Barí, syn Kazanův

Kapitola 19

Čtvrtý den po Barího útěku si ve srubu na Šedé potáplici právě skvěle pochutnali na pečeni ze sobí kýty, kterou Pierrot přinesl z obchůzky po pastích. Pierrot kouřil po večeři svou obvyklou dýmku a Nepísi poslouchala jeho vyprávění o zajímavém úlovku, který se mu poštěstil, když je v tom znenadání vyrušil šramot u dveří. Nepísi otevřela a dovnitř se kulhavě protáhl Barí. Radostný výkřik, který měla dívka na jazyku, jí však ihned ztuhl na rtech a Pierrot vyvalil oči, jako by nemohl uvěřit, že zvíře, které přišlo, je jejich vlčák, který se vrací. Tři hladové dny a noci, kdy si kvůli zchromlé, bezvládně visící noze nemohl nic ulovit, na něm zanechaly zřetelné známky. Poznamenaný škrábanci a šrámy a posetý žmolky zaschlé krve, houževnatě mu dosud slepující dlouhé chlupy v chuchvalce, skýtal podívanou, nad níž se nakonec vydral z Nepísiny hrudi dlouhý vzdech. Pierrotovi přeběhl po tváři zvláštní úsměv, když se naklonil v židli kupředu; a když potom vstal a podíval se na Barího zblízka, řekl Vrbce:

„Ventre Saint Gris – tisíc ďasů rohatých! Oui – ano, utekl ke smečce, Nepísi, ale smečka se do něj pustila. Tohle nevypadá na boj mezi dvěma vlky – non, non! To byla celá smečka. Je pokousaný a porvaný nejmíň na padesáti místech. A mon Dieu, on to přežil!“

V Pierrotově hlase přibývalo údivu i obdivu. Nemohl uvěřit tomu, o čem ho přesvědčovaly vlastní oči, a přesto tomu musel věřit. To, co se stalo, byl učiněný zázrak a Pierrot se na delší chvíli vážně odmlčel. Jen se vyjeveně díval, zatímco Nepísi se ze svého překvapení rychle vzpamatovala a spěchala Barího ošetřit a nakrmit. Nejdřív mu dala studenou kukuřičnou kaši, a když se hltavě nažral, začala mu v teplé vodě omývat rány a mírnit jejich palčivost medvědím sádlem a přitom na něj neustále mluvila libozvučnou kríštinou. Po tolika bolestech, hladu a proradnosti, které při svém dobrodružství zažil, to bylo pro Barího to nejsladší uvítání domů. Celou noc pak spal v nohách Vrbčina lůžka. A ráno dívku probudil chladný dotyk jeho jazyka, kterým jí olizoval ruku.

Tím dnem se zase obnovilo přátelství, Barího útěkem načas přerušené. Z Barího strany to byla příchylnost ještě silnější než předtím. On to byl, kdo svévolně odešel od Vrbky – kdo ji opustil, když uslyšel volání smečky; občas se zdálo, že si je vědom, jak hluboce se provinil věrolomností, a že se to nyní snaží odčinit. Rozhodně se s ním udála pronikavá změna. Držel se Vrbky jako stín. Místo aby v noci spal v přístřešku ze smrkového chvojí, který pro něj udělal Pierrot, sám si vyhrabal v zemi mělký dolík těsně u dveří do srubu; Pierrot si myslil, že ví, proč tomu tak je, a Nepísi si myslila, že to ví ještě lépe než on, ale ve skutečnosti znal příčinu svého zvláštního chování pouze Barí sám. Neměl v sobě už tu touhu po hře, jakou míval v době, než odešel do lesů. Neběhal už za klacíky jen tak, z pouhé radosti z pohybu, ani se nehonil, až nemohl popadnout dech. Všechna jeho štěněcí hravost byla definitivně pryč. Místo ní ho naplnila hluboká oddanost a zároveň jitřivá hořkost – láska k Nepísi a nenávist ke smečce a ke všemu, co s ní souviselo. Na každé vlčí zavytí, které uslyšel, odpovídal zlostným hrdelním zavrčením, při kterém cenil tesáky tak hrozivě, že i Pierrot od něho raději vždy kousek poodstoupil. Ale jediný dotek dívčiny ruky ho dokázal dokonale uklidnit.

Zanedlouho se přihlásily pravé zimní vánice, a jak sněhu přibývalo, začal Pierrot obcházet řetězy pastí na svých loveckých stezkách. Nepísi s ním uzavřela na tuto zimu napínavou dohodu. Pierrot ji přijal za společníka. Každá pátá železa, každá pátá past, každá pátá otrávená návnada měla být její, a co se v nich chytilo nebo bylo jimi zabito, mělo o kousek přiblížit uskutečnění kouzelného snu, který sílil ve Vrbčině srdci. Pierrot jí něco slíbil: Budou-li mít letošní zimu v lovu štěstí a bohaté úlovky, vypraví se spolu na posledním sněhu do Nelson Housu a on jí koupí to malé starší harmonium, které tam mají na prodej; a kdyby snad už bylo prodané, budou pracovat ještě další zimu a koupí si pak harmonium nové.

Tento plán živil v Nepísi nadšený a neuhasínající zájem o pasti. Z Pierrotovy strany to všechno byla však spíš ukázka jeho chytré taktiky. Byl by přece prodal vlastní ruku, jen aby mohl Vrbce to harmonium koupit; rozhodl se už dávno, že je Nepísi dostane, ať už každá pátá železa a pátá padací past a pátá otrávená návnada nějaké kožešinové zvíře uloví, nebo ne. Pokud šlo o tuto věc, nemělo jejich společnictví prakticky žádný význam. Ale po jiné stránce bylo užitečné tím, že vzbudilo u Nepísi zájem o traperství a vzrušující osobní ctižádost. Pierrot ji také pilně ujišťoval, že mu je na jeho obchůzkách velice platným druhem a důležitým spolupracovníkem. Jeho tajným cílem však v podstatě bylo mít ji neustále u sebe i v době, kdy ho povolání odvádí ze srubu. Věděl totiž, že se Bush McTaggart zase na Šedé potáplici objeví, a to během zimy pravděpodobně víckrát než jednou. Má rychlé psy, takže cesta pro něj není problémem. A až McTaggart přijde, nesmí Nepísi zastihnout ve srubu samotnou.

Řetěz Pierrotových pastí se táhl v celkové délce asi osmdesáti kilometrů směrem k severozápadu a na každého půldruhého kilometru připadala v průměru dvoje železa, jedna past a jedna otrávená návnada. Byla to stezka velmi nestejného charakteru; pro lov norka, vydry a kuny byla prosekaná podél potoků, pro lov rysa a sobola vedla nejhustším lesem a pro lov lišky a vlka křižovala jezera a bouřemi bičované pruhy pustých plání, kde bylo možno nalíčit otrávené návnady. V polovině této trati si Pierrot postavil malý srub a na jejím konci druhý, takže denní úkol znamenal urazit čtyřicet kilometrů. Pro Pierrota to bylo docela lehké a Vrbce to po několika prvních dnech také už nepřipadalo namáhavé.

Po celý říjen a listopad konali tyto cesty pravidelně tak, že každých šest dní prošli trať oběma směry, což jim poskytovalo jeden den odpočinku ve srubu na Šedé potáplici a druhý den ve srubu na konci trati. Pro Pierrota byla tato zimní práce povol…