Barí, syn Kazanův

Kapitola 13

S tváří schovanou za záhyby záclony, kterou sama ušila, sledovala Vrbka z okna, co se děje venku. Teď se neusmívala. Dýchala zrychleně a celé tělo se jí chvělo napětím. Bush McTaggart se zastavil na tři metry od okna a mohutně potřásl rukou jejímu otci. Slyšela McTaggartův drsný hlas, jeho bouřlivý pozdrav, a potom viděla, jak ukazuje Pierrotovi, co nese pod paždím. Zřetelně k ní doléhalo i jeho vysvětlování, jak chytil tuhle svou kořist do králičího oka. Začal rozbalovat pokrývku. Nepísi úžasem vykřikla. V mžiku byla venku u nich. Ani pohledem nezavadila o McTaggartovu brunátnou tvář, rozpálenou radostí a pýchou.

„To je Barí!“ vykřikla.

Vytrhla raneček McTaggartovi z rukou, otočila se k Pierrotovi a dodala: „Řekni mu, že Barí patří mně.“

A skokem byla zase hned zpátky ve srubu. McTaggart se za ní díval, celý zaražený a užaslý. Potom se podíval na Pierrota. I dítě by bylo poznalo, že Pierrot není o nic méně udivený než on. Nepísi na McTaggarta nepromluvila slova – jednatele z Lac Bainu ani nepozdravila! Dokonce se na něj ani nepodívala! A vzala mu psa – docela bez okolků –, jako by byl nějaký dřevěný panák. Rudý obličej mu téměř zfialověl, když stočil vyjevený pohled z Pierrota na dveře, ve kterých zmizela a které za sebou také zavřela.

Na podlaze srubu si Nepísi klekla a rozbalila ranec docela. Vůbec se Barího nebála. Na McTaggarta docela zapomněla – jako by nebyl. A když se nakonec Barí vykulil na podlahu jako bezvládná hromádka masa a ona spatřila jeho přivřené oči a zaschlou krev kolem pysků, všechen jas na tváři jí pohasl stejně rychle, jako když slunce zastře mrak.

„Barí,“ volala tiše. „Barí – Barí!“

Trochu ho oběma rukama nadzvedla, Barímu klesala hlava. Tělo měl tak zdřevěnělé, že neměl dost sil, aby se i jen pohnul. Nohy měl úplně bez citu. Stěží vůbec viděl. Její hlas ale slyšel! Byl to týž hlas, který se k němu donesl onoho dne, kdy pocítil palčivou bolest kulky v těle – hlas, který ho později tak prosebně volal pod balvanem!

Nepísin hlas Barího vzrušoval. Zdálo se, že přímo vlévá do lenivé krve v jeho žilách život; Barí otevřel oči šíře a opět spatřil ty nádherné hvězdy, které na něj zářily tak něžně v den Vakajúovy smrti. Jeden z dlouhých Nepísiných copů jí přepadl přes rameno a Barí zase čichal příjemnou vůni dívčiných vlasů, zatímco ho Nepísina ruka hladila a její hlas k němu promlouval. Potom prudce vyskočila a odběhla; Barí se ani nehnul a čekal na ni. Ve chviličce se vrátila s kotlíkem vody a s kusem plátna. Jemně a opatrně mu smývala krev z očí a čumáčku. A Barí se stále ani nepohnul. Téměř nedýchal. Nepísi ale viděla, jak mu vždycky tělem projede slabý záchvěv jako elektrická jiskra, kdykoli se ho dotkne rukou.

„On tě bil holí,“ říkala se svýma černýma očima na píď daleko od očí Barího. „On tě bil! Ta lidská bestie!“

Vtom je vyrušil zvuk, jak klaply dveře. Otevřely se a v nich stála lidská bestie, dívajíc se shora na oba, v brunátném obličeji úšklebek. Barí okamžitě ukázal, že je živý. S náhlým zuřivým zavrčením uskočil zpod Vrbčiny ruky a otočil se přímo proti McTaggartovi. Srst na hřbetě se mu zježila jako chlupy kartáče; tesáky se mu hrozivě blýskaly a oči planuly jako řeřavé uhlíky.

„Ten v sobě má ďábla,“ řekl Bush McTaggart. „Je divoký – z vlčího rodu. Musíte být opatrná, nebo vám ještě ukousne ruku, ka sahaket!“ To bylo poprvé, co ji nazval tímto něžným jménem kríských milenců – miláčkem! Srdce se jí rozbušilo. Sklopila na okamžik hlavu nad zaklesnutýma rukama a Taggart – hledící z výšky na to, co pokládal za dívčí rozpaky – ji pohladil důvěrně po hlavě. Pierrot od dveří zaslechl ono slovo, a když nyní viděl i mužovo gesto, zvedl ruku před oči, jako by si chtěl zastřít pohled na něco tak znesvěcujícího. „Mon Dieu!“ vydechl.

V příštím okamžiku vyrazil ostrý výkřik údivu, který se vzápětí smísil s nenadálým bolestným zaječením McTaggartovým. Barí se totiž jako blesk vrhl přes místnost a zabořil zuby do jednatelovy nohy. Stačily se zakousnout pořádně hluboko, dříve než se McTaggart mocným kopnutím osvobodil. Se zaklením vytrhl revolver z pouzdra pod pasem. Nepísi však byla rychlejší než on. Se slabým výkřikem skočila k Barímu a chytla ho do náruče. Když zvedla hlavu, dívajíc se na McTaggarta, měla své měkké obnažené hrdlo jen pár centimetrů od Barího vyceněných zubů. Oči jí planuly.

„Vy jste ho bil!“ volala. „Nenávidí vás – nenávidí vás –“

„Pusť ho!“ křičel Pierrot, strachem bez sebe. „Mon Dieu! Povídám, pusť ho, nebo to bude tvoje smrt!“

„Nenávidí vás – nenávidí – nenávidí –,“ opakovala Vrbka bez ustání McTaggartovi přímo do jeho vylekané tváře. Potom se prudce otočila k otci. „Ne, ten moje smrt nebude!“ zvolala. „Jen se podívej! Je to přece Barí. Copak jsem ti to neříkala? Je to Barí! Není snad tohle důkaz, že mě chránil –“

„Přede mnou!“ zasípěl McTaggart a ještě víc zbrunátněl v tváři.

Pierrot popošel hloub dovnitř a položil McTaggartovi ruku na rameno. Usmíval se.

„Nechme je, m’sieu – ať si to vyřídí mezi sebou sami,“ řekl. „Jsou to dva malí divoši, jako soudky prachu, a líp je být od nich dál. Jestli ji ale kousne –“

Pokrčil rameny. Velká tíha, která mu na nich ležela, z nich náhle spadla. I jeho řeč byla už tichá a domlouvavá. Hněv se nyní ztratil i z Nepísiny tváře. Koutkem oka pohlédla koketně na McTaggarta, ale pak se na něj zadívala zpříma, téměř s úsměvem, zatímco mluvila k otci:

„Hned přijdu za vámi, mon pere, za tebou i za m’sieu le facteur z Lac Bainu!“

V očích jí hrají tisíce diblíků, to je vidět na první pohled, pomyslil si McTaggart – diblíků, kteří se mu smáli do tváře, když mluvila, a rozpalovali mu mozek a zrychlovali mu krev do divokého běhu. Ach ty její oči – plné tančících rarášků! Jak on je bude krotit a hrát si s nimi – a nebude to už dlouho trvat! Vyšel za Pierrotem ven. Ve svém nadšení už ani necítil palčivost Barího kousnutí.

„Ukážu vám své no…