Tom Jones

7. Kapitola

Žofinčino podivuhodné rozhodnutí a ještě podivuhodnější taktická lest slečny Honorie.

Ač slečna Honoria z celého srdce milovala jen sama sebe, přece v jeho koutečku vyhradila trošku místa i pro Žofinku. Upřímně řečeno, kdo tohle mladé stvoření poznal, sotva si je dokázal nezamilovat. A tak když zaslechla novinu, již pokládala pro svou velitelku za zvlášť významnou, dočista zapomněla, že se na ni před dvěma dny rozhněvala, když ji Žofinka tak nevlídně od sebe zapudila, a rychle jí to běžela povědět.

Vtrhla do pokoje a překotně zahájila svůj proslov. „Ach, slečinko,“ zvolala, „co tomu jen jemnostslečinka řekne! Já se z toho leknutí namouduši celá třesu, ale nepřenesla bych přes srdce, abych to jemnostslečince nepověděla, i kdyby se na mě kvůli tomu rozhněvala, to víte, my holky ve službě nikdá nevíme, co vás dámy rozčílí, a namouduši, dycinky za to můžeme my. Když je dáma nenaložená, dostaneme vyhubováno, a nic bych se namouduši nedivila, kdyby jemnostslečinka byla dneska nenaložená, protože tohle je věru takové překvapení, že se vyděsíte.“

„Milá Honorie, prosím vás, povězte mi všechno bez dalších úvodů,“ vyzvala ji Žofinka, „ujišťuji vás, že jsem si na překvapení už zvykla, a máloco mě dokáže vyděsit.“

„Má slečinko drahá,“ odvětila Honoria, „namouduši jsem zaslechla, jak pán povídal panu farářovi Supplovi, aby dnes odpoledne připravil povolení k sňatku, a namouduši jsem slyšela, jak povídal, že se jemnostslečinka zítra vdává.“

Žofinka zbledla a vzrušeně opakovala: „Zítra?“

„Ano, slečno,“ potvrdila věrná komorná. „Můžu to vodpřisáhnout, že jsem slyšela, jak to pán povídal.“

„Teď jste mě překvapila a vyděsila tak, že sotva dechu popadám, Honorie,“ řekla Žofinka. „Co si v té hrozné situaci počnu?“

„Moc ráda bych jemnostslečince poradila,“ povzdechla si komorná.

„Jen mi poraďte,“ zvolala Žofinka. „Prosím vás, drahá Honorie, poraďte mi. Představte si, že byste byla na mém místě. Co byste dělala?“

„Jejda, slečno,“ zvolala Honoria, „to já bych moc ráda byla na vašem místě, tedy kdybych tím jemnostslečinku nepoškodila, protože to bych vám namouduši nepřála, abyste musela do služby, ale kdyby šlo vo mě, vůbec by mi to nevadilo, protože podle mýho rozumu je vrchnostpán Blifil šaramantní, roztomilej a fešnej mladej pán.“

„Tohle mi neříkejte!“ zvolala Žofinka.

„Jak račte,“ řekla Honoria. „No – co jednomu med, to druhému jed, a o ženách to platí zrovna tak.“

„Honorie,“ prohlásila Žofinka, „než bych si vzala za muže toho odporného darebáka, to si radši vbodnu dýku do srdce.“

„Krindanáčku, slečno,“ odvětila jí důvěrnice, „teď jste mě zase vy k smrti vyděsila! Zapřísahám vás, vyžeňte si takové zlé myšlenky z hlavy! Krindanáčku, namouduši, že jsem se z toho rozklepala od hlavy až k patě. Považte jen, slečno drahá – odepřeli by vám křesťanský pohřeb, zahrabali by vás někde na cestě a ještě vrazili kůl do srdce, jako to udělali sedlákovi Halfpennymu na Volským rozcestí, a namouduši, že tam od tý doby straší, kolik lidí ho vidělo. Namouduši, to sám rohatej nasazuje lidem takový hříšný myšlenky do hlavy, protože rozhodně nejni takovej hřích ubližovat kdekomu na světě, jako vztáhnout ruku na vlastní drahou tělesnou schránu, a to jsem slyšela od nejednoho pana faráře. Jestli se jemnostslečince mladej pán dovopravdy tolika oškliví a nenávidíte ho takovou nenávistí, že byste to nepřenesla přes srdce vlízt si s ním do postele, protože namouduši, stává se to, že někdo pojme takový odpor, a radši by polaskal ropuchu než některý lidi –“

Žofinka se příliš ponořila do úvah, aby pozorně sledovala vynikající argumenty své komorné, a proto ji teď přerušila a bez souvislosti jí řekla: „Honorie, už jsem se rozmyslela. Dospěla jsem k rozhodnutí, že dnes v noci opustím otcovský dům, a jestli jste mi přátelsky nakloněna, jak jste často prohlašovala, nenecháte mě jít samotnou.“

„Půjdu s váma třeba až na konec světa, slečinko,“ odvětila Honoria, „ale jenom vás prosím, rozvažte si všecko moc dobře, než se do něčeho pustíte. Kam by se jemnostslečinka vrtla?“

„V Londýně žije jistá vznešená dáma,“ jala se jí vysvětlovat Žofinka. „Je se mnou spřízněná a strávila několik měsíců u tetinky na venkově; celou tu dobu byla ke mně neobyčejně vlídná, tvrdila, že jí je má společnost příjemná, a důrazně přemlouvala tetinku, aby mi dovolila odjet s ní do Londýna. Je to dáma z nejvyšších kruhů, a proto ji lehko najdu, a vůbec nepochybuji, že se mne vlídně a ochotně ujme.“

„Já na místě jemnostslečinky bych se na to tolika nespolíhala,“ odporovala Honoria, „protože ta první dáma, co jsem u ní byla, taky moc důrazně zvala lidi na návštěvu, a když se pak doslechla, že chtějí přijet, honem se někam uklidila. A krom toho, i když ta dáma jemnostslečinku třeba ráda uvidí, a namouduši, kdo by taky jemnostslečinku neviděl rád, až uslyší, že jemnostslečinka utekla našemu pánovi –“

„V tom se mýlíte, Honorie…