Kočovníci severu

KAPITOLA XXIII

S příchodem Challonera do chaty Nanety Le Beauové zmizel ze světa Mikiho každý chmurný stín. Neuvědomoval si, jak je to všechno podivuhodné, ani se neznepokojoval, co přinese budoucnost. Žil výlučně jen přítomností – čarokrásným hodinám, kdy všechny bytosti, které kdy miloval, měl pohromadě. A přece v pozadí vzpomínek na ty věci, které se mu vstřebaly hluboko do duše, byl obraz medvěda Nýwy, jeho druha, bratra a přítele z mnoha bitev; myslel na studenou, sněhem zavalenou jeskyni, v níž se Nýwa ponořil do toho dlouhého a tajemného spánku, který se skoro rovnal smrti. Ale nyní žil přítomným okamžikům. Hodiny přerůstaly v dny, a Challoner neodcházel, ani Naneta neodjela s Indiánem do Fort O’Godu. Indián se vrátil k MacDonnellovi se zprávou, v níž Challoner správci sděloval, že dítě má něco s plícemi a že Naneta nemůže cestovat, dokud se počasí, které je nesmírně studené, neoteplí. Žádal, aby jim po Indiánovi poslal určité zásoby.

Navzdory hrozné zimě, jež následovala po zrodu nového roku, postavil si Challoner na pokraji lesa, sto yardů od chaty, stan a Miki rozděloval svůj čas mezi chatu a stan. Nastaly mu nádherné dny. A Challonerovi…

Miki cosi pozoroval, i když bylo nad jeho síly to pochopit. Jak se dny prodlužovaly v týden a týden ve dva, měla Naneta v rozzářených očích něco, co tam nikdy dříve nebylo, její líbezný hlas se nějak nově zachvíval a večerní modlitba obsahovala díkůvzdání za nové a velké štěstí.

A pak jednoho dne, když Miki vzhlédl od dětské postýlky, vedle níž ležel, uviděl Nanetu v objetí svého pána, s obličejem k němu obráceným. Oči jí zářily jako hvězdy a Challoner říkal něco, co změnilo její tvář v tvář anděla. Miki byl zmaten. A jeho zmatek ještě stoupl, když Challoner přistoupil k postýlce a přivinul si dítě do náruče; a žena – chvíli je oba pozorujíc s tím kouzelným pohledem v očích – si náhle zakryla rukama obličej a začala vzlykat. Z Mikiho hrdla se vydralo slabé zavrčení, ale vtom objal Challoner i Nanetu, Naneta objala muže i dítě a vzlykala cosi, v čem se Miki nemohl vůbec vyznat. Přece však pochopil, že nesmí ani vrčet, ani vyskočit. Pocítil zázračné vzrušení té nové věci, která přišla do chaty; těžce polkl a díval se. Uplynuly sotva dvě vteřiny a Naneta poklekla k psovi a objala ho jako před chvílí muže. A Challoner tančil jako chlapec – chovaje děťátko na rukou. I on pak klesl vedle Mikiho a zvolal:

„Miki! Miki! Už nejsem sám!“

A Miki se snažil pochopit.

Tehdy po večeři Miki viděl, jak Challoner rozplétá Nanetě nádherné vlasy a češe je. Smáli se jako dvě šťastné děti. A Miki se ještě úporněji namáhal, aby tomu přišel na kloub.

Když Challoner odcházel do stanu na pokraji lesa, vzal Nanetu do náruče, líbal ji a hladil po lesklých vlasech; a Naneta vzala jeho obličej do dlaní, smála se a téměř plakala štěstím.

Tehdy Miki konečně pochopil. Poznal, že ke všem obyvatelům chaty zavítala radost a štěstí.

Nyní, když se jeho svět srovnal, dal se Miki opět na lov. Zmocnilo se ho znovu vzrušení stezky a stále více se vzdaloval od chýše. Opět se držel staré Le Beauovy cesty k pastím. Ale pasti byly nyní sklaplé. Miki ztratil hodně ze staré obezřetnosti. Ztloustl. Necítil už nebezpečí v každém závanu větru. V třetím týdnu Challonerova pobytu v chatě, v den, který přinesl konec studeného údobí a začátek teplého počasí, narazil deset mil od mýtiny, na močále, na starou padací past. Le Beau ji nalíčil na rysa, ale návnada zůstala nedotčena. Byl to kus na kost zmrzlého sobího masa. Miki je počal zvědavě očichávat. Přestal se bát nebezpečí. Z jeho světa zmizely nástrahy. Uždibl si. Zatáhl – a trám sekl dolů. Chybělo jen maličko a přerazil by mu hřbet. Čtyřiadvacet hodin ležel bezmocně a ochromeně pod trámem. Celou tu dobu vytrvale zápasil, až se zpod něho vyprostil. Oteplilo se a napadl měkký sníh, který zakryl všechny stopy a stezky. Miki se vlekl tímto sněhem, zanechávaje za sebou cestu jako vydra v bahně, neboť zadní polovina těla mu úplně ochrnula. Hřbet přeražen nebyl; byl jen dočasně ochromen těžkým trámem.

Mířil k chatě, ale každá stopa, kterou se prodral, mu působila muka; postupoval tak pomalu, že za hodinu neušel víc než čtvrt míle. Další noc ho zastihla ani ne dvě míle od pasti. Dovlekl se do úkrytu pod keřem a ležel tam až do úsvitu. Celý den se ani nepohnul. Příští ráno – čtvrtý den od doby, kdy se vydal od chaty na lov – nebyla už bolest ve hřbetě tak velká. Ale i pak se dotáhl sněhem vždy jen o několik yardů. A opět ho vzal pod ochranu dobrý duch lesů, neboť odpoledne narazil na částečně ohlodanou mrtvolu jelena, kterého uštvali vlci. Maso bylo tvrdé, ale hladově je hryzl. Pak si našel úkryt pod kupou spadlých stromových vršků a deset dnů se tam zmítal mezi životem a smrtí. Nebýt jelena, byl by zahynul. Někdy se dovlekl k mrtvole každý den, někdy každý druhý den. To ho zachránilo před smrtí hladem. Teprve na konci druhého týdne se mohl pořádně postavit na nohy. Patnáctého dne se vrátil k chatě.

Když byl na pokraji mýtinky, padla na něho předtucha velké změny. Chata stála na svém místě. Nebyla jiná než před patnácti dny. Ale z komína nevycházel kouř a okna se bělala námrazou. Sníh kolem chaty byl bílý a čistý jako ohromné neposkvrněné prostěradlo. Váhavě se pustil přes mýtinu ke dveřím. Nikde nenašel žádné stopy. Práh byl zavát vysokou závějí sněhu. Zakňučel a zaškrabal na dveře. Nikdo neotevřel. A nezaslechl ani nejmenší zvuk. Vrátil se na kraj lesa a čekal. Čekal celý den, občas zašel k chatě a čichal kolem ní, aby se přesvědčil, že se nezmýlil…