Povídky II

Osudy společenského člověka

Staří definovali člověka jako zvíře společenské. Jestli se nemýlím, poněvadž už jsem zapomněl velice mnoho z řečtiny, říkalo se nešťastnému člověku „zoon politikon“.

Tím si dovedu vysvětlit, že rád rozmlouvám s lidmi, které vidím ponejprv ve svém životě, pletu se jim do rozhovoru, a nedbaje jich protestu, snažím se navázat s nimi přátelské styky.

Pravidelně docházím přitom k poznatku, že staří Řekové se velice zmýlili, odhadujíce člověka jako zvíře společenské.

Moderní člověk je nemožné společenské individuum. Nedávno vmísil jsem se v rozhovor dvou milenců v chuchelském lesíku beze vší potměšilosti a dalo mně to velice mnoho práce, abych se ubránil tomu pánovi. Chlap používal nedovolených chvatů při řeckořímském zápase.

Nakonec však jsem je zahnal až do Slivence, kde se mně ztratili v mramorových lomech.

Bilance podobného navazování společenských styků je velice smutná.

Pes v tomto ohledu je neskonale vlídnější. Buldok ze psince v Karlsruhe, který se dostane koupí do Prahy, setká se třebas na Vinohradech s nějakým voříškem z Košíř. Vidí se tedy ponejprv v životě. Očuchají se, zaštěkají přátelsky na pozdrav a uzavírají přechodné sice, ale upřímné přátelství. Běží vedle sebe, honí se, hrají si, a buldoka ani nenapadne, že má rodokmen ze psince a že ten druhý, s kterým se seznámil, je nemožný kříženec, neznající svého otce, či lépe řečeno svých otců.

A tu opět zakročuje člověk, majitel buldoka. Rozhání holí právě navázaný společenský styk.

A chlupatý chudáček voříšek sedí smutně na chodníku s vypláznutým jazykem a v jeho pohledu je něco, co mluví: „Znám tě, Brute.“ Má své zkušenosti s lidmi.

I já mám své.

Sedím v Reprezentačním domě u stolu sám. Připadám si jako kůl v plotě. Naproti sedí společnost pánů a dam, zahrnutá v pojem, který ji oceňuje: uzavřená společnost.

Jdu k nim, přenáším svou kávu a židli, posadím se k jejich stolu a zcela slušně říkám: „Račte dovolit. Sedím sám, je mně smutno. Vidím, že se velice dobře bavíte. Cítím potřebu bavit se s vámi.“

Pozoruji, že rozmluva a zábava, kterou dříve vedli, umlkla. Všichni sedí jako zařezaní, až najednou řekne někdo z nich: „Pane, co si to dovolujete? To je již přespříliš.“

Snažím se vysvětlit, že jsem společensky založen, že nejsem žádný samotář, že miluji společnost, že jsem ochoten se k nim přizpůsobit.

A tu někdo z nich vstane a řekne kategoricky: „Půjdete odtud, nebo nepůjdete? Zavolám na vás pana vrchního.“

„Tak ho zavolejte,“ odpovídám beze všeho hněvu. Když přijde vrchní, denuncují mne u něho, že se vtírám mermomocí do jejich společnosti.

Vidím, že nemohou vzteky ani mluvit, zatímco dámy vrhají na mne zdrcující pohledy.

Trvám na svém, že nechci sedět sám a že se odtud nehnu, že jsem společensky založen atd. Jako když házíš hrách na stěnu.

Nakonec mne vyvádějí z kavárny.

Podobných případů mohl bych vyjmenovat na sta. Oslovte například cizí dámu v elektrice a zeptejte se jí, proč vám neodpovídá. Uvidíte, že průvodčí vás přinutí vystoupit.

Přidejte se k cizímu pánovi na ulici a snažte se s ním navázat rozhovor. Může to skončit tak, že místo rozmluvy s neznámým pánem máte co vyjednávat s policejním strážníkem.

Někdo si to však vypořádá sám. Jednou mne dokonce chtěli vyhodit z rychlíku Praha-Vídeň.

Pětkrát jsem byl bit jako žito. Třikrát jsem to v boxu vyhrál. Dvakrát mne srazili z parníku do řeky. V lese pod Čerchovem nějaký turista vytáhl na mne revolver, který chovám jako vzácnou památku.

Jindy opět má touha po společnosti vynesla mně paragraf týkající se míchání do úředního výkonu.

Ale jako Paolo Mantegazza mohu říci: „Neskloním se a neustoupím, stojím pevně. Trpím, ale k zemi přitisknout se nedám.“

Jsem „zoon politikon“ a basta!

U Wilsonova nádraží potkal jsem nedávno mladou, hezkou paní, která právě přijela. V šátku měla zabalené nemluvně. Viděl jsem, že se nevyzná v tom chaosu a proudu městského života, poněvadž se právě ptala posluhy, kudy se jde na Smíchov.

„Já jdu také na Smíchov,“ řekl jsem, ačkoliv jsem tam neměl co dělat, „půjdeme spolu, jestli dovolíte.“

Přijala mou nabídku a tak jsme šli. Byla hovorná, a když jsem se jí optal, odkud je, řekla: „Co je vám do toho.“

„Máte pravdu,“ poznamenal jsem a mluvil jsem o něčem zcela jiném.

Když jsme přišli do Jindřišské ulice, oznámila mně, že má ž…