Manfréd

JEDNÁNÍ DRUHÉ

SCÉNA PRVNÍ

Chatrč v Bernských Alpách.

Manfréd, lovec kamzíků.

Lovec kamzíků

Ne, zůstaň ještě; nesmíš ještě odsud!
Na tělo své i ducha spolehnouti
se ještě nemůžeš — pár aspoň hodin,
až líp ti bude, sám tě vyprovodím,
leč kam?

Manfréd

                                                    Nesejde na tom, cestu znám

a průvodce mi není potřebí.

Lovec kamzíků

Dle kroje, vzezření jsi z velkých rodů,
z těch šlechticů, jichž hrady na skalách
zří v údolí… leč který zve tě pánem?
Z nich neznám ničeho, jen portály,
neb cesta žitím zřídka nutí mne
se ohřát u těch krbů starých zámků
a kvasit s čeledí; vsak cesty znám,
jež vedou k branám jejich s pohoří,
již od dětství — který z těch zámků tvůj?

Manfréd

To bez významu.

Lovec kamzíků

                                                    Odpusť otázku!
Jen vzmuž se, pojď a okus mého vína,
to starý keř jest a již mnohokrát
jím na ledovcích krev má roztála;
kéž tobě též se stane. — Připij mi!

Manfréd

Pryč s ním, jen pryč! — Krev lpí na jeho kraji,
což do země se nikdy nepropadne?

Lovec kamzíků

Co myslíš tím? Tvé smysly různo jdou…

Manfréd

Krev to, má krev! — Ten čistý, teplý proud,
jenž otců našich tekl žilami
a v našich též, když ještě oba dva
jsme mladí byli, srdce jednoho,
a milovali, jak jsme neměli.
Ta byla prolita — však kypí výš
a barví mraky, zavírá mi nebe,
kde ty nebudeš, — kde neprodlím já.

Lovec kamzíků

To zvláštní slova… Jistě jakýs hřích
tě skoro vede k šílení, že tak
zde prázdný zalidňuješ prostor. Cokoliv
je děsem tvým i mukou — těchy dá
vždy církve moc a svatá trpělivost.

Manfréd

Jak, trpělivost! Pryč! — to slovo jest
pro dobytek a ne pro dravé ptactvo,
ji lidem kaž, kdo jako ty jsou prach, —
já nejsem z řady tvých…

Lovec kamzíků

                                                    Dík nebesům!
Z tvých nechtěl bych být ani za slávu
Viléma Tella… Však co tebe hněte,
to musíš nésti, vzdor tu bezmocný!

Manfréd

Což nesnáším to? Na mne hleď! Vždyť žiji!

Lovec kamzíků

To pouze křeč, to není zdravé žití.

Manfréd

Dím tobě, muži, žil jsem mnoho roků
a dlouhých roků — ale ty jsou nic
oproti příštím — tisíc tisícům
aeonů, věčností — a vědomí
po smrti s žízní, nikdy nezkojenou!

Lovec kamzíků

Vždyť sotva pečeť prostředního věku
máš na svém čele. Mnohem starší jsem.

Manfréd

Mníš od času že bytí závisí?
Tu ovšem; našimi však epochami
jsou skutky; mými někdy dny a noci,
jež prodělal jsem, nikdy nezajdou,
jsou bez konce a všecky písek mořský,
nesčetné atomy a jedna poušť,
sráz holý, kde se divé vlny tříští,
kde pouze prodlí vrak a mrtvoly,
jen skála s býlím slaným trpkostí.

Lovec kamzíků

On pomaten jest — zůstanu však s ním.

Manfréd

Ó chtěl bych být tím! — Pak by vše, co zřím,
jen chorobným snem bylo.

Lovec kamzíků

                                                    Co to je,
co mníš, že vidíš, neb zříš skutečně?

Manfréd

Zřím sebe, tebe zřím, Alp sedláka,
tvůj hostinný dům, prostou tvoji ctnost
a srdce …