Kain

Jednání II.

Výjev 1.

Místo a čas: Propasť prostoru

Kain

Já tlapu po vzduchu — a neklesám,
přec bojím se, že klesnu.

Lucifer

               Důvěřuj mně,

a vzduch, jímž vládnu, tebe ponese.

Kain

Zda smím to, aniž bych se rouhal?

Lucifer

               Věř —

a neklesej! Měj pochybnosť — a zhyň!
Tak zněl by výrok Boha druhého,
jenž andělům svým zve mne démonem.
Ti hlásí řeč tu bídným bytostem,
jež neznajíce čehož nade smysly,
se v prachu koří slyšenému Slovu
a za dobré či za zlé mají to,
co zač jim prohlášeno v porobě.
Já nechci takých. — Klaň se nebo neklaň,
zřít máš ty světy nad svým malým světem
a nebýt trestán za své pochybnosti
tam v záhrobí mým nálezem. Čas přijde,
kdy zmítán v několika krůpějích
muž řekne člověku: „Věř ve mne,
a kráčej po vodách“ — a bezpečen
tu člověk stoupne na vlnu. Já nevyřknu
„Věř ve mne“ za podmínku spásy tvé;
však se mnou vzletiž nad prostoru jícen,
a ukázati chci, co upírat
se neodvážíš: Děje minulých
a přítomných i světů budoucích.

Kain

Ó bože, démone, neb kdokolis,
jest tamto země naše?

Lucifer

               Nepoznáváš

prach, který tvářil otce tvého?

Kain

               Zda

to možná jest? Ten malý modrý kruh
se ztrácející v éteru, s tím kroužkem
jak ten, co jasní naši zemskou noc —
jest to náš ráj? Kde jsou ty hradby jeho
a jejich strážcové?

Lucifer

               Směr vyznač mi,

kde leží ráj!

Kain

               Jak moh‘ bych? Postupujemť

jak paprsk slunka, kruh se menším stává,
zas roste málo, roste míň a sbírá
kol sebe věnec zářných paprskův,
jak s nejvalnějších záříval on hvězd
kdy z hranic ráje k nim jsem zíral vzhůru.
Mně připadá, co od nich postupujem,
že oba kruhy k nesčetným se pojí
těm hvězdám kol, a těch, an spějem dál,
že v myriádách stále přibývá.

Lucifer

A kdyby bylo světův nad tvůj větších,
a větších na nich dlelo bytostí,
a více jich než práškův v zemi tvé,
ač povýšených v živé atomy,
vše živo, vše též k smrti odsouzeno
a nešťastno — co cítil bys?

Kain

               Já hrd

bych byl tou myšlenkou, jež tolik zná.

Lucifer

Však kdyby hrdá myšlenka ta tkvěla
jen v podlé hmotě — znajíc věci ty
a toužíc po nich, ba i nad ně výš,
by poutala se k mrzkým potřebám
tak hnusným, hrubým — ano nejlepší
tvá rozkoš byla sladkým snížením,
jen klamem nečistým a vysilujícím,
tě lákajícím k obnovení těl
a duší, určených k též nicotě,
a málokdo k též slasti —

Kain

               Duchu! Nevím

nic o smrti, než že cos děsného,
jak o ní slýchal jsem své rodiče
co o podílu hnusném, jejž mám od nich,
ne míň než život, podíl nešťastný to,
jak soudit smím, až dotud — — je-li všemu,
jak pravil jsi (a cítím v nitru svém
té kruté pravdy muka prorocká):
Nechť umru zde! — Neb dávat původ jim,
co nemohou než trpět dlouhá léta
a umřít — to se zdá mně plodit smrť
a rozmnožovat vraždu.

Lucifer

               Nemůžeš

cel umřít — něco jest, co musí trvat.

Kain

Ten Druhý o tom neřek‘ otci nic,
když jej byl z ráje vyhnal, se smrtí
mu …