Barí, syn Kazanův

Kapitola 5

Když Nepísi spoušť stiskla, vyskočil Barí do vzduchu. Pocítil prudkost kulky dříve, než uslyšel ránu, která z pušky vyšla. Její síla mu podrazila nohy, zvedla ho do vzduchu a potom ho převalovala v saltech, jako by byl dostal strašlivou ránu klackem. Zlomek vteřiny necítil bolest. Potom jím ale projela jako ohnivý nůž a tou bolestí v něm převládl pes nad vlkem. A Barí, zatímco se válel a svíjel po zemi, spustil zoufalý nářek štěněcího štěkotu.

Pierrot a Nepísi vyšli ihned po výstřelu z úkrytu za balzámovými jedlemi a Nepísiny krásné oči zářily pýchou nad přesností zásahu. Vzápětí se však dívce zatajil dech. Hnědé prsty sevřely křečovitě hlaveň pušky. Na Pierrotových rtech zhasl spokojený úsměv, když se Barího bolestný nářek rozlehl lesem.

„Uči músis!“ vydechla udiveně Nepísi ve své kríštině. „Mladý pes!“

Pierrot zachytil pušku, která jí vypadla z rukou.

„Diable! Pes – štěně!“ zvolal.

Rozběhl se za Barím. Počátečním překvapením však promeškali několik vteřin, které stačily Barímu k tomu, aby se ze svého omámení vzpamatoval. Jasně je slyšel, jak se ženou přes volnou pláň – nový druh lesních oblud! S posledním zakňučením se vřítil zpátky do hlubokého stínu lesa. Slunce již bylo bezmála pod obzorem a Barí se hnal úprkem do temného šera husté smrčiny u říčky. Když tehdy v noci spatřil medvěda a losa, jen se strachem chvěl, ale tentokrát poprvé cítil, že je skutečně zle. A nebezpečí se mu hnalo těsně v patách. Slyšel dupot a lomoz dvounohých bestií, které ho pronásledují; divné, neznámé výkřiky se ozývaly už těsně za ním – když vtom se nečekaně, aniž ho něco varovalo, propadl do jakési jámy.

Byl to pro něj otřes, zničehonic ztratit půdu pod nohama, ale Barí nevyštěkl. Opět v něm převládal vlk. Vlčí stránka jeho bytosti mu kázala zůstat, kde je, nehýbat se, nevydat jediný zvuk – téměř nedýchat. Hlasy už slyšel přímo nad sebou; podivné neznámé nohy divže nevletěly do díry, v níž ležel. Dívaje se ze svého tmavého úkrytu, viděl jednoho ze svých nepřátel. Byla to Nepísi, Vrbka. Stála otočená tak, že poslední záře zapadajícího slunce jí padala na obličej. Barí z ní nespouštěl oči. Přese všechnu bolest ho zalévalo zvláštní a vzrušující okouzlení. Dívka přiložila obě ruce k ústům a hlasem, který zněl jeho vyděšenému srdíčku lahodně a dojemně a úžasně příjemně, volala:

„Učimú – učimú – učimú! – Pejsku!“

Potom uslyšel jiný hlas; a také ten byl daleko méně strašlivý než mnoho zvuků, jaké slýchával v lese.

„Kdepak, Nepísi, toho nenajdeme,“ říkal ten hlas. „Nejspíš někam zalezl, aby v klidu pošel. Je to moc smutné. Pojď, půjdem.“

Na místě, kde předtím na kraji pláně stál Barí, se Pierrot zastavil a ukázal na březový semenáček, hladce ustřelený Nepísinou kulkou. Vrbka pochopila. Od tenoučké břízky, silné sotva jako její palec, se střela maličko odrazila, uchýlila ze směru a tím zachránila Barího od okamžité smrti. Znovu se otočila a volala:

„Učimú – učimú – učimú!“

Oči jí už nesvítily chuti zabíjet jako předtím.

„Marně voláš, ani by tomu nerozuměl,“ řekl Pierrot a zamířil rovnou přes pláň zpátky. „Je divoký – z vlčí krve. Snad je to štěně od té feny, co měl Kúmo – co vedla jeho spřežení, ale letos v zimě utekla a přidala se k smečce vlků.“

„Ale on umře –“

„Ejtan – ano, umře.“

Jenže Barího ani nenapadlo umírat. Byl mládě příliš houževnaté, než aby umřel strachy z toho, že mu kulka projela měkkým masem přední nohy. Nic víc se také nestalo. Měl sice nohu roztrženou až na kost, ale kost sama zůstala nedotčená. Čekal, až vyjde měsíc, než vylezl ze své díry.

To měl nohu pořádně ztuhlou; rána sice přestala krvácet, ale celým tělem mu lomcovala krutá bolest. Tucet Papajučisú, současně pevně zaseknutých zobákem do nosu a do uší, by ho nebylo mohlo bolet víc. S každým krokem, s každým pohybem jím projela ostrá, svíravá bolest; a přesto putoval vytrvale dál. Pudově cítil, že čím víc se vzdálí od díry, tím spíš unikne neznámému nebezpečí. A nic lepšího také nemohl udělat, protože za malou chvíli přicupital dikobraz, který si svým směšným, ale dobráckým způsobem ustavičně pro sebe něco brebentil, a s těžkým žuchnutím spadl do díry. Kdyby v ní byl Barí zůstal, měl by v sobě v tomto okamžiku napícháno tolik ostnů, že by to určitě byla jeho definitivní smrt.

I z jiné stránky byly pohyby při chůzi Barímu jen na prospěch. Neposkytovaly jeho ráně možnost „zatuhnout“, jak by to byl řekl Pierrot, neboť ve skutečnosti bylo jeho zranění víc bolestivé než vážné. Prvních sto metrů kulhal Barí po třech, ale potom zjistil, že může používat i čtvrté nohy, když jí určitým způsobem vyhoví. Tak ušel podél říčky skoro kilometr. Kdykoli mu o ránu zavadila větvička nějakého keře, zuřivě po ní chňapl, ale místo aby kňučel, když mu v takovém okamžiku tělem projel některý z tisíce ostrých nožů řezavé bolesti, zakloktalo mu v hrdle tiché hněvivé zavrčení a cvakly mu zuby. Když byl teď z díry venku, účinek Nepísiny střely bouřil každičkou kapku vlčí krve v jeho těle. Sílila v něm zlost a nenávist – zuřivý vztek ne na jednu určitou věc, nýbrž na všechno vůbec. To nebyl pocit, s jakým před několika dny bojoval s Papajučisú. Této noci pes, kterého v sobě měl, ustoupil docela do pozadí. Nahrnula se na něj taková hora nehod a protivenství, že ze všech těch pohrom – jakož i z jeho nejnovějších zranění – v něm povstal vlk se vší svou divokostí a mstivostí.

Byla to první Barího noc, co se toulal. Neměl pro tu chvíli nejmenší strach, že by se na něj mohlo ze tmy něco vrhnout. Ani nejčernější stíny v něm nebudily žádnou hrůzu a vzrušení. Proběhl velký boj mezi oběma povahami, které měl vrozeny – mezi vlkem a psem –, a pes v něm podlehl. Tu a tam se Barí zastavil, aby si lízal ránu, a přitom jak ji lízal, temně vrčel, jako by choval osobní zášť přímo k tomu zranění samému. Kdyby ho byl Pierrot mohl vidět a slyšet, byl by velmi rychle pochopil a řekl: „Jen ať pojde. Tohohle ďábla by z něho jakživo žádný klacek nevyhnal.“

V takové náladě vyšel Barí asi po hodině z hustého lesa u koryta říčky do prořídlejších porostů ma…