Kapitola čtvrtá
1
Získal jsem něco peněz z prodeje svý knížky, a tak jsem mohl tetě vyrovnat činži až do konce roku. Kdykoli do New Yorku vtrhne jaro a přes řeku z New Jersey na mě mává celá zem, neodolám a musím vyrazit. A tak jsem vyrazil. Poprvé v životě jsem se rozžnal s Deanem v New Yorku a nechal ho tady. Pracoval na parkovišti na Madison Avenue. Jako vždycky pobíhal tu zběsile ve svém triku, odrbaných botách a kalhotách na půl žerdi, sám na celém parkovišti, a zvládal jako nic obrovské záplavy aut za polední špičky.
Obyčejně jsem ho chodil navštěvovat kvečeru, kdy už nebylo co dělat. Stál ve své budce, počítal kupóny a drbal se na břiše. Vždycky měl puštěný rádio. “Hergot, člověče, poslouchal jsi někdy toho pošuka Marty Glickmana, jak komentuje basket - přihrávka na střed - dribl - finta - výskok - střela - čistý koš! dva body. Tutově nejfantastičtější reportér, co znám.” Omezil se na jednoduché radosti tohohle druhu. Bydleli s Inez v bídném kvartýru na východním konci Osmdesáté. Vždycky když se vrátil domů z práce, shodil šaty, navlík si čínský hedvábný kabátek, který mu nesahal níž než k bokům, usadil se do křesla a zapálil si vodní dýmku nacpanou marjánkou. To byly jeho domácké radosti - plus Ještě sbírka pornografických karet. “V poslední době mě baví tahle piková dvojka. Všim sis, kde má ta holka ruku? Vsadím se, že to neuhodneš. Koukej pořádně a zkus na to přijít.” Chtěl mi tu kartu dokonce půjčit domů. Byl na ní zasmušilý čahoun a lascivní smutná děva a pokoušeli se na posteli o jakousi pozici. “Vyzkoušej si to, vole, já už to dělal mockrát.” Inez nahlídla dovnitř z kuchyně a na tváři měla křivej úsměv. Všecko bylo v naprostým pořádku.
“Sleduješ ji? Ta je, kamaráde. To je Inez. Nedělá nic jinýho, než že vystrčí hlavu z kuchyně a usměje se, vidíš? Dali jsme řeč a všechno jsme si to báječně vyříkali a srovnali. Letos v létě odjedeme do Pensylvánie a usadíme se někde na farmě - budu tam mít stejšna na občasný úlety do New Yorku, velkej barák a v příštích letech naděláme spoustu dětí. Olalá! Táraríí! Lup!” Vyskočil z křesla a pustil desku Willieho Jacksona, “Krokodýla”. Svíjel se před gramofonem, tleskal rukama a pumpoval v kolenou do rytmu. “Jů! Ta děvka! Poprvý, co jsem ho slyšel, jsem měl pocit, že rána nedožije, a hele! žije si pořád dál.” Bylo to tu navlas stejný, jako to bývalo na druhém konci kontinentu u Camilly. Tentýž zubožený kufr vykukoval zpod postele připraven k odletu. Inez často volala meziměstsky Camillu a vedla s ní dlouhé hovory; dokonce se prý bavily i o Deanově přirození, aspoň on to tvrdil. Vyměňovaly si dopisy plné Deanových potrhlostí. Samozřejmě že každý měsíc musel Dean část platu poslat Camille jako alimenty, jinak by skončil na půl roku v káznici. Dělal všemožný fígle na parkovišti, aby ty prachy dostal zase zpátky - extratřída umělec co se týče drobných. Viděl jsem ho, jak jednou přál jakémusi pracháči veselé vánoce tak květnatě, že toho chlapíka ani nenapadlo postrádat pětidolarovku v drobných za dvacet dolarů. Vyrazili jsme si a utratili to v Birdlandu v jazzklubu. Na pódiu byl Lester Young a zpod jeho těžkých víček vykukovala věčnost.
Jindy ve tři v noci jsme zas stáli na rohu Madison Avenue a Sedmačtyřicáté. “Sakra, Sále, fakt mě moc mrzí, že odjíždíš, fakt že jo, to bude poprvý, co zůstanu v New Yorku bez svýho starýho kámoše.” A pokračoval: “New York - to není pro mě, můj domov je Frisko.
Za celou tu dobu tady jsem neměl jinou holku než Inez - a to se mi může stát jen v New Yorku! Ale ta představa, že bych měl znova přes celej ten hrozivej kontinent - hergot, Sále, my dva jsme si vlastně dlouho pořádně nepromluvili.’ V New Yorku jsme většinou jen zběsile poletovali s bandou různých známých z jednoho opilýho mejdanu na druhý. Nějak se mi zdálo, že to Deanovi nesedí. Připadal mi mnohem víc sám sebou, když se teď choulil v chladném mlhavém dešti na prázdné noční Madison Avenue. “Inez mě miluje; řekla mi to a slíbila, že si můžu dělat, co chci, a že bude minimálně malérů. Vidíš, brácho, člověk stárne a maléry se kupí. Počkej, až takhle jednou kvečeru půjdem spolu po ulici a budem nakukovat do každý popelnice.”
“Myslíš, že skončíme jako staří vandráci?”
“Proč ne? Jasně že tak skončíme, když budem chtít. A vůbec, není na tom nic špatnýho takhle skončit. Žiješ si svůj život a nikomu nezasahuješ do jeho přání, žádnejm politikům ani boháčům, nik tě neotravuje a ty si kliďánko jedeš podle svýho.” Souhlasil jsem s ním. Dospíval k svému taoistickému krédu tím nejjednodušším, nejpřímějším způsobem. “Jaká je tvá cesta, bráško? - cesta světce, cesta šílence, cesta duhy, cesta pitomce, jakákoli cesta? Je to cesta kamkoli pro kohokoli jakkoli. Kam kdo jak?” Notovali jsme si v dešti. “Jen si nech, kurva, poradit, hošánku! Není chlap, kdo není správně trhlej chlap - a pěkně poslouchej pana doktora! Řeknu ti to, Sále, rovnou, ať jsem kdekoli, vždycky mi čouhá zpod postele kufr a vždycky jsem připravenej vypadnout nebo se nechat vyhodit. Teď jsem se rozhod, že na všecko kašlu. Viděls, že jsem to zkoušel a zedral si prdel, jak moc jsem to chtěl zvládnout, a ty víš, že v tom to není, a my známe svý a víme co s časem - umíme si ho zpomalit a kliďánko se courat a zažívat staromódní negerský radosti, poněvadž jsou vůbec ňáký jiný? My víme přece.” Vzdychali jsme v dešti. Snášel se té noci nad údolím řeky Hudson. Obrovské mezinárodní přístavní doky na té jak moře širokánské řece se v něm utápěly a stará kotviště parníčků v Poughkeepsie se v něm utápěla a staré pramenné jezírko Split Rock Pond se v něm utápělo a hora Vanderwhacker se v něm utápěla.
“Čili;” řekl Dean. “Nechávám se nýst životem a čekám, kam mě zanese. Víš, že jsem nedávno psal tátovi do vězení v Seattlu? Dostal jsem od něj onehda po letech zas první dopis.”
“Fakt?”
“.No jasně. Píše, že by rád viděl ,díťe’, s háčkem na ,ť, až se dostane do Friska. Sehnal jsem pro něj kvartýr za třiná…
Rusalka bledá –
Na cestě je intenzivní a spontánní román, který zachycuje touhu po volnosti a neustálém pohybu. Kerouacův styl je neskutečně svěží a naplněný energií a chutí žít. Jeden z klíčových románů mého mládí.
Jana Krajčíková –
Na cestě od Jacka Kerouaca je fascinující popisu tripu napříč Amerikou. Plný energie, svobody a hledání smyslu života. Příběh sleduje mladého Sala Paradise (autorovo alterego) a jeho neuvěřitelná dobrodružství s Deanem Moriartym, dvěma ztracenými dušemi toužícími po zážitcích a plném životě. Kerouacův styl psaní je spontánní a syrový, což dodává textu autentický pocit. Kniha mě uchvátila svou intenzitou a láskou k životu.
Zdeněk Mlázek –
Tenhle dnes už legendární Kerouacův román je oslavou beatnické generace a touhy po volnosti. Hlavní postavy neustále cestují, setkávají se se spoustou lidí všeho možného typu a hledají smysl života. A stejný byl vlastně i Keroucaů život, tahle kniha je hodně autobiografická a skoro až deníková. Na cestě ale není jen kniha o putování, ale také o hledání sebe sama. Ačkoliv je její ději protkán v podstatě spoustou chaosu, právě to z něj dělá naprosto autentické dílo reflektující pocity mladých lidí po válce. Je to kniha, která vás donutí přemýšlet o svobodě a hranicích a nevím o žádné druhé, kterou by k ní bylo možné přirovnat.
Eliška Rousková –
Na cestě je tak trochu beatnickým manifestem – ukazuje krásu, spontánnost i chaos beatnického života, jehož kouzlo bylo hlavně v nespoutanosti, neustálém pohybu a hledání smyslu života (v té věcné i duchovní rovině). Naprosto unikátní kniha.