Amelie

Kapitola šestá

Scéna rázu tragického

Ještě nebyl dlouho pryč, když tu bylo slyšet od dveří domu, kde Amelie bydlela, bouřlivé zabouchání a hned nato nějaká postava, přízračně bledá a skoro bez dechu, vtrhla do pokoje, kde byla se svými dětmi.

Amelie si brzy uvědomila, že je to paní Atkinsonová, přestože byla tak proměněná, že ji v prvním okamžiku nemohla ani poznat. Oči měla zapadlé, vlasy rozcuchané, a nejenom šaty, ale i rysy v obličeji jevily nejvyšší rozháranost.

Amelie se té podívané velice ulekla, a holčička se dokonce vyděsila. Chlapec ji poznal hned, rozběhl se za Amelií a vykřikl: „Maminko, co se to stalo chudince paní Atkinsonové?“

Jakmile paní Atkinsonová nabrala dech, zvolala: „Ach, paní Boothová! Já jsem nejnešťastnější žena na světě – přišla jsem o nejlepšího ze všech manželů.“

Amelie se na ni podívala s nevýslovnou láskou, zapomněla zřejmě, že mezi nimi došlo kdy k nějaké hádce, a vyhrkla: „Proboha, madam, co se stalo?“

„Ach, paní Boothová!“ odpověděla. „Bojím se, že jsem přišla o manžela. Lékař říká, že je jen málo naděje. Ach, madam, já jsem vám ukřivdila, ale vy mi to jistě odpustíte a slitujete se nade mnou. Já už jsem opravdu krutě potrestána, neboť všecko mé utrpení vzešlo z toho prokletého nedorozumění.“

„Mně je vašeho neštěstí opravdu velice líto,“ zvolala Amelie, „ale povězte mi, prosím vás, co se přihodilo seržantovi?“

„Ach, madam,“ odpověděla, „mám skutečně proč se obávat, že ho ztratím. Lékař se už skoro vzdal naděje – říká, že už nemá téměř žádnou naději! Ach, madam, onoho večera, kdy mezi námi došlo k té osudné hádce, vzal si to můj drahý kapitán tak k srdci, že zůstal celou noc vzhůru a vypil láhev brandy. Říká, že se chtěl zabít, protože prý ho to strašně ranilo, že jsme se my dvě spolu pohádaly. Ta jeho lítost, a také to, co vypil, vyvolalo u něho vysokou horečku. A tak, když jsem se vrátila od jeho lordstva – (opravdu jsem u něho byla, madam, a všecko jsem zase dala do pořádku – vaše dobrá pověst už vůbec není v nebezpečí) – když jsem přišla domů, jářku, měl chudák manžel záchvat deliria a to mu zůstalo, a teprve asi před hodinou přišel pořádně k sobě; ale teď říká, že umře, a proboha prosí, aby vás směl ještě vidět. Byla byste, madam, byla byste tak hodná a splnila byste přání mého nešťastného kapitána? Považte, že umírá a že ani on, ani já už vás nikdy nebudeme o nic prosit. Tvrdí, že vám musí říci něco, co nemůže svěřit žádné jiné osobě, a že nemůže v pokoji zemřít, dokud s vámi nepromluví.“

„Na mou čest, madam,“ zvolala Amelie, „to, co mi tu povídáte, mě nesmírně dojímá. Znám ubohého seržanta už od dětství a vždycky jsem ho měla ráda, protože ho pokládám za jednoho z nejdobrosrdečnějších a nejpoctivějších tvorů na zemi. Udělala bych pro něho cokoliv – ale jaký by to mělo smysl, abych k vám šla?“

„Nesmírný,“ odpověděla paní Atkinsonová. „Kdybyste věděla, jak vážně o to prosil, jak jeho zlomené srdce toužilo po tom, aby vás ještě viděl, určitě byste neodmítla.“

„Vždyť já to tak docela neodmítám,“ řekla Amelie. „Tak on vám říkal, paní Atkinsonová, že mi má něco důležitého oznámit a že by jinak nemohl zemřít v pokoji?“

„Na mou čest,“ odpověděla paní Atkinsonová, „a ještě mnohem víc, než jsem vám pověděla.“

„Dobrá, půjdu s vámi,“ rozhodla se Amelie. „Nedovedu si sice představit, co by to mohlo být, ale půjdu.“

Paní Atkinsonová jí tisíckrát děkovala a žehnala, chytla ji za ruku, dychtivě ji políbila a zvolala: „Jak mě jen ta zběsilá vášeň mohla dohnat k tomu, abych se pohádala s takovou bytostí!“

Amelie jí pověděla, že jí to odpustila a že na to už zapomněla; potom zavolala paní domácí a svěřila jí děti, oblékla se, jak nejlépe mohla, a odešla s paní Atkinsonovou.

Když přišli k domu, paní Atkinsonová řekla, že půjde napřed a připraví kapitána na její příchod; kdyby prý Amelie vešla do pokoje neočekávaně, mohlo by to mít zlý následek. Nechala tedy Amelii na chodbě a šla rovnou nahoru.

Sotva chudák Atkinson, jak byl slabý a bídný, uslyšel, že přišla Amelie, rozzářil se radostí a Amelie k němu pak byla hned uvedena.

Atkinson sebral všechny své síly, ab…