Vlčák Kazan

27
Volání Sluneční skály

V zlatové záři podzimního slunce se jednoho dne proti proudu říčky, na kterou shlížela Sluneční skála, plavila kánoe a v ní muž, žena a dítě.

Civilizace učinila s roztomilou Janou to, co učinila s mnohým jiným divokým květem přesazeným z nitra divočiny. Líčka jí pohubla. Tmavé oči ztratily svůj lesk. Kašlala, a kdykoli zakašlala, muž se na ni zadíval s láskou i úzkostí v očích.

Ale pak začal muž pomalu pozorovat proměnu a v den, kdy jejich kánoe zamířila vzhůru po říčce a do nádherného údolí, jež bývalo jejich domovem předtím, než k nim dolehlo lákání vzdáleného města, si všiml, že se na jejích líčkách opět sbírá červeň, rty nabývají sytější rudi a v očích se rozsvěcuje záře štěstí a spokojenosti. Tichounce se zasmál, když ty úkazy spatřil, a žehnal lesům.

Mladá žena se v kánoi zaklonila dozadu, že hlavou spočinula téměř na jeho rameni, a muž přestal pádlovat, přitiskl ji k sobě a probíral se prsty v hebké záplavě jejích vlasů.

„Tak jsi tedy zase šťastná, Jano,“ zasmál se radostně. „Doktoři měli pravdu. Ty a lesy patříte k sobě.“

„Ano, jsem šťastná,“ zašeptala a její hlas se náhle zatetelil vzrušením, když ukázala na bílý pruh písčiny, který vybíhal do vody. „Pamatuješ se – zdá se to už léta a léta –, že tady nás opustil Kazan? Tam na tom písku stála ona a volala ho. Pamatuješ se?“

V koutcích úst jí maličko zaškublo a dodala:

„Kampak – kampak – asi odešli?“

Srub našli takový, jaký ho zanechali. Pouze popínavý baknýš ho celý obrostl a blízko u stěn vybujelo křoví a vysoká tráva. Srub znovu oživl a den ze dne se sytěji vracela červeň do Janiných líček a její hlas opět zvonil svou starou nespoutanou zpěvnou líbezností. Janin manžel klestil stezky vedoucí jeho bývalým pásmem pastí a Jana s malou Janinkou, která teď už skotačila a štěbetala, měnila srub v domov.

Jednoho večera se muž vrátil do srubu pozdě, a když vkročil do dveří, v Janiných tmavých očích svítilo vzrušení a hlas se jí chvěl, když ho vítala.

„Slyšels to?“ ptala se. „Slyšel jsi – slyšel jsi – to volání?“

Přikývl a pohladil ji po hebkých vlasech.

„Byl jsem právě asi míli odsud – na slatině u řeky,“ pravil. „Slyšel jsem to!“

Janiny prsty se mu zaťaly do paží.

„To nebyl Kazan,“ řekla. „Jeho hlas bych poznala. Ale připadalo mi to jako ten druhý hlas – jako to volání, co se tenkrát ozvalo z písčiny – jako hlas jeho družky!“

Muž uvažoval. Janiny ruce se sevřely pevněji. Dech se jí zrychlil.

„Slíbíš mi něco?“ zeptala se. „Slíbíš mi, že nikdy nebudeš střílet vlky ani na ně líčit pasti?“

„Už jsem na to pomyslel,“ odpověděl. „Přemýšlel jsem o tom – hned jak jsem uslyšel to volání. Ano, slibuju ti to.“

Janiny paže se zvolna šinuly výš, až se mu sepjaly kolem krku.

„Milovali jsme Kazana,“ zašeptala. „A mohl bys ho zabít – jeho nebo ji –“

Náhle umlkla. Oba poslouchali. Dveře byly maličko pootevřené a jimi k nim opět dolehlo to tesklivé volání vlčí touhy po druhovi.

Jana se rozběhla ke dveřím. Její manžel za ní. Stanuli mlčky vedle sebe a se zatajeným dechem ukázala Jana přes pláň ozářenou svitem hvězd.

„Poslouchej! Poslouchej!“ naléhala. „To je její volání – a přichází od Sluneční skály!“

Vyběhla ven do noci – zapomněla, že muž jí utíká v patách, zapomněla, že malá Janinka je ve své postýlce sama. A zdálky, přes míle a míle rozlehlé pláně, se k nim doneslo táhlé kvílení v odpověď – kvílení, jež jako by patřilo k melodii větru a jež Janu tak rozrušilo, že se jí dech drobil v podivný vzlykot.

Běžela po pláni dál a dál a potom se zastavila a ve vlasech a v očích se jí mihotala zlatá zář podzimního měsíce a hvězd. Trvalo dlouhou chvíli, než se volání ozvalo znovu, a tu přicházelo tak zblízka, že si Jana přiložila ruce k ústům a jako za starých časů se po pláni zvonivě rozlehl její hlas:

„Kazane! Kazane! Kazane!“

Na temeni Sluneční skály slyšela Šedka, hladověním vychrtlá a zesláblá, ženin hlas – a toužebné skulení, k…