Povídky II

Terciánská vzpoura

Terciáni Zahrádka a Roztočil pojali šlechetný úmysl, že sprovodí ze světa svého třídního profesora Hubera. Dlouho již v nich všechno vřelo a nedostatečné známky z řečtiny, kterými je stíhal osud, rozšiřovaly stále víc a více propast, která byla mezi nimi a jejich třídním profesorem. A jako při velikých dějinných převratech stačila již jen malá jiskra, aby to propuklo.

A tou jiskrou bylo několik řádek z Cornelia Nepota, kde starý římský spisovatel líčí, jak Solón zbavil Athéňany tyrana Kleona.

A požár vzpoury rozdmychal ještě víc profesor Huber, když téhož dne zavolal po sobě Zahrádku a Roztočila na stupínek.

Oba tam šli jako na popravu se cvičebnicemi řeckými, zatímco profesor Huber díval se na ně, sedě na židli za katedrou, zrakem krajty tygrovité, která hypnotizuje malá prasátka hozená jí do klece tak, že strnule lpí na jednom místě.

„Tak čtěte, Zahrádko, čtvrtou větou počínaje z posledního cvičení,“ ledově řekl profesor Huber, a Zahrádka četl zdrceně: „Pravda je jedna. Otec má dvě oči, matka a sestra čtyry. Vychoval jsem psa, který běhá a spí.“

„Dost, Zahrádko, teď překládejte!“ Zahrádka tu popravu stále oddaloval. Stále si utíral nos, pak zoufale rvolal: „Prosím, pane profesore,“ tichým hlasem přečetl poznovu první větu úlohy: „Pravda je jen jedna,“ a už se rozbrečel a zahuhňal: „Já prosím nevím, jak jsem mohl zapomenout, jak se pravda jmenuje řecky.“

Pan profesor máchl rukou a Zahrádka ještě strnulý na stupínku viděl, jak profesor Huber sliní tužku a jak do notesu píše velkou, tlustou šestku.

Pak šel Roztočil, zoufale zachmuřený. Ten neplakal. Upřel na profesora pohled plný nenávisti a řekl: „Prosím, pane profesore, že jsem se nepřipravil.“

A zas viděl i on slinění tužky a tu hroznou, velkou, tlustou šestku u svého jména a pak slyšel hlas profesora Hubera: „Nejlépe učiníte, když věnujete se nějakému praktickému zaměstnání, kupříkladu ševcovině, a když současně požádáte svého pana otce, aby vám napráskal, a svou paní matku když požádáte, aby se přimluvila u vašeho tatínka, aby se nad vámi neslitoval a v exemplárním potrestání pokračoval i přes vaše bědování. Ostatně v zájmu vašem sám požádám vašeho pana otce o totéž. Stromek se má ohýbati, dokud je mlád, a vy, až vyspějete v muže, políbíte svému otci ono pečlivé koleno, přes které jste byl přehnut. Jste nedbalý hoch, Roztočile, a totéž platí i o Zahrádkovi. Jako Kainovo znamení celým jeho životem bude se mu vléci vzpomínka na to, že neví ještě dnes, že pravda jmenuje se aletheia. Zde nepomůže pláč, zde musí, hoši, mluvit rákoska, a to hodně ostře, bez milosti, bez slitování, z lásky k vám a z lásky k celé věci, z pochopení o důležitosti usilovného studia jazyků klasických, a než usnete, zvolejte oba s Byronem: Běda ti, Alhambro!“

Roztočil díval se urputně kolem sebe, kdežto Zahrádka usedavě plakal v lavici, zatímco mu vzadu soused pomalu, ale jistě vrážel špendlík do těla.

Ten urputný tyran, profesor Huber, má ještě tu drzost udržovat známost s jeho šestnáctiletou sestrou Růženou.

Dokonce chodí k nim i na večeře. A s klidem vždy pojídá večeři a před ním hovoří o jeho prospěchu.

„Zde Karel je opravdu nedbalý student. Vykládám včera o nepravidelných slovesech, a on chytá mouchy. Bude třeba ho zpráskat, pane Zahrádko, aby připravenější byl pro život.“

Přitom jí jako do důchodu a pokračuje: „Myslíte, že dovede vám vyslovit perfektum od paideuo, vychovávám? Místo pepaideuka říká pebaiteuka, nebo začne huhňat bebaideuka a nakonec počíná brečet. A pláče ještě víc, když se ho optám, jak se jmenuje řecky pláču. Neví to. Jsem nucen mu dáti nedostatečnou. Pláče ještě víc. Pravím mu: Řekněte mně, hochu, jak byste řekl neplačte. Tu začne v pravém slova smyslu řvát, a jsem nucen připsati mu novou pětku, neboť on nezná vůbec imperativy. Zraje pomalu, ale jistě na consilium abeundi, abychom mu řekli. Hochu, vy uděláte nejlépe, když na věčné časy zmizíte ze všech gymnázií našeho mocnářství. Kdyby lidožrouti v Kamerunu měli gymnázia a on tam studoval, tu by byl již dávno sněden. Zapřísahám vás opravdu, abyste ho důkladně zpráskal.“

Toto musel slyšet Zahrádka obden a dívat se příjemně na pana profesora, neboť ten mu častokráte při večeři říkal: „Dívejte se na mne příjemně, hochu. Oko do srdce okno.“

Stal se už takový případ, že byl poslán otcem k panu profesorovi se psaním, ve kterém zvou pana profesora ke společnému výletu. Přišel k němu, odevzdal mu psaní, profesor přijal pozvání a při té příležitosti vyzval nešťastného Zahrádku, aby mu přeložil větu: „Měl jsem matku, která chodila pomalu“ a pak totéž v čase budoucím: „Budu míti matku, která bude chodit pomalu.“ Na výsledek nedalo se dlouho čekat. Pan profesor Huber rozloučil se s ním zcela stručně: „Vyřiďte, že určitě přijdu a že máte v mém notesu o jednu novou šestku víc.“

Pak jim ještě ke všemu dělal posla lásky. Zkusil to s tím. Navzájem jim nosil psaníčka. Jednou ho poslala sestra k panu profesorovi, že nemůže přijít k městskému lesíku k umělému vodopádu. Vrátil se celý udýchaný.

Když se vrátil, tázala se ho sestra: „Co ti říkal?“

„Ptal se mne, jak se řekne řecky 829.“

„A co ty?“

„Já utek.…