Odysseia

Kikonové

Z Tróje mě unášel vítr a ku městu Kikonů přihnal,
k Ismaru.
                   Těm jsem pohubil lid, jich zpustošil město.
Hojný po městě lup, též ženy jsme rozdali sobě,
všecky, by o stejný díl z nás žádný ošizen nebyl.
Tehdy jsem zval své druhy, co nejrychlej odtamtud prchnout,
oni však, bláhový lid, mé výstrahy nechtěli dbáti.
Tam pak hojné víno se na mořském pobřeží pilo,
brav tam hojně byl klán, též lesklé, loudavé krávy.

    Zatím Kikoni prchli a volali Kikony druhé,
sousedy své, již bydliště svá dál od břehu měli,
lepší a četnější byli a uměli s válečných vozů
s mužstvem sváděti boj — když potřeba bylo, i pěšky.
     Potom přišlo jich tolik, co z jara je listí a květů,
časně, a tenkráte zlý nás Diův postihl osud,
ubohý lid, jenž hojný žal pak snášeti musil.
     Stanuvše, počali bitvu, a válčíce u lodí rychlých,
oštěpy kovových hrotů tam házeli naproti sobě.
     Dokud po ránu bylo a svaté vzrůstalo světlo,
dotud, ač bylo jich více, jsme v obraně zdrželi útok,
ale když jasné slunce se chýlilo k výpřeži býků,
zvítězil Kikonů voj, nás Achajce na útěk zahnav.
     Po šesti z každé lodi nám soudruhů holení krásných
zhynulo, my však druzí jsme unikli zhoubě a smrti.
     Pak jsme se na cestu dál zas vydali, sklíčeni v srdci,
rádi, že ušli jsme smrti, však milých pozbyvše druhův.
     Prohnuté koráby mé však dříve se nehnuly s místa,
než všech neb…