Kočovníci severu

KAPITOLA XXIV

Starý Krí Mišaba se vyhříval na skále na sluneční straně kopce, z něhož se otvíral rozhled nahoru a dolů na údolí. Mišaba, jemuž před mnoha a mnoha lety říkali Obr, byl velmi starý. Byl tak starý, že ani správcovy knihy ve Fort O’Godu neobsahovaly záznam o jeho narození. Nezmiňovaly se o něm ani „staniční deníky“ v Albany House, Cumberland House, Norway House nebo Fort Churchillu. Snad dále na severu, v Lac La Biche, Old Fort Resolutionu nebo ve Fort Mac Phersonu, by se možná po něm dala najít nějaká stopa. Pleť měl scvrklou a zvětralou jako stará jelení kůže a kolem hnědé vyhublé tváře mu padaly až na ramena vlasy bílé jako sníh. Ruce i nos byly stařecky vyzáblé. Ale oči měl ještě jako temné granáty, a ačkoliv mu už sloužily skoro celé století, jejich ostří se neotupilo.

Těkaly nyní údolím. Za zády, míli cesty na druhé straně hřebenu, měl starý lovec Mišaba srub, v němž žil sám a sám. Zima byla dlouhá a studená. Z radosti nad příchodem jara si Mišaba vyšel na hřeben, aby se vyhřál na sluníčku a porozhlédl se po měnícím se světě. Asi hodinu bloudily jeho oči sem a tam po údolí jako oči starého a ostražitého sokola. Vzdálený okraj údolí vroubil smrkový a cypřiškový les; mezi ním a hřebenem se rozprostírala lučnatá pláň – místy ještě pokrytá tajícím sněhem, místy holá a zářící v slunečním svitu matnou zelení. Z místa, kde Mišaba seděl, mohl též vidět srázný svah, který sbíhal od hřebene na pláň sto yardů dále. Ale ten ho nezajímal, leda snad v tom, že by byl viděl do údolí o míli dále, kdyby nebyl stál v jeho zorném poli.

Asi hodinu pozoroval všechno kolem s upřeností sfingy, zatímco se pomalu vinul vzhůru kouř z jeho černé dýmky – a zíral na probouzející se život. Půl míle od místa, kde seděl, vyšlo z lesa stádo sobů a zatoulalo se do nedalekého křovinatého porostu. Nezapálili Mišabovu starou krev touhou po zabíjení, protože vzadu v chatě již viselo čerstvé maso. Ještě kousek dále uviděl bezrohého losa, jehož jarní ošklivost byla tak směšná, že se Mišabova pergamenová kůže na obličeji na okamžik svraštila do úsměvu a z úst mu vyšlo tiché a pobavené zachrčení. Neboť Mišaba si až do svého stáří uchoval smysl pro humor. Jednou zahlédl vlka, dvakrát lišku a nyní upíral oči na orla vznášejícího se vysoko nad jeho hlavou. Mišaba by ani za nic na světě nevystřelil na toho orla, protože rok co rok mu dělal společníka v jeho samotářském životě, a když přišlo jaro, kroužil vysoko nad ním, až u slunce. Proto Mišaba jen zamručel, když ho pozoroval, a byl rád, že Apisk v zimě nezahynul.

„Kata y ati sisjú,“ šeptal si a žhnoucí oči se mu pověrčivě zaleskly. „Už dlouho spolu žijeme a je souzeno, abychom spolu zemřeli, Apisku. Mnohokrát jsme už vítali jaro a brzy nás navždy pohltí černá zima.“

Jeho oči se pomalu svezly níže a pak spočinuly na srázném svahu hřebene, který mu uzavíral výhled. Srdce mu v těle prudce poskočilo, dýmka vypadla z úst do ruky; a bez pohnutí zíral – zíral jako zkamenělý.

Na rovné, sluncem zalité plošině, vzdálené ne více než osmdesát nebo devadesát yardů, stál mladý černý medvěd. V teplé záři slunce medvědův jarní kožich svítil jako leštěný antracit. Mišabu však neudivilo to, jak se medvěd nenadále objevil. Žasl nad tím, že Wakajúovi stálo těsně po boku jiné zvíře a že to nebyl medvědí bratříček, ale obrovský vlk. Pozvedl pomalu jednu ruku k očím, aby si je protřel, neboť se domníval, že ho šálí zrak. Žil už na světě víc než osmdesát let, nikdy však nepoznal vlka, který by se spřátelil s medvědem. Byli od přírody nepřátelé. Příroda předurčila, aby jejich vzájemná nenávist byla nejhlubší záští v lese. Proto Mišaba nevěřil chvíli svým vlastním očím. Ale příští okamžik ho přesvědčil, že takový zázrak se doopravdy stal. Protože vlk se k medvědovi natočil bokem, a byl to opravdu vlk! Ohromné zvíře s mohutnou kostrou, sahající medvědovi Wakajúovi až po plece, velké zvíře s velikou hlavou a…

A tu poskočilo Mišabovi srdce podruhé, neboť vlk má na jaře ocas mohutný a ježatý, ale oc…