Co přináší měsíc

Nesnáším měsíc — bojím se ho — neb když někdy svítí na určité důvěrně známé a milované scenérie, mění je v neznámé a ohavné.

Bylo přízračné léto, když měsíc svítil na starou zahradu, kterou jsem se toulal; bylo přízračné léto omamných květin a dusných moří zeleně vyvolávajících divoké a mnohobarevné sny. A jak jsem kráčel podél mělkého křišťálového potoka, všiml jsem si nezvyklých vlnek mihotajících se žlutým světlem, jako by ty poklidné vody něco přitahovalo nepřemožitelnými proudy k podivným oceánům mimo náš svět. Tiché a třpytivé, zářící a zlověstné, ony měsícem prokleté vody uháněly nevím kam; zatímco se v opojném nočním větru třepotaly lotosové květy z obrostlých břehů a jeden po druhém beznadějně padaly do potoka, hrozivě odvířily pod klenutý vyřezávaný most a zíraly ven se zlověstnou odevzdaností klidných mrtvých tváří.

A jak jsem utíkal podél břehu zadupávaje spící květiny lhostejnýma nohama a tuze hnán k nepříčetnosti strachem z neznáma a vábením těch mrtvých tváří, zjistil jsem, že zahrada pod oním měsícem nemá konce; neb kde za&nb…