Na cestě

Jack Kerouac
(Hodnocení: 4)

149 

Elektronická kniha: Jack Kerouac – Na cestě (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: kerouac14 Kategorie: Štítky: , , , , ,

Popis

E-kniha Jack Kerouac: Na cestě

Anotace

Kniha, která definovala jednu generaci, totiž tzv. "beat generation", a ovlivnila generace následující. Kniha, která změnila život nesčetnému množství čtenářů. Kniha extaticky odvázaná a prodchnutá dychtivostí po životě, ale zároveň plná niterného smutku a nevyléčitelné melancholie. To vše, a ještě mnohem víc je Kerouacův román Na cestě, spontánní, jazykově vynalézavý, jazzem načichlý, zběsile plynoucí záznam několikaletého putování vypravěče Sala Paradise (v němž poznáváme samotného autora) napříč Amerikou a Mexikem na přelomu čtyřicátých a padesátých let, většinou po boku charismatického Deana Moriartyho, jehož předlohou byl Neal Cassady, Kerouacův obdivovaný přítel a múza, neřízená střela řítící se životem zběsilou rychlostí.
Román Na cestě mi změnil život, stejně jako všem ostatním… Ta kniha se žene vpřed jako nákladní vlak. Člověk se toho vlaku chytne, naskočí na něj, frčí na něm jako o život a drží se ze všech sil. (Bob Dylan)
Kerouacova kniha mi ukázala, že je možné dělat věci, které prý dělat nelze. Najednou jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo si myslí, že je blázen, protože ho napadají divné věci. Konečně se objevil někdo, kdo říká pravdu. (David Bowie)
Na cestě je vrcholná americká romance… mystická a naléhavá připomínka ztraceného mládí a těch výsostných let, kdy si člověk připadá nesmrtelný. (Guardian)

O autorovi

Jack Kerouac

[12.3.1922-21.10.1969] Jack Kerouac, celým jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, se narodil 12.3. 1922 ve městě Lowell, stát Massachusetts. Vyrůstal ve francouzsko-kanadské rodině. Měl mladší sestru Nin a staršího bratra Gerarda. Jeho psaní je velmi ovlivněno brzkou smrtí bratra, o kterém napsal v knize Vize Gerarda. Na střední škole vyniká Kerouac ve fotbale – v šestnácti letech získává sportovní stipendium na Kolumbijskou...

Jack Kerouac: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

On the Road

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

4 recenze Na cestě

  1. Rusalka bledá

    Na cestě je intenzivní a spontánní román, který zachycuje touhu po volnosti a neustálém pohybu. Kerouacův styl je neskutečně svěží a naplněný energií a chutí žít. Jeden z klíčových románů mého mládí.

  2. Jana Krajčíková

    Na cestě od Jacka Kerouaca je fascinující popisu tripu napříč Amerikou. Plný energie, svobody a hledání smyslu života. Příběh sleduje mladého Sala Paradise (autorovo alterego) a jeho neuvěřitelná dobrodružství s Deanem Moriartym, dvěma ztracenými dušemi toužícími po zážitcích a plném životě. Kerouacův styl psaní je spontánní a syrový, což dodává textu autentický pocit. Kniha mě uchvátila svou intenzitou a láskou k životu.

  3. Zdeněk Mlázek

    Tenhle dnes už legendární Kerouacův román je oslavou beatnické generace a touhy po volnosti. Hlavní postavy neustále cestují, setkávají se se spoustou lidí všeho možného typu a hledají smysl života. A stejný byl vlastně i Keroucaů život, tahle kniha je hodně autobiografická a skoro až deníková. Na cestě ale není jen kniha o putování, ale také o hledání sebe sama. Ačkoliv je její ději protkán v podstatě spoustou chaosu, právě to z něj dělá naprosto autentické dílo reflektující pocity mladých lidí po válce. Je to kniha, která vás donutí přemýšlet o svobodě a hranicích a nevím o žádné druhé, kterou by k ní bylo možné přirovnat.

  4. Eliška Rousková

    Na cestě je tak trochu beatnickým manifestem – ukazuje krásu, spontánnost i chaos beatnického života, jehož kouzlo bylo hlavně v nespoutanosti, neustálém pohybu a hledání smyslu života (v té věcné i duchovní rovině). Naprosto unikátní kniha.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola čtvrtá

1

Získal jsem něco peněz z prodeje svý knížky, a tak jsem mohl tetě vyrovnat činži až do konce roku. Kdykoli do New Yorku vtrhne jaro a přes řeku z New Jersey na mě mává celá zem, neodolám a musím vyrazit. A tak jsem vyrazil. Poprvé v životě jsem se rozžnal s Deanem v New Yorku a nechal ho tady. Pracoval na parkovišti na Madison Avenue. Jako vždycky pobíhal tu zběsile ve svém triku, odrbaných botách a kalhotách na půl žerdi, sám na celém parkovišti, a zvládal jako nic obrovské záplavy aut za polední špičky.

Obyčejně jsem ho chodil navštěvovat kvečeru, kdy už nebylo co dělat. Stál ve své budce, počítal kupóny a drbal se na břiše. Vždycky měl puštěný rádio. “Hergot, člověče, poslouchal jsi někdy toho pošuka Marty Glickmana, jak komentuje basket - přihrávka na střed - dribl - finta - výskok - střela - čistý koš! dva body. Tutově nejfantastičtější reportér, co znám.” Omezil se na jednoduché radosti tohohle druhu. Bydleli s Inez v bídném kvartýru na východním konci Osmdesáté. Vždycky když se vrátil domů z práce, shodil šaty, navlík si čínský hedvábný kabátek, který mu nesahal níž než k bokům, usadil se do křesla a zapálil si vodní dýmku nacpanou marjánkou. To byly jeho domácké radosti - plus Ještě sbírka pornografických karet. “V poslední době mě baví tahle piková dvojka. Všim sis, kde má ta holka ruku? Vsadím se, že to neuhodneš. Koukej pořádně a zkus na to přijít.” Chtěl mi tu kartu dokonce půjčit domů. Byl na ní zasmušilý čahoun a lascivní smutná děva a pokoušeli se na posteli o jakousi pozici. “Vyzkoušej si to, vole, já už to dělal mockrát.” Inez nahlídla dovnitř z kuchyně a na tváři měla křivej úsměv. Všecko bylo v naprostým pořádku.

“Sleduješ ji? Ta je, kamaráde. To je Inez. Nedělá nic jinýho, než že vystrčí hlavu z kuchyně a usměje se, vidíš? Dali jsme řeč a všechno jsme si to báječně vyříkali a srovnali. Letos v létě odjedeme do Pensylvánie a usadíme se někde na farmě - budu tam mít stejšna na občasný úlety do New Yorku, velkej barák a v příštích letech naděláme spoustu dětí. Olalá! Táraríí! Lup!” Vyskočil z křesla a pustil desku Willieho Jacksona, “Krokodýla”. Svíjel se před gramofonem, tleskal rukama a pumpoval v kolenou do rytmu. “Jů! Ta děvka! Poprvý, co jsem ho slyšel, jsem měl pocit, že rána nedožije, a hele! žije si pořád dál.” Bylo to tu navlas stejný, jako to bývalo na druhém konci kontinentu u Camilly. Tentýž zubožený kufr vykukoval zpod postele připraven k odletu. Inez často volala meziměstsky Camillu a vedla s ní dlouhé hovory; dokonce se prý bavily i o Deanově přirození, aspoň on to tvrdil. Vyměňovaly si dopisy plné Deanových potrhlostí. Samozřejmě že každý měsíc musel Dean část platu poslat Camille jako alimenty, jinak by skončil na půl roku v káznici. Dělal všemožný fígle na parkovišti, aby ty prachy dostal zase zpátky - extratřída umělec co se týče drobných. Viděl jsem ho, jak jednou přál jakémusi pracháči veselé vánoce tak květnatě, že toho chlapíka ani nenapadlo postrádat pětidolarovku v drobných za dvacet dolarů. Vyrazili jsme si a utratili to v Birdlandu v jazzklubu. Na pódiu byl Lester Young a zpod jeho těžkých víček vykukovala věčnost.

Jindy ve tři v noci jsme zas stáli na rohu Madison Avenue a Sedmačtyřicáté. “Sakra, Sále, fakt mě moc mrzí, že odjíždíš, fakt že jo, to bude poprvý, co zůstanu v New Yorku bez svýho starýho kámoše.” A pokračoval: “New York - to není pro mě, můj domov je Frisko.

Za celou tu dobu tady jsem neměl jinou holku než Inez - a to se mi může stát jen v New Yorku! Ale ta představa, že bych měl znova přes celej ten hrozivej kontinent - hergot, Sále, my dva jsme si vlastně dlouho pořádně nepromluvili.’ V New Yorku jsme většinou jen zběsile poletovali s bandou různých známých z jednoho opilýho mejdanu na druhý. Nějak se mi zdálo, že to Deanovi nesedí. Připadal mi mnohem víc sám sebou, když se teď choulil v chladném mlhavém dešti na prázdné noční Madison Avenue. “Inez mě miluje; řekla mi to a slíbila, že si můžu dělat, co chci, a že bude minimálně malérů. Vidíš, brácho, člověk stárne a maléry se kupí. Počkej, až takhle jednou kvečeru půjdem spolu po ulici a budem nakukovat do každý popelnice.”

“Myslíš, že skončíme jako staří vandráci?”

“Proč ne? Jasně že tak skončíme, když budem chtít. A vůbec, není na tom nic špatnýho takhle skončit. Žiješ si svůj život a nikomu nezasahuješ do jeho přání, žádnejm politikům ani boháčům, nik tě neotravuje a ty si kliďánko jedeš podle svýho.” Souhlasil jsem s ním. Dospíval k svému taoistickému krédu tím nejjednodušším, nejpřímějším způsobem. “Jaká je tvá cesta, bráško? - cesta světce, cesta šílence, cesta duhy, cesta pitomce, jakákoli cesta? Je to cesta kamkoli pro kohokoli jakkoli. Kam kdo jak?” Notovali jsme si v dešti. “Jen si nech, kurva, poradit, hošánku! Není chlap, kdo není správně trhlej chlap - a pěkně poslouchej pana doktora! Řeknu ti to, Sále, rovnou, ať jsem kdekoli, vždycky mi čouhá zpod postele kufr a vždycky jsem připravenej vypadnout nebo se nechat vyhodit. Teď jsem se rozhod, že na všecko kašlu. Viděls, že jsem to zkoušel a zedral si prdel, jak moc jsem to chtěl zvládnout, a ty víš, že v tom to není, a my známe svý a víme co s časem - umíme si ho zpomalit a kliďánko se courat a zažívat staromódní negerský radosti, poněvadž jsou vůbec ňáký jiný? My víme přece.” Vzdychali jsme v dešti. Snášel se té noci nad údolím řeky Hudson. Obrovské mezinárodní přístavní doky na té jak moře širokánské řece se v něm utápěly a stará kotviště parníčků v Poughkeepsie se v něm utápěla a staré pramenné jezírko Split Rock Pond se v něm utápělo a hora Vanderwhacker se v něm utápěla.

“Čili;” řekl Dean. “Nechávám se nýst životem a čekám, kam mě zanese. Víš, že jsem nedávno psal tátovi do vězení v Seattlu? Dostal jsem od něj onehda po letech zas první dopis.”

“Fakt?”

“.No jasně. Píše, že by rád viděl ,díťe’, s háčkem na ,ť, až se dostane do Friska. Sehnal jsem pro něj kvartýr za třiná…

Mohlo by se Vám líbit…