Na cestě

11

V takovémhle stavu mě našel Dean, když se přece jen rozhodl, že stojím za záchranu. Vzal mě domů ke Camille.

“Kde máš Marylou, člověče?”

“Utekla mi, děvka.” Po Marylou byla Camille úplné blaho. lá, dobře vychovaná mladá žena, která si ještě pamatovala, že těch osmnáct dolarů, co jí Dean poslal, bylo ode mě. Ach, kdepak je tě konec, sladká Marylou? Těch pár dní u Camilly jsem se jen rekreoval. Z jejího obývacího pokoje v dřevěném činžáku na Liberty Street byla vidět všechna ta zářivá zelená a červená světla deštivé sanfranciské noci. Dean se v těch dnech zaměstnával vůbec nejsměšnějším podnikem ve svém životě. Chodil po domácnostech a v kuchyních předváděl nový typ tlakového hrnce. Jakýsi obchodník mu dal vzorky a prospekty. První den překypoval energií. Jezdil jsem na pochůzky s ním. Nejdřív se vždycky nechal přizvat k večeři a pak zničehonic vyskočil a začal předvádět ten hrnec. “Kamaráde,” vykřikoval Dean vzrušeně, “tohle je ještě větší vodvaz, než když jsem dělal u Sináha. Sináh prodával po Oaklandu encyklopedie. Nikdo mu neutek. Mluvil bez přestání a hopsal kolem dokola, chechtal se a škemral. Jednou jsme takhle vtrhli do jedny okieský rodiny, kde se zrovna chystali na funus. Sináh padnul na kolena a začal se modlit za spásu nebožtíka. Všichni ti Okieové se dali do breku. Prodal jim celej encyklopedickej soubor. To byl největší šílenec na světě. Rád bych věděl, co s ním teď je. Když někde měli pěkný dcerunky, tak jsme si je vzali do kuchyně a tos měl vidět. Hergot, a dneska odpoledne jsme byl v kuchyni s tou nejfantastičtější paničkou, co si dovedeš představit - předváděl jsem jí hrnec s rukama takhle vobtočenejma kolem ní. Joj! Bože!”

“Drž se toho, Deane,” řekl jsem mu, “a možná jednou skončíš jako starosta San Franciska.” Celou tu svou řeč o hrncích měl natrénovanou, zkoušel si to vždycky večer na mně a na Camille.

Ale jednou ráno jsem ho viděl, jak stojí nahý u okna a kouká na východ slunce. Vypadal jako příští pohanský patriarcha města. Jenže jeho elán už byl pryč. A jedno deštivé odpoledne dorazil obchodník, aby zjistil, jak si Dean vede. Našel ho rozvalenýho na pohovce. “Jak jdou obchody?” zeptal se.

“Nijak,” odpověděl Dean, “chci teď zkusit zas něco novýho.”

“A co hodláte udělat se všemi těmi vzorky?”

“Nevím.”

V hrobovém tichu sesbíral obchodník své smutné hrnce a odešel. Nějak mě to všecko zmáhalo a Deana jakbysmet.

Jenže jednou večer jsme se sebrali a šli do malého nočniho klubu ve městě podívat se na Slima Gaillarda. Slim Gaillard je vysokej hubenej černoch s velkýma smutnýma očima, který pořád říká: “Jasan-arůni” a “Hoďte sem bourbon-arůni”. Velká banda mladých polointelektuálů mu vysedává u nohou a poslouchá, jak to Slim rozjíždí na piano, kytaru a bonga. Když se rozehřeje, shodí košili a triko a skutečně jede. Dělá a říká všecko, co mu zrovna vleze do palice. Zpívá třeba “Cement Mixer, Put-ti Put-ti” a najednou zpomalí a zasní se nad svýma bongama a prsty se mu sotva dotýkají bubínků, až se každý musí bez hlesu naklánět kupředu, aby slyšel; myslíte si, že to potrvá tak minutu, jenže ono to jde pořád dál, skoro hodinu, neslyšné jemné zvuky, které vyklepává konečky prstů, čím dál tím tišší a tišší, až už neslyšíte nic a otevřenýma dveřma zaznívá dovnitř randál zvenku. Pak se potichoučku zvedne, vezme si mikrofon a začne skandovat: “Fajn—arům… bezva-rati… helou-růni… bourbon-arůni… všichni-arůni…jak vám to jde s holkama, vy kluci z přední řady-arůni. ar-růni. I o-vati. arar-růni.” A takhle to jde asi čtvrt hodiny a jeho hlas je čím dál tišší a tišší až do vytracena. Jeho velké smutné oči se zabodávají do publika.

Dean stojí úplně vzadu a mumlá: “Bože! To je vono!” Ruce má sepjaté jak v modlitbě a leje z něj pot. “Sále, vidíš, Slim TO má, on TO ví.” A Slim si sedne k pianu a uhodí do dvou kláves, dvě C, pak další dvě klávesy, pak jednu, dvě, a najednou se ten hranatej mohutnej basista probere ze svý…