Tom Jones

8. Kapitola

O rozličných věcech.

Než se vrátíme k Tomu Jonesovi, poohlédneme se ještě jednou po Žofince.

Třebaže se této mladé dámě podařilo uchlácholit tetinku a přivést ji do dobré nálady, jak jsme viděli, nepodařilo se jí ani v nejmenším zmírnit její nadšení pro lorda Fellamara. A toto nadšení ještě rozplamenila lady Bellastonová, když jí včera večer sdělila své mínění, že podle sestřenčina chování k Jeho Lordstvu jsou všechny průtahy nebezpečné a k zdárnému cíli vede jen jediná cesta: pospíchat se svatbou, aby nevěsta neměla čas se zdráhat a svolila, než se pořádně vzpamatuje. Tímto způsobem, pravila milostivá lady, se uzavírá polovina sňatků ve vznešených kruzích. Nejspíš je to pravda a této skutečnosti pak tolik milujících manželských dvojic vděčí za své šťastné soužití.

Svůj názor vyjevila táž dáma i lordu Fellamarovi a oběma se její rada zamlouvala: milostslečna Westernová proto slíbila Jeho Lordstvu na druhý den příležitost k soukromému rozhovoru s jeho vyvolenou. Žofince to pak přikázala tak silnými slovy, že dívka, když uvedla všechno, co si jen proti tomu dokázala vymyslet, a bez účinku, nakonec se podvolila, že tetě poskytne tento nejvyšší důkaz poslušnosti a Jeho Lordstvo přijme.

Jelikož takové rozhovory nebývají z nejzábavnějších, dozajista nám čtenáři odpustí, že tento nepřevyprávíme doslova: Jeho Lordstvo se dlouze vyznávalo ze své čisté, vroucí lásky, Žofinka mlčela a červenala se, nakonec přece jen sebrala odhodlání a rozechvěle, tiše promluvila: „Umíte přece posoudit sám, mylorde, zda způsob, jakým jste se ke mně zachoval, nevyvrací to, čím mne dnes ujišťujete.“

„Nedopřejete mi, abych odčinil své šílenství? Co jsem učinil, to vám nadevšecko jasně potvrzuje, že mne vášnivá láska připravila o rozum.“

„Mylorde,“ řekla, „je ve vaší moci dokázat, že jste mi nakloněn, tak jak bych to vítala, a já bych vám za to byla upřímně vděčna.“

„Vyslovte své přání, slečno,“ zvolal mylord procítěně.

„Dozajista si uvědomujete, mylorde,“ začala, s očima sklopenýma na vějíř, „co mne tahle vaše předstíraná láska už stála.“

„Jak můžete být tak krutá a zvát ji předstíranou!“ protestoval mylord.

„Kdo ujišťuje o lásce toho, koho týrá, ten svůj cit jen předstírá. Ucházíte se o mne tím, že mne nemilosrdně pronásledujete, ba že zneužíváte mého nešťastného postavení.“

„Má přelíbezná, zbožňovaná čarodějko, neviňte mne z podlého zneužívání, když nemyslím na nic než na vaše zájmy a čest, když jediným cílem mého úsilí, mých nadějí i tužeb je vrhnout se vám k nohám, včetně titulu, majetku a všeho.“

„Právě ten majetek a titul vám dává moc k tomu zneužívání, z něhož jsem vás obvinila. Tím jste okouzlil mé příbuzné, mne ale nelákají. Vaše Lordstvo se mi může zavděčit jen jediným způsobem.“

„Promiňte, božská krásko, ale takový způsob není,“ pravil. „Cokoli po mně žádáte, na to máte právo, a vyhovím vám s takovou radostí, že tu žádná vaše vděčnost není na místě.“

„A přece byste tím, mylorde, získal moji vděčnost, vážila bych si vás a myslela na vás jen v dobrém,“ řekla. „Lehko byste to dokázal, protože člověku šlechetnému by nemělo přijít zatěžko mé prosbě vyhovět. Zapřísahám vás tedy, ustaňte v úsilí, které nemůže být korunováno úspěchem. Prosím vás o to ve vašem i ve svém zájmu: věřím, že jste příliš dobrý, aby vám působilo potěšení trápit nešťastné stvoření. A co jiného než nepříjemnosti si Vaše Lordstvo slibuje od takového neústupného naléhání, jemuž namoučest, namouduši, nemohu ustoupit a neustoupím, i kdybych kvůli tomu musela přetrpět nevímco.“

Mylord si zhluboka povzdechl a pravil: „Je to tedy tak, slečno, že ke mně neblahému chováte jen nelásku a opovržení, anebo, promiňte mé podezíravosti, máte v srdci jiného – ?“ Zde trochu zaváhal a Žofinka opáčila rázně:

„Nebudu vám skládat účty, mylorde. Jsem Vašemu Lordstvu zavázána za lichotivou nabídku, doznávám, že si ji nezasloužím, nic takového jsem nečekala. Přesto mne však doufám nebudete nutit, abych zdůvodňovala, proč vás nemohu vyslyšet.“

Lord Fellamar měl na to mnoho co říci, my jsme mu však dobře neporozuměli a dost možná jeho řeč ani přísně neladila s gramatikou; svůj zmatený proslov pak zakončil slovy: „Pokud jste se už zaslíbila nějakému jinému pánovi, byl bych z toho sice hluboce nešťastný, považoval bych však za věc své cti více nenaléhat.“ Možná že mylord položil neúměrný důraz na slovo „pánovi“: jinak si totiž neumíme vysvětlit, proč se Žofinka tak rozhořčila a odpověděla mu, jako by ji hrubě urazil.

Zatímco tuto odpověď pronášela hlasem poněkud zvýšeným, vtrhla do pokoje tetinka Westernová s tvářemi planoucími a očima metajícíma blesky. „Je mi trapné, mylorde,“ prohlásila, „že jste se setkal s takovým přijetím. Ubezpečuji Vaše Lordstvo, že jsme si všichni vědomi, jakou čest nám prokazujete; a tobě, slečinko, říkám, že od tebe rodina očekává docela jiné způsoby.“ Mylord se zastal mladé dámy, leč vše marno: tetinka vedla dál svou, až Žofinka vytáhla kapesníček, vrhla se na pohovku a propukla v neutišitelný pláč.

Zbytek rozhovoru, než se Jeho Lordstvo vzdálilo, pozůstával z jeho hořkých lamentací a rázného ujišťování milostslečny Westernové, že ho neteř musí vyslyšet, a také vyslyší. „Děvčeti se dostalo neblahé výchovy, mylorde,“ tvrdila, „jaká neodpovídá jejímu majetkovému ani společenskému postavení. Musím bohužel doznat, že tím vším je vinen její otec. Děvče je venkovsky stydlavé. Nic jiného to není, Vaše Lordstvo, tím si můžete být jist: jsem přesvědčena, že jinak má dobrou hlavu a časem všechno nahlédne.“

Výše zaznamenanou řeč pronesla v Žofinčině nepřítomnosti: ta už chvíli předtím vyběhla ze salónu se zřejmým rozhořčením, jaké dosud nikdy nedala najevo; poté Jeho Lordstvo, když bylo natisíckrát poděkovalo milostslečně Westernové a poskytlo jí stejně početná horoucí ujištění o lásce, již nic nevyvrátí, což mu milostslečna vřele schválila, se protentokrát odporo…