Silas Marner

Kapitola 19

Mezi osmou a devátou hodinou toho večera seděli Eppie a Silas spolu sami v domku. Po velkém rozčilení, do něhož odpolední události tkalce uvedly, pocítil touhu po takovém klidu a požádal dokonce i paní Winthropovou a Arona, kteří se docela samozřejmě zdrželi déle než všichni ostatní, aby ho nechali o samotě s jeho dítětem. Rozčilení ho dosud nepřešlo; dosáhlo pouze onoho stupně, kdy břitkost vnímání činí jakékoli vnější dráždidlo nesnesitelným – kdy člověk necítí ochablost, ale spíš zrychlené kolotání niterného života, při němž je spánek holou nemožností. Kdokoli pozoroval takové chvíle u jiných lidí, pamatuje se na jejich zjasněné oči a prazvláštní vyhraněnost, jíž tento pomíjivý vliv obestře rysy jinak nevýrazné. Zdá se, jako by zcitlivění sluchu pro všechny duchovní hlasy rozechvívalo divotvorným vlněním celou těžkou smrtelnou schránku – jako by posluchačovu tvář prostoupila „krása z šepotu zrozená“.

I Silasova tvář jevila takovouto proměnu, když tak seděl ve svém křesle a díval se na Eppii. Ta si přitáhla židli k jeho kolenům a kupředu nakloněná ho držela za obě ruce a vzhlížela mu přitom do tváře. Na stole vedle nich leželo nalezené zlato, osvětlené svíčkou – to staré dlouho milované zlato, vyrovnané do úhledných sloupečků, jak si je Silas kdysi rovnával v dobách, kdy bývalo jeho jedinou radostí. Zrovna jí dovyprávěl, jak každý večer zlaťáky počítával a jak zoufale pusto měl v duši, dokud mu osud neposlal ji.

„Zprvu na mne tu a tam chodíval takový nějaký pocit,“ vypravoval přitlumeným hlasem, „jako by ses snad měla zase proměnit ve zlato, protože někdy, ať jsem otočil hlavu, kam chtěl, všude se mi zdálo, že vidím zlato – a myslel jsem si, jak bych byl rád, kdybych je mohl hmatat a přesvědčit se, že se mi vrátilo. Ale to netrvalo dlouho. Za krátkou dobu bych si byl myslel, že mě stihla nová kletba, kdyby tě bylo ode mne odehnalo – protože jsem začal cítit potřebu vidět tvá očička a slyšet tvůj hlásek a cítit dotek tvých prstíčků. Tehdy jsi nevěděla, Eppie, když jsi byla takhle maličká – tehdy jsi nevěděla, co k tobě cítí tvůj starý otec Silas.“

„Ale vím to teď, tatínku,“ řekla Eppie. „Nebýt vás, byli by mě strčili do chudobince, a tam by nebyl nikdo, kdo by mě měl rád.“

„Ba, dítě moje milené, spása to byla moje. Kdyby mi tě nebylo nebe poslalo, abys mě zachránila, byl bych lakotil až do hrobu. Ty peníze mi vzal osud právě včas, a vidíš, zůstaly schované – schované, až jich bude zapotřebí pro tebe. Je to zázrak – náš život je zázračný.“

Několik minut seděl Silas mlčky a díval se na peníze. „Teď už nade mnou moc nemají,“ řekl přemítavě – „ne, peníze už ne. Jsem zvědavý, jestli by ji nade mnou ještě někdy získaly – bezpochyby by mohly, kdybych ztratil tebe, Eppie – mohl bych si vzít do hlavy, že jsem znova opuštěný, a ztratit pocit, že Bůh je ke mně dobrotivý.“

V tom okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře a Eppie musela vstát, ještě než Silasovi odpověděla. Vskutku krásná vypadala s tou něhou v očích, se slzami na krajíčku a s lehkým ruměncem na líčkách, když vykročila otevřít dveře. Zarděla se temněji, když spatřila pana Godfreyho Cassa a jeho paní. Udělala svou venkovanskou poklonku a podržela jim dveře dokořán, aby mohli vstoupit.

„Vyrušujeme vás hodně pozdě, má milá,“ řekla paní Cassová, vzala Eppii za ruku a zadívala se jí do obličeje s výrazem úzkostlivého zájmu a obdivu. Nancy byla nyní bledá a rozechvělá.

Když Eppie přistrčila panu a paní Cassové židle, šla si stoupnout k Silasovi, proti nim.

„Věru, Marnere,“ řekl Godfrey, jenž se snažil mluvit naprosto pevně, „je to pro mne velkou útěchou, když vás vidím zase s vašimi penězi, které jste musel tolik let postrádat. Ten, kdo na vás to bezpráví spáchal, byl člen mé rodiny – tím mě to rmoutí víc – a považuji za svou povinnost v každém směru vám to vynahradit. Všechno, co bych pro vás mohl udělat, nebude nic než splátka na velký dluh, i kdybych nepřihlížel k ničemu víc než k té loupeži. Ale jsou ještě jiné věci, za které vám jsem zavázán – budu zavázán, Marnere.“

Godfrey se zarazil. On a jeho žena se domluvili, že věc jeho otcovství je dlužno přivést na přetřes velmi opatrně, a bude-li to možné, ponechat odhalení až na později, aby na ně mohli Eppii ponenáhlu připravit. K tomu nabádala Nancy, protože hluboce cítila, v jak trapném světle se musí Eppii poměr mezi jejím otcem a matkou nezbytně jevit.

Silas, který byl vždycky v silných rozpacích, když s ním mluvil někdo z „lepších lidí“ rázu páně Cassova – těch urostlých, vlivných blahobytných mužů, jež bylo vídat většinou na koni – odpověděl poněkud stísněně:

„Mám už beztak hodně, pane, zač vám děkovat. A co se týče té loupeže, tak v té nevidím pro sebe žádnou škodu. A i kdyby, tak vy jste jí nemohl zabránit – vy za ni odpovědnost nenesete.“

„Takhle se na to můžete dívat vy, Marnere, ale nikdy ne já – a doufám, že mi dovolíte jednat podle toho, co se jeví spravedlivé cítění mému. Vím, že vám k spokojenosti stačí málo – celý život jste neznal nic než pilnou práci.“

„Ba, pane, ba,“ přitakal Marner přemítavě, „Bez své práce bych na tom býval zle – to byla opora, která mě držela, když jsem všechno ostatní ztratil.“

„Ano,“ řekl Godfrey, jenž vztahoval Marnerova slova pouze na jeho hmotné životní potřeby, „vaše řemeslo bylo pro tenhle kraj dobré, protože tady bylo zapotřebí utkat hodně plátna. Ale dnes už pro vás takováhle vytrvalá práce není, Marnere – je na čase, abyste se šetřil a trochu si odpočinul. Vypadáte hodně strhaný, i když nejste vlastně ještě starý, nebo ano?“

„Pětapadesát, pokud to tak mohu odhadnout, pane,“ odpověděl Silas.

„Nu vida, to tady můžete být ještě dobrých třicet let – podívejte starého Maceyho! A ty peníze tady na stole, to je koneckonců vlastně jenom hromádka. Moc s nimi nepořídíte tak ani tak – ať je už uložíte na úrok nebo ať z nich budete žít tak dlouho, dokud vám vystačí. Nepořídil byste s nimi moc, ani kdybyste se nestaral o nikoho jiného než o sebe, a vy se dnes už hezkých pár let staráte o dva.“

„I co, pane,“ pravil Silas…