Odysseia

Skyllé a Charybdis

O Skyllé dále už nic jsem nemluvil, nezdolném trudu,
ježto by samým strachem snad úplně přestali koráb
veslem kupředu hnáti a v lodi se hleděli ukrýt.
Sám však ve chvíli té jsem trapného zákazu nedbal,
který dala mi Kirké, bych nijak se nezbrojil k boji.
Naopak, skvostnou zbroj jsem na sebe oděl a rukou
chopil dva oštěpy dlouhé a vstoupil na krytbu přídy
lodní, neboť jsem myslil, že tam se mi nejprve asi
ukáže skalní Skyllé, mým druhům záhubu nesouc.
Nikde však jí tam nebylo zřít, ač mdlely mi oči,
kterak se všech stran jsem po vzdušné skále se díval.

     Takto jsme, lkajíce hlasně, se plavili úžinou onou:
neboť zde byla Skyllé a onde zas Charybdis božská
strašlivě solný vír zas počala do sebe vpíjet.
Když jej chrlila zpět, jak měděnec na ohni prudkém,
všecka se zdýmala varem a hučela, do výše pěna
stříkala k vrcholům skal, jež, padajíc, kropila zase.
Ale jak solnou vodu zas počala do sebe vpíjet,
uvnitř se v zející vír hned stáčela všecka a kolem
strašlivě hučela skála, a odspodu viděti bylo
pískem sinavou půdu, a hrůzou bledly nám tváře.…