Barí, syn Kazanův

Kapitola 31

Toho večera vzplanul na palouku nový táborový oheň. Nebyl to ubohý ohníček udržovaný s obavou, aby ho snad nezahlédly cizí oči, nýbrž hranice, jejíž plameny šlehaly vysoko k nebi. V její záři stál Carvel. A jako se změnila ta malá doutnající hromádka, nad níž si Vrbka vařila večeři, v docela jiný oheň, tak se změnil i Carvel, ten úředně mrtvý psanec. Z tváře shodil vousy a z ramen starý kabát ze sobí kůže; rukávy si vykasal až k loktům a tváře mu hořely ruměncem, jehož původ neměly na svědomí pouze vítr, slunce a bouře; v očích pak měl tak zářivý výraz, jaký se mu v nich neukázal již pět let, a snad ještě vůbec nikdy. Díval se na Nepísi. Seděla v záři ohně lehce nakloněna kupředu k plamenům, jejichž mihotání se teple obráželo v lesku jejích nádherných vlasů. Carvel se ani nepohnul, dokud nezměnila polohu ona. Zdálo se, že snad ani nedýchá. Žár v jeho očích temněl – ve zbožňující obdiv muže k ženě. Pak se Nepísi náhle otočila a přistihla ho, dříve než stačil svůj upřený pohled odvrátit. Ale ani ona neměla důvod, proč by svůj planoucí pohled skryla víčky. Zářila v něm, jako v celé její tváři, nová naděje a nové štěstí. Carvel se posadil na kmen břízy vedle ní, vzal do ruky jeden z jejích tlustých copů a při řeči si s ním pohrával. U nohou jim ležel Barí a pozoroval je.

„Zítra nebo pozítří půjdu do Lac Bainu,“ řekl Carvel s tvrdým a hořkým podtónem ve svém vážném, oddaném hlase. „A nevrátím se odtamtud, dokud ho – nezabiju.“

Vrbka se dívala přímo do ohně. Na chvíli zavládlo ticho, rušené pouze praskotem ohně, a za tohoto ticha se Carvelovy prsty stále probíraly hedvábnými prameny Vrbčina copu. Jakou příležitost si to nechal ujít onoho dne na McTaggartově lovecké stezce – kdyby byl jen tušil! Zaťal tvrdě zuby, když se mu při pohledu do žhoucího jádra ohně znovu začaly promítat obrazy z toho dne, kdy jednatel z Lac Bainu zabil Pierrota. Vrbka mu všechno vyprávěla. Jak utíkala. Jak se vrhla do propasti, odhodlána volit raději smrt v ledových vírech rokle. Jak z řeky zázračně vyvázla – a jak ji polomrtvou našel Tuboa, bezzubý starý indián z kmene Krí, jemuž Pierrot ze soucitu dovolil lovit v části svého dědičného území. Cítil v hloubi nitra všechnu tragiku a hrůzu oné strašlivé nekonečné hodiny, v níž Vrbce zašlo slunce tohoto světa, jako by to prožíval ve vlastním srdci. V jasných plamenech přímo viděl, jak věrný starý Tuboa napíná poslední síly, aby donesl Nepísi do svého srubu, vzdáleného tolik předlouhých kilometrů od rokle! Před duševním zrakem se mu odvíjely obrazy týdnů, které potom v jeho srubu prožila – těch strašných týdnů hladu a kruté zimy, v nichž Nepísin život visel na vlásku. A nakonec, když sníh napadl nejvýš, Tuboa zemřel. Carvelovy prsty se zaťaly do pramenů Vrbčina copu. Z rozrušených prsou mu vyšel hluboký vzdech, a zíraje nevidomě skrz oheň, pravil:

„Jdu na Lac Bain hned zítra.“

Nepísi chviličku neodpovídala. Také ona se dívala do ohně. Potom řekla:

„Tuboa ho chtěl zabít, až přijde jaro a bude schopen té cesty. Když ale umřel, věděla jsem, že to musím udělat já. Proto jsem také přišla sem – s Tuboovou puškou. Je čerstvě nabitá – odvčera. A – m’sieu Džím –“ Pozvedla k němu vítězoslavně zářící oči a téměř šeptem dodala: „Nikam nemusíte chodit. Poslala jsem na Lac Bain vzkaz.“

„Vzkaz?“

„Ano, Ukimo Džím – vzkaz po poslu. Předevčírem. Vzkázala jsem mu, že jsem neumřela, ale žiju a jsem tady – že na něj čekám – a budu teď jeho iskvao – ženou. U-ú, ten přijde, Ukimo Džím – přímo se přižene! A nezabijete ho vy. Non!“ Usmála se na něj zpříma a Carvelovi se rozbušilo srdce jako zvon. „Puška je nabitá,“ dodala tiše. „Střílet budu já.“

„Předevčírem,“ řekl Carvel. „A z Lac Bainu to je –“

„Bude tady zítra,“ odpověděla mu Nepísi. „Zítra se západem slunce se objeví na mýtině. Vím to. Cítím to v krvi už od rána. Zítra – zítra – protože on si pospíší, Ukimo Džím. Uvidíte, jak bude pospíchat!“

Carvel mezitím sklopil hlavu. Volný konec hebkého copu, který svíral v prstech, si tiskl ke rtům. Vrbka, která se dívala opět do ohně, to neviděla. Ale cítila to – a v hloubi duše se chvěla jako ptáče.

„Ukimo Džím,“ zašeptala – či spíš jen vydechla záchvěvem rtů tak slabounkým, že to Carvel vůbec neslyšel.

Kdyby tam té noci býval starý Tuboa, byl by možná vyčetl prazvláštní výstrahu z větrů, které občas jemně zašelestily ve vrcholcích stromů. Taková to byla noc – noc, kdy si rudí bohové mezi sebou tajemně šuškají, karneval slávy, při kterém jako by se i mizející stíny a vysoké hvězdy rozechvívaly v rytmu jazyka mocných. Je pouze možné, nikoli jisté, že by starý Tuboa se svými devíti křížky na zádech byl něco poznal nebo že by byl alespoň začal tušit něco, co Carvela při jeho mládí a důvěřivosti vůbec nenapadlo. Zítra – přijde zítra! Tak to řekla Vrbka záříc radostí. Ale starému Tuboovi by stromy byly možná pošeptaly: A proč ne už dnes?

Byla půlnoc, když se úplněk vyhoupl přímo nad lesní palouček. V březovém stanu spala Vrbka. Kus od ohně ležel ve stínu balzámové jedle Barí a ještě dál, až na pokraji husté smrčiny, nocoval Carvel. Pes i muž byli unaveni. Vykonali předešlého dne v rychlém tempu velmi dlouhou cestu, a spali proto jako zabití.

Nevykonali však cestu ani zdaleka tak dlouhou, ani v tak rychlém tempu jako Bush McTaggart. Od východu slunce až do půlnoci měl za sebou plných pětašedesát kilometrů, než vyšel ze stínu stromů a stanul na mýtině, na níž stával Pierrotův srub. Z kraje lesa dvakrát zavolal a teď, když se nedočkal odpovědi, stál v plném měsíčním světle a poslouchal. Měla tady být Nepísi – čekat na něj. Byl utahaný, ale sebevětší únava nemohla uhasit oheň, který mu rozpaloval krev. Celý den mu planula chtíčem a teď – když byla tak blízko svého ukojení a vítězství – rozlévala se mu jeho stará vášeň žilami jako nejopojnější víno. Někde tady blízko, možná pár kroků odtud, na něj čeká Nepísi – čeká na něj! Opakoval zavolání a srdce mu bušilo stravující nedočkavostí, zatímco napínal uši do tmy. Odpověď však nepřicházela. A potom se mu na jeden okamžik zastavi…