Barí, syn Kazanův

Kapitola 6

Barího zápas se starou velkou Uhumisú byl pro něj dobrým lékem. Nejenže mu dodal zdravé sebevědomí, ale vyplavil také z jeho krve horečku zloby. Už nechňapal zlostně po kdejaké větvičce ani na věci kolem sebe nevrčel, když putoval nocí dál.

A byla to nádherná noc. Měsíc visel přímo nad hlavou a obloha byla posetá hvězdami, takže na světlinách a holých pláních bylo světlo skoro jako ve dne – jen s tím rozdílem, že to bylo světlo měkčí a kouzelnější. Vládlo hluboké ticho. Vrcholky stromů nepovíval ani sebemenší vánek a Barímu se zdálo, že zavytí, které vyslal k nebi, se určitě muselo rozléhat až na konec světa.

Občas zaslechl Barí nějaký zvuk – a pokaždé se zastavil, zbystřil pozornost a poslouchal. Z velké dálky slyšel dlouhé, zdušené bučení losice; slyšel hlučné šplouchání ve vodě malého jezera, ke kterému došel, a jednou k němu dolehl ostrý třesk parohu o paroh – to si asi půl kilometru daleko vyřizovali nějaký menší rozpor v názorech dva losi. Ale jedině vlčí skulení ho vždycky pohnulo, aby se posadil a dlouho soustředěně poslouchal, přičemž mu srdce bušilo v podivném vzrušujícím rytmu, kterému zatím plně nerozuměl. Bylo to volání jeho plemene, které v něm sice pomalu, ale neodbytně nabývalo na síle.

Dosud byl tulák – papemutao, jak říkají indiáni. Tento „tulácký duch“ vstupuje na nějaký čas téměř do každého zvířete divočiny, sotvaže zesílí natolik, že je schopno postarat se o sebe samo – zdá se, že to je záměrné opatření přírody, kterým chce zabránit příliš těsné rodinné soudržnosti a případně i nezdravému křížení, které by vedlo k degeneraci. Barí, stejně jako mladý vlk hledající nové loviště nebo mladá liška objevující nové světy, neměl pro své toulání důvod ani v něm nepostupoval nějakou přesnou metodou. Prostě „putoval“ – šel a šel pořád dál. Chybělo mu však něco, co stále nenacházel. A právě to něco cítil ve vlčích hlasech, které k němu zaléhaly.

I hvězdy a měsíc plnily Barího tou neurčitou touhou. Vzdálené zvuky, které slyšel, jen prohlubovaly tíhu jeho velké osamělosti. A pud mu říkal, že nalezne pouze tehdy, jestliže nepřestane hledat. Nepostrádal teď ani tolik Kazana a Šedku – spíš než mateřskou péči a domov postrádal nyní přátelský vztah. Když nedávným bojem s Uhumisú ze sebe vybil vlčí zuřivost, nabyla v něm opět vrchu jeho psí stránka, ona přítulná polovice jeho povahy – část, která měla chuť schoulit se u něčeho, co je živé, teplé a vlídné, ať už to má na sobě peří nebo chlupy a na nohou drápy nebo kopyta.

Byl celý rozbolený – od zranění Nepísinou kulkou i od ran z nedávné bitky – a při prvních známkách nadcházejícího úsvitu si na pokraji dalšího malého jezírka lehl do stínu nízkých olší a pod jejich ochranou spal až do poledne. Potom začal v rákosí a kolem stulíků slídit po potravě. Našel štiku, zčásti ohlodanou norkem, a schroupal ji.

To odpoledne ho rána na noze bolela již o hodně méně, a když se snášela noc, necítil ji už skoro vůbec. Od svého téměř tragického setkání s Vrbkou putoval zhruba severovýchodním směrem, pudově sleduje vodní toky; postupoval však kupředu pomalu, a když se opět rozhostila tma, nebyl vzdálen od díry, do které spadl, když ho Vrbka postřelila, víc než nějakých dvanáct patnáct kilometrů.

Tu noc neputoval Barí daleko. Ze zkušenosti, že ke zranění přišel se soumrakem a že ke střetnutí a boji s Uhumisú došlo ještě později v noci, načerpal notnou dávku opatrnosti. Poučil se, že z tmavých stínů a černých děr v lese se může kdykoli vyklubat úkladné nebezpečí. Ne že by se bál, jako míval strach kdysi dříve, ale měl prozatím na nějaký čas už boje dost, a proto uznal obezřelost za ctnost prospěšnější než odvaha a vyhýbal se možným nebezpečím skrytým ve tmě. Byl to nejen podivný instinkt, co mu našeptalo radu, aby si vyhledal nocleh na vrcholu obrovského balvanu, na který se vydrápal jen s jistými obtížemi. Možná že naslouchal ohlasu dávných dnů, kdy Šedka při svých prvních mateřských starostech hledala útočiště na temeni Sluneční skály, strmící vysoko nad svět lesů, jehož byli spolu s Kazanem nedílnou částí a kde v boji s rysem přišla o oči.

Barího skalisko ovšem nestrmělo nějakých těch třicet nebo i víc metrů kolmo vzhůru, bylo vysoké pouze asi jako vzrostlý muž. Zvedalo se z kraje říčního koryta, zezadu těsně obstoupeno hustou smrčinou. Barí se dlouhé hodiny nepoddal spánku, nýbrž ležel bdělý a čilý, uši nastražené, aby mu neušel jediný zvuk, který ten temný svět kolem něho vydá. Tentokrát bylo v jeho bdělosti víc než pouhá zvědavost. Jeho dospívání totiž nesmírně pokročilo v jednom směru; poznal, že je jen nepatrnou částečkou celé této nádherné dálavy, která leží pod hvězdami a měsícem, a naléhavě toužil obeznámit se s ní co nejvíc, ale beze všeho dalšího bojování nebo zranění. Té noci již věděl, co znamenají ty šedé stíny, které nyní co chvíli tiše vyplouvaly z lesa do měsíčního světla – jsou to sovy, obludy toho plemene, s nímž se již serval. Naslouchal chrastění kopytnatých noh a lomození těžkých těl v houštinách. A opět slyšel bučení losů. Doléhaly k němu ale i hlasy, které dosud neslyšel – ostrý štěkot lišky, hrůzostrašný chechtavý skřek severní potáplice na jezeře kilometr vzdáleném, praskot a řev rysa, který se nese lesem na kilometry daleko, tichý hluboký chrapot nočních dravců někde ve výši mezi ním a hvězdami. Slyšel také tajemný šepot ve vrcholcích stromů – šustění větru; a jednou, uprostřed nejhlubšího ticha, těsně za jeho balvanem pronikavě hvízdl losí samec, když zvětřil vlčí pach – a zděšeným skokem vyrazil jako šedá šmouha pryč z nebezpečného místa.

Všechny tyto zvuky měly pro Barího nový význam. Rychle rozšiřoval své vědomosti a znalost divočiny. Oči mu svítily, krev se pěnila vzrušením. Často se po dlouhé minuty sotva pohnul. Ale ze všech zvuků, které k němu doléhaly, ho pořád nejvíc vzrušovalo vlčí vytí. Znovu a znovu mu pozorně naslouchal. Někdy se ozývalo daleko, tak daleko, že znělo skoro jako šepot rozplývající se téměř dřív, než k němu vůbec dolétlo; a jindy se zase ozvalo zblízka a silně, z&nb…