Vlčák Kazan

11
Vždycky spolu

Byl leden, když vůdce ze stanice přivedl Pavla Weymana do srubu Henriho Lotiho v Povodí. Weymanovi bylo asi dva tři roky přes třicet a tak kypěl energií a životem, že si ho Henri od minuty oblíbil.

Nebýt tomu tak, mohlo prvních pár dní ve srubu být velmi nepříjemných, protože Henri byl ve velmi špatné náladě. Vyprávěl o tom Weymanovi hned první večer, když spolu seděli u železného bubínku, do červena rozpáleného, a pokuřovali si z dýmky.

„Je to zatra divná věc,“ pravil Henri. „Přišel jsem o sedm rysů v pastích – roztrhaní na cucky, jako kdyby nebyli nic víc než králíci rozsápaní liškou. Žádné zvíře – dokonce ani medvěd – ještě nikdy předtím nenapadlo rysa v pasti. To je ponejprv, co to v životě vidím. A jsou roztrhaní tak důkladně, že na stanici za ně nedají ani půl dolaru. Sedm kusů! – To je přes dvě stě dolarů, oč jsem už přišel! Dělají mi to dva vlci. Dva – to vím podle stop – vždycky dva – a – nikdy jen jeden. Sledují pásmo, kde mám nakladené pasti, a žerou mi králíky, co chytím. Nevšimnou si bobra ani norka, ani hranostaje, ani kuny – ale rysa? Sacré a klatě! Na toho se vrhnou a stáhnou z něho kůži, jako člověk sčísne listí z větve. Zkoušel jsem už strychnin v jelením loji a nalíčil jsem pasti a jámy, ale ne a ne je chytit! Vyženou mě odsud, jestli je nelapím, protože jsem si přinesl jenom pět dobrých rysů a sedm mi jich zničili oni.“

Henriho bezradnost Weymana podpíchla.

Patřil k onomu rostoucímu počtu přemýšlivých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že plemenný lidský egoismus činí člověka slepým k mnoha podivuhodným faktům v živé přírodě. Hodil již rukavici – a to s logikou, která mu získala sluch celého národa – všem těm, kdo věřili, že člověk je jediný živý tvor, jenž dovede rozumně uvažovat, a že zdravý úsudek a chytrost, projeví-li se u kteréhokoli jiného žijícího stvoření, jsou pouhý instinkt. Fakta, skrývající se za Henriho stýskavým vyprávěním, mu připadala významná, a hovořili o těch dvou divných vlcích až do půlnoci.

„Je to jeden velký vlk a jeden menší,“ pokračoval Henri. „A do rvačky s rysem se vždycky pustí ten velký. To vidím podle sněhu. Mezitímco ten bojuje, menší vlk vyšlape ve sněhu mnoho stop právě z dosahu rysa a potom, když rys podléhá nebo už dodělal, přiskočí a pomáhá ho rvát na kusy. To všechno vím podle sněhu. Jenom jednou jsem viděl, kde se ten menší vrhl do zápasu společně s tím druhým, a tehdy bylo kolem plno krve a nebyla to krev rysí. Stopoval jsem ty ďasy podle těch krůpějí celou míli.“

Ve dvou následujících týdnech našel Weyman mnoho, co mohl přidat k materiálu, který sbíral ke své knize. Neuplynul ani den, aby někde v pásmu Henriho nalíčených pastí nespatřili stopy těch dvou vlků, a Weyman si všiml – jak mu Henri už vyprávěl –, že jejich stopy vedou vždycky dvojitě vedle sebe, spolu, a nikdy jednoduše nebo zvlášť.

Třetího dne přišli k pasti, v níž uvázl rys, a při pohledu na to, co z něho zbylo, Henri klel jak francouzsky, tak anglicky, až byl v obličeji celý modrý. Rys byl tak rozervaný, že kožešina byla prakticky bezcenná.

Weyman viděl, kde menší vlk seděl na zadku a čekal, mezitímco jeho druh dávil rysa. Neřekl Henrimu všechno, co si myslil. Ale další dny, které následovaly, ho čím dál tím víc přesvědčovaly, že nalezl vskutku dramatický exemplární doklad pro svou teorii.

Za onou záhadnou tragédií, která se odehrávala na pásmu nalíčených pastí, se tajil rozum.

Proč ti dva vlci netrhají bobra, hranostaje ani kunu? Proč jejich nesmiřitelná zášť stíhá jedině rysa?

Weyman pocítil podivné vzrušení. Miloval divoká zvířata a z toho důvodu nenosil pušku. A když viděl, jak Henri na oba ty záškodníky líčí otrávenou návnadu, otřásl se, a když den po dni viděl, že otrávená vnadidla zůstávají netknutá, radoval se z toho. Něco v jeho vlastní bytosti sympatizovalo s hrdinným lupičem, který řádí na pásmu pastí a nikdy se nevyhne boji s rysem. Každý večer si ve srubu zapisoval své myšlenky i objevy toho dne učiněné.

Jednoho večera se zčistajasna obrátil k Henrimu.

„To vám to nikdy nepřijde líto, Henri, zabíjet tolik divokých zvířat?“ zeptal se.

Henri na to otevřel oči a zavrtěl hlavou.

„Já jich už zabil tisíce a tisíce,“ odpověděl. „A tisíce jich ještě zabiju.“

„A v téhle severní končině Ameriky je dalších dvacet tisíc právě takových, jako jste vy – a všichni zabíjíte. Zabíjíte už celá staletí, a přece nemůžete život divočiny vyvraždit. Dalo by se říci, že to je válka mezi člověkem a zvířetem. A kdybyste se mohl za pět set let ode dneška sem vrátit, Henri, ještě pořád byste tady našel divoký život. Skorem celý ostatek světa se mění, ale nemůžete změnit tyhle málem neproniknutelné tisíce čtverečních mil hor a slatin a lesů.

Sem se železnice nedostanou a já pro svou osobu za to děkuju pánubohu. Vezměte si například všechny ty obrovské prérie na západ odsud. A vidíte, staré bizoní stezky jsou tam ještě pořád jasné jak na talíři – a přece tam všude vyrůstají města i vesnice. Slyšel jste někdy o North Battlefordu?“

„Je to někde u Montrealu nebo u Quebeku?“ ptal se Henri.

Weyman se usmál a vytáhl fotografii. Byl to obrázek dívky.

„Ne. Leží daleko na západ, v Saskatchewanu. Před sedmi lety jsem tam jezdíval každý rok střílet stepního kura, kojota a losa. Tenkrát ještě žádný North Battleford nebyl – jenom nádherná prérie, stovky a stovky čtverečních mil prérie. Na řece Saskatchewanu, kde teď leží North Battleford, stávala jediná lovecká bouda a tam jsem bydlíval. V tom srubu zůstávala holčička, bylo jí dvanáct. Chodívali jsme spolu na lov – já tehdy totiž taky zabíjel zvířata. A ta holčička se někdy rozplakala, když jsem něco zabil, a já se jí smál.

Pak přišla jedna železnice a pak druhá, a spojily se blízko srubu, a zničehonic vyrostla ze země vesnice. Před sedmi lety, Henri, tam býval jenom ten srub. Před dvěma roky tam žilo osmnáct set lidí. Letos, když jsem projížděl, bylo jich tam už pět tisíc a ode dneška za dva roky jich tam bude deset tisíc.

Na místě, kde stával ten srub, jsou dnes tři banky s kapitálem čtyřiceti miliónů…