: „Číst nemusíte nic, pane redaktore, dejte to jen do tiskárny, a prosím vás o poukázku na honorář, či platíte sám, anebo kam mám jít?“

Přitáhne židli ke stolu, sedne si a otevře tobolku.

Víte, že vám povídám, že dva redakční sluhové měli co dělat, než ji vyvedli před redakci?

Netrvalo to ani pět minut, objeví se mladý muž. Dlouhé vlasy měl sčísnuty dozadu jako bruxelský trpasličí pinč, klaní se hluboce a praví, že se osměluje přijít s prosbou, zdali bych nebyl tak laskav a nebyl mu nápomocen na jeho dráze spisovatelské a neporadil mu a nevybral z této řady povídek, které si osmělil přinést, a nepřepracoval, nepřepiloval. Cítí v sobě nadání, ale poněvadž doposud neměl příležitost něco otisknout, není znám veřejně.

Posadil se do židle a pokračoval, rozkládaje spoustu papírů, že osmělí se přečíst začátek jedné povídky, ale napřed že si dovolí zmínit se o způsobu, jakým si počíná při sepisování, o kterém myslí, že jest ten pravý. Poněvadž jest začátečníkem, uchyluje se ku moderním osvědčeným autorům; na samostatnou práci doposud se neodvážil, totiž na úplně samostatnou, neboť necítí se ještě dosti silným a schopným. Jeho miláčkem je d‘Annunzio, vedle celé řady jiných světových autorů, starších …