Manfréd

SCÉNA DRUHÁ

Okolí hory Jungfrau. Jitro.

Manfréd sám na skalném srázu.

Manfréd

Já volal duchy, ti mne opouštějí —
a čáry, jimž jsem učil se, mne klamou —
a prostředek, v nějž doufal jsem, mne trápil.
V nadzemskou pomoc více nedoufám:
Můž’ změnit minulo? — A v budoucnost,
dřív nežli noc zahalí minulo,
já vnikat nechci. — Země, matko moje!
A ty Dne svěží mládím a vy Hory
proč jste tak krásny? — Milovat vás nelze!
A ty, ó jasné oko všehomíra,
jež nad všemi se otvíráš a všem
jsi úkojem — v mé srdce nesvítíš!
A skálo ty, na srázném jejímž kraji
dlím, patře dolů na bystřiny lem,
na štíhlé sosny, scvrklá na křoviska
v závratné dáli — kdyby jeden skok
a krok a pošinutí, ňader vzdech
mne mohl snést na skalné prsy tvé
k věčnému klidu — k čemu váhám jen?
Pud cítím — dolů nevrhám se přec!
Zřím nebezpečí, ale necouvám;
můj mozek vře — však pevná noha jest.
Moc leží na mně, jež mne zadržuje,
a osudná mne nutí dále žít!
Zvát lze-li žitím, nésti v nitru svém
vždy prázdno ducha a vždy viděti
hrob vlastní duše!? — Nebo já se vzdal,
své skutky omlouvati před sebou —
Zla poslední to slabost —

(Kolem přeletí orel.)

                                                    Ano ty,

mrak dělící tam, okřídlený posle,
let jehož čilý nejvýš v nebe tíhne,
tak blízko můžeš kol mne mihnout se,
měl být bych lupem tvým a večeří
pro tvoji mláď? — Ty ale již jsi zmizel,
kam oko nemůž’ za tebou — však tvé
hloub ještě proniká a výš a v dálku
vše pronikavým hledem. Ó jak krásný
je tento celý, viditelný svět!
Jak nádherný sám v sobě, v dílech svých!
Však my, již mníme, že jsme pány jeho,
půl prach, půl božství, my, již v let i v pád
bezmocní stejně s naší směsicí,
svár živlů budíme a dýcháme
hned pýchu a hned ponížení v tom.
Vznešená vůle s nízkou potřebou
zde zápasí, v sled tělo vyhrává,
až lidé tím se stanou, sami sobě
co neřeknou ni jiným. — — Slyš, ten tón!

(Z dálky zazní píšťala pastýřská.)

To přirozená hudba alpských rohů!
Neb žití patriarchalní zde není
snem pastýřským — Ve volném vzduchu flétna
s hrou sladkou zvonkovou se míchá stád —
Jak echa jich bych rád pil! Ó kéž jsem
těkavou duší tonu luzného,
dýšící harmonií, živým hlasem,
nehmotnou rozkoší! — bych žil a mřel
ve šťastném tónu, který dal mi vznik!

(Lovec kamzíků sleze skálu.)

Lovec kamzíků

Tou cestou skočil kamzík. Svižná noha
mne zklamala a dnešního dne zisk
mou krkolomnou práci nezaplatí.
Kdo tu? Druh není mého řemesla
a výši stih’, kterou i nejlepší
všech lovců vyšplhají. Jeho kroj
jest vybraný, tvář mužná, postava
tak hrdá zemana jak svobodného.
Blíž k němu postoupit chci —

Manfréd

(který jej nezpozoroval.)

                                                    Takto být,
zšedivět mukou jak ty uschlé sosny,
oběti zimy bez větví a šťávy,
kmen zaschlý na kořenu prokletém,
jejž pouze zmaru živí vědomí —
a takto být a pro věčnost, jen tak,
když dřív to jiné bylo! Vráskou zryt,
jež vyoraly vteřiny ne roky
a hodiny na věky roztažené,
přec …