Odysseia

ZPĚV IX

Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy:
„Mocný ty Alkinoe a nad lidi veškery slavný,
krásná věru je věc být přítomen pěvcově písni,
takého, jaký je tento, jenž hlasem roven je bohům.
Jistěže lepšího nic, jak myslím, nelze si přáti,
než když veškeren lid jest naplněn veselou myslí,
když jsou hosté v domě a slyší pěvcovu píseň,
sedíce pospolu v řadě, a před nimi stoly jsou plny
chleba a hojného masa a číšník z měsidla víno
čerpá, nalévá v číše a hostům je dokola nosí.
Toť, jak za pravdu mám, jest, tuším, největší rozkoš.
     Tobě však zatoužil duch, bys po mých stenotu plných
strastech se ptal, bych ještě i víc měl stesku i nářku.
     Copak ti tedy mám nejdřív a co ti mám naposled říci,
když tak přehojně strastí mi nebeští bohové dali?
     Nejdřív jméno vám své teď vyjevím, byste i vy je
znali, a já též vám, až záhubě uniknu šťastně,
byl pak pohostný přítel, ač od vás daleko bydlím:
     Odysseus, Láertův syn, jsem já, jenž veškerým lidem
znám jsem všemožnou lstí — má sláva až do nebe sahá.
V Ithace, patrné z dálky, mám obydlí, pohoří na ní
Nériton chvějící listím jest v…