Amelie

Kapitola třetí,

v níž se pan Booth vydá na cestu

„Nu a tím jsem se, slečno, s Amelií rozloučil. Ujel jsem celou míli, než jsem se odvážil ohlédnout zpět; ale když jsem dojel na malé návrší, odkud, jak jsem věděl, jsem mohl naposled spatřit dům paní Harrisové, má odhodlanost selhala: zastavil jsem se a pohlédl nazpět. Mám vám povědět, co jsem v tom okamžiku pocítil? Věřte mi, že to nedovedu. V tu chvíli mi zaplavilo mysl tolik něžných představ, že se mi v nich, mohu-li tak říci, málem rozplynulo srdce. A vtom jsem si, slečno, uvědomil nejnešťastnější nehodu: že jsem ve spěchu a zmatku zapomněl doma onu kazetu. Nejprve mě napadlo, abych jel zpátky; ale bylo až příliš jasné, jaké by to mělo následky. Rozhodl jsem se tedy, že pošlu svého podkoního a sám že zatím pojedu pomalu dál. Vydal se nazpět okamžitě a já sám jsem se ještě chvíli pásl pohledem na onu rozkošnou a přitom srdcervoucí vyhlídku, až jsem nakonec obrátil koně a rozjel se z kopce dolů; ale ujel jsem jen nějakých sto yardů a řekl jsem si, že tím žádný čas neztratím, dopřeji-li si ještě jeden pohled. Znovu jsem se otočil a ještě jednou jsem pociťoval onu bolestnou rozkoš, až se můj podkoní vrátil a přinesl mi kazetu a zprávu, že Amelie ještě stále spí tím sladkým spánkem, v němž jsem ji opustil. Naposled jsem svého koně prudce otočil a s největší rozhodností jsem pokračoval v cestě.

Všiml jsem si svého podkoního, když se vrátil – ale než vám o něm budu cokoliv podstatného povídat, slečno, bude snad vhodné, abych vám řekl, kdo to byl. Byl to onen soukojenec Amelie. Tento mladík si totiž vzal do hlavy, že se dá do armády, a usiloval o to, aby mohl sloužit pod mým velením. Doktor byl ochoten ho propustit, jeho matka posléze také povolila jeho naléhání a já sám jsem se nechal velmi snadno přemluvit, abych přijal k útvaru jednoho z nejhezčích mladíků v Anglii.

Snadno uvěříte, že jsem našel jisté zalíbení v člověku, který sál stejné mléko jako Amelie; ale protože ještě nikdy nebyl u pluku, neměl jsem příležitost prokázat mu nějakou větší přízeň. A tak u mne sloužil jako sluha a já jsem s ním jednal se vší laskavostí, jakou lze uplatňovat k někomu v tomto postavení.

Když jsem hodlal přejít k jízdní gardě, začal chudák klesat na mysli, neboť se obával, že už nebude u téhož útvaru jako já, ač by to tak bylo určitě nedopadlo. Nicméně nezmínil se o svém znepokojení nikdy ani slovem. Je to vskutku ušlechtilý hoch; ale když se doslechl, že mám zůstat, kde jsem, a že máme spolu odjet do Gibraltaru, vyváděl radostí jako šílený. Zkrátka, ten dobrák ke mně pojal velmi silnou náklonnost; ale já jsem se o tom dověděl až mnohem později.

Když se tenkrát ke mně vrátil, jak jsem začal vyprávět, s tou kazetou, všiml jsem si, že má oči plné slz. Dost unáhleně jsem ho za to tehdy pokáral. ‚Namoutě,‘ řekl jsem, ‚co má tohle znamenat? Doufám, že s sebou nemám nějakého holobrádka. Kdybych věděl, že se budeš takhle tvářit před nepřítelem, nechal bych tě doma.‘ – ‚Toho se Vaše Milost nemusí obávat,‘ odpověděl, ‚tam nikoho nenajdu, koho bych měl tak rád, ab…