Odysseia

Matka

Já však seděl tam ještě a čekal jsem. Konečně matka
temné požila krve, a hned pak poznala syna,
načež, hlasitě štkajíc, mi pravila perutná slova:
‚Jakpak přišel jsi sem, můj synáčku, v temnotu chmurnou,
ještě jsa živ? — vždyť místa ta zřít jest nesnadno živým!
Neboť mohutné řeky a hrozné proudy jsou v cestě,
především Ókean sám, jejž není nikterak možno
projít pěšímu chodci, leč má-li kdo úpravný koráb.
Cožpak teprve teď sem z Ília přicházíš, bloudě
s korábem dlouhou dobu, a s přáteli? V Ithace’s ještě
nebyl a manželku svou až dosud neviděl‘s v domě?!‘
     Řekla, já na její řeč jsem zase jí odvětil takto:
‚Matičko má, sem v Hádův dům jsem nutností veden,
thébského Teiresia se v podsvětí na věštbu zeptat.
     Dosud v achajský kraj jsem nevkročil, ani jsem v naši
nevešel zem, než pořád mám strast, jak po světě bloudím,
co jsem s Agamemnonem se do války vypravil slavným
do Tróje bohaté koňmi, bych válčil s národem trójským.
Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni,
jakou měla jsi smrt, jež stihla tě, zármutku plná?
Zdali snad dlouhá nemoc, zda Artemis, střelkyně šípů,
žití tě zbavila vráz, svým libým tě střelivši šípem?
     Dej mi i o otci zvěst, též o synu, nechaném doma!
Zdalipak dosud mají mou důstojnost, či ji snad jiný
má již muž, snad v návrat můj již nevěří národ?
     Konečně řekni mi též mé manželky mysl a vůli,
dosud-li u syna žije a všecko mu bezpečně chrání,
či si ji vzal již jiný, kdo z Achaiů přední je šlechtic?‘

     Děl jsem a velebná máť zas tuto mi odpověď dala:
‚Ovšemže manželka tvá, ač trpí velice v srdci,
dosud je ve tvém domě, a v žalosti plyne jí řada
strastných nocí a dní, ana hojné prolévá slzy.
     Nemá nižádný muž tvou důstojnost — užívá klidně
korunních statků tvůj syn.
                                                    Ten při všech hostinách řádných
jídá, jako je slušno, by soudce se účastnil hostin,
neboť všickni ho zvou.
                                             Tvůj otec na venku mešká,
nechodě do města nikdy a nemá za lůžko k spánku
postel, ni pokrývek nemá a žádných koberců lesklých,
nýbrž za doby zimní si lehá s čeledí v domě
poblíž ohniště v prach, jen v chatrné roucho jsa oděn.
     Když pak nastane léto a jeseň kypící plody,
tenkráte na všech místech mu po svahu vinného sadu
z listí spadlého s větví jsou na zemi prostřena lůžka,
na která, souže se, lehá a zármutek zvyšuje v duši,
po tvém návratu touže, a těžké stáří ho tíží.
Tak jsem zhynula také a došla jsem osudu svého.
     Nikoliv Artemis v d…