Amelie

Kapitola šestá

Obsahuje mnoho překvapujících dobrodružství

„Zůstal jsem tam,“ pokračoval, „po celý den a očekával onen šťastný okamžik. Naděje, že se ta chvíle blíží, mi působila takové potěšení, že bych byl nevyměnil své ubohé obydlí ani za nejkrásnější palác na světě.

Krátce po setmění přibyly paní Harrisová s Amelií a s její sestrou. Nedovedu ani vyjádřit, jak se mi rozechvělo srdce; úměrně tomu, jak každým okamžikem vzrůstala má naděje, počaly se totiž do ní mísit i podivné obavy, jakých jsem předtím nepoznal.

Setrval jsem v této situaci asi dvě hodiny, když tu jsem zaslechl ženské kroky, cupitající nahoru, a pln radosti jsem doufal, že to je Amelie; ale najednou se rozletěly dveře a objevila se v nich sama paní Harrisová, bledá jako smrt a celá se třesouc, pravděpodobně zlostí; pustila se do mne nejtrpčími slovy. Je zbytečné, abych opakoval, co říkala, a ani bych to nedokázal, tak jsem byl v tu chvíli zaražen a zmaten. Slovem, ta scéna skončila tím, že jsem odešel a Amelii vůbec nespatřil.“

„A prosím vás,“ zvolala slečna Matthewsová, „jak se to stalo, že vás tak nešťastně objevila?“

Booth odpověděl, že si dáma při večeři poručila láhev vína, ale „ani já,“ pravil, „ani sloužící neměli dost duchapřítomnosti, aby ji opatřili. Když jí řekli, že v domě žádné víno není, ač jí předtím hlásili, že všecky věci došly v pořádku, dala si zavolat služku; ta si nedovedla vymyslit žádnou výmluvu, vrhla se na kolena, přiznala svůj úmysl otevřít si jednu láhev, což svedla na onoho chlapíka, a prozradila mě své paní.

Nu a tak jsem si asi po čtvrthodinovém kázání musel nechat líbit, slečno, že mě paní Harrisová vyvedla k vnějším vratům dvora, odkud jsem se v bezútěšném rozpoložení mysli vydal směrem ke svému obydlí. Musel jsem jít pěšky pět mil tmavou a deštivou nocí: ale proč vůbec uvádím takové maličkosti, jako kdyby mé zklamání mohly ještě zhoršit!“

„A jak se mohlo stát,“ zeptala se slečna Matthewsová, „že vás dostali z domu, aniž jste slečnu Harrisovou aspoň uviděl?“

„Věřte mi, slečno,“ odpověděl Booth, „že jsem se tomu sám často divil; ale byl jsem při pohledu na její matku tak skleslý na duchu, že nebylo nikdy většího zbabělce, než jsem byl v tu chvíli já. Myslím, že hlavní příčinou, proč jsem se podrobil, byla má upřímná obava, že by Amelie tím víc zkusila. Ale ať už tomu bylo jakkoliv, odešel jsem z domu a ušel jsem asi sto yardů, když tu na rohu zahradní zídky na mne zavolal šeptem nějaký ženský hlas: ‚Pane Boothi!‘ Ta osoba byla docela blizounko u mne, ale byla taková tma, že jsem ji skoro ani neviděl; a jak jsem byl zmaten, nepoznal jsem okamžitě ani hlas. Odpověděl jsem veršem z Congreva, který mi proklouzl rty úplně bezděky, neboť jsem přesvědčen, že jsem zrovna naprosto neměl náladu citovat divadelní hry.

‚Kdo volá ubožáka jménem Alfonso?‘

Načež se mi nějaká žena vrhla do náručí volajíc – ‚Ó, to je věru můj Alfonso, můj jediný Alfonso!‘ – Ach, slečno Matthewsová, hádejte, co jsem cítil, když jsem poznal, že držím v náručí Amelii! Objímal jsem ji jako u vytržení a šeptal jsem jí do ouška tisíce něžností, totiž kdyby bylo možno vyjádřit jich tolik v jediné minutě, neboť v tom okamžiku už vypukl v domě poplach. Paní Harrisová nenašla svou dceru v pokoji a dvůr byl ihned plný světel a všelijakého povyku.

Pomohl jsem Amelii přes branku, skočil jsem za ní a plížili jsme se podél živého plotu jinou cestou, než která vedla do města, protože jsem si myslel, že tím směrem nás budou pronásledovat. Měl jsem pravdu, neboť jsme je slyšeli, jak jdou po silnici, a dokonce i hlas paní Harrisové, která běžela s ostatními, ač bylo tma a pršelo. Tímto způsobem jsme šťastně unikli, a prodírajíce se živými ploty a přes příkopy, přičemž se Amelie celou cestou chovala jako hrdinka, dospěli jsme konečně na travnatou cestičku, u níž stál ohromný rozložitý dub; pod tím jsme se skryli před prudkým lijákem.

Když bylo po dešti a vyšel měsíc, Amelie prohlásila, že ví velmi dobře, kde je; kousek dál jsme zahnuli jinou cestičkou doprava, kudy prý se dostaneme k domku, kde budeme oba v bezpečí a mimo jakékoliv podezření. Nechal jsem se vést a posléze jsme dorazili k malému domku, vzdálenému asi tři míle od domu paní Harrisové.

Lilo zase jako z konve, a proto jsme vstoupili do domku, v němž jsme spatřili světlo, bez jakýchkoliv okolků. Našli jsme tam starší ženu, která seděla sama u ohniště, a jak nás uviděla, vyskočila z židle a v největším údivu ustoupila krok zpátky. Amelie jí řekla: ‚Nelekej se, chůvo, i když mě vidíš v tak podivné situaci!‘ Stařena se několikrát pokřižovala, projevila upřímnou starost o dámu, z níž voda jen crčela, a honem začala rozdělávat oheň; zároveň Amelii prosila, aby jí dovolila poskytnout jí nějaké šaty; i když prý nejsou krásné, jsou čisté a v pořádku, a mnohem sušší než její vlastní. Podporoval jsem tento návrh tak naléhavě, že Amelie, přes všechna tvrzení, že se ani trochu nebojí nachlazení (má opravdu nejpevnější zdraví na světě), nakonec souhlasila, a já jsem odešel ven pod kůlnu, aby se můj andílek mohl převléci v jediné místnosti, která byla v domku v přízemí.

Když jsem se vrátil, nutila mě Amelie, abych svlékl kabát a vzal si jiný, který patřil synu té stařeny.“ – „To jsem ráda,“ zvolala slečna Matthewsová, „že na vás neza…