Barí, syn Kazanův

Kapitola 28

Jim Carvel natáhl ruku k symbolickému stisku a bublavé vrčení, které tlumeně klokotalo Barímu v hrdle, se pomalu tišilo. Muž se zvedl. Chvíli stál, dívaje se v tu stranu, kam odešel Bush McTaggart, a zakuckával se tichým, pobaveným smíchem. I v tom jeho zvláštním, zdušeném smíchu znělo něco sympatického. Přátelská vlídnost byla i v jeho očích a blýskavých zubech, když se znovu podíval na Barího. Měl v sobě cosi, co jako by přímo rozsvěcovalo ten šedivý den a ohřívalo štiplavě chladný vzduch – něco nevšedního, co zalévalo okolí radostným optimismem a ovzduším družnosti, podobně jako světnici svým teplem zalévá rozpálená pec. Barí to dobře cítil. Poprvé od chvíle, co se oba muži objevili, povolilo napětí ve svalech jeho pastmi porvaného těla; hřbet jako by se mu sesul; zuby cvakaly, jak se třásl bolestí. Tomu muži svou slabost prozradil. V krví podlitých očích měl dychtivý výraz, když pozoroval Carvela – muže, který se sám označil za psance. A Jim Carvel k němu znovu natáhl ruku – tentokrát o hodně blíž.

„Ty chudáku,“ řekl a úsměv v tváři mu pohasl. „Ty chudáku!“

Ta slova byla pro Barího přímo jako pohlazení – bylo to první polaskání, které zažil od chvíle, kdy ztratil Nepísi a Pierrota. Spustil hlavu, až mu dolní čelistí spočinula naplocho na sněhu. Carvel viděl, jak mu z ní pomalu kane krev.

„Ty chudáku!“ opakoval.

Nebylo ani stopy strachu v pohybu, jímž k Barímu vztáhl ruku. V jeho gestu byla naprostá důvěra, pramenící z velkého a upřímného soucitu. Ruka se dotkla Barího hlavy a s bratrskou vlídností ho po ní popleskala a potom – pomalu a trochu opatrněji – se sunula k pasti svírající Barímu přední packu. Barí se ve svém už napůl šíleném mozku namáhal pochopit všechno, co se děje, ale celá pravda mu svitla až v okamžiku, kdy ucítil, jak se ocelové čelisti želez rozevírají, a když z nich mohl vytáhnout nohu. Pak udělal něco, co ještě neudělal žádnému jinému tvoru kromě Nepísi. Vyplázl jazyk a jedním horkým tahem olízl Carvelovi ruku. Muž se zasmál. Svýma silnýma rukama otevřel i ostatní pasti a Barí byl svobodný.

Chviličku zůstal ležet úplně bez hnutí, oči přímo zavěšené na muži. Carvel se mezitím posadil na zasněžený konec březového kmene a nacpával si dýmku. Barí ho pozoroval, jak si zapaluje; s nově vzbuzeným zájmem zaregistroval první nafialovělý obláček kouře, který vypustil Carvel z úst. Muž neseděl ani na délku dvou pasťových řetězů od něho – a zubil se na Barího.

„Vzchop se, kamaráde, jen trochu kuráže!“ povzbuzoval ho. „Kost nemáš zlomenou žádnou. Jsi jen kapánek ztuhlý. Měli bychom raději koukat, jak odtud co nejdřív zmizet.“

Stočil tvář směrem k Lac Bainu. Stále se nemohl zbavit podezření, že by se McTaggart mohl třeba vrátit. Totéž podezřeni snad napadlo i Barího, neboť když se na něj Carvel opět podíval, stál již na nohou, i když se trochu potácel, jak se namáhal udržet rovnováhu. V příštím okamžiku shodil psanec z ramen tornu a rozvazoval ji. Hrábl do ní rukou a vytáhl kus syrové zvěřiny.

„Dnes ráno jsem ho střelil,“ vysvětloval Barímu. „Ročák, křehký jako koroptvička – a tenhle kus je zrovna nejchutnější sousto, jaké kdo kdy zpod nějaké páteře vyřízl. Na, ochutnej to!“

Hodil maso Barímu. Ve způsobu, jakým bylo přijato, nebyl ani stín jakékoliv nedůvěry. Barí byl vyhladovělý – a maso mu hodil přítel. Zabořil do něj zuby. A jeho čelisti je začaly chroustat a rozemílat. Do krve se mu vléval nový oheň, zatímco hodoval, ale ani na okamžik nespustil své zarudlé oči z mužovy tváře. Carvel si hodil tornu na záda. Vstal, chopil se pušky, vklouzl do sněžnic a otočil se tváří k severu.

„Pojď, hochu,“ řekl. „Musíme jít.“

Bylo to vybídnutí tak samozřejmé, jako by ti dva byli spolu ve vší svornosti putovali odjakživa. Možná že to nebylo jen pouhé vyzvání, ale do určité míry i rozkaz. Barí tím byl zmaten. Plnou půlminutu stál bez hnutí na místě a díval se upřeně za Carvelem, jak dlouhými kroky míří na sever. Pak mu projelo tělem náhlé křečovité škubnutí; otočil hlavu k Lac Bainu; znovu se podíval za Carvelem; a z hrdla mu uniklo slabounké zakňučení, jen o málo hlasitější než normální dech. Muž v té chvíli už bezmála mizel v husté smrčině. Zastavil se a ohlédl.

„Tak jdeš, hochu?“

I na tu dálku Barí rozeznával, jak se na něj přívětivě usmívá; viděl mužovu zvoucí ruku a slyšel hlas, který v něm probouzel nové pocity. Tenhle hlas byl jiný než Pierrotův. Pierrota nikdy nemiloval. Ani nebyl tak měkký a melodický jako hlas Vrbčin. Poznal v životě jenom několik mužů, a žádný v něm nevzbuzoval plnou důvěru. Tento hlas ho však odzbrojoval. V jeho laskavé výzvě bylo cosi kouzelně vábivého. Nechtěl se jeho kouzlu bránit. Zčistajasna v něm vzkypěla touha sledovat cizince, běžet mu těsně v patách. Poprvé v životě ho posedla žhavá touha po přátelství s mužem. Nehnul se však, dokud Jim Carvel nezašel do smrčiny. Teprve potom ho klusem dohnal.

Na tu noc se utábořili v husté partii vzrostlého borového a jedlového lesa asi patnáct kilometrů na sever od McTaggartovy lovecké stezky. Už dvě hodiny padal sníh a dokonale zakryl všechny jejich stopy. A padal stále dál, jenže hustým baldachýnem větví nepropadla…