Amelie

Kapitola šestá

Blíží se víc satiře než chvalořeči

Plukovník se Boothe ze zvědavosti zeptal na jméno pána, který z něho, lidově řečeno, tak snadno a pohotově vyrazil guineu. Booth odpověděl, že jeho jméno nezná a že o něm ví jen tolik, že je to jeden z nejnestoudnějších a nejnevzdělanějších chlapíků, jaké kdy poznal, a že podle vlastního podání je autorem většiny všech podivuhodných výtvorů doby. „Snad se to může zdát nelaskavé,“ pravil, „když vaši štědrost neschválím, ale já jsem přesvědčen, že ten chlapík nemá ani nejmenší nadání nebo schopnosti a že jste si předplatil nejhorší slátaninu, jaká kdy byla vydána.“

„Mně na tom čerta záleží, co vydá,“ zvolal plukovník. „Chraň bůh, abych musel přečíst byť jen polovinu těch nesmyslů, které jsem předplatil.“

„Ale nemyslíte,“ řekl Booth, „že takovým podporováním autorů bez rozlišování působíte společnosti skutečnou škodu? Podporováním takových brachů se lidé unavují a odmítají pak přispívat lidem skutečně nadaným; a zároveň napomáháte tomu, že se svět naplňuje nejenom nesmysly, ale i taškářstvím, neslušností a sprostotou, kterou naše doba oplývá a jíž všichni špatní spisovatelé nahrazují nedostatek nadání.“

„Pcha!“ odpověděl plukovník. „Tyhle věci mě vůbec nezajímají. Dobré nebo špatné, mně je to úplně jedno; ale mám známého, a je to člověk velice nadaný, který pokládá věci nejhorší za nejlepší, protože prý ho ještě nejspíš rozesmějí.“

„Prosím za prominutí,“ řekl seržant, „ale bylo by dobře, kdyby Vaše Milost trochu věnovala pozornost vlastním záležitostem, protože je večer a začíná už být pozdě.“

„Seržant má pravdu,“ odpověděl plukovník. „Copak hodláte podniknout?“

„Na mou duši, plukovníku, já vůbec nevím, co si mám počít. Jsem na tom finančně tak zoufale, že jsem všechny myšlenky na to pokud možno zaháněl z mysli. Kdybych měl trpět sám, jistě bych to s trochou filozofie vydržel, ale když povážím, kdo se se mnou má na mém osudu podílet – nejmilejší děti a ta nejlepší, nejvzácnější a nejušlechtilejší žena. – Odpusťte mi, drahý příteli, že se tak poddávám citům; zženšťují mě a dohánějí mě k šílenství.“

Plukovník mu doporučil, aby se ovládl, že přece tímto způsobem svůj osud nenapraví. „Pokud jde o mne, milý Boothi,“ dodal, „víte sám, že mě můžete požádat o všecko, co je vůbec v mé moci.“

Booth spěšně odpověděl, že mu ani nepřišlo na mysl, aby od plukovníka očekával nějaké další laskavosti, a proto že se rozhodl vůbec mu o svém neštěstí nic neprozradit. „Nikoliv, milý příteli,“ zvolal, „jsem vám už příliš zavázán.“ Nato mu začal tak horlivě projevovat vděčnost, až ho plukovník sám zarazil a poprosil, aby mu pověděl, kvůli jakému dluhu nebo jakým dluhům ho v tom strašném domě zadržují.

Booth odpověděl, že to přesně neví, ale že se obává, aby to nebylo přes čtyři sta liber.

„Je to jenom tři sta liber, pane,“ zvolal seržant. „Opatříte-li si tři sta liber, jste okamžitě svobodný člověk.“

Booth nepochopil seržantův šlechetný úmysl, tak jako jej tuším nepostřehl ani čtenář a odpověděl, že se mýlí. Prý si své dluhy spočítal a dělalo to něco přes čtyři sta liber; dokonce i soudní vykonavatel prý mu ukázal žaloby na podobnou částku.

„Ať ty vaše dluhy dělají tři sta, nebo čtyři sta,“ zvolal plukovník, „teď jde jenom o to dát záruku, a potom už budete mít čas, abyste se obrátil na své přátele. Já myslím, že byste mohl dostat nějakou kompanii v cizině, a pak bych vám ty peníze poskytl na polovinu vašeho platu; zatím se ze srdce rád přihlásím mezi vaše ručitele.“

Zatím co mu Booth vyjadřoval svou vděčnost za všechnu tu laskavost, seržant seběhl dolů pro soudního vykonavatele a zakrátko se s ním vrátil do pokoje.

Když se soudní vykonavatel dověděl, že se plukovník nabízí za ručitele, odpověděl poněkud mrzutě: „Nu dobrá, pane, a kdo bude druhý ručitel? Jistě víte, že musí být dva; a také musím mít čas, abych se na ně informoval.“

Plukovník odvětil: „Je, myslím, dobře známo, pane, že se mohu zaručit za mnohem větší částku, než kolik požadujete od …