Kočovníci severu

James O. Curwood

2,99 $

Elektronická kniha: James O. Curwood – Kočovníci severu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: curwood07 Kategorie:

Popis

E-kniha James O. Curwood: Kočovníci severu

Anotace

Kočovníci severu patří k nejkrásnějším knihám spisovatele Jamese Olivera Curwooda, velkého znalce a ochránce kanadské přírody. Hlavními hrdiny poutavého příběhu jsou pes Miki a medvěd Nýwa. Zvířata, která by se v divočině nikdy nemohla spřátelit, byla k sobě připoutána člověkem. Obě mláďata se shodou nečekaných okolností ocitla v hlubokých severských lesích a byla odkázaná sama na sebe. Provazu, který je k sobě poutal, se brzo zbavila, ale jejich přátelství kupodivu vydrželo. Čtenář se stává svědkem napínavých dobrodružství, která Miki s Nýwou prožívali v krásné, ale nelítostné přírodě. Museli se střetávat v boji o živobytí s divokými obyvateli lesů i surovými lovci kožešin. J. O. Curwood miloval přírodu, vyznal se v ní a měl romantickou duši. Zvířecí hrdinové jeho knih se proto přes všechny nešťastné a nebezpečné příhody dočkali toho nejcennějšího, co je mohlo potkat. Lásky a přátelství dobrých lidí.

O autorovi

James O. Curwood

[12.6.1878-13.8.1927] Americký spisovatel kouzelných příběhů z divoké přírody, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody James Oliver Curwood se narodil ve městě Ovosso roku 1878. Ačkoliv Curwood nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. V mládí byl Curwood vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl...

James O. Curwood: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu

Nomads of the North

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kočovníci severu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA X

 

Čtvrt míle odtud zaslechl Miki hlaholení vran. Nechtělo se mu však vracet, i kdyby byl tušil, že Nýwa potřebuje pomoc. Byl z dlouhého postu vyhladovělý a v té chvíli měl jen jediné přání. Byl v ráži pustit se do všeho, co bylo k jídlu, bez ohledu na velikost. Urazil však více než půl míle od kopce, než našel jediného raka. Schroustal ho i se skořápkou. Pomohl mu odstranit pachuť z tlamy.

Tento den pro něho chystal ještě jednu nezapomenutelnou životní událost. Teď, když byl osamocen, nebyla vzpomínka na pána tak mlhavá jako včera a předešlé dny. Jak ráno přecházelo v odpoledne, ožívaly mu v mozku obrazy překlenující pomalu, ale jistě propast, kterou vyhloubilo Nýwovo přátelství. Načas vyprchalo z jeho dobrodružství dráždivé vzrušení. Pětkrát zaváhal, zda se nemá vrátit k medvídkovi. Ale hlad ho vždy popohnal o kousek dál. Našel další dva raky. Pak se potok prohloubil, voda tekla pomalu a potemněla. Dvakrát se rozběhl za starými králíky, ti mu však snadno utekli. Mladého jednou téměř chytil. Často před ním vzlétla s mocným tlukotem křídel koroptev. Viděl šedé sojky, kanadské sojky a hodně veverek. Kolem sebe měl všude plno masa, ale nemohl se ho zmocnit. Potom se na něho usmálo štěstí. Strčil hlavu do otvoru dutého kmene a zaskočil zde králíka tak obratně, že pro něho nebylo úniku. Za chvíli si pochutnával na prvním pořádném žrádle, k němuž se za poslední tři dny dostal.

Byl cele zaujat hostinou a ani si nevšiml, že se na scéně objevil někdo cizí. Nezaslechl příchod Účaka. Chvíli ho ani necítil.

Účak si nepotrpěl na výtržnosti. Od přírody byl statečný lovec a džentlmen, a když uviděl Mikiho (kterého pokládal za mladého vlka), jak pojídá čerstvý úlovek, nedal jediným mrknutím najevo, že chce také podíl pro sebe. Ani neutíkal. Byl by šel dále, kdyby ho Miki nebyl nakonec zpozoroval a nepostavil se mu do cesty.

Účak přišel potichu z druhého konce a nebyl od Mikiho vzdálen více než šest stop. Ten, kdo znal jeho rodokmen tak málo jako Miki, nespatřoval na něm nic dravého. Tělem se podobal svým bratrancům, lasičce, minkovi a skunkovi. Byl asi zpola tak vysoký jako Miki a stejně dlouhý, takže jeho dva páry krátkých nožek vypadaly poněkud nepřiměřeně, jako u jezevčíka. Vážil pravděpodobně něco mezi osmi až desíti librami, hlavu měl jako kuličku, téměř žádné uši a ukrutné vousy. Rovněž měl chvostnatý ocas a uhrančivá očka, která jako by pronikala skrznaskrz vším, na co pohlédla. Miki spatřoval v jeho náhodné přítomnosti hrozbu a výzvu. Mimoto se mu při pohledu na Účaka zdálo, že mu nedá mnoho práce, dojde-li k zápasu. Proto vycenil zuby a zavrčel.

Účak si to vysvětlil jako výzvu, aby šel po svých, a jako džentlmen respektující hájemství druhých omluvil se tím, že se dal na svých sametových tlapkách na ústup. Na Mikiho, který se měl teprve učit etiketě lesního života, to bylo přespříliš. Účak se ho bojí. Utíká. Miki vítězoslavně zahafal a pustil se za ním. Koneckonců byl to jen chybný úsudek (hodně dvounohých živočichů s větším rozumem než Miki se dopustilo stejného omylu), neboť Účak, hledící si vždy jen svého, byl ve své váhové kategorii nejudatnější malý bojovník Severní Ameriky.

Miki asi nikdy nepochopil, co se stalo v jediné minutě, která uplynula od výpadu. Ve skutečnosti to nebyl zápas, ale jednostranná záležitost, jednostranný masakr. Jeho prvním dojmem bylo, že napadl tucet Účaků, a ne jednoho. V mysli se nezmohl na víc, než na tento první závěr, ani zrakem nic nevnímal. Dostal snad největší výprask ve svém životě. Byl samý škrábanec, pohmožděnina a kousanec. Byl tak potlučen, tak dokonale zřízen, že ještě chvíli potom, co Účak zmizel, kopal tlapami do vzduchu neuvědomuje si, že už je po všem. Jakmile otevřel oči a zjistil, že je sám, zalezl do dutého kmene, kde před chvílí zaskočil králíka. Proležel zde dobrou půlhodinu a usilovně se snažil pochopit, co se vlastně stalo. Zapadalo už slunce, když se vzpamatoval. Kulhal. Jedno ucho měl dočista prokousnuto. Na kůži měl holá místa. To Účak mu vyrval srst. Kosti ho bolely, krk měl bolavý a nad jedním okem bouli. Toužebně pohlédl na cestu k „domovu“, kde byl Nýwa. Když den končil a stíny se prodlužovaly, vkrádal se mu do nitra pocit velké opuštěnosti a touha vrátit se zpět k svému kamarádovi. Ale tím směrem zmizel Účak – a Miki neměl chuť potkat ho ještě jednou. Bloudil chvíli dále na jihovýchod, asi tak čtvrt míle, než slunce úplně zapadlo. V houstnoucím šeru soumraku přišel na cestu spojující řeku Beaver a Loon.

Nebyla to vyšlapaná cesta. Jen ojediněle přenášeli po ní plavci putující od severu sv…