Silas Marner

Kapitola 18

Na druhém konci pokoje otevřel kdosi dveře a Nancy vycítila, že to je její manžel. Obrátila se od okna s radostí v očích, protože jeho příchod utišil hlavní manželčinu úzkost.

„Jsem tak ráda, můj milý, že jsi konečně doma,“ řekla, zatímco mu šla naproti. „Už jsem začínala mít…“

Náhle se zarazila, protože Godfrey odkládal klobouk roztřesenýma rukama a otočil se k ní s bledým obličejem a podivným neúčastným pohledem, jako by ji sice skutečně viděl, ale jako by ji viděl pouze co část scény pro ni neviditelné. Neodvažovala se znovu promluvit a položila mu pouze ruku na rameno; nechal však ten dotek bez povšimnutí a vrhl se do svého křesla.

Jane už stála se syčícím čajníkem ve dveřích. „Řekni jí, prosím tě, aby zůstala venku,“ pravil Godfrey, a když se dveře opět zavřely, snažil se vyjádřit srozumitelněji.

„Posaď se, Nancy – tady,“ začal a ukázal na židli proti sobě. „Vrátil jsem se domů, jak rychle jsem stačil. Chtěl jsem zabránit, aby ti to neřekl někdo jiný než já. Zažil jsem strašlivý otřes – ale největší starost mi dělá, jaký otřes to bude pro tebe.“

„Je to otec nebo Priscilla?“ zeptala se Nancy, s rozechvělými rty a stiskla křečovitě ruce na klíně.

„Ne, není to nikdo z živých,“ odpověděl Godfrey, jenž nebyl tu chvíli s to vyjádřit se s onou šetrnou opatrností, s níž by si byl přál své odhalení vyjevit. „Je to Dunstan – můj bratr Dunstan, který nám před šestnácti lety zmizel z očí. Našli jsme ho – našli jsme jeho mrtvolu – jeho kostru.“

Děsivá hrůza, kterou v Nancy vzbudil Godfreyho výraz, byla příčinou, že ta slova cítila jako úlevu. Seděla poměrně klidně a čekala, co dalšího jí má Godfrey co povědět. Ten pokračoval:

„Lom nenadále vyschl – od toho odvodňování, myslím – a tam leží – tam ležel celých šestnáct let, zaklíněný mezi dva velké balvany. Našly se jeho hodinky s pečetítky a našel se i můj lovecký bičík se zlatou rukojetí s vyrytým mým jménem – vzal si ho bez mého vědomí ten den, co jel s Bleskem na štvanici – naposledy, co ho lidé viděli.“

Godfrey se odmlčel – nebylo snadné vyslovit, co mělo následovat. „Myslíš, že spáchal sebevraždu?“ zeptala se Nancy skorem s podivem nad tím, že jejím manželem tak hluboce otřáslo něco, co se před všemi těmi dlouhými lety stalo bratrovi, kterého nijak nemiloval a jemuž se prorokovaly horší věci.

„Ne, spadl tam,“ odpověděl Godfrey tichým, ale zřetelným hlasem, jako by v té skutečnosti tušil nějaký hluboký význam. Vzápětí dodal: „Dunstan byl ten zloděj, který oloupil Silase Marnera.“

Překvapení i stud zaplavily Nancyinu tvář i hrdlo krví, protože její výchova ji naučila považovat i vzdálenou spřízněnost se zločinem za nečest.

„Ach, Godfrey!“ řekla s útrpností v hlase, protože okamžitě uvážila, že tuto hanbu musí její manžel cítit ještě palčivěji.

„V lomu byly taky ty peníze,“ pokračoval Godfrey – „všechny tkalcovy peníze. Všechno posbírali a odvážejí kostru k Duze. Ale já přišel domů, abych ti to pověděl – nedalo se tomu zamezit, vědět to musíš.“

Ustal a dvě dlouhé minuty se díval mlčky do podlahy. Nancy by mu byla ráda v tom zneuctění poskytla několika slovy útěchu, ale upustila od toho, protože instinktivně vycítila, že za tím ještě něco vězí – že Godfrey má ještě něco jiného na srdci, co jí chce povědět. Konečně pozdvihl oči k jejímu obličeji a upíral je na ni, zatímco říkal:

„Všechno vyjde na světlo boží, Nancy, dříve nebo později. Když to je vůle Všemohoucího, všechna naše tajemství vyjdou najevo. Žil jsem s tajemstvím na srdci, ale už to před tebou dál skrývat nebudu. Nechtěl bych, aby ses to dověděla od někoho jiného než ode mne – nechtěl bych, abys na to přišla po mé smrti. Povím ti to teď sám. Celý život jsem v sobě zápasil mezi ‚udělám‘ a ‚neudělám‘ – ale teď se zajistím.“

Nancy opět propadla děsivé hrůze. Oči obou manželů se setkaly s výrazem bázně jako ve chvíli krize, která staví lásku stranou.

„Nancy,“ začal Godfrey zvolna, „když jsem si tě bral, něco jsem před tebou zatajil – něco, co jsem ti měl říci. Ta žena, kterou Marner našel mrtvou ve sněhu – Eppiina matka – ta zbídačelá ubožačka – byla moje žena. Eppie je moje dítě.“

Odmlčel se s hrůzou, jaký bude mít jeho přiznání účinek…