3
Když ráno vstoupil Švejk do pokoje k polnímu kurátovi, našel ho ležet na pohovce úsilovně přemýšlejícího, jak se to mohlo stát, že ho někdo polil tak zvláštním způsobem, že se přilepil kalhotami ke kožené pohovce.
"Poslušně hlásím, pane feldkurát," řekl Švejk, "že jste se v noci..."
Několika slovy vysvětlil mu, jak se hrozně mýlí, že je polit. Polní kurát, který měl hlavu neobyčejně těžkou, byl ve stísněné náladě.
"Nemohu si vzpomenout," řekl, "jak jsem se dostal z postele na pohovku."
"Tam jste vůbec nebyl, hned jak jsme přijeli, tak jsme vás uložili na pohovku, dál už to nešlo."
"A co jsem vyváděl? Vyváděl jsem vůbec něco? Nebyl jsem snad opilý?"
"Pod obraz," odpověděl Švejk, "ouplně, pane feldkurát, přišlo na vás malinký delirium. Doufám, že vám pomůže, když se převléknete a umyjete:`
"Mně je, jako by mne někdo zmlátil," stěžoval si polní kurát, "potom mám žízeň. Nepral jsem se včera?"
"Nebylo to tak nejhorší, pane feldkurát. Žízeň je následkem včerejší žízně. Z toho se člověk nedostane tak brzy. Znal jsem jednoho truhláře, ten se ponejprv opil na Silvestra roku 1910 a prvního ledna ráno měl takovou žízeň a bylo mu tak špatné, že si koupil herynka a pil znovu, a to tak dělá denně už po čtyry roky a nikdo mu nepomůže, poněvadž si vždycky v sobotu koupí herynky na celej tejden. Je to takovej kolotoč, jako říkal jeden starej šikovatel u 91. pluku."
Polní kurát byl stižen dokonalou kočkou a naprostou depresí. V tom okamžiku, kdo by ho slyšel, musil by být přesvědčen, že chodí na přednášky dr. Alexandra Batěka "Vypovězme válku na život a na smrt démonu alkoholu, jenž nám vraždí muže nejlepší" a že čte jeho "Sto jisker etických".
Trochu, pravda, to pozměnil. "Kdyby," řekl, "člověk pil nějaké ušlechtilé nápoje, jako arak, marašino, koňak, ale to jsem včera pil borovičku. Divím se, že ji mohu tak chlastat. Chuť to má odpornou. Kdyby to byla aspoň griotka. Lidé si vymyslí různé svinstvo a pijí ho jako vodu. Taková borovička není ani chutná, nemá ani barvu, pálí v krku. A kdyby byla alespoň pravá, destilát z jalovce, jakou jsem jednou pil na Moravě. Ale tahle borovička byla z nějakého dřevěného líhu a olejů. Podívejte se, jak krkám. - Kořalka je jed," rozhodl se, "musí být původní originál, pravá, a nikoliv vyráběná ve fabrice na studené cestě od židu. To je jako s rumem. Dobrý rum je vzácností. - Kdyby zde byla pravá ořechovka," povzdechl, "ta by mně spravila žaludek. Taková ořechovka, jako má pan hejtman Šnábl v Brusce."
Počal se šacovat a prohlížet tobolku.
"Mám všeho všudy šestatřicet krejcarů. Což abych prodal pohovku," uvažoval, "co myslíte? Koupí někdo pohovku? Domácímu řeknu, že jsem ji půjčil nebo že nám ji někdo ukradl. Ne, pohovku si nechám. Pošlu vás k panu hejtmanovi Šnáblovi, aby mi půjčil sto korun. Vyhrál předevčírem v kartách. Jestli tam nepochodíte, tak půjdete do Vršovic, do kasáren k nadporučíkovi Mahlerovi. Nezdaří-1i se to tam, půjdete na Hradčany k hejtmanovi Fišerovi. Tomu řeknete, že musím platit futráž pro koně, kterou jsem propil. A jestli ani tam se vám to nepodaří, zastavíme klavír, ať se děje co děje. Já vám napíši povšechné pár řádek. Nedejte se odbýt. Řeknete, že potřebuji, že jsem úplně bez peněz. Vymyslete si, co chcete, ale nevracejte se s holýma rukama, nebo vás pošlu na frontu. Zeptejte se u hejtmana Šnábla, kde kupuje tu ořechovku, a kupte dvě láhve."
Švejk vyplnil skvěle svou úlohu. Jeho prostosrdečnost a poctivá tvář zjednala mu plné důvěry, že co mluví, je pravdou.
Švejk uznal za vhodné i před hejtmanem Šnáblem, hejtmanem Fišerem i nadporučíkem Mahlerem mluvit ne o tom, že polní kurát musí platit futráž pro koně, ale podepřít jeho prosbu prohlášením, že polní kurát musí platit alimenty. Dostal všude peníze.
Když ukazoval tři sta korun, vrátiv se čestně z výpravy, byl polní kurát, který se zatím umyl a převlékl, velmi překvapen.
"Já to vzal najednou," řekl Švejk, "abychom se nemuseli zejtra nebo pozejtří starat znova o peníze. Šlo to dost hladce, ale před hejtmanem Šnáblem jsem musel kleknout na kolena. Je to nějaká potvora. Ale když jsem mu řek, že máme platit alimenty..."
"Alimenty?" zděšeně opakoval polní kurát.
"No, alimenty, pane feldkurát, odbytné holkám. Vy jste říkal, abych si něco vymyslil, a já nemoh na nic jiného přijít. U nás jeden švec platil najednou pěti holkám alimenty a byl z toho celej zoufale] a taky si na to vypůjčoval a každej mu rád věřil, že je v hrozným postavení. Ptali se mé, co je to za holku, a já jsem řek, že je moc hezká, že jí není ještě patnáct let. Tak chtěli její adresu."
"To jste to pěkné proved, Švejku," povzdechl polní kurát a počal chodit po pokoji.
"To zas je pěkná ostuda," říkal, chytaje se za hlavu, "mě bolí tolik hlava."
"Já jim dal adresu na jednu starou hluchou paní u nás v ulici," vysvětloval Švejk. "Já to chtěl důkladné provést, poněvadž rozkaz je rozkaz, Nedal jsem se odbýt - a něco jsem si musel vymyslit. Potom čekají v předsíni na ten klavír. Já je přived, aby nám ho odvezli do zastavárny, pane feldkurát. To nebude špatný, když ten klavír bude pryč. Bude zde víc místa a budeme mít víc peněz pohromadě. A máme na nějaký den pokoj. A jestli se bude pan domácí ptát, co s tím klavírem chceme dělat, řeknu, že se v něm přetrhaly dráty a že jsme ho poslali do továrny ku správce. Domovnici už jsem to řekl, aby jí to nebylo nápadné, když budou ten klavír vynášet a nakládat. Také už mám kupce na pohovku. Je to můj známý obchodník se starým nábytkem a přijde sem odpůldne. Dneska se kožená pohovka dobře platí."
"Víc jste nic neproved, Švejku?" otázal se polní kurát, drže si stále hlavu v dlaních a tváře se zoufale.
"Přines jsem, poslušné hlásím, pane feldkurát, místo dvou lahví ořechovky, jakou kupuje pan hejtman Šnábl, lahví pět, aby byla u nás nějaká zásoba, abychom měli co pít. Mohou si jit pro ten klavír, a to nám zavřou zastavárnu?"
Polní kurát máchl beznadějně rukou a za chvíli nakládali již klavír na vozík.
Když se vrátil Švejk ze zastavárny, našel polního kuráta sedět před otevřenou láhví ořechovky a nadávajícího; že při obědě dostal nepropečený řízek.
Polní kurát byl opět v tom. Prohlašoval k Švejkovi, že od zítřka povede nový život. Pít alkohol že je sprostý materialismus a že je třeba žít duševním životem. Mluvil filosoficky asi půl hodiny. Když otevřel třetí láhev, přišel obchodník se starým nábytkem a polní kurát mu prodal za pakatel pohovku a vybídl ho, aby s ním pobesedoval, a byl velice nespokojen, když obchodník se omluvil, že jde kupovat ještě noční stolek.
"Škoda, že žádný nemám," řekl vyčítavé polní kurát, "člověk na všechno nepomyslí."
Po odchodu obchodníka se starým nábytkem polní kurát dal se do přátelské zábavy se Švejkem, s kterým vypil další láhev. Část jeho rozhovoru byla vyplněna osobním poměrem polního kuráta k ženám a ke kartám.
Seděli dlouho. I večer zastihl Švejka a polního kuráta v přátelské rozmluvě.
V noci se však poměr změnil. Polní kurát vrátil se do včerejšího stavu, popletl si Švejka s někým jiným a říkal mu: "Nikoliv, neodcházejte, pamatujete se na toho zrzavého kadeta od trénu?"
Tato idyla trvala až do té doby, kdy Švejk řekl polnímu kurátovi: "Už toho mám dost, teď polezeš do postele a budeš chrnět, rozumíš!"
"Lezu, miláčku, lezu - jakpak bych nelez," breptal polní kurát, "pamatuješ se, že jsme spolu chodili do kvinty a že jsem ti dělal úlohy z řečtiny? Vy máte vilu na Zbraslavi. A můžete jezdit parníkem po Vltavě. Víte, co je to Vltava?"
Švejk ho přinutil, aby si zul boty a vysvlékl se. Polní kurát uposlechl s protestem k neznámým osobám.
"Vidíte, pánové," mluvil ke skříni a ku fíkusu, "jak se mnou nakládají moji příbuzní. - Neznám svých příbuzných," rozhodl se náhle, ukládaje se do postele. "Kdyby se nebe i země spikly proti mně, neznám jich..."
A pokojem ozvalo se chrápání polního kuráta.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.