Amelie

Kapitola třetí

O podivném počínání paní Ellisonové

Seržant odešel, aby zavezl paní Ellisonovou ke kapitánovi, a jeho žena přivedla Ameliiny děti.

Starost o nešťastného manžela dolehla na Amelii při pohledu na děti ještě tíživěji. „Bože můj!“ zvolala. „Co se jen – co se z těch ubožátek stane? Proč jsem ty tvorečky vůbec přivedla na svět, když jim mohu poskytnout jen chudobu a bídu?“ Vroucně je objímala a skrápěla je slzami.

Dětem se oči zalily slzami stejně rychle jako matce, ačkoliv žádné z nich nevědělo, proč je tak nešťastná. Chlapeček, který byl starší a bystřejší, přisuzoval matčino počínání její nemoci, o níž přinesli tatínkovi zprávu v jeho přítomnosti.

Když Amelie poznala, čeho se dítě obává, upokojila hošíka, že jí vůbec nic není; drobeček měl velkou radost, že je mamince zase dobře, a pověděl jí to. Amelie mu na to řekla, že jí ani v nejmenším nic nebylo, načež nevinné dítě zvolalo: „No tohle! Jak mohou lidé takhle podvádět! Nějaký velikánský člověk tatínkovi řekl, že jsi v obchodě nějaké paní najednou moc onemocněla. Chudák tatínek tam honem běžel, až jsem měl strach, že si po schodech srazí vaz.“

„Och, ti bídníci!“ zvolala paní Atkinsonová. „Takovou lstí vám vzít manžela!“

„Vzít?“ zeptalo se dítě. „Copak tatínka někdo vzal? – Snad nám ten ošklivý, prolhaný člověk tatínka nevzal?“

Amelie paní Atkinsonovou poprosila, aby dětem něco řekla, že ji to úplně podlomilo. Pak se vrhla do křesla a dala plný průchod citu, skoro příliš silnému na její jemnou konstituci.

Není v mé moci, abych popsal výjev, který pak po několik minut následoval, a musím čtenáře prosit, aby vzali na pomoc své srdce. Děti se pověsily na matku a marně se ji snažily utěšit, zatím co paní Atkinsonová se marně pokoušela ukonejšit děti, že všecko bude zase dobré a že svého tatínka brzy uvidí.

Posléze se Amelie trochu uklidnila, jednak domlouváním paní Atkinsonové, jednak z ohledu na děti, ale především úlevou, kterou jí přinesly slzy.

Potom se v této nešťastné společnosti už nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku, dokud se nevrátila paní Ellisonová od soudního vykonavatele; a nadmíru natahovat takové nešťastné výjevy je úkol pro spisovatele velmi nepříjemný, tím spíš, že mu za tu námahu mohou být vděčni leda čtenáři velmi pochmurného založení.

Nakonec přišla paní Ellisonová a vstoupila do pokoje s výrazem příliš veselým, aby se hodil v takové situaci. Když se posadila do křesla, řekla Amelii, že kapitán se má docela dobře, že nemá nijak špatnou náladu a že ji upřímně prosí, aby ji neměla ani ona. „Víte, madam,“ pravila, „nebuďte proto smutná, já doufám, že ho z těch jeho nesnází dostaneme. Ty dluhy jsou sice vyšší, než jsem očekávala, ale on už se najde nějaký způsob, jak ho vykoupit. To si musí přiznat, že se unáhlil, když opustil obvod soudu, ačkoliv věděl, co ho může potkat; ale to se teď nedá spravit. Kdyby se byl řídil mou radou, bylo by se to nestalo; jenže muži bývají paličatí.“

„S tím nesouhlasím!“ zvolala Amelie. „Což mohu dovolit, aby nejlepší člověk na světě byl kárán za lásku ke mně?“

„Nu, já ho nechci kárat,“ odpověděla paní Ellisonová. „Jsem přesvědčena, že mu chci jenom pomoci; a budete-li mu chtít prospět i vy, nebude vězněm dlouho.“

„Jestli budu chtít!“ zvolala Amelie. „Copak je na světě nějaká věc –“

„Ano, je na světě taková věc,“ pravila paní Ellisonová, „a je to věc velice snadná, ale já přesto vsadím krk, že se rozčilíte, když vám ji navrhnu. Ovšem když uvážím, že jste žena rozumná, pak vlastně nevím, proč bych si to měla myslet. Máte jistě příliš zdravý rozum, abyste se domnívala, že svého manžela dostanete z vězení pláčem. Kdyby to bylo pomohlo, už byste si byla, jak vidím, oči vyplakala. A přesto byste toho mohla dosáhnout mnohem příjemněji než pláčem a nářkem.“

„Co tím míníte, madam?“ zvolala Amelie. – „Já vůbec nechápu, co máte na mysli.“

„Než vám to tedy povím, madam,“ odpověděla paní Ellisonová, „musím vám prozradit, jestli to ještě nevíte, že žaloby proti kapitánovi dosahují výše skoro pěti set liber. Na mou duši, že bych se za něho ráda a ochotně zaručila, jenže já vím, že by moje ručení za tu částku nebylo přijato. Proto musíte uvážit, madam, jakou máte naději, že ho kdy vykoupíte; leda byste dala přednost tomu, jak to některé manželky asi dělávají, že ho necháte trčet ve vězení po celý život.“

Při těchto slovech vytryskly Amelii slzy a její tvář vyjadřovala nejzoufalejší zármutek.

„Nu ovšem,“ zvolala paní Ellisonová, „jak byste mohla být schopna naslouchat hlasu rozumu, když si libujete v takových výstředních citech? Já jsem blázen, to vím, když se takhle zabývám záležitostmi jiných. Já vím, že je to velmi nevděčná služba, ale přesto vás mám tak ráda, milá paní Boothová, že vás nemohu vidět nešťastnou, a ráda bych vás potěšila, kdybyste mi dovolila. Prosím vás, uklidněte se, a já se pokusím dostat vašeho manžela do dvou dnů na svobodu.

Poslyšte, dítě, jen se chovejte jako odvážná žena a přijďte dnes večer, jak bylo ujednáno, bez ohledu na to, co se stalo; jsem přesvědčena, že tu někdo má moc i dobrou vůli vám pomoci.“

Tato poslední slova paní Ellisonová řekla šeptem, aby je paní Atkinsonová, která se zabývala dětmi, neslyšela. Ale Amelie odpověděla nahlas a řekla: „Kam že se mám dnes večer dostavit?“

„Nu nic, jestli jste zapomněla,“ odpověděla paní Ellisonová, „povím vám to jindy. Ale teď už pojďte, nepůjdete domů? Budu už mít př…