Kočovníci severu

KAPITOLA IX

Kdyby Makoki, starý kríjský posel mezi Božím jezerem a Fort Churchillem, s tváří jako kůže, znal příběhy Mikiho a Nýwy až do chvíle, kdy se dali do hodování na tučné, zpola ohlodané mrtvole sobího býčka, řekl by, že nad nimi starostlivě bdí laskavé oko Iskúa Wapúa, Dobrotivého ducha zvířat. Neboť Makoki choval v lesní bohy stejně silnou víru jako v bohy vlastního vigvamu. Vyprávěl by tu historii barvitě dětičkám svého syna a ty by ji chovaly v paměti pro své budoucí děti.

Neboť se neshodovalo s přirozeným řádem věcí, aby mládě černého medvěda a štěně, jehož rodokmen zahrnoval psa mackenzijského, airedalského a špice, k sobě přilnuli tak jako Nýwa a Miki. Proto by řekl, že Dobrotivý duch, starající se o záležitosti čtyřnohých tvorů, nad nimi bděl od samého začátku. To ona – Iskú Wapú byla bohyně, nikoli bůh – vnukla Challonerovi, aby zabil Nýwovu matku, aby uvázal medvídka i psa na jeden provaz, aby nezahynuli, až vypadnou z kánoe bílého muže, nýbrž aby si byli druhy a vzájemnou oporou. Neswapawuk (dva bratříčci) – tak by je Makoki nazval. A kdyby nebylo vyhnutí, raději by si byl usekl prst, než aby některému z nich ublížil. Ale Makoki neměl ani zdání o jejich dobrodružství a toho rána, kdy přišli k hostině, byl na sto mil odtud a handrkoval se s bílým mužem, který potřeboval průvodce. Nikdy se asi nedoví, že právě v tom okamžiku mu stála Iskú Wapú po boku a připravovala věc, která měla tolik znamenat pro život Mikiho a Nýwy.

Nýwa s Mikim se zatím vrhli na snídani, jako by zmírali hladem. Počínali si velmi moudře. Neohlíželi se na to, co bylo; pro tu chvíli se zcela ponořili do přítomnosti. Těch několik dnů naplněných vzruchem a dobrodružstvím, jimiž prošli, připadalo oběma jako rok. Nýwova touha po matce ztrácela na palčivosti a za současného vývoje věcí neznamenala ztráta pána pro Mikiho naprosto nic. V paměti jim v jasných barvách žila minulá noc – zápas na život a na smrt se sovími přízraky, jejich let, i to, jak vlci zabili mladého soba a (u Mikiho) krátká, hořká zkušenost s prašivou vlčicí Mahýgan. Plec, kam mu zaryla zuby, ho pálila. Nijak to však nezmenšovalo jeho chuť. Vrčel a cpal se tak dlouho, až už nemohl.

Pak se posadil na zadek a zadíval se tam, kam odběhla Mahýgan.

Bylo to východně, směrem k Hudsonovu zálivu, přes rozlehlou pláň rozprostírající se mezi dvěma hřebeny, které vypadaly jako lesní stěny pozlacené ranním sluncem. Nikdy neviděl svět tak, jak se mu jevil nyní. Vlci zadávili soba na svahu vyvýšeniny, která vystupovala jako krátký, tlustý palec z černého lesa, zamořeného sovami. Mrtvola ležela na lučnatém kopečku, který čněl nad rovinou. Z jeho okraje měl Miki rozhled dolů a do dálky, až tam, kde nádherný obraz přecházel v tetelivý třpyt slunce a modrou oblohu. Kam až dohlédl, rozprostíral se ráj, země zaslíbená: široké pásy měkkých, zelených luk; parkovitě rozhozené skupiny stromů, jež přecházely nakonec v hustý les, začínající u vzdálenějšího hřebene; rozlehlé křoviny hýřící barvami června; místy probleskávaly bystřiny a půl míle dále se třpytilo jezero, které vypadalo jako obrovské zrcadlo zasazené do fialově zeleného rámu balzámových jedlí a smrků.

Tam zmizela vlčice Mahýgan. Miki byl zvědav, zda se vrátí. Větřil po jejím pachu. V srdci však již nepociťoval stesk po matce. Cosi mu napovědělo, že je ohromný rozdíl mezi psem a vlkem. Na několik okamžiků, kdy ještě doufal, že svět má pro něho matku, pokládal Mahýgan za tu, kterou ztratil. Nyní již pochopil. Stačilo maličko a její zuby by mu byly rozervaly plece nebo proťaly krční tepnu. Začal se u něho probouzet Tibah – Gon-Gawin (Jediný veliký zákon), nesmiřitelný zákon o přežití nejzdatnějšího. Žít znamená zápasit – zabíjet. Bít všechno, co má nohy nebo křídla. Na zemi i ve vzduchu neustále číhá hrozba. Od chvíle, kdy ztratil Challonera, nenašel přátelství, až v srdci osiřelého medvíděte Nýwy. A otočil se k Nýwovi, který vrčel na pestře zbarvenou sojku poletující kolem ve snaze uchvátit kousek masa.

Před několika minutami vážil Nýwa dvanáct liber. Teď však měl čtrnáct nebo patnáct a břicho se mu vydouvalo jako přecpaný pytel. Nahrbeně seděl v záplavě slunečního světla a olizoval se. Byl nadmíru spokojen sám se sebou i se světem. Miki se k němu přitřel a Nýwa mazlivě zachrčel. Pak se překulil na tučná záda a vyzval Mikiho, aby si hráli. Stalo se to poprvé. Miki radostně zaňafal a skočil po něm. Škrabali se, kousali a kopali; Miki při této přátelské rvačce zuřivě vrčel a Nýwa pochrochtával a kvičel jako prasátko, až se dokutáleli na okraj kopečku. K úpatí to bylo dobrých sto stop – srázný travnatý svah táhnoucí se k pláni – a sletěli po něm jako dvě koule. Pro Nýwu to nebylo tak zlé. Byl kulatý a sádelnatý a sjel dolů jako po ledě.

Miki na tom byl hůř. Byl samá noha, kůže a hranatá kost, a když se řítil dolů, kroutil se, dělal přemety a válel sudy, až se mu točila hlava. Sotva popadal dech, když narazil na tvrdý břidličnatý pás na pokraji pláně. Lapal po dechu a vrávoravě se postavil na nohy. Chvíli kolem něho svět vířil v bolestných kruzích. Pak se vzchopil a dvanáct stop před sebou uviděl Nýwu.

Nýwa si právě začínal uvědomovat, jakou to objevil báječnou zábavu. Neboť kromě dětí a bobrů nikdo se s takovým nadšením a zápalem „neklouže“ jako černý medvídek. A zatímco se Miki probíral z mrákot, vyšplhal se Nýwa dvacet či třicet stop do svahu a úmyslně se skutálel opět dolů! Miki otevřel úžasem tlamu. Znova se Nýwa vyšplhal a zase se skutálel dolů – a Miki nadobro ztratil dech. Přihlížel, jak Nýwa pětkrát vyběhl těch dvacet či třicet stop nahoru do travnatého svahu a válel se dolů. Když už to bylo popáté, pustil se do Nýwy a vznikla tahanice, která skončila téměř opravdickým zápasem.

Poté začal Miki prozkoumávat úpatí svahu. Skoro sto yardů ho Nýwa povolně následoval, ale rozhodně odmítl jít za tuto hranici. Ve čtvrtém měsíci vzrušeného mladého života Nýwovi stačilo, že je naživu a že si může donekonečna plnit břicho jídlem. Žrádlo bylo pro něho jediným smyslem života. V příštích někol…