Na cestě

8

Ráno jsme měli všichni hroznou kocovinu. Dean ze všeho nejdřív letěl zpátky přes pole podívat se, jestli by nás to auto nemohlo dovízt až na Východ. Říkal jsem mu, ať tam nechodí, ale marně. Vrátil se celej bledej: “Člověče, to auto patří ňákýmu detektivovi a v každým rajónu tady ve městě maj mý otisky prstů z doby, kdy jsem tady šlohnul nejmíň pět set auťáků. Víš, k čemu je potřebuju, rád jezdím, sakra! Musím zmizet! Jestli odtud rovnou nevypadnem, kamaráde, skončíme v base.”

“No jo, hergot, to je fakt,” přikývl jsem a začali jsme balit tak rychle, jak jen to naše ruce zvládly. S kravatama nakřivo a vykasanými podolky jsme se narychlo loučili se svou sladkou rodinkou a pádili do bezpečí silnice, kde nás nikdo nezná. Malá Janet plakala, když nás, nebo mě, nebo bůhví koho, viděla odcházet - a Frankie se loučila se vší obřadností. Dal jsem jí pusu a poprosil za prominutí.

“To je fakt cvok,” říkala. Jako ten, co mi útek. Doufám, že se můj Mickey nevyvede stejným způsobem, všichni jsou teď takoví.”

Rozloučil jsem se s malou Lucy, která v dlani držela svého nejmilejšího brouka; malý Jimmy ještě spal. Netrvalo to celý víc než pár vteřin, a už jsme se hnali ze dveří ven se svými ubohými zavazadly. Bylo krásné nedělní ráno. Pospíchali jsme. Každou chvíli jsme čekali, že se za zatáčkou objeví policejní auto a pohasí si to přímo na nás.

“Jestli se toho domákne ta ženská s puškou, tak jsme v loji,” řekl Dean. “Musíme sehnat taxíka. Pak to bude dobrý.” Už jsme chtěli vyrušit ze spánku jednu farmářskou rodinu a zavolat si od nich, ale pes nás zahnal pryč. Každou vteřinu to bylo víc a víc nebezpečný. Stačilo, aby si někdo z místních lidí přivstal a objevil v polích to naše nepojízdné kupé, a bylo by to. Nakonec nás jedna rozkošná stará paní pustila k telefonu a zavolali jsme si dolů do města pro taxík. Jenže nejel a nejel. Vyrazili jsme zase pěšky. Pomalu začínal ranní provoz, každé auto vypadalo zdálky jako policejní lítačka. A najednou jsme opravdu viděli, jak se policajti blíží, a já věděl, že to je konec mého dosavadního života, jak jsem ho znal, a že vstupuju do nového období vězeňských kobek a zamřížovaných smutků. Jenže z lítačky se vyklubal náš toužebně očekávaný taxík a od téhle chvíle už jsme jen frčeli na Východ.

V cestovní kanceláři byla fantastická nabídka: sháněli někoho, kdo by odvezl cadillaka, limuzínu z roku 1947, do Chicaga. Majitel jel s celou rodinou až odkudsi z Mexika, a tak ho to zmohlo, že se rozhodl pokračovat dál vlakem. Stačilo mu, když uvidí doklady a když se s tím svým bourákem v Chicagu zase shledá. Moje Papíry ho ujistily, že bude všecko oukej. Řekl jsem mu, že nemusí mít obavy. Deana jsem varoval: “Ať tě ani nenapad s tím auťákem pláchnout.” Dean vzrušeně poskakoval, kdy už to fáro uvidí. Ale museli jsme hodinu čekat. Leželi jsme v trávě poblíž zrovna toho kostela, kde jsem kdysi v sedmačtyřicátém vysedával chvilku mezi somravými trampy, když jsem předtím vyprovodil Ritu Bettencourtovou domů, a teď jsem tu usnul v čirém děsivém vyčerpání, s tváří obrácenou ke korunám trylkujících stromů. Odněkud snad zaznívaly i varhany. Dean zatím pobíhal po městě. V malé restauračce klofnul jednu číšnici a sjednal si s ní na odpoledne rande, že si vyjedou v jeho cadillaku, pak mě přišel vzbudit a hlásil poslední novinku. Už jsem se cítil lip. Zvednul jsem se vstříc novým komplikacím.

Sotva cadillac dorazil, Dean s ním rovnou odpálil pryč, “pro šťávu”, až se na mě ten chlápek z cestovní kanceláře vykuleně podíval. “Kdy se chce vrátit? Cestující už jsou nachystaní.”

Ukázal mi dva irské kluky z jezuitské školy na Východě, kteří seděli na lavičce u svých kufříků a čekali.

“Jel jen pro benzín. Hned bude zpátky.” Šel jsem na roh a sledoval Deana, jak nechává motor běžet a čeká na ni, zatímco ona se upravuje ve svém hotelovém pokojíku, což jsem taky viděl, a přímo z toho místa, kde jsem stál: fintila se před zrcadlem a uhlazovala a upravovala si své silonové punčošky, a já bych býval tak hrozně rád šel s nima. Vyběhla ven a hupsla do cadillaku. Loudal jsem se zpátky uklidnit šéfa kanceláře i ty dva pasažéry. Od dveří jsem letmo zahlédl, jak se cadillac jak blesk mihnul přes Cleveland Pláce; Dean ve svým triku nahrbenej nad volantem rozjařeně mával rukama a hučel do ní a ona seděla smutně a pyšně vedle něj. Vzali to k parkovišti, zajeli dozadu k cihlové zídce (přesně tady kdysi Dean pracoval) a tam za plného světla jí to, jak tvrdí, udělal, natotata a bez dlouhejch cavyků, a nejen to, ještě ji přesvědčil, aby až v pátek dostane výplatu, skočila rovnou do autobusu a přijela za náma do New Yorku do bytu lana MacArthura na Lexington Avenue. Souhlasila. Jmenovala se Beverly. Za půl hodiny už byl zpátky, ještě ji s velkými polibky a sliby a vzdechy vysadil před hotelem a už se přihnal ke kanceláři a sháněl se po své posádce.

“No, už je načase!” vztekal se šéf. “Já už myslel, že jste s tím cadillakem ujel.”

“Za to zodpovídám já,” vložil jsem se do toho. Žádný strachy.” A to jsem řekl jen proto, že Dean byl v tu chvíli v tak očividném transu, že každý musel rovnou poznat, co je to za cvoka. Ale hned se začal chovat věcně a prakticky, a pomáhal dokonce těm jezuitským klukům se zavazadly. A sotva jsme se usadili a sotva jsem se stačil otočit a zamávat Denveru na rozloučenou, už jsme byli pryč a pod kapotou burácel motor silnej jak lev. Neujeli jsme ještě ani tři kilometry za Denver a už se nám pochroumal tachometr, protože Dean to tak řezal, že se ručička vychylovala vysoko nad stoosmdesátku.

“Hele, tachometr je v háji, nebudu vědět, jak rychle jedem. Nevadí, perem to dál a v Chicagu uvidíme podle času.” Zdálo se, že jedeme sotva stovkou, ale všechny auta na rovné přímé dálnici do Greeley za náma odpadávaly jak mrtvé mouchy. “Jak vidíš, bérem to na severovýchod, poněvadž, Sále, naprosto nutně musíme navštívit Eda Walla na jeho ranči v Sterlingu, abys ho poznal a ten jeho ranč taky, a poněvadž tenhle koráb takhle frčí, nebude to žádnej problém a bohatě to stačíme do Chicaga ještě…