Vlčák Kazan

5
Boj ve sněhu

Té noci našli přístřeší pod hustou balzámovou jedlí, a když se uložili na měkkém koberci z jehličí, dosud prostém všeho sněhu, Šedka se přitulila teplým tělem co nejblíž ke Kazanovi a olizovala mu rány.

S rozbřeskem dne se snesla i sametová chumelenice, tak bílá a hustá, že ani v otevřeném kraji neviděli na deset kroků dopředu. Bylo docela teplo a takové ticho, že se celý svět zdál plný jenom třepotu a šelestu sněhových vloček.

Po celý ten den putovali Kazan a Šedka bok po boku. Zas a znovu se Kazan ohlížel po hřebenu, přes který přišel, a Šedka nemohla porozumět zvláštnímu tónu, který se mu chvěl v hrdle.

Odpoledne se vrátili ke zbytkům sobí laně, které zůstaly ležet na jezeře. Na pokraji lesa Šedka zaváhala. Neznala sice ještě význam otrávených vnadidel a padacích a sklopných pastí, ale v žilách jí koloval instinkt bezpočetných pokolení a říkal jí, že je nebezpečné přibližovat se podruhé k věci, která ve smrti zchladla a ztuhla.

Kazan vídal své pány točit se kolem mršin, které zanechali vlci. Viděl je dovedně ukrývat pasti a balit malé kapsle se strychninem do tuku vnitřností, a jednou strčil přední nohu do pasti a zakusil její neúprosné sevření, i jak palčivě zraňuje.

Ale Šedčin strach neměl.

Pobízel ji, aby ho provázela k té bílé kostrbaté hromadě na ledě, a ona s ním nakonec šla a neklidně posedávala na zadních nohou, zatímco on vyhrabával kosti a kusy masa, které sníh uchránil před zmrznutím. Avšak k jídlu se pořád neměla a nakonec přišel Kazan k ní a posadil se vedle ní na zadek a spolu se dívali na kusy, které vyhrabal zpod sněhu. Větřil ve vzduchu. Nikde sice necítil nebezpečí, ale Šedka mu říkala, že by někde mohlo být.

Ve dnech a nocích, které následovaly, mu říkala ještě mnoho ledačeho jiného. V třetí noci Kazan sám shromáždil lovci smečku a vedl štvanici. V tom měsíci, dříve než stříbrný kotouč zmizel z oblohy, vedl smečku třikrát, a pokaždé měli úlovek.

Ale jak sněhu pod nohama měkce přibývalo, připadala mu společnost Šedky stále družnější a družnější a potom lovili pouze spolu a živili se těmi velkými bílými králíky. Co byl živ, miloval Kazan na celém světě jen dvě bytosti: tu ženu se zářivými vlasy a s rukama, které ho laskávaly, a – Šedku.

Neopustil velkou pláň a často vodíval svou družku na temeno zadního hřebene a snažil se jí povědět, co tam za ním zanechal. S příchodem temných nocí ho volání té ženy začalo vábit tak silně, že překypoval touhou se k ní vrátit a vzít Šedku s sebou.

Velice brzy potom se něco stalo.

Jednoho dne přecházeli otevřenou pláň, když vtom se Kazanovi při pohledu na svah hřebene až zastavilo srdce v těle. Spatřil, že do jejich světa schází nějaký muž se saněmi a psím spřežením. Vítr je před ním nevaroval a náhle Kazan uviděl, že muž drží v rukou něco lesklého. Věděl, co to je. Je to ta věc, co plive oheň a hrom a zabíjí.

Dal po svém výstrahu Šedce a už se hnali bok po boku jako vítr. A potom se ozval ten zvuk – a jak Kazan přidal do běhu, jeho nenávist k lidem vybuchla zuřivým zavrčením. Nad hlavou zaslechli jakési divné zabzučení. Zvuk zezadu se ozval znovu, a tentokrát Šedka jekla bolestí a několikrát se převalila v klubku ve sněhu. V okamžení vsak byla zase na nohou a Kazan skočil za ni a tak utíkali za sebou, dokud nedoběhli pod ochranu stromů.

Šedka si lehla a začala si olizovat zranění na pleci. Kazan se otočil čelem k hřebeni.

Muž se pustil po jejich stopě. Zastavil se na místě, kde Šedka upadla, a prohlížel sníh.

Potom se vydal za nimi.

Kazan pobídl Šedku, aby vstala, a zamířili do husté slatiny blízko u jezera. Celý ten den se drželi proti větru, a když si Šedka lehla, Kazan se odplížil zpátky po vlastní stopě a hlídal a větřil.

Kolik dní potom Šedka zchromle kulhala, a když jednou přišli na zbytky opuštěného tábořiště, vycenil Kazan zuby v zlostném zavrčení na nenáviděný lidský pach, který tam dosud zbýval.

V jeho nitru klíčila touha po pomstě – po pomstě za bolestná zranění svoje i Šedčina. Pod vrstvou čerstvého sněhu se snažil vyčenichat mužovu stopu a Šedka kolem něho úzkostlivě obíhala a pokoušela se ho odlákat hlouběji do lesa. Konečně šel rozmrzele za ní. Oči měl rudě podlité sveřepostí.

Po třech dnech vyšel nový měsíc. A páté noci narazil Kazan na stopu. Byla čerstvá – tak čerstvá, že když na ni naběhl, zarazil se tak náhle, jako by ho byla zasáhla kulka, a jen stál a každý sval v těle se mu chvěl a každý chloupek naježil.

Byla to stopa muže. Byly tu známky po saních, po psích tlapách a otisky sněžnic jeho nepřítele.

Tu prudce zvrátil hlavu ke hvězdám a z jeho hrdla se po celé širé pláni klokotavě nesla lovčí výzva – divoké a sveřepé skulení svolávající smečku. Ještě nikdy do svého hlasu nevložil tolik sveřeposti, kolik v ní bylo té noci. Znovu a znovu opakoval své volání, a potom se ozvala odpověď a pak další a další a ještě další, až si i sama Šedka sedla na zadní nohy a přidala se svým hlasem k hlasu Kazanovu.

A daleko na pláni bílý muž se ztrhanou tváří zastavil své vyčerpané psy, a zatímco poslouchal, ze saní se slabě ozval hlas:

„Vlci, otče. To jdou – na nás?“

Muž mlčel. Nebyl již mladý. V dlouhých bílých vousech se mu leskl měsíc a přidával jeho vyzáblé, hubené postavě groteskně na výšce. Z medvědí kůže, složené na saních do podušky, se pozdvihla dívčí tvář. V jejích tmavých očích se krásně třpytil svit hvězd. Byla bledá. Vlasy, spletené do silného lesklého copu, jí spadaly přes rameno a tiskla něco pevně k ňadrům.

„Jsou asi na stopě něčeho – pravděpodobně jelena,“ pravil muž s pohledem na závěr pušky. „Nedělej si starosti, moje milá. Zastavíme u první houštinky, co potkáme, a podíváme se, jestli nenajdeme dost suchého dřeva na oheň. – Vi-jéé, braši, húš – húš!“ A zapráskal bičem nad hřbety svého spřežení.

Z ranečku na ženiných prsou se ozvalo slabounké, kvílivé zanaříkání. A v dáli na pláni na ně odpověděl rozptýlený hlas vlčí smečky.

Konečně byl Kazan na cestě za pomstou. Zpočátku běžel pomalu, Šedku těsně po boku, a každých tři sta čtyři sta kroků se zastavil a zn…