Odysseia

NÁVRAT ODYSSÉŮV
ZPĚV V

Odysseus odplul od nymfy Kalypsy k Faiékům

Zora již od vznešeného se zdvíhala Títóna s lůžka,
nesouc věčným bohům i lidem smrtelným světlo.
Bozi, již sešli se k radě, a sedli si, ve středu jejich
vysoko hřmící Zeus, jenž moc má největší ze všech.
Athéna množství běd jim líčila Odysséových,
vzpomněvši na něj — ji hnětlo, že dosud je v nymfině sídle:
„Zéve i ostatní bozi, již žijete věčně a blaze,
nikdy ať není už laskav a nejedná něžně a správně
žezlem vládnoucí král, ať po právu nejedná nikdy,
nýbrž ať vždycky je zlý, ať páchá surové skutky,
božského Odysséa když žádný pamětliv není
z národa, nad nímž vládl a vlídným otcem mu býval.
On teď na výspě mešká a kruté útrapy snáší
v obydlí Kalypsy nymfy, jsa poután proti své vůli.
Nijak není mu možno, by do země otcovské přišel,
nemáť korábů s vesly ni soudruhů, kteří by cestou
po širém mořském hřbetě mu jistými průvodci byli.
     Teď zas ženiši dychtí, by milého syna mu skláli,
až by se vracel domů.
                                          Ten odplul po otci pátrat
do Pylu posvátného a odtud do skvělé Sparty.“

     Kronovec, sběratel mraků, jí odvětil těmito slovy:
„Jaká to, dítě, ti řeč teď vyklouzla z ohrady zubů?!
Nebyl-li úmysl ten kdys vymyšlen od tebe samé,
jednou že Odysseus přijde a všecky ty ženichy ztrestá?
Ty teď, věc ti to snadná, buď synovi vůdkyní zručnou,
aby se vyhnul zkáze a do země otcovské přišel,
oni pak na lodi své ať nazpět zas odplují domů!“
Řekl, pak oslovil Herma a k milému synovi pravil:
„Herme — ty také jindy mi býváš po každé poslem —
Kalypse pletenců krásných jdi říci mou nezvratnou vůli,
že se již do vlasti své má ztužilý Odysseus vrátit,
nikým ze smrtných lidí ni z bohů provázen nejsa,
na voru sroubeném pevně, byť hojné útrapy snášel.
V Scherii, hrudnatou zem, v den dvacátý mohl by připlout,
do země faiéckých mužů, již rodem blízcí jsou bohům.
Tito pak rádi ho přijmou a poctí ho, jako by bůh byl,
potom na lodi své jej pošlou do milé vlasti,
hojnost zlata i bronzu, i roucha mu přidají darem,
tolik, co v samé Tróji by Odysseus nedobyl nikdy,
byť se i ve zdraví vrátil a dostal z kořisti podíl.
Neboť je losem mu dáno, by spatřil své milé a přišel
v dům svůj s vysokým stropem a do své otcovské země.“

     Domluvil. Argův vrah byl poslušen, průvodce Hermés.
Ihned na obě nohy si uvázal opánky krásné,
božské, ze zlata celé, jež nosí ho nad vlhkou drahou
jakož i nad širou zemí — i lítá s vanutím větru.
Pak vzal kouzelný prut, jímž lidem podle své vůle
bdícím uspává oči a jiné zas ze spánku budí.
Prut ten tedy měl v rukou a vznášel se Argovrah silný.
Přeletěl píerskou zem, pak shora se na moře spustiv,
odkvapil po vlnách mořských, jsa roven rackovi ptáku,
který při lovu ryb, když z hrozných hlubin je lapá,
v mořské nezmorné tůni si husté peruti smáčí.
Tomu byl podoben bůh, když kráčel po četných vlnách.
     Ale když oné výspy už dospěl v končinách dálných,
vystoupiv od mořských vod bůh Hermés na suchou zemi,
přišel až k velké sluji, v níž měla své obydlí nymfa
Kalypsó pletenců krásných, již zastihl v jeskyni právě.

     Oheň vysoko plál tam s ohniště, do dálky vůně
z pěkných cedrových polen a z jalovce ostrovem páchla,
jak tam na krbu plála — a bohyně, při stávku chodíc,
tyčí ze zlata tkala a libým zpívala hlasem.

     Po stranách jeskyně té byl lesík rostoucí bujně,
osiky, olšové stromy a cypřiše líbezné vůně.
Ptákové širokých křídel tam hnízdili na větvích stromů,
byli to kalousi, sýci i havrani jazyků dlouhých,
mořští, jimž jedině lov jest obvyklý na moři širém.
Tamtéž při duté sluji se vinné révoví pjalo,
dokola, pěstěné bujně, a kypělo plnými hrozny.
Byly tam praménky čtyři, hned za sebou — voda jak křišťál,
řadou poblíže sebe, a každý směřoval jinam.
Měkké fialek louky a miříku bujely tamo,
kolkolem. — Tam by i bůh byl nadšen, kdyby tam přišel,
vida tu veškerou krásu, a ve své duši by zplesal.

     Stanuv tam, velice žasl vrah Argův, průvodce Hermés.
Když pak všemu se dost již ve své nadivil mysli,
vkročil v prostornou sluj bůh Hermeiás.
                                                                              Na první pohled
Kalypsó, bohyně jasná, jej poznala, sotva ho zhlédla,
neboť bohové věční si navzájem neznámí nejsou,
nikdy, byť některý z nich měl daleko obydlí svoje.
Chrabrého Odysséa však nestihl ve vnitru sluje,
neboť na břehu seděl a naříkal, na němž i jindy
slzami, sténáním žalným a bolestmi rozrýval srdce,
za mořskou nezmornou tůň pln pláče se dívaje často.

     Kalypsó, bohyně jasná, se tázala průvodce Herma,
na křeslo skvostné a lesklé jej vyzvavši dříve si sednout.
„Copakže přišel’s ke mně, ó Hermeie se zlatým prutem,
milý a hodný úcty, vždyť ve zvyku nemáš sem chodit.
Pověz, co na mysli máš, mé srdce mi velí to splnit,
jestliže mohu to splnit a vůbec to splnit je možno.
Avšak dříve pojď dál, bych dala ti jídlo a pití!“
Toto mu bohyně řekla a stolek před něho dala.
Pil tedy s chutí a jedl vrah Argův, průvodce Hermés.

     Když pak už pojedl dosti a pokrmem občerstvil ducha,
tehdy se ujal slova a řekl jí odpověď tuto:
„Ptáš se mne, bohyně boha, proč přicházím. Nuže, já tedy
všecko, jak káže mi pravda, ti vyložím — vždyť mi to velíš.
Kázal mi Zeus sem jít — však velice nerad to dělám:
Kdopak by probíhal rád tak rozsáhlou hladinu solnou?
Neníť tu nablízku měst, v nichž lidé dávají vždycky
bohům oběti svaté a vybrané slavnostní žertvy.
Avšak naprosto nelze, by jiný některý z bohů
rozkaz bouřného Dia buď přešel neb přivedl nazmar.
Jest prý u tebe muž, jenž nejvíc je neštěstím stíhán
ze všech těch, již válčili kdys kol trójského města
po devět let, však v desátý rok, v němž zbořili město,
nazpět plujíce domů, se rouhali Athéně těžce,
ta pak zuřivý vichr a dlouhé vzbouřila vlny.
Ostatní druhové zdatní mu tenkrát zhynuli všichni,
jeho sem zavál vítr a bouřná přihnala vlna.
Nyní káže ti Zeus, bys hned jej pustila odsud,
neboť mu souzeno není, by zemřel dalek…