Kočovníci severu

KAPITOLA XXII

Nazítří ráno se vydala tři spřežení a čtyři muži s Challonerovou výstrojí na cestu k severozápadu, k Sobímu jezeru, kde stála při ústí Cochrany Challonerova nová stanice. O hodinu později vyrazil Challoner na západ s lehkými saněmi a pěti psy do kraje Jacksonova kolena. Za ním jel jeden MacDonnellův Indián se saněmi, na nichž měl přivézt Nanetu do Fort O’Godu.

Duranta ani Tetřívka Pieta už Challoner nespatřil. Spokojil se MacDonnellovým vysvětlením, že nepochybně opustili stanici brzy poté, co napadli Challonera v chatě. Jejich zmizení urychlila zřejmě skutečnost, že se dnes očekával ve Fort O’Godu příjezd hlídky Královské severozápadní jízdní policie, která byla na cestě do York Factory.

Mikiho vyvedli z chaty až těsně před odjezdem a přivázali ho k rukojeti Challonerových saní. Když uviděl pět psů dřepících na zadku, ztuhl a v krku se mu ozvalo staré vrčení. Z Challonerových konejšivých slov rychle pochopil, že tato zvířata nejsou nepřátelé. Ostražitost a podezíravost přerostla v jakousi zvědavost a zájem. Bylo to dobromyslné spřežení; bylo odchováno na jihu a nemělo v sobě ani kapku vlčí krve.

V posledních čtyřiadvaceti hodinách měly události v Mikiho životě tak rychlý a živý spád, že kus cesty od Fort O’Godu mu všechny smysly háraly rozjitřenými předtuchami. V mozku se mu promítala směsice podivných a vzrušivých obrazů. Kdesi daleko, v téměř nedohledné dálce, ožívaly obrazy událostí, které se staly dříve, než se stal vězněm Jakuba Le Beaua. Události v Nanetině chýši a ve Fort O’Godu byly tak vzrušující, že v jejich světle bledla i vzpomínka na Nýwu. V mysli mu ožívaly podoby lidí, psů a mnoha jiných věcí, které nikdy dříve neviděl. Svět se náhle přeměnil v nepřehledný zástup takových Durantů, Tetřívků Pietu a Jakubů Le Beauů, dvounohých zvířat, kteří ho tloukli a málem zabili a kteří ho nutili zápasit na život a na smrt. Pomstil se a okusil, jak chutná jejich krev. A měl se nyní před nimi na pozoru. Zkušenost mu říkala, že jsou všudypřítomní. V jeho představách jich bylo tak nespočetně jako vlků v lese, nespočetně jako těch, které viděl natlačené kolem velké klece, v níž zadávil vlčáka.

V celém tomto rozvířeném a pokřiveném světě byl jen jeden Challoner, jen jedna Naneta a jen jedno dítě. Všechno ostatní byl chaos nejistoty a temné hrozby. Když se k nim Indián dvakrát zezadu přiblížil, ohnal se na něho s divokým zavrčením. Challoner ho pozoroval a rozuměl mu.

Jeden obraz mu v mozku vynikal nad všechny ostatní. Byl jasný a bez stínu – obraz Nanety. Ano, byl dokonce určitější než sám Challoner. Podvědomě živě cítil její jemné ruce; její líbezný měkký hlas, vůni jejích vlasů, šatů a těla; a součástí této ženy – jako je ruka součástí těla – bylo dítě. V tomto bodě nemohl Challoner Mikiho chápat a zmocňoval se ho zmatek, když se ten večer utábořili. Dlouho seděl u ohně a snažil se vzkřísit přátelství těch dnů, kdy byl Miki ještě štěnětem. Avšak podařilo se mu to jen částečně. Miki byl nepřístupný. Každý nerv se mu v těle napínal k prasknutí. Neustále pohlížel k západu a pokaždé, když tím směrem zavětřil, vydralo se mu z krku tiché zakňučení.

Do Challonerova srdce vstoupila pochybnost, a proto uvázal ten večer Mikiho blízko stanu na silný kožený řemen.

Dlouho poté, co Challoner odešel spát, seděl Miki na kyčlích u smrku, k němuž byl přivázán. Bylo asi deset hodin; noc byla tak tichá, že prskání dohasínajícího ohně mu znělo v uších jako práskání bičem. Oči Mikiho byly široce rozevřené a číhavé. U pozvolna dohořívajících polen rozeznával nehybný obrys spícího Indiána, zabaleného do tlustých přikrývek. Kousek za ním si vyhrabali svá lože psi; byli tiše. Měsíc stál téměř přímo nad hlavou a jednu nebo dvě míle dále zamířil vlk čumákem k jeho zářivému jasu a zavyl. Tento zvuk – zvoucí hlas dálek – přilil ohně do rostoucího vzrušení v Mikiho krvi. Obrátil se k naříkajícímu hlasu. Chtělo se mu zavýt v odpověď, toužil zvrátit hlavu dozadu a výt na lesy, měsíc a na nebe poseté hvězdami. A zatím cvakl jen čelistmi a pohlédl na stan, kde spal Challoner. Klesl na břicho do sněhu, ale hlava stále číhala a naslouchala. Měsíc začal již klesat k západu. Oheň dohoříval, až z polen zbyla jen matná a čadivá záře; ručičky na Challonerových hodinkách ukazovaly, že již minula půlnoc, avšak Miki měl oči stále doširoka otevřené a vzrušení, které se ho zmocnilo, ho naplňovalo neklidem. Až ho pak nakonec volání, které na něho dýchalo z noci, zcela ovládlo; rozkousal řemen. Volala ho dobrá žena – Naneta a dítě.

Když se Miki osvobodil, očichal okraj Challonerova stanu. Hřbet mu poklesl. Svěsil ocas. Věděl, že v této chvíli zrazuje pána, na kterého tak dlouho čekal a který tak silně žil v jeho snech. Uvědomoval si to jen nejasně, přesto však na něho padla sklíčenost. Vrátí se k němu. Toto přesvědčení mu matně tanulo v mysli. Ale teď – tuto noc –…