Kočovníci severu

James O. Curwood

65 

Elektronická kniha: James O. Curwood – Kočovníci severu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: curwood07 Kategorie:

Popis

E-kniha James O. Curwood: Kočovníci severu

Anotace

Kočovníci severu patří k nejkrásnějším knihám spisovatele Jamese Olivera Curwooda, velkého znalce a ochránce kanadské přírody. Hlavními hrdiny poutavého příběhu jsou pes Miki a medvěd Nýwa. Zvířata, která by se v divočině nikdy nemohla spřátelit, byla k sobě připoutána člověkem. Obě mláďata se shodou nečekaných okolností ocitla v hlubokých severských lesích a byla odkázaná sama na sebe. Provazu, který je k sobě poutal, se brzo zbavila, ale jejich přátelství kupodivu vydrželo. Čtenář se stává svědkem napínavých dobrodružství, která Miki s Nýwou prožívali v krásné, ale nelítostné přírodě. Museli se střetávat v boji o živobytí s divokými obyvateli lesů i surovými lovci kožešin. J. O. Curwood miloval přírodu, vyznal se v ní a měl romantickou duši. Zvířecí hrdinové jeho knih se proto přes všechny nešťastné a nebezpečné příhody dočkali toho nejcennějšího, co je mohlo potkat. Lásky a přátelství dobrých lidí.

O autorovi

James O. Curwood

[12.6.1878-13.8.1927] Americký spisovatel kouzelných příběhů z divoké přírody, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody James Oliver Curwood se narodil ve městě Ovosso roku 1878. Ačkoliv Curwood nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. V mládí byl Curwood vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl...

James O. Curwood: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu

Nomads of the North

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kočovníci severu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA XXI

 

Noc velké slavnosti ve Fort O’Godu už značně pokročila, když správce MacDonnell poslal pro Challonera. Challoner se už chystal do postele, když indiánský chlapec zabouchal na dveře u chýše a vyřídil vzkaz. Challoner se podíval na hodinky. Bylo jedenáct hodin. Co asi na něm může chtít správce v tuto hodinu, přemítal. Miki ležel na břiše poblíž teplých kamínek a zkoumavě pozoroval svého právě nalezeného pána, jak si natahuje boty. Oči měl nyní široce otevřeny. Challoner z něho smyl krev toho strašného odpoledního zápasu.

„Něco kvůli tomu zatracenému Durantovi,“ zabručel Challoner dívaje se na zápasem zřízeného psa. „No, jestli doufá, že znovu dostane, Miki, pak je dokonale vedle. Jsi můj!

Miki sekl svým tvrdým ocasem do podlahy a v němém zbožnění se připlazil k pánovi. Společně vyšli do noci.

Noc tonula v bílém měsíčním světle a nebe bylo poseto hvězdami. Čtyři velké ohně, na nichž se toho dne opékali sobi pro divošskou hostinu, dosud jasně hořely. Na pokraji lesa, který obepínal stanici, doutnaly uhlíky menších ohňů. Za těmito ohni se matně rýsovaly stíny vigvamů a stanů. V jejich úkrytu spalo tři sta míšenců a Indiánů, kteří přišli po lesních stezkách na novoroční slavnost na stanici. Jen tu a tam zaševelil život. I psi se po prvních hodinách vzrušení a žravosti uklidnili.

Challoner šel k správcově kanceláři kolem velkých ohňů, kde dosud stály obrovité rožně. Miki očichal čerstvě ohlodané kosti. Z dvou tisíc liber masa, které se odpoledne upeklo na rožních, zbyly jen tyto kosti, po ničem jiném ani památky. Muži, ženy, děti a psi se tak nacpali, že nezůstalo zhola nic. Vznášelo se ticho boha Mutai – boha zažívání –, který každý večer jí tak dlouho, až z toho usne; Mutai ovládl stanici Fort O’God, vzdálenou tři sta mil od civilizace.

Ve správcově místnosti se svítilo a Challoner s Mikim v patách vstoupil. Skot MacDonnell rozladěně bafal z dýmky. Na osmahlé tváři měl starostlivý výraz, když se mladší muž posadil, upíraje oči na Mikiho.

„Byl tu Durant,“ řekl. „Zuří. Bojím se nepříjemností. Kdybyste ho aspoň nepraštil…“

Challoner si naplňoval dýmku správcovým tabákem a pokrčil rameny.

„Víte – nerozumíte dobře situaci ve Fort O’Godu,“ pokračoval MacDonnell. „Už celých padesát let se zde vždy na Nový rok pořádá velký psí zápas. Stalo se to tradicí, už to nějak patří k stanici Fort O’God. Proto jsem se to za těch patnáct let, co tu jsem, nepokusil zarazit. Myslím, že by to vedlo k jakési – revoluci. Vsadil bych se, že polovina mých lidí by odešla se svými kožešinami na jinou stanici. Proto jsou asi všichni na straně Duranta. I jeho soupeř Tetřívek Piet mu říká, že je blázen, když se nechá takhle napálit. Durant tvrdí, že pes je jeho.“

MacDonnell kývl směrem k Mikimu, který ležel u Challonerových nohou.

„Pak lže,“ prohlásil Challoner klidně.

„Říká, že ho koupil od Le Beaua.“

„Pak Le Beau prodal psa, který mu nepatřil.“

Na okamžik se MacDonnell odmlčel. Potom řekl:

„Ale proto jsem si vás nezavolal, Challonere. Durant mi večer vyprávěl věc, nad kterou mi stydne krev v žilách. Zítra vyjíždí vaše spřežení na stanici u Sobího jezera, že?“

„Ráno.“

„Nemohl byste si to zařídit tak, abyste s jedním mým Indiánem a spřežením zajel do kraje Jacksonova kolena? Ztratil byste týden, ale k Sobímu jezeru byste se dostal včas. Prokázal byste mi tím ohromnou laskavost. Stalo se tam totiž něco příšerného.“

Opět pohlédl na Mikiho.

„Bože,“ vzdychl si.

Challoner čekal. Zdálo se mu, že se správcova ramena zachvěla.

„Šel bych sám, měl bych jít, ale ty moje zmrzlé plíce mě nutí sedět tuto zimu pěkně za pecí, Challonere. Měl bych jet. Totiž,“ oči mu náhle zazářily, „znal jsem tu Nanetu Le Beauovou, když byla tákhle veliká, už je tomu patnáct let. Vyrůstala mi před očima, Challonere. Kdybych už nebyl ženatý, zamiloval bych se do ní. Znáte ji, Challonere? Viděl jste už někdy Nanetu Le Beauovou?“

Challoner zavrtěl hlavou.

„Prostě anděl,“ pronesl MacDonnell přes zrzavé vousy. „Žila s otcem za Jacksonovým kolenem. A ten chlapík zmrzl, když jel jedné noci přes jezero Red Eye. Stále si myslím, že ji pak Le Beau přinutil, aby si ho vzala. Nebo ho snad neznala, byla šílená nebo se hrozila samoty. Tak či onak, vzala si ho. Už je to pět let, co jsem ji naposled viděl. Tu a tam jsem něco zaslechl, ale nevěřil jsem tomu – aspoň ne všemu. Nevěřil jsem, že ji jednou tahal za vlasy sněhem, až z toho skoro zemřela. Řeči, říkal jsem si – a Le Beau byl sedmdesát mil daleko. Ale teď jim věřím. Přišel od nich Durant a tuším, že mi nalil čistého vína, aby zachránil toho psa.“

Opět se podíval na Mikiho.

„Durant mi totiž říká, že Le Beau chytil psa do jedné své pasti, vzal ho domů do chaty a tam ho týral, aby ho vycvičil na veliký zápas. Když k nim přijel Durant, pes ho tak uchvátil, že ho koupil. A právě ve chvíli, kdy Le Beau psa v kleci dráždil, aby předvedl jeho zuřivost, vložila se do toho Naneta. Le Beau ji srazil k zemi a pak se na ni vrhl, rval jí vlasy a škrtil ji, když tu na něho pes skočil a zabil ho. Tak to aspoň říká Durant. Přiznal se mi ze strachu, že bych dal psa zastřelit, kdyby to byl vyložený vražedník. A proto chci, abyste jel přes Jacksonovo koleno. Chci, abyste to přešetřil a udělal vše, co bude ve vaší moci, pro Nanetu Le Beauovou. Můj Indián ji přiveze do Fort O’Godu.“

MacDonnell potlačil se skotským klidem každé vzrušení, které snad cítil. Mluvil klidně. Avšak rameny mu opět projelo zvláštní zachvění. Challoner na něho hleděl s krajním údivem.

„Chcete říci, že Miki – tenhle pes – zabil člověka?“

„Ano. Durant říká, že ho zabil právě tak, jako zabil Tetřívkova vlčáka v dnešním zápase.“ Když Challonerovy oči pomalu sklouzly na Mikiho, správce dodal: „Jenže pes Tetřívka Pieta byl lepší než ten muž. Jestli je pravda, co o Le Beauovi slyším, zaplať pánbůh, že už nežije. Challonere, jestli by vás to příliš neobtěžovalo, kdybyste se tam zajel podívat, co Naneta…“

„Pojedu,“ řekl Challoner, položiv ruku Mikimu na hlavu.

Půl hodiny mu pak MacDonnell vyprávěl, co věděl o Nanet…