Vlčák Kazan

3
McCready splácí dluh

Dlouhou dobu po tom, kdy pronesl tato slova, seděl McCready mlčky u ohně. Hleděl upřeně na Kazana, a odvrátil-li od něho chvílemi oči, stalo se tak pokaždé jen na krátký okamžik.

Po čase, když měl jistotu, že Thorpe a Isabela se již uložili k spánku, zamířil do svého stanu a vrátil se odtamtud s lahví whisky. Příští půl hodiny vytrvale popíjel.

Potom přešel k saním a posadil se na jejich konec právě z dosahu Kazanova řetězu.

„Nachytal jsem tě, viď?“ opakoval a v lesku jeho očí se začal jevit účinek lihoviny. „Rád bych věděl, kdo ti změnil jméno, Pedro. A jak k tobě ksakru přišel on? Ho, ho, kdybys tak mohl mluvit –“

Zaslechl ze stanu Thorpův hlas a McCready sebou škubl a napřímil se.

Zrudl náhle v tváři a vstal a zastrčil plochou láhev do kapsy u kabátu. Obešel oheň, po špičkách se opatrně vplížil do stínu stromu u Thorpova stanu a tam dlouhou chvíli stál a poslouchal.

Byla půlnoc, než zašel do svého stanu.

V teple ohně se Kazanovi pomalu zavřely oči. Dřímal neklidně a mozkem mu vířily zmatené vidiny. Jednu chvíli bojoval, a tu klapal čelistmi. Jindy se zas vzpínal na uvázaném řetěze, ale McCready nebo jeho velitelka byli právě o kousíček dál, než kam dosáhl. Opět cítil něžný dotyk té dívčí ruky a slyšel líbezný hlas mladé ženy, kterak zpívá jemu i jeho pánovi, a tu se jeho tělo chvělo a škubalo vzrušením, jaké ho v ten večer uchvátilo. A hned se zase obraz změnil. Uháněl v čele nádherného spřežení – šesti psů královské severozápadní jízdní policie – a jeho pán na něho volal Pedro! A znovu se scéna vystřídala. Byli v táboře. Jeho pán, mladý člověk s hladkou tváří, pomáhal ze saní jinému muži, který měl ruce vpředu svázané divnými černými kruhy. Čas zase trochu pokročil – a nyní ležel u velkého ohně. Jeho pán seděl naproti němu, zády obrácený k stanu, a jak se tak na něj díval, vyšel ze stanu ten muž s černými kruhy – jenže teď už ty kruhy neměl, jeho ruce byly volné a v jedné držel silný klacek. Uslyšel strašlivý úder klacku, jak dopadl na pánovu hlavu – a rána ho probudila z jeho nepokojného spánku.

Vyskočil prudce na nohy, hřbet naježený a se zlostným zavrčením z hloubi hrdla.

Oheň zatím pomalu dohoříval, až téměř pohasl, a tábor se stápěl v šeravé temnotě, která předchází úsvit.

V onom šeru viděl Kazan McCreadyho. Opět stál blízko u stanu Thorpových, a Kazan teď věděl, že to je muž, který měl kdysi ty černé železné kruhy na rukou, a ten že ho také bil bičem i klackem mnoho dlouhých dní potom, co zabil jeho pána.

McCready to hrozivé hrdelní zavrčení zaslechl a rychle se zase vrátil k ohni. Začal si hvízdat a shrnovat poloshořelá dřeva dohromady, a jakmile oheň znovu vzplanul, volal na Thorpa a Isabelu, aby je probudil.

Po několika minutách se ze stanového vchodu vynořil Thorpe a po něm vyšla i jeho žena.

Rozpuštěné vlasy jí splývaly v bohatých zlatých vlnách kolem ramen, a když se posadila na saně, blízko ke Kazanovi, začala si je pročesávat kartáčem. McCready se k ní zezadu přiblížil a přebíral se v nákladu přivázaném na saních.

Skokem hbitějším než rys se pes vymrštil na celou délku řetězu přes saně. McCready jen taktak uskočil včas a náraz, když se řetěz úplně napjal, strhl Kazana zpátky a stranou tak, že bokem vrazil do ženy.

Thorpe se ohlédl právě včas, aby ještě zahlédl konec skoku. Byl přesvědčen, že Kazan skočil po Isabele, a jak byl zděšený, nevyklouzlo mu ze rtů ani slovo, ani výkřik, když ji spěšně vlekl z místa, kde se napolo zvrátila přes saně. Viděl, že není zraněna, a sáhl po revolveru. Ten však měl v pouzdře ve stanu. U nohou mu ležel McCreadyho bič a v tom chvilkovém rozběsnění ho Thorpe popadl a vrhl se na Kazana.

Pes se choulil ve sněhu. Nepokoušel se ani utéci, ani útočit. Pamatoval se, že pouze jednou v životě dostal takové bití, jakým ho nyní častoval Thorpe.

Ale neuklouzlo mu ani zakňučení, ani zavrčení.

A tu se k nim náhle rozběhla jeho paní a zachytila bič, který Thorpe právě zdvihl nad hlavu.

„Už ani ránu!“ vykřikla a něco v jejím hlase muže zadrželo, že již neuhodil.

McCready neslyšel, co v tom okamžiku řekla, ale do Thorpových očí se vloudil podivný výraz a muž beze slova následoval ženu do jejich stanu.

„Kazan neskočil po mně,“ šeptala a celá se přitom chvěla náhlým vzrušením. Tvář jí zbělela jako plátno. „Ten člověk stál za mnou,“ pokračovala s rukou zaťatou do manželovy paže. „Kazan si musel myslet, že ten tvůj vůdce mi chce nějak ublížit. Tomu psovi se McCready nelíbí a ani já mu nedůvěřuju. Mám takový divný pocit, že McCready a Kazan se už někdy setkali. Mě by nekousl. Má spadeno na něho! Něco – něco tady není v pořádku –“

Téměř vzlykala a Thorpe si ji přitiskl pevně do náruče.

„Nepřemýšlel jsem o tom ještě – ale divné to je,“ pravil. „Neříkal McCready něco, jako že toho psa zná? Je to možné. Třeba měl Kazana už jednou dřív a zacházel s ním tak krutě, že na to ten pes ne zapomněl. Zítra se to dovím. Ale pokud to nebudu vědět – slíbíš mi, že se nebudeš ke Kazanovi přibližovat?“

Isabela mu to slíbila.

Když opět vyšli ze stanu, zdvihl Kazan hlavu. Palčivé šlehy biče mu zavřely jedno oko a z tlamy mu kapala krev. Isabela tiše zavzlykala, ale nešla k němu blíž. Napůl oslepený věděl, že mu paní ukrátila muka, a slabě zakňučel a zavrtěl huňatým ocasem ve sněhu.

Ještě nikdy se necítil tak ubohý jako celé ty dlouhé lopotné hodiny, které toho dne následovaly, když svým druhům razil cestu do nitra Severu. Jedno oko měl zavřené a plné palčivého ohně a tělo měl bolavé od šlehů pletenou žílou.

To však, co způsobilo, že zasmušile věšel hlavu, a co odňalo jeho tělu onu bystrou, pohotovou čilost a hbitost vůdčího psa, velitele svých druhů ve smečce, nebyla tělesná bolest. Byl to jeho duch, poprvé v jeho životě zlomený. Zbil ho McCready, kdysi dávno – nyní ho zbil i jeho pán – a po celý ten den mu jejich hlasy zněly v uších rozlíceně a mstivě.

Ale nejvíc ze všech mu ublížila jeho paní. Pečlivě se ho stranila, stále se držela opodál z dosahu jeho postraňků. A když udělali zastávku k odpočinku nebo večer opět roz…