Tom Jones

10. Kapitola

Příběh se začíná nachylovat k závěru.

Když se pan Allworthy vrátil domů, dozvěděl se, že krátce předtím přišel pan Jones. Proto se hned odebral do prázdného salónku, kam za ním podle jeho přání Toma poslali.

Shledání strýce se synovcem (jelikož paní Watersová, jak čtenář jistě tuší, při poslední své návštěvě odhalila Tomovi tajemství jeho zrození) byl výjev vzácně cituplný a dojemný. První chvíle opojné radosti, již zažívali oba, ani nelze vylíčit, a proto se o to nepokusím.

Když pan Allworthy zvedl Toma, jenž se mu vrhl k nohám, objal jej a zvolal: „Ach, hochu můj, jak jsem pochybil! Jak jsem ti ukřivdil! Čím ti kdy vynahradím to zlé, nespravedlivé odsouzení a všechno utrpení, jež tě v důsledku toho stihlo?“

„Což jste mi to už nevynahradil?“ řekl Tom. „I kdybych byl zakusil desetkrát horší věci, bylo by to teď bohatě vyváženo. Ach, drahý strýčku, vaše dobrota, vaše něha mne překonávají, dojímají, drtí. Neumím čelit proudu štěstí, který mne zaplavuje. Že smím být znovu s vámi, že na mne vlídně hledíte, že můj velký, šlechetný, velkorysý dobrodinec mne opět laskavě přijal –“

„Zachoval jsem se k tobě krutě, hochu můj, vskutku krutě,“ řekl pan Allworthy. Poté mu objasnil proradnost Blifilovu a zas a znovu si vyčítal, že se těmi úklady dal zmást a ublížil mu.

„Nemluvte tak, vzácný pane,“ odpověděl Tom, „vždyť jste se ke mně zachoval šlechetně. I ten nejmoudřejší člověk by se za těch okolností dal oklamat, i ten nejšlechetnější by se rozhodl stejně jako vy. Vaše dobrota se zračila i ve vašem hněvu. Vděčím té dobrotě za vše, a vůbec jsem si ji nezasloužil. Nenuťte mne k sebeobviňování a nezacházejte ve své velkomyslnosti dál, než je třeba. Musím želbohu doznat, že jsem nebyl potrestán přísněji, než jsem zasluhoval, a celý svůj budoucí život chci zasvětit tomu, abych se vám odvděčil za všechno to štěstí, jímž mne nyní zahrnujete, protože to potrestání, věřte mi, drahý strýčku, nebylo zbytečné. Prohřešil jsem se mnohokrát, ale zatvrzelý hříšník nejsem, měl jsem chválapánubohu dost času rozmýšlet o svém minulém životě, a třebaže mi svědomí netíží žádné těžké zločiny, dost bylo těch hloupostí a poklesků, za které se musím stydět a kát: mé prohřešky mívaly vždy hrozné důsledky a dohnaly mne až na okraj zkázy.“

„Poslouchám tě a raduji se, že tak rozumně uvažuješ, hochu drahá,“ odvětil pan Allworthy. „Jsem přesvědčen, že neznáš pokrytectví (dobrý bože, jak mne u jiných zaslepovalo!), a proto ti ochotně věřím každé slovo. Sám ses teď přesvědčil, Tome, kterak nemoudrost zavádí ctnost do nebezpečenství (a ctnost, o tom jsem přesvědčen, ty upřímně miluješ). Jsme sami sobě povinni uvážlivostí; pokud ji zanedbáme, stáváme se vlastními nepřáteli, a nemůžeme se pak divit, když na nás ostatní neberou povinné ohledy: položíme-li základy k vlastní zkáze, jiní na nich až příliš ochotně začnou budovat. Ty ale tvrdíš, žes prozřel a vlastní chyby napravíš. Pevně v to věřím, hochu drahá, a proto o nich ode mne napříště už neuslyšíš. Rozpomeň se na ně sám, pokud bude třeba, aby ses naučil stříci se jich; pamatuj však, sám sobě pro útěchu, že je veliký rozdíl mezi poklesky, které zavinila nemoudrost bez postranních úmyslů, a těmi, jež má na svědomí čirá zloba. Ty první člověka vytrestají možná ještě rychleji, ale když se napraví, oprostí se od nich časem zcela a druzí to, snad ne hned, ale časem také uznají, a pak se někdejší hříšník třeba i rád ohlédne nazpět a řekne si, jakému nebezpečí unikl; avšak ničemnost ze zloby, ta jak jednou vypluje na světlo boží, hochu můj, ta se odčinit nedá, její stopy čas nezahladí. Viníka stíhá všeobecné odsouzení, na veřejnosti je stále na pranýři, a když se znectěn uteče do ústraní, doprovodí ho tam všechny ty hrůzy, jako když uondané dítě, které se bojí skřítků, opustí ostatní a uloží se ke spánku samo samotinké. I na lůžko ho jeho zavražděné svědomí přijde strašit. Spánek ho opustí jak zrádný přítel. Kam obrátí zraky, tam číhá hrůza: ohlédne-li se, táhne se za ním nemohoucí kajícnost, vpředu mu civí do tváře bezedné zoufalství, a tak jako odsouzenec v hladomorně pod nesnesitelným břemenem přítomnosti je svírán děsem, co přinese ta hodina, která ho z ní vysvobodí. Raduj se, hochu můj, žes takových hrůz byl ušetřen, a vděčně chval toho, jenž ti dovolil nahlédnout tvé omyly včas, než tě uvrhl do zkázy, která by byla nevyhnutelně následovala, kdybys v nich setrval. Odvrhl jsi je, otevřely se ti nové vyhlídky a jen na tobě záleží, budeš-li v životě šťasten.“

Na jeho slova odpověděl Tom hlubokým povzdechem, a když se nad tím pan Allworthy pozastavil, řekl: „Nebudu vám nic tajit, vzácný pane: bojím se, že jeden důsledek svých hříchů už napravit nedokážu. Ach, drahý strýčku, ztratil jsem poklad.“

„Víc mi nemusíš říkat,“ odpověděl pan Allworthy, „vím, čeho želíš; navštívil jsem tu mladou dámu a mluvil s ní o tobě. A žádám od tebe se vším důrazem jedno, jako důkaz upřímnosti všeho toho, cos mi řekl, a trvalé platnosti svého odhodlání: aby ses zcela podřídil rozhodnutí té mladé dámy, ať vyzní pro tebe příznivě či ne. Vytrpěla si kvůli našim námluvám už tolik, že se mi příčí na to i jen pomyslet, a nepřipustím, aby vinou naší rodiny měla ještě další těžkosti; vím, že ji otec bude bez váhání týrat kvůli tobě jako předtím kvůli jinému, já jsem však odhodlán nedopustit, aby ji zavírali, špatně s ní nakládali a trápili ji.“

„Ach, strýčku drahý,“ odvětil Tom, „dejte mi prosím vás nějaký příkaz, o jehož splnění bych musel usilovat. Věřte mi, vzácný pane, že bych vás dokázal neposlechnout jen v jednom: abych drahé Žofince způsobil…