Barí, syn Kazanův

Kapitola 23

Žádný člověk ještě nepronikl do tajemství, jak a proč vlastně působí smrt tak zvláštně na smysly severského psa. Někdy ji pes vycítí z přilétajícího větru; tímto způsobem se k němu zřejmě dostává nejčastěji, ale přesto se v zemích Severu najdou tisíce majitelů ochotných odpřisáhnout, že jejich psi ohlásili smrt hodiny předtím, než skutečně nastala; a mnozí z těchto tisíců vědí ze zkušenosti, že se jejich spřežení zarazí v běhu půl kilometru, a někdy i celý kilometr před srubem, v němž leží nepohřbený nebožtík.

Včera ucítil Barí smrt a bez jakéhokoliv logického uvažování věděl, že mrtvým je Pierrot. Jak to věděl a proč to přijal jako neodvratnou skutečnost, to zůstane jedním z tajemství, jež silně otřásají teoriemi těch, kteří zvířecímu mozku nechtějí přiznat nic víc než pud. Barí věděl, že Pierrot je mrtvý, aniž přesně rozuměl tomu, co vůbec smrt je. Aspoň jedním si byl naprosto jist – nikdy už Pierrota neuvidí; nikdy neuslyší jeho hlas; nikdy neuslyší svištivý šum jeho sněžnic, udávající směr cesty – a proto nyní po Pierrotovi na jeho lovecké stezce nepátral. Pierrot byl navždycky tentam. S Nepísi však Barí dosud smrt nespojoval. Byl silně rozrušený, celý nesvůj; to, co se mu doneslo z rokliny, ho rozechvělo obavou a napětím; vzrušilo ho tušením čehosi neznámého, jakési hrozby, avšak když tak lkavě zavyl v roklině, ohlašoval tím pouze nepochybnou smrt Pierrotovu. Věřil totiž, že Nepísi je naživu, a v tuto chvíli si byl právě tak jist, že ji dohoní někde na lovecké stezce, jako byl přesvědčen včera, že ji najde ve stanu z březové kůry.

Od včerejšího rána, kdy snídal ještě s Vrbkou, nepozřel Barí jediné sousto; jenže ukojit hlad znamenalo lovit, a na to byl nyní zase příliš zaujat hledáním Nepísi. Byl by klidně zůstal o hladu i další den, nebýt toho, že na pátém kilometru od srubu přišel k pasti, do které se chytil velký sněžný králík. Králík dosud žil; Barí ho zakousl a dosyta se nažral. Až do tmy nevynechal jedinou past. V jedné byl chycený rys, v jiné sobol; daleko na bílé pláni zamrzlého jezera očichával hromádku sněhu, pod níž ležela zdechlina zrzavé lišky, otrávené jednou z Pierrotových jedovatých návnad. Rys i sobol byli však naživu a ocelové řetězy jejich želez pronikavě řinčely, jak se chystali s Barím servat. Ale Barí o ně neměl zájem. Spěchal dál, poháněn stále rostoucím nepokojem, protože se již začínalo stmívat a on stále ještě nenacházel ani stopy po Nepísi.

Na rozdíl od včerejší bouřlivé noci s vánicí se nyní rozklenula nádherně jasná noc – chladná a zářivá noc, v níž se stíny rýsují tak jasně, jako by byly živé. A tu dostal Barí třetí nápad. Jako všechna zvířata byl i on vždy zaujat převážně jednou myšlenkou – tvor, u něhož všechny podružnější popudy vždycky ovládal jediný popud hlavní. A tento popud ho v záři té hvězdné noci pobádal, aby co nejrychleji doběhl do první z obou Pierrotových loveckých chat na stezce. Tam Nepísi najde!

Nenazveme cestu, kterou Barí k tomuto závěru dospěl, rozumovou úvahou; ale ať už to bylo cokoli, instinkt nebo rozum, jisté je, že Barího prostoupila pevná, neochvějná důvěra. Ve spěchu, aby co nejrychleji zdolal vzdálenost – aby co nejdřív doběhl k chatě, začal opomíjet pasti. První malý lovecký srub byl od Pierrotova spáleného domova vzdálen čtyřicet kilometrů a z nich urazil Barí do setmění patnáct. Zbývajících pětadvacet kilometrů bylo nejobtížnějších. Na otevřených pláních byl sníh sypký a sahal mu až po břicho; často se musel prodírat závějemi, do kterých chvílemi zapadal celý. Na počátku noci slyšel Barí zdálky třikrát barbarsky surový pohřební chór vlků. Později zase zaslechl nespoutanou, triumfální ódu lovců opojených vítězstvím; to zřejmě ve chvíli, když strhli štvanou oběť necelý kilometr daleko v hlubokém lese. Jejich volání ho však již nevábilo. Pro něj to byl naopak hlas odpuzující – hlas nenávisti a proradnosti. Kdykoli ho zaslechl, pokaždé se na místě zarazil a se zježeným hřbetem zlobně zavrčel.

Kolem půlnoci doběhl Barí k půlkruhovému paloučku v lese, kde Pierrot vykácel stromy pro stavbu své první lovecké chaty při stezce. Nejméně minutu zůstal Barí stát na pokraji mýtiny, uši do nemožnosti napjaté a oči rozzářené nadějí a očekáváním, a dychtivě větřil ve vzduchu. Nedočkal se však žádné pentličky kouře, žádného zvuku, ba ani záblesku světla v jediném okénku roubené chaty. Již v té chvíli, když tam stál, na něj dolehlo těžké zklamání; znovu pocítil svou opuštěnost, znovu si uvědomil marnost svého hledání. Sklíčenost se obrážela i v jeho chůzi, když se schlíple ploužil sněhem ke dveřím srubu. Měl za sebou čtyřicet kilometrů a byl unavený.

Dveře byly vysoko zaváty sněhem a Barí se před nimi posadil a kňučel. Nebylo to však již ono dychtivé, tázavé kňučení jako před několika hodinami; teď vyjadřovalo jen beznaděj a hluboké zoufalství. Půl hodiny pak zůstal sedět zády ke dveřím a chvěje se zimou hleděl do hvězdami ozářené divočiny, jako by dosud zbývala prchavá naděje, že snad Nepísi přece jen přijde v jeho stopách po stezce za ním. Nakonec si ve sněhové závěji vyhrabal hlubokou díru a v neklidném polospánku v ní strávil zbytek noci.

Hned s prvním úsvitem se pustil Barí na další pouť po stezce. Nebyl však toho rána již tak čilý. Ocas nesl schlíple svěšený v poloze, které indiáni říkají akusevin – znamení nemocného psa. A Barí vskutku nemocný byl – ne však na těle, nýbrž na duši. Všechna jeho dychtivá naděje v něm zemřela a vyhlídky, že Vrbku vůbec ještě někdy najde, se už nadobro vzdal. Druhá chata na konci lovecké stezky ho sice vábila ještě pořád, ale nebudila v něm již zdaleka ono nadšení, s jakým spěchal k prvnímu srubu. Putoval pomalu, trhaně a s přestávkami, neboť vzruch z hledání u něho teď nahradila nedůvěra k lesům. Ke všem Pierrotovým železům nebo pastím se přibližoval opatrně a dvakrát i vycenil tesáky. Jednou na kunu, která po něm chňapla zpod kořene, kam zatáhla železa, do nichž se chytila, a podruhé na velkou sněžnou sovu, která se pokusila ukrást návnadu a byla nyní vězněm na konci oc…