Povídky I

Trapná státní aféra

Serenissimus, kníže Ochsenhausenský, zblbl. Nemohlo o tom být mezi laiky pochybnosti, neboť to poznali na něm i jeho ministři, a ti vskutku nebyli veleduchy. Bylo by zbytečné líčit, jak dlouho ministerská rada se točila jako kočka okolo horké kaše, nežli si vůbec troufla vyslovit, co všem tanulo na mysli; stačí, povíme-li, že se konečně shodla na tom, že Jeho Výsost kníže Aladar, toho jména jedenadvacátý, utrpěl takové mozkové poruchy, že jeho stav musil být nazván blbostí a že tudíž Jeho Výsost byla k vládě neschopna.

Jediný, kdo vlastně v nitru svém chtěl dělat námitky, byl ministr knížecího domu, ale pak se rozpomněl, že by jeho kolegové byli s to prohlásit za blbého také jeho o důvody by nebylo nouze – a tak se usnesení ministerské rady stalo jednohlasně. Jednalo se pouze o to, aby to, co bylo zřejmé laikům, bylo potvrzeno také se strany lékařské, aby se mohlo přistoupit ke zřízení regentství.

Ministerský předseda Jeho Jasnosti podjal se těžké úlohy o této věci promluvit se serenissimovým dvorním a osobním lékařem. Dal ho zavolat k sobě a pravil:

„Milý pane zdravotní rado, požádal jsem vás, abyste ke mně přišel, poněvadž jsem chtěl s vámi promluvit o zdravotním stavu Jeho Výsosti. Mí kolegové jsou totiž toho mínění, že nepopiratelné dary ducha našeho vznešeného knížete v poslední době…“

„Se rozvíjejí netušenou měrou. Ráčíte mít zcela pravdu, Excelence!“

„Ano, uhodl jste přesně, co jsem chtěl říci, pane zdravotní rado. Tyto vzácné duševní rady se rozvíjejí nejen netušenou měrou, ale také netušeným směrem, hm… hm… Jedním slovem, jest to až překvapující. Dostalo se mi cti provázet serenissima včera na procházce lesem a tu jsem spatřil vnadidla, pomocí kterých ptáčníci provozují čižbu. Serenissimus se mne vyptával na detaily. Vylíčil jsem mu, jak tyto proutky pomazané lepem se nalíčí, jak pták se chytne a jak ho potom ptáčník odnese. Jeho Výsost ráčila naslouchat mému výkladu s onou blahosklonností, která mu jest vlastní, a pak se mne ráčila zeptat: „Ale co když na těch vnadidlech uvízne nedopatřením ptáčník? To si ho pak odnesou ptáci?“

„Ko-lo-sální vtip! Kolosální!“ rozchechtal se pan zdravotní rada. „Zde vidí Vaše Excelence, že Jeho Výsost je čím dál vtipnější.“

„Ten chlap také již úplně zblbnul,“ pomyslil si ministr a poslal po chvíli zdravotního radu domů.

Pan zdravotní rada se pomalu ubíral domů a přemýšlel o tom, co tato rozmluva asi znamená. Že byl ministr s jeho odpovědí nespokojen, cítil. Ale co vlastně od něho chtěl? Najednou ho napadlo, co by to mohlo znamenat! Ano, ano, není již pochybnosti. Ti lidé měli nějaké nepřátelské úmysly proti Jeho Výsosti. Chtěli, aby mluvil proti svému panovníku! Kdo ví, co se tu děje. Což naposled má po Turecku a Portugalsku přijít také Ochsenhausen? Na to se jistě pomýšlí. To jsou ministři Jeho Výsosti. Ale on, zdravotní rada, tuto hanebnou intriku odhalí. I důkazy si opatří.

Třetího dne na to slyšel, že z Berlína do Ochsenhausenu přijel slovutný lékař pro nervové choroby profesor doktor Gscheidtle, že byl přijat serenissimem ve zvláštním slyšení a pak že měl dlouhou poradu s ministerským předsedou. Pan zdravotní rada si umínil hrát va banque. Oblékl se do parádní uniformy a šel profesorovi udělat návštěvu. Po několika zdvořilých frázích řekl:

„Litujeme pouze, že tak trapná státní záležitost nám dává potěšení Vás, vážený profesore, poznat!“

Profesor se napřed na zdravotního radu podíval trochu udiveně.

„Ach ovšem,“ pravil pak, „vy přece jste do celé věci jakožto osobní lékař Jeho Výsosti zasvěcen. Jest to vskutku velmi trapná záležitost. Ale není pomoci. Jeho Výsost je neodvolatelně ztracena. Myslím, že naše diagnosa se bude shodovat. O nějaké možnosti uzdravení není ani…