Na cestě

9

Vcukuletu jsme byli zpátky na silnici a tu noc mí celý stát Nebraska přefrčel před očima. Hnali jsme se stoosmdesátkou po dálnici rovné jako pravítko spícími městy, v pražádném provozu, jen kdesi vzadu si to pomalu supěl Union Pacific v měsíčním světle a zaostával za náma.

Vůbec jsem se tu noc nebál, nebylo nic přirozenějšího než řezat to stoosmdesátkou a povídat si a koukat, jak se všechna nebraská města - Ogallala, Gothenburg, Kearney, Grand Island, Columbus - v snovém fofru míhají kolem nás, zatímco my si to drandíme kupředu a vyprávíme si. Byl to skvostnej auťák: seděl na silnici jako koráb na vodě. V mírnějších zatáčkách si jen medii a pobrukoval. “Člověče, to je sen,” zavzdychal Dean. “Představ si, co bysme s tímhle fárem my dva dokázali. Víš, že existuje silnice, která vede přes Mexiko až dolů do Panamy? - a možná ještě níž až na úplnej konec Jižní Ameriky, kde jsou dvoumetroví Indiáni, co se někde v horách ládujou kokainem? Kamaráde! Celej svět bysme v takovýmhle fáru objeli, ty a já, poněvadž celým světem vedou ňáky cesty, no ne? Kam by taky jinam vedly, že jo? Joj! a teď si to s touhle věcičkou přihasíme do starýho dobrýho Chicaga. Jen si to představ, člověče. V životě jsem v Chicagu nebyl.”

“V tomhle cadillaku tam budem vypadat jako gangsteři.”

“No jasan! Auchty, člověče! Víš, jak se s tím budou balit buchty? Hele, teď jsem se rozhod, že na to extraspeciálně dupnu, abysme si tam tuhle věcičku ještě celej večer užili. Dej si pohov, odpočívej a já ho ještě trošku přižhavím.”

“A jak rychle jedeš teď?”

“Slabejch stoosmdesát, myslím, to ani nepoznáš. Za světla přes den bysme mohli zvládnout celou Iowu, a Illinois pak zmáknu natotata.” Kluci vzadu spali a my si celou noc povídali a povídali. Bylo zvláštní, jak se Dean dokázal zjančit, ale vzápětí jako by se nic nestalo, jednal zas úplně normálně a klidně a v souladu se svou duší, která podle mýho nepotřebovala k životu nic víc než rychlej auťák, vidinu toho či onoho pobřeží a na konci cesty ženskou. “V tom Denveru mě to vždycky popadne - už do toho města radši nepáchnu. Stará věc, stará věc, Dean je starej pitomec. Bác!” Vyprávěl jsem mu, jak jsem tu po té samé nebraské silnici už jednou v sedmačtyřicátém jel. Ale to on taky: “To když jsem ve čtyřiačtyřicátém dělal v Los Angeles v prádelnách Nová éra, načerno, poněvadž jsem ještě neměl ten věk, tak jsem si udělal speciální vejlet do Indianopolisu, kde zrovna na Výroční den měl bejt ten jejich klasickej závod na okruhu, a to jsem ve dne stopoval a v noci musel krást auťáky, abych to stačil. A v LA jsem měl tenkrát svý první fáro, buicka za dvacet dolarů, jenže v životě by mi neprošel technickou kontrolou kvůli brzdám a světlům, takže jsem se rozhod, že si rovnou po cestě seženu řidičák z jinýho státu, abych v tom moh jezdit a neskončil v lochu, a to byl další důvod k tomu vandru, že jo. Takže jsem stopoval zrovna v jednom z těchhle měst, co teď jedem, čísla schovaný pod kabátem, ale ňákej čmuchalskej šerif měl asi pocit, že jsem na stopování moc zelenej, a sebral mě přímo na hlavní výpadovce. Našel ty čísla a rovnou mě šoupnul do vězení o dvou celách ještě k jednomu místnímu delikventovi, co měl bejt spíš někde ve starobinci, poněvadž se sám nedokázal ani nakrmit (krmila ho šerifova žena) a jen celej den seděl a žvanil a slintal si pod sebe. Pak mě vyslýchali, což zahrnovalo jednak to jejich dobrácký tátovský povídání a hned zas výhrůžky, aby mi nahnali strach, a zkoušení rukopisu et cetera, ale pak jsem na ně, abych výpad, vypálil nejfantastičtější proslov svýho života, kde jsem se v závěru přiznal, že všecko to mý vyprávění o mý zlodějský minulosti bylo šalba a klam a že čistě jen hledám svýho tátu, kterej tu někde v okolí má dělat na farmě, takže mě pustili. Jasně že jsem ty závody prošvih. Příští léto jsem podniknul podobnou cestu do Indiány do South Bendu na zápas Notre Dáme versus Kalifornie - tentokrát v pohodě, až na to, že jsem, kamaráde, měl přesně jen tolik peněz, co stál lístek, a víc ani cent, takže jsem celou tu dobu nic nejed, kromě toho, co jsem vysomroval od všech možnejch cvoků po cestě, a pak jsem ještě stáhnul pár holek. Jedinej člověk v Spojených státech severoamerických, kterej zažil takovejch trablů kvůli baseballu.”

Zeptal jsem se ho na podrobnosti toho jeho pobytu v LA ve čtyřiačtyřicátém. “To mě nejdřív zabásli v Arizoně, tutově nejhorší lapák, co jsem kdy seděl, člověče. Musel jsem utýct a byl to vůbec nejfantastičtější útěk v mým životě, a to myslím útěk jako takovej, obecně, rozumíš. Kolem dokola les, chápeš, a já se plazil po břiše a mezí močálama, křížem krážem přes hory. Už jsem viděl ty jejich gumový obušky a veškerej vercajk a svou smrt, způsobenou takzvaně nedopatřením, takže jsem to radši bral horem po hřebenu, abych se vyhnul všem možnejm stezkám a cestám a silnicím. Musel jsem se zbavit svýho trestaneckýho vohozu a podařilo se mi čisťounce štípnout v jedny benzínový pumpě ve Flagstaffu košili a kalhoty, takže jsem už dva dny nato přijížděl do LA v pumpařským mundúru a hned u první pumpy, co jsem viděl, mě vzali a sehnal jsem si kvartýr a změnil jméno (Lee Buliay) a užil si parádně divokej rok v LA se spoustou novejch kámošů a několika opravdu eňoňuňo kočičkama, jenže konec celý tý sezóny nastal, když jsme všichni jeli jednou v noci po Hollywoodským bulváru a já povídám kámošovi vedle, ať vezme volant, poněvadž jsem zrovna chtěl dát pusu ý holce - seděl jsem u volantu, chápeš -, a on mě neslyšel, takže jsme to naprali přímo do sloupu, ale jen v slabý padesátce, a já si zlomil frňák. Znáš můj nos, že jo - ten řeckej profil, to je od toho. A pak jsem odjel do Denveru a zjara jsem v jednom nealkoholickým bistru potkal Marylou. Ach, člověče, tehdy jí bylo teprv patnáct, na sobě měla džínsy a čistě jen čekala, až ji někdo klofne. Tři dny a tři noci jsme si povídali v hotelu Ace, ve třetím poschodí, v rohovém pokoji na jihovýchod, v božským památečním pokoji posvěcené scény mýho života - jak byla tehdy sladká a mladá, achichachich-ólalá…