Barí, syn Kazanův

Kapitola 29

Když vyšel ze stanu, stál Barí s tělem napjatým, strnulý jako kamenná socha. Carvel se na chviličku zastavil a mlčky a se zájmem ho v tichu noci pozoroval. Odpoví pes na volání smečky? Patří k ní? Uteče mu – teď? Vlci se blížili. Nekličkovali, jako by kličkoval sob nebo jelen, nýbrž hnali se v rovné čáře – a to přímo na jejich tábor. Carvel si lehce vysvětlil, o čem ten přímý běh svědčí. Celé odpoledne zanechávaly totiž Barího nohy ve svých šlépějích pach krve; vlci narazili na tuto stopu jejich cesty v hlubokém lese, kde ji padající sníh nezakryl. Carvel nebyl znepokojen. Za pět let svých toulek mezi polárními kraji a jezerní hornatinou se již vícekrát setkal a přímo střetl s vlky. Jednou by byl již málem prohrál, ale to bylo daleko na volných pláních Velké pustiny. Dnes však měl oheň a v případě, že by mu snad došlo dříví, bylo kolem dost stromů, na které by se mohl vyšplhat. Všechna jeho starost se nyní soustřeďovala pouze na Barího. A proto řekl docela nenuceně, hlasem co nejlhostejnějším:

„Ty se k nim nepřidáš, viď, kamaráde?“

Barí nedal nijak najevo, zda jeho slova vůbec slyšel. Ale Carvel, stále ho bedlivě pozoruje, viděl, jak se mu chlupy na hřbetě naježily jako kartáč, a navíc slyšel, jak Barímu v hrdle zvolna sílí zlostné vrčení, signalizující přímo vražednou nenávist. Bylo to stejné zavrčení, jaké zadrželo jednatele z Lac Bainu, a Carvel otevřel závěr pušky, aby se přesvědčil, je-li všechno v pořádku, a pod vousy se spokojeně zasmál. Barí možná jeho smích zaslechl. Snad pro něj něco znamenal, neboť vzápětí otočil hlavu a s ušima sklopenýma se podíval nahoru na svého druha.

Vlci se nyní neozývali. Carvel věděl, co to znamená, a vypjal se k ostražitosti ještě větší. Klapnutí pojistky na pušce vydalo v mrtvém tichu ostře kovový zvuk. Několik dalších minut neslyšeli pak nic než praskot ohně. Náhle sebou Barí škubl, jako když ho něco střelí. Uskočil a otočil se proti stromům za Carvelovými zády, hlavu nataženou do jedné čáry se hřbetem. Jeho skoro třícentimetrové tesáky jen svítily, jak je zlověstně cenil a vrčel do černých hlubin lesa za kruhem osvíceným září ohně. I Carvel se bleskurychle otočil. To, co spatřil, bylo přímo příšerné. Pár očí planoucích zelenavým ohněm a hned vedle další dvojice a další a další – bylo jich tolik, že by je ani nebyl mohl spočítat. Až se mu zatajil dech. Podobaly se očím kočičím, jenže byly mnohem větší. Některé z nich, na které dopadala přímo zář ohně, žhnuly červeně jako řeřavé uhlíky, jiné se blýskaly modrozeleně – živá planoucí světýlka bez těla. Rychlým pohledem přelétl celý kruh černého lesa. Svítily i jinde; byly na všech stranách, všude kolem dokola, ale nejhustší byly na té straně, kde je spatřil nejdříve. V těchto prvních několika vteřinách zapomněl na Barího, omráčen hrůzou téměř až k strnulosti při pohledu na ten příšerný kruh strašidelných očí smrti, který je cele obkličoval. Číhalo tam padesát, snad sto vlků, kteří v celé té barbarské divočině nemají strach z ničeho než z ohně. Připlížili se úplně neslyšně, pod jejich měkkými tlapami nezapraskala ani jediná přelomená větvička. Kdyby byli přišli později a oni by už spali a oheň byl vyhaslý…

Zachvěl se, ale v mžiku u něho rozvaha nabyla zase vrchu nad vzrušením. Původně nechtěl střílet, leda v případě krajní nutnosti, ale nyní mu puška vyletěla bleskurychle k rameni a vyslala proud ohně do míst, kde byla hradba očí nejhustší. Barí věděl, co znamenají výstřely, a překypuje šílenou touhou vrhnout se některému ze svých nepřátel na hrdlo, vyřítil se týmž směrem. Carvel zděšeně vykřikl, když Barí vyrazil. Viděl místo jeho těla jen šmouhu, jak bleskově se mihlo, a pak Barího pohltila tma; v témže okamžiku uslyšel třesk vražedných tesáků a temný náraz střetnuvších se těl. Projelo jím divoké vzrušení. Pes zaútočil sám – kdežto vlci čekali. To mohlo skončit jen jediným způsobem. Jeho čtyřnohý druh skočil přímo do číhajících čelistí Smrti!

Odněkud ze tmy se k němu neslo hltavé chňapání oněch čelistí. Bylo to příšerné. Odhodil prázdnou pušku na zem a ruka mu sjela ke koltu 11,5 mm u pasu. S velkou automatickou pistolí před očima se pak vrhl do lesní tmy a z plných plic vyrážel divoký řev, který bylo možno slyšet snad dva kilometry daleko. Jeho hlas se mísil se štěkotem koltu, který plival nepřetržitý déšť ohně do změti rvoucích se šelem. V automatické pistoli bylo osm ran a Carvel nepřestal křičet a neustoupil zpátky do okruhu světla, dokud spoušť neklapla s kovovým cvaknutím naprázdno. Těžce oddychoval a poslouchal. Ve tmě neviděl již žádné oči ani neslyšel pohyb nějakých těl. Svým nečekaným prudkým výpadem celou tu vlčí hordu rozehnal. Ale co pes? Zadržel dech a napínal zrak. Z přítmí lesa se do kruhu světla vlekl stín. Byl to Barí. Carvel se k němu rozběhl, nadzdvihl ho, podebral ho pod lopatkami a v náručí ho donesl k ohni.

Z Carvelových jasných očí nemizel ještě dlouho potom údiv. Nabil znovu své zbraně, přiložil na oheň další dříví a z torny vydoloval několik hadříků a ovázal jimi Barímu tři nebo čtyři nejhlubší rány na nohou. A přitom se snad desetkrát nechápavě a s úžasem ptal:

„Co to do tebe u ďasa vjelo, kamaráde, žes tohle udělal? Co můžeš mít zrovna ty proti vlkům?“

Celou tu …