Manfréd

JEDNÁNÍ TŘETÍ

SCÉNA PRVNÍ

Síň v zámku Manfrédově.

Manfréd a Herman.

Manfréd

Kolik je hodin?

Herman

                                                    Jedna pouze chybí
do západu, slibuje krásný večer.

Manfréd

Rci, vše jest zařízeno ve věži,
jak nařídil jsem?

Herman

                                                    Hotovo vše, pane.
Zde klíč jest a zde skřínka.

Manfréd

                                                 Dobře tak,
teď můžeš jíti.

(Herman odejde.)

                                                    Na mne padl pokoj
a ticho záhadné, jež ještě nikdy
až dosud v životě jsem nepoznal.
Já nevěděl, že filosofie
všech zemských marností jest nejvzteklejší,
to nejprázdnější slovo v slátanině
škol, které kejkly provádí nám v sluch,
já mnil bych, zlatý poklad objeven jest,
jenž „Kalon“ slul a leží v duši mé.
Vím, nepotrvá — jednou znát jej, stačí;
má duše o cit jeden bohatší
a rád bych zapsal do svých zápisků,
že existuje taký cit. — Kdo jde?

Herman

(se vrátí.)

To opat od svatého Mauritia,
můj lorde, přichází vás pozdravit.

(Vstoupí opat od sv. Mauritia.)

Opat

Mír budiž s tebou, hrabě Manfréde!

Manfréd

Dík, zbožný otče! Budiž vítán v domě,
jejž ctí tvůj příchod a všem požehnává,
již bydlí v něm.

Opat

                                                    Kéž tak by bylo tomu!
Však přál bych si promluvit s tebou sám.

Manfréd

Jdi!

(Herman odejde.)

                                                    Co si přeješ, hoste důstojný?

Opat

Nuž bez předmluvy! Stáří, povinnost,
můj úřad s dobrým úmyslem ať hájí,
i sousedství — když známost zrovna ne —
mé právo jsouce mými heroldy.
Zvěst mnohá, divná, hrůzných obsahů
jde krajem, poutajíc se k tvému jménu,
jež věky slavné; — kéž, kdo dnes je nese,
je čisté zanechá!

Manfréd

                                                    Jen dál. Já slyším.

Opat

Zvěst dí, že hojně s věcmi obcuješ,
jež zakázány lidským vědám jsou,
že s bydliteli tajných oblastí,
se zlými démony, již zavrženi
v údolí smrtných stínů těkají,
máš styky. Vím, že s lidmi, bratřími
dle těla, velmi zřídka vyměňuješ
své myšlenky, že žiješ v samotě
jak poustevník — kéž by jen svatá byla!

Manfréd

A kdo jsou ti, již tyto zvěsti šíří?

Opat

Mnich zbožný nejeden, zlekaný sedlák,
tví vlastní lidé, kteří s plachým okem
zří na tebe. — Tvůj život v nebezpečí.

Manfréd

Tak si jej vezmi!

Opat

                                                    Spasit přišel jsem
ne zabíti; v tvém slídit nechci srdci;
však pravdou je-li všecko, pak jest čas
k pokání, milosti! Ty smiř se s církví
a s církve pomocí se s Nebem smiř!

Manfréd

Já slyším. To má odpověď. Co jsem
neb to, co bylo mezi mnou a Nebem
ať zůstane. Za prostředníka nikdy
nezvolím člověka. Jestli jsem hřešil
na řádech vašich, dokaž to a trestej!

Opat

Můj synu, o trestu jsem nemluvil,
o pokání a milosti. — Tvá volba
jest; co se řádů týče, naše víra
a úřad můj mi dává moc, bych srovnal
ti z hříchu cestu v naděj, …