Kočovníci severu

KAPITOLA XIV

Příští ráno se Miki opět vydal k pastím Jakuba Le Beaua. Nepřitahovala ho představa snadno dosažitelné potravy. V lovu na vlastní pěst by byl našel více vzrušení. Táhla ho sem jako magnet stopa s pachem dvounohého zvířete. Na místech, kde byl tento pach obzvlášť silný, pociťoval nutkání lehnout si a čekat. Avšak s touhou se mísil také strach a vzrůstající obezřelost. Nechal na pokoji první i druhý kekek. U třetího si Le Beau při kladení návnady počínal velmi neobratně, a proto sádelná kulička silně páchla po jeho rukou. Liška by se byla od ní bystře odvrátila. Miki ji však stáhl z kolíku a pustil si ji do sněhu mezi přední nohy. Pak se rozhlédl a celou minutu naslouchal. Konečně kuličku olízl jazykem. Pach po Le Beauových rukou ho zarazil, proto ji hned nezhltl jako předešlého dne sobí maso. Trochu podezřívavě ji pomalu drtil mezi zuby. Sádlo chutnalo lahodně. Už měl kuličku skoro v krku, když ucítil jinou, méně příjemnou chuť. Rychle vyplival na sníh všechno, co mu ještě zbylo v tlamě. V jícnu mu zůstala štiplavě hořká příchuť jedu. Palčivost postupovala níže. Nabral plnou tlamu sněhu a spolkl jej, aby se zbavil pálivého pocitu, který se mu plazil hlouběji do útrob.

Kdyby byl spolkl sádelnou kuličku tak, jako sežral ostatní návnady, byl by s ním býval do čtvrthodiny konec a Le Beau by nebyl musel hledat jeho mrtvolu daleko. Takhle mu po čtvrthodině jen začalo být zle. Předtucha smrtelného nebezpečí, které mu hrozí, ho hnala ze stopy do úkrytu v polomu. Sotva udělal několik kroků, nohy pod ním poklesly, svalil se a začal se třást. Chvěl se mu v těle každý sval, jektal zuby, oči se mu rozšířily a nemohl se už ani hnout. A pak, jako by byl škrcen svěrákem, začala mu do zátylku vstupovat podivná ztuhlost a dech mu sípavě hvízdal z hrdla. Strnulost mu projela tělem jako zášleh plamene. Svaly, které se před chvilkou napínaly a chvěly, nyní ztvrdly a zůstaly bez vlády. Škrtivé sevření jedu na spodní části mozku mu vyvracelo hlavu dozadu, až mířil čumáčkem přímo k obloze. Přece však ani nezasténal. Na okamžik se mu každý nerv v těle napjal v smrtelné křeči.

Pak náhle nastala změna. Strašlivý stisk na zátylku povolil, jako když praskne struna, mrtvolná ztuhlost se změnila v zimniční záchvat a Miki se začal svíjet, až sníh létal na všechny strany. Křeč jím lomcovala asi minutu. Když přešla, Miki zalapal po dechu. Z tlamy mu vytékaly na sníh proudy slin. Smrt ho minula jen o vlásek, zůstal živ. Po chvilce se mátožně postavil na nohy a pokračoval v cestě k polomu.

Po této zkušenosti mohl Jakub Le Beau nastražit na každém kroku milión otrávených návnad, Miki by se jich už ani nedotkl. Nikdy již nesebral maso z návnadového kolíku.

Dva dny poté přišel Le Beau k místu, kde Miki zápasil se smrtí. Srdce mu zaplavil vztek a zklamání. Pustil se po stopě za psem. Bylo poledne, když přišel k Mikiho úkrytu a uviděl vyšlapanou stezku, kudy Miki do něho vcházel. Poklekl a nahlédl do temné prohlubně. Nespatřil nic. Miki ležel přitisknut k zemi a ostražitě hleděl na muže; připadal mu jako ta černovousá příšera, která ho před dávnou dobou div nezabila polenem. A v srdci pocítil zklamání, přestože hluboko v jeho paměti stále žila vzpomínka na Challonera, pána, kterého ztratil. Dvakrát už narazil na pach člověka, ale Challonera nenašel.

Le Beau zaslechl jeho vrčení, a když se narovnal, krev mu vzkypěla vzrušením. Nemůže se dostat dovnitř za divokým psem a nemůže ho vylákat ven. Půjde to však jinak. Vyžene ho ven ohněm.

Hluboko ve své pevnosti Miki slyšel, jak sníh křupe Le Beauovi pod nohama. Za chvilku spatřil dvounohé zvíře znovu – zvědavě nahlíželo do doupěte.

„Ty bestie, ty bestie!“ volal muž polovýsměšně. Miki znovu zavrčel.

Jakub byl spokojen. Vývrat neměřil v průměru více než třicet nebo čtyřicet stop a okolní les byl řídký a bez podrostu. Zdálo se vyloučeno, aby divoké psisko uniklo jeho pušce.

Ještě jednou obešel hromadu nakupených stromů. Ze tří stran byla úplně zavalena sněhovými závějemi. Byla otevřená jen na místě, kde ústily Mikiho stopy.

Na protilehlém konci polomu se Le Beau přikrčil po větru a rozdělal iskú z březové kůry a suchého dřeva. Vyschlé kmeny a klestí chytly jako troud a v několika minutách plameny praskaly a hučely tak, že Miki ostražitě zavětřil. Kouř dosud k němu nepronikl. Le Beau číhal s puškou v holých rukou a ani na okamžik nespouštěl z očí místo, odkud měl divoký pes vyběhnout.

Náhle vnikl Mikimu do nosu závan čpavého kouře; mezi něho a otvor se jako strašidelný závoj pomalu sunul řídký bílý mrak. Štěrbinou mezi dvěma ani ne yard vzdálenými kmeny začal se k Mikimu plazit hadovitý proužek kouře. Zároveň se přibližoval podivný hukot a hrozivě sílil. Teprve potom uviděl za spletí větví oslňující zášlehy žlutého plamene; oheň se zuřivě zakusoval do hromady pryskyřičného smrkového dřeva. V dalších deseti vteřinách vyskočily plameny na dvacet stop vysoko. Jakub Le Beau stál s puškou zpola zamířenou, připraven k výstřelu.

I když Mikiho vyděsila hrůza, která se na něho valila, nezapomněl na Le Beaua. Každý jeho nerv byl v pohotovosti – číhal jako liška. Ihned pochopil, kolik uhodilo. Dvounohé zvíře pro něho přichystalo nový úklad; a venku, zrovna za otvorem, na něho čeká! A jako liška udělal Miki to, co Le Beau naprosto neočekával. Prodral se spletenými větvemi dozadu, až narazil na sněhový strop, který hromadu stromů přikrýval. Prohrabal se touto stěnou téměř tak hbitě jako liška. Zuby prokousal vrchní půlpalcovou kůru a v příštím okamžiku již stanul na volném vzduchu. Oheň plápolal mezi ním a Le Beauem.

Hromada stromů a větví žhnula jako pec. Náhle Le Beau deset kroků poodběhl, aby viděl na druhou stranu. Tu spatřil Mikiho sto metrů před sebou, jak prchá k lesu.

Le Beau si byl jistý. Byl by vsadil svůj život, že se na tuto vzdálenost nemůže chybit. Nespěchal. Jediný výstřel, a bude po všem! Pozvedl pušku – a v tom okamžiku, jako když švihne bičem, vmetl mu závan větru obláček kouře přímo do očí, takže kulka proletěla Mikimu tři palce nad hlavou. Tak…