Barí, syn Kazanův

Kapitola 17

Ke konci září se na Lac Bain vrátil zeměměřič MacDonald. Již deset dní byl na stanici hostem Bushe McTaggarta inspektor Gregson a za tu dobu už dvakrát napadlo Marii, aby se k němu tajně připlížila, až bude spát, a ve spánku ho zabila. Jednatel sám si jí teď málo všímal – což byla skutečnost, ze které by byla měla jen radost, kdyby nebylo Gregsona. Ten byl divokou krásou pružného těla kríského děvčete přímo poblázněný a McTaggart ho beze vší žárlivosti jen podněcoval. Sám byl již Marie syt.

Však to také Gregsonovi otevřeně řekl. Potřebuje se dívky zbavit, a kdyby se jemu, Gregsonovi, podařilo odvést si ji s sebou, byl by mu McTaggart velmi vděčný. A hned mu vysvětlil proč. V krátké době totiž, jen co napadne vysoký sníh, si hodlá na stanici přivést dceru Pierrota du Quesne. A protože byli dobří kumpáni a ve všech lumpárnách si rozuměli, pověděl mu i o své návštěvě, o tom, jak byl přijat, i o příhodě u rokle. Přes to všechno ujišťoval Gregsona, že se Pierrotovo děvče octne už brzy v Lac Bainu.

Právě tehdy přišel na stanici MacDonald. Zdržel se pouze přes jednu noc, a aniž tušil, že tím jen ještě rozdmýchává oheň beztak již nebezpečně planoucí, dal jednateli Nepísinu fotografii, kterou pořídil o jejích narozeninách. Obrázek se skvěle povedl.

„Byl bych vám nesmírně zavázán,“ řekl McTaggartovi, „kdybyste to mohl té dívce příležitostně nějak dodat. Slíbil jsem, že jí jednu fotografii dám. Její otec se jmenuje du Quesne – Pierrot du Quesne. A ta dívka –“

Celý se rozehřál, když McTaggartovi barvitě líčil, jak krásná byla toho dne ve svých červených šatech, které fotografie bohužel zachycuje pouze černě. Netušil, jak málo chybí k tomu, aby se McTaggartovi začala krev v těle přímo vařit.

Příští den se MacDonald vydal na cestu do stanice Norway House. McTaggart Gregsonovi fotografii neukázal. Nechával si ji pro sebe, a když se na ni v noci v záři své lampy díval, vtíraly se mu představy, které jeho odhodlání jen ještě posilovaly. Cítil, že má pouze jedinou cestu. Už delší dobu uvažoval o určitém plánu – a obrázek mu teď pomohl definitivně se rozhodnout. Své tajemství se však neodvažoval svěřit ani Gregsonovi. Ale jiná cesta mu opravdu nezbývala. Jen jediným způsobem může získat Nepísi, žádným jiným. Jenže – bude muset počkat na vysoký sníh – na pořádné zimní sněhy. Ty pohřbívají zimní tragédie nejhlouběji.

McTaggart byl rád, když Gregson odešel za zeměměřičem do Norway Housu. Ze zdvořilosti ho vyprovodil na délku jednodenní cesty. Když se nazítří vrátil na stanici, byla Marie pryč. McTaggart byl rád. Vypravil k jejím rodičům posla s hromadou darů a se vzkazem: „Nebijte ji. Nechte si ji. Je volná.“

V ruchu a shonu příprav na začínající lovecké období začal McTaggart zároveň chystat svůj dům na příchod Vrbky. Věděl, že má ráda čistotu, a znal trochu i její vkus a záliby. Dal trámové stěny svého srubu natřít na bílo olovnatým nátěrem, který byl určen pro jeho těžkou nákladní kánoi. Některé přepážky dal strhnout a jiné zas nově postavit; indiánská žena jeho hlavního posla ušila do oken záclonky. Také zabavil malý fonograf, který měl dodat dál na stanici Lac la Biche. Byl skálopevně přesvědčen, že se mu plán zdaří, a s dychtivostí počítal uplývající dny.

Daleko na Šedé potáplici měli zatím Pierrot s Nepísi plné ruce práce s celou spoustou věcí – tak plné, že Pierrot na svůj strach z jednatele v Lac Bainu chvílemi i zapomínal, zatímco Vrbka ho pustila z hlavy úplně. Byl „rudý měsíc“, který vždy vzrušuje napětím z očekávání, co přinesou zimní lovy. Nepísi pečlivě máčela pasti ve vřelém sobím loji smíšeném s bobřím sádlem, zatímco Pierrot vyráběl nové pasti a připravoval je k nalíčení na svých loveckých stezkách. Kdykoli odcházel ze srubu na déle než jeden den, vždycky bral Nepísi s sebou.

Ale i doma ve srubu bylo práce nad hlavu, protože Pierrot, stejně jako jeho severské bratrstvo, nezačínal s přípravami na zimu dříve, než se štiplavou svěžestí vzduchu už definitivně přihlásil podzim. Bylo třeba vyplést sněžnice novým sobím řemením a nařezat a připravit dříví na dobu zimních bouří; srub bylo třeba ohradit proti závějím, musely se nabrousit stahovací nože a ušít nové zimní mokasíny – zkrátka bylo třeba zařídit sto rozličných věcí až po opravu věšáků na maso vzadu za srubem, kde budou od počátku mrazů až po jejich skončení viset jelení, sobí a losí kýty jakožto rodinný proviant, a v případě, že bude málo ryb, i jako krmení pro psy.

Ve shonu všech těchto příprav nemohla Nepísi věnovat Barímu tolik pozornosti jako v předešlých týdnech. Nebyl čas na hry; nechodili se už spolu koupat, protože zrána ležela na zemi silná vrstva jinovatky a voda začínala být ledově studená; ani se už netoulali hluboko v lesích, hledajíce květiny a lesní plody. Celé hodiny lehával nyní Barí u Vrbčiných nohou a pozoroval její štíhlé prsty, hbitě vplétající a proplétající sněžnicový řemínek do rámu; Nepísi občas v práci ustávala, skláněla se k němu, hladila ho po hlavě a chvilku na něj mluvila – někdy svou měkkou kríštinou, jindy zase anglicky nebo otcovou francouzštinou.

Ne slovům, ale zbarvení Nepísiny řeči se naučil Barí rozumět – jejímu hlasu, pohybu jejích rtů, jejím gestům, držení těla, proměnlivým náladám, které jí zastíraly tvář stínem nebo ji rozzařovaly slunečním jasem. Věděl, co to znamená, když se Nepísi usmívá; otřepával se a často kolem ní radostně a s pochopením poskakoval, když se smála; její štěstí těšilo i jeho a přísné slovo z jejích úst bylo pro něj horší než rána. Pierrot ho dvakrát uhodil; v obou případech Barí uskočil, se srstí na hřbetě zježenou a s vyceněnými tesáky se mu postavil a zlostně vrčel. Kdyby to byl udělal některý z ostatních psů, byl by ho Pierrot snad přizabil. Byla by to vzpoura – a postavení pána si vždycky musí uhájit člověk. Jenže Barímu se nikdy nemohlo nic stát. Dotyk Vrbčiny ruky, jedno slovo z jejích rtů, a zježená srst si pomalu zase lehla a vrčení v jeho hrdle utichlo.

Pierrot se v podstatě vůbec nezlobil.

„Dieu! Nikdy se nezapomenu natolik, abych se …