Vlčák Kazan

18
Výchova Barího

Šedka a Kazan, jež vražda na Sluneční skále již jednou oloupila o rodičovské radosti, byli docela jiní, než by bývali, kdyby do jejich života nebyl zasáhl veliký šedivý rys. Pamatovali se, jako by se to bylo stalo teprve včera, na tu měsíčnou noc, kdy rys uvrhl Šedku do slepoty a zahubil její mláďata a kdy Kazan ve strašlivém zápase na život a na smrt vzal na jejich nepříteli pomstu za sebe i za svou družku.

Šedka, s tím hebounkým klubíčkem života tak těsně přituleným ke svému boku, viděla nyní svýma slepýma očima tragický obraz tehdejší noci živěji než kdy předtím a při každém zvuku se chvěla, hotova jenjen se vrhnout proti neviděnému nepříteli a rozsápat každé maso, které není masem Kazanovým.

A Kazan bez ustání bděl a hlídal a sebemenší šramot ho vymršťoval na nohy.

Nedůvěřoval každičkému pohybu stínu. Stačilo zapraskání větvičky, aby vyhrnul horní pysk. Když k němu lehounký vánek donesl neobvyklý pach, hrozivě se mu zablyštěly tesáky. I v něm vzpomínka na Sluneční skálu, na smrt jejich prvních mláďat a na oslepení Šedky zrodila nový instinkt.

Ani na okamžik nepolevil v ostražitosti. S touž jistotou, s jakou člověk očekává, že ráno vyjde slunce, očekával Kazan, že dříve nebo později se k nim z lesa připlíží jejich úhlavní nepřítel. V jiné takové chvíli, podobné té dnešní, s sebou rys kdysi přinesl smrt. A rys s sebou přinesl i slepotu. A proto dnem i nocí Kazan hlídal a čekal na rysa, až opět přijde.

A běda každému jinému tvoru z masa a krve, který by se odvážil přiblížit k vývratu v těch prvních dnech Šedčina mateřství!

Ale nad slatinou rozestřel svá křídla sluneční pohody a hojnosti klid a mír. Nevyskytl se žádný vetřelec, ledaže by se tak dali nazvat švitořiví lesní vrabci, hlučné straky, velkooké sojky, lesní myši a hranostajové. Po uplynutí prvních dvou dnů chodil Kazan dovnitř pod vývrat častěji, a třebaže kolikrát pátravě čenichal kolem Šedky, nemohl najít víc než jen to jedno štěňátko.

O kousek dál k západu by Athabaskové byli to štěně pojmenovali Barí ze dvou důvodů – protože nemělo bratříčky ani sestřičky a protože bylo míšencem psa a vlka. Hned od začátku to byl hezounký a čilý chlapíček, neboť matčina síla i pozornost se netříštily na víc stran. Vyvíjel se s pravou rychlostí vlčete, a nikoli pomalu jako psí štěně.

Tři dny mu stačilo se choulit a tulit k matce, krmit se, když měl hlad, co nejvíc spát a nechat se téměř ustavičně mýt a uhlazovat Šedčiným láskyplným jazykem. Počínaje čtvrtým dnem byl již každou hodinu neposednější a všetečnější. Našel matčinu slepou tvář, s ukrutnou námahou se přebatolil přes její tlapy a jednou úplně zabloudil a fňukal o pomoc, když se od ní odkutálel nějaké dvě tři pídě daleko.

Zanedlouho po tom začal v Kazanovi poznávat jakýsi doplněk matky a nebylo mu snad víc než týden, když se spokojeně skulil Kazanovi mezi přední tlapy a usnul. Kazan z toho byl zmatený.

A pak si Šedka s hlubokým povzdechem položila hlavu na jednu přední nohu svého druha a čenichem se dotýkala svého zaběhlého mláděte a zdála se nesmírně spokojená. Půl hodiny se Kazan ani nepohnul.

Když bylo Barímu deset dní, objevil, že je to ohromná zábava, třepat kusem králičí kůže a prát se s ní. O maličko později udělal svůj druhý úžasný objev – světlo a slunce. Slunce dostoupilo bodu, kdy štěrbinou v klenbě vývratu uprostřed odpoledne dovnitř pronikal jasný paprsek. Zprvu Barí na ten zlatý proužek jen vyjeveně civěl. Pak přišla chvíle, kdy si s ním chtěl hrát, jako si hrál s králičí kůží.

Potom se každý den začal pouštět trošinku blíž k otvoru, kterým Kazan vycházel zpod vývratu do toho velkého světa venku. Konečně nadešel čas, kdy se doškrábal až do vchodu a tam se schoulil a mžoural očkama celý vystrašený tím, co viděl. A tu se ho Šedka už déle nesnažila zadržovat, nýbrž sama vyběhla na slunce a zkoušela ho k sobě přivábit.

Trvalo tři dny, než jeho slabé oči dost zesílily, aby mu dovolily jít za ní, a potom se už Barí velmi rychle naučil milovat slunce, teplý vzduch a celou líbeznost života a bát se temnoty těsného a uzavřeného doupěte, kde se narodil.

Ale velmi brzy měl poznat, že ten svět není tak bez výjimky krásný, jak se zpočátku zdál.

Jednoho dne, když temná obloha věštila příchod bouře, Šedka se ho snažila přilákat zpátky pod vývrat. Byla to její první varovná výstraha Barímu, a on neporozuměl. V čem neměla úspěch Šedka, v tom mu pomohla udělit první lekci sama příroda. Barího překvapila náhlá průtrž mračen. Čistou hrůzou ho potopa vody připlácla na zem, a dříve než ho Šedka vzala do zubů a odnesla do přístřeší, byl Barí naskrz promoklý a napůl utopený.

Po tomto prvním strašlivém zážitku se seznamoval s jednou podivnou životní zkušeností po druhé a jeden po druhém se v něm rozvíjely i jeho instinkty.

Nejvýznamnějším z dní, které následovaly, byl pro něho ten, kdy se svým zvědavým čumáčkem dotkl syrového masa čerstvě zadáveného a ještě krvácejícího králíka. Tu poprvé okusil krev. Byla sladká. Naplnila ho zvláštním vzrušením a napotom již věděl, co to znamená, když Kazan přinesl domů něco v zubech.

Brzy se začal prát se suchými větvemi místo s měkkou kůží a zuby mu tvrdly a brousily se, že byly ostré jako jehličky.

Velké tajemství života se mu konečně odhalilo, když Kazan přinesl domů v zubech velkého králíka, který byl ještě živý, ale tak těžce pohmožděný, že nemohl utéci, když ho Kazan pustil na zem.

Barí se již naučil a věděl, co králíci a koroptve znamenají – tu sladkou teplou krev, kterou miluje dokonce ještě víc, než kdy předtím miloval matčino mléko. Ale dostávali se k němu až dosud mrtví. Ještě nikdy nespatřil některého toho netvora živého.

A tu králík s prokousnutým vazem, kterého Kazan pustil na zem, svým škubáním nohama a zmítáním vyděsil Barího tak, že uskočil dozadu. Několik okamžiků udiveně a zvědavě pozoroval smrtelné křeče Kazanovy kořisti.

Kazan i Šedka, jako by chápali, že tohle má být první lekcí Barího v jeho výchově ve vraždícího a masožravého tvora, stáli blízko nad králíkem a nijak se nepokusili jeho smr…