Manfréd

SCÉNA DRUHÁ

Hlubší údolí v Alpách. — Vodopád.

Vystoupí Manfréd.

Manfréd

Poledne ještě není. Oblouk slunce
nad proud se posud klene v barvách nebes
a valí proudný stříbrný ten sloup
po srázných skalách kolmo visících
a vrhá kypící své zlaté pruhy
hned výš, hned níž jak chvost sivého hřebce,
na kterém obrovitém jezdí Smrt,
jak praví Zjevení. Mým očím teď
jest jedině přán nyní pohled tento —
Sám pouze v této sladké samotě
se dělím s duchem místa tohoto
o vod těch hold. — Nuž chci ji volati.

(Manfréd vezme trochu vody do dutiny dlaně, stříkne ji do vzduchu šeptaje zaklínání. Po malé chvíli zvedne se Víla Alp pod sluneční duhou vodopádu.)

Ty sličný duchu s kšticí světelnou
a slunným zrakem, plným veleby,
v kterého tvaru půvab zemských dcer,
těch nejmíň smrtelných v nadzemskou výš
vyrůstá, plod jsa čistších pralátek,
co mládí lesk jak růžný inkarnát,
jak dětské líčko tepem srdce matky
již uspané, jak růže, jimiž západ
sníh panenský ledovců maluje,
nach studu země v nebes polibku,
tvůj božský barvi obličej že před ním
lesk duhy slunce zatměn u tvé hlavy —
ty sličný duchu — já čtu na tvém čele,
v kterém se jasnost duše zrcadlí,
jsouc sama nesmrtnosti důkazem,
že synu země vlídně odpouštíš,
kterému tajné moci dovolily,
styk leckdy s nimi mít, že kouzlem svým
tě zavolal, by malý směl jen mžik
se dívat na tě.

Alpská víla

                                                    Synu země! Znám

i tebe, moci, jež ti daly moc,
jak muže mnohých znám tě myšlenek,
zlých, dobrých skutků, v obou bez míry,
jenž sobě jest i jiným osudný.
Já čekala jsem to. Co žádáš, mluv!

Manfréd

Jen zhlédnouti tvou krásu a nic víc!
Neb zešílil jsem země tvářností,
tož prchám k jejím tajům, pronikám
až k bytu oněch, již ji ovládají. —
Ti pomoci však nemohou mi, ždál jsem,
by dali mně, co není v moci jich. —
Teď dál víc nehledám.

Alpská víla

                                                    Co můž to být,
co mimo moc by bylo nejmocnějších
neviditelna vládců?

Manfréd

                                                    Jeden dar…
Nač opáčit však, co jest nemožno?

Alpská víla

Já neznám to, ať tvůj to zjeví ret!

Manfréd

Nuž, ať to mučí mne — to jedno již,
hlas najde muka má. — Od mládí dob
můj duch se nikdy s lidmi nedružil
a lidským zrakem nikdy nezřel svět,
mou žízeň nebyla po poctách jich,
mým nebyl též cíl jejich života,
můj ples, můj bol, mé vášně, co jsem zmoh’,
mne odcizily jim. Jich tvar měl jsem,
ne soucit masa oživlého duchem.
Však v kruhu z prachu narozených všech
jen byla jediná — leč o ní později!

Já s lidmi, dím, a s jejich konáním
měl řídké styky jen, mou rozkoší
poušť byla místo toho — oddechovat
vzduch těžký na temenech ledovců,
kde pták nehnízdí a kde ani hmyz
nevíří kolem holé žuly — v ručej
se ponořit a dále hřmíti s ním,
tož s prudkým vírem každé proudné vlny,
ať řeky to, či moře v jejich toku.
V tom jásala má mladá síla — nebo
pouť stíhat noci luny měnivé
a hvězdy, dráhy jich, či …