Barí, syn Kazanův

Kapitola 4

Když se Barí počátkem příštího dne odvážil vylézt zpod svého balvanu, byl štěnětem o hodně starším, než když se na své toulce nedaleko starého vývratu setkal s mladou sovičkou Papajučisú. Je-li možné zkušeností nahradit nebo vyvážit stáří, pak Barí za posledních čtyřicet osm hodin značně zestárl. Opravdu, najednou jako by už téměř vyrostl ze štěněcího věku. Probudil se s novým, a mnohem širším pojmem o světě. Svět je velký. A je plný různých věcí, z nichž Kazan a Šedka nejsou zdaleka ty nejdůležitější. Obludy, které viděl v měsíčním světle na písečném pruhu, v něm probudily nový druh ostražitosti, a nejsilnější instinkt divokých zvířat – ona vrozená představa, že silní žijí ze slabých, a nikdy naopak – v něm začal rychle slábnout. Až dosud zcela přirozeně soudil na mohutnost síly a nebezpečnost věcí jedině podle jejich velikosti. Proto pro něj byl medvěd hrozivější než Kazan a los hrozivější než medvěd.

Pro Barího bylo velké štěstí, že v něm tento instinkt tak nezeslábl hned na začátku a nedal mu poznat, že nejobávanějším plemenem, kterého se všechna zvířata v lesích divočiny bojí nejvíc, ať už jsou jejich zbraní drápy, kopyta nebo křídla, je jeho vlastní plemeno – vlčí. Jinak by se možná – jako malý klouček, který si myslí, že umí plavat, dřív než se vůbec naučil jediné tempo – byl už dávno vrhl na něco, na co nestačí, a doplatil na to životem.

Nejvýš ostražitě, s chlupy podél páteře zježenými a se slabým vrčením v hrdle očichával Barí velké šlépěje, které zanechali medvěd a los. K vrčení ho podněcoval však jen pach medvěda. Sledoval jeho stopu až na pokraj vody. Ale potom pokračoval opět ve své pouti a v honbě za potravou.

Hledal dvě hodiny, ale nenašel jediného raka. Potom vyšel ze zeleného lesa a stanul na hranici kraje spáleného lesním požárem. Všechno tam bylo černé. Pahýly stromů čněly k nebi jako obrovské ohořelé třtinové pole. Bylo to poměrně čerstvé požářiště z předešlého podzimu a popel pod Barího nohama byl dosud sypký. Říčka tekla přímo přes tuto černou končinu a nad ní se klenula modrá obloha a zářilo zlaté slunce. Barího to docela lákalo. Liška, vlk, sob i los by se ovšem byli od okraje této mrtvé země ihned vrátili. Ještě rok, a bude tu možná dobré loviště, ale prozatím to byla končina bez života. Ani sovy by tam nebyly našly nic k snědku.

Ale právě ta modrá obloha a slunce a měkká půda pod nohama Barího zlákaly. Po jeho bolestivých zkušenostech v lese bylo velice příjemné šlapat po takové půdě. Vytrvale sledoval dál říčku, i když teď bylo málo pravděpodobné, že tady najde něco na zub. Voda zlenivěla a ztmavěla; koryto bylo zanesené zuhelnatělými troskami dřeva, které do něho napadaly, když les hořel, a jeho břehy byly rozměklé a bahnité. Barí chvíli běžel, a když se konečně zastavil a otočil, nedohlédl již na zelený les, ze kterého vyšel. Byl v celé té pusté divočině zuhelnatělých stromů-kostlivců úplně sám. A také to byla pustina tichá jako sama smrt. Mrtvé ticho nerušilo ani pípnutí ptáčka. V měkkém popelu neslyšel dokonce ani dopad vlastních nohou. Strach ale neměl. V té pustotě byla i jistá záruka bezpečí.

Kéž by jen našel něco k jídlu! Tato vtíravá touha zatlačovala v Barím všechno ostatní do pozadí. Pud mu dosud nenapověděl dost srozumitelně, že to, co vidí všude kolem sebe, je hladomor. Šel stále dál a pln naděje pátral po potravě. Ale nakonec, jak ubíhaly hodiny, v něm začala naděje zmírat. Slunce se klonilo k západu. Obloha ztrácela svou jasnou modř; po vrcholcích ohořelých pahýlů začal klouzat tichounký vítr a tu a tam se některý z nich s nečekaným třeskem skácel na zem.

Barí nemohl již dál. Hodinu před soumrakem si vysílený a vyhladovělý lehl na pustou zem, ničím nechráněn. Slunce zmizelo za lesy. Z východu se vyhoupl měsíc. Obloha jiskřila hvězdami – a Barí ležel po celou noc jako mrtvý. Když se rozbřesklo ráno, dotáhl se k říčce, aby se napil. S posledními silami se pak znovu vlekl dál. Byl to vlk, kdo ho poháněl – kdo ho nutil, aby bojoval o svůj život až do posledního dechu. Pes v něm měl touhu lehnout si a umřít. Ale vlčí jiskra, která v něm planula, byla silnější. Nakonec zvítězila. Po dalším kilometru cesty došel opět k zelenému břehu.

Stejně jako ve velkých městech, ani v divokých lesích si náhoda a osud neodpustí hrát svou nevypočitatelnou a rozmarnou hru. Kdyby se byl Barí do toho lesa dovlekl o půl hodiny později, byl by zahynul. Byl už totiž příliš vysílený, než aby mohl slídit po racích nebo aby se snažil ulovit i sebeslabšího ptáčka. Přišel však právě v okamžiku, kdy tam vraždil maličký, ale nejkrvežíznivější lupič celé divočiny, hranostaj sekusú.

Bylo to plných sto metrů od místa, kde pod smrkem ležel natažený Barí, téměř připravený vypustit ducha. Sekusú byl znamenitý lovec svého druhu. Tělíčko měl nějakých patnáct dvacet centimetrů dlouhé, nepočítaje kratičký ocásek na konci černý, a vážil snad patnáct deka. Jeho trup by v kterémkoli místě mezi předníma a zadníma nohama objaly i drobné dětské prsty a ostře špičatá hlavička s korálkovýma červenýma očkama se lehce dokázala protáhnout otvorem, do kterého se stěží vejde silný mužský palec. Po několik století pomáhal Sekusú dělat dějiny. Byl to on – v době, kdy jeho kožíšek měl cenu sto dolarů v ryzím zlatě –, kdo přilákal přes moře první lodní náklad dobrodružných kavalírů v čele s princem Rupertem; byl to maličký Sekusú, kdo byl vlastní příčinou utvoření slavné Společnosti Hudsonova zálivu a objevení poloviny světadílu; téměř tři sta let již bojoval Sekusú svůj existenční boj s traperem. A teď, třebaže již dávno neměl cenu své váhy v ryzím zlatě, byl nejchytřejším, nejzuřivějším a nejnelítostnějším ze všech zvířat, která vytvářela jeho svět.

Zatímco Barí ležel pod svým stromem, Sekusú se plížil za kořistí. Jako oběť si vyhlédl velkou tlustou slepici jeřábka, stojící pod houštím keřů černého rybízu. Jeho pohyby by nebylo dokázalo zaslechnout ucho žádného žijícího tvora. Sekusú byl jako mihotavý stín – tu šedá skvrnka, tam letící šmouha světla, hned schovaný za klacíkem…