Silas Marner

Kapitola 6

Zábava, která byla v nejlepším proudu a velmi živá, když Silas dorazil ke dveřím Duhy, byla z počátku, kdy se společnost teprve sešla, jako obyčejně kusá a mrtvá. Muži začali bafat z dýmky za mlčení, které mělo nádech přísnosti; významnější stálí hosté, kteří pili grog, seděli u ohně nejblíž a dívali se po sobě, jako by se byli vsadili, kdo vydrží déle nemrknout, kdežto pijáci piva, hlavně muži v barchentových halenách a hrubých hazukách, klopili vytrvale víčka a otírali si hřbetem ruky ústa, jako by jejich popíjení piva byl pohřební obřad, k němuž patří rozpačitý smutek. Konečně hospodský, pan Snell, muž vyrovnaného založení, zvyklý držet se opodál od lidských sporů – neboť to byly spory bytostí, jež si vesměs žádaly pití – přerušil ticho tím, že pochybovačným tónem řekl bratranci řezníkovi:

„Někerý lidi by řekli, Bobe, že to bylo pěkný hovado, cos včera vyvrhoval, viď?“

Řezník, bodrý, usměvavý, rusovlasý muž, nebyl v náladě s odpovědí se ukvapit. Několikrát si bafl, než si odplivl a odpověděl: „A nebyli by daleko od pravdy, Jene.“

Po tomto chabém a klamném roztání se rozhostilo ticho stejně mrazivé jako předtím.

„Byla to zrzavá durhamská?“ zeptal se po uplynutí několika minut podkovář a dobytčí felčar v jedné osobě, aby nit hovoru zase navázal.

Podkovář se podíval na hospodského a hospodský se podíval na řezníka jakožto na osobu, která na sebe musí vzít povinnost odpovědět.

„Zrzavá byla,“ řekl řezník svou dobromyslnou chraplavou fistulí – „a durhamská byla taky.“

„Mně potom nemusíš povídat, kde jsi ji koupil,“ řekl podkovář a rozhlédl se jaksi vyzývavě kolem. „Já přeci vím, kdo u nás v kraji má zrzavý durhamky. A vsadím nevímco, že měla na čele bílou lysku, hm?“

Podkovář se s rukama na kolenou naklonil kupředu, když položil tuto otázku, a v očích mu mazaně blýskalo.

„No, hm – snad měla,“ pravil zvolna řezník v domnění, že odpovídá jednoznačně kladně. „Neříkám přeci, že ne.“

„Já to dobře věděl,“ řekl podkovář, zase se zprudka napřímil a mluvil vyzývavě. „Jestli neznám krávy pana Lammetera já, pak bych rád věděl, kdo je zná – to je všecko. A co se týče té krávy, co jsi koupil, láce neláce, já v ní na vlastní oči viděl trokar – ať mi někdo zkusí odporovat!“

Podkovář se tvářil zuřivě a to dobráckému řezníkovi poněkud pozvedlo náladu k rozhovoru.

„Já nejsem na to, abych někomu odporoval,“ pravil, „já jsem pro klid a smír. Někdo má radši useknout žebírko delší – já sám radši sekám kratší; ale s nikým se nehádám. Povídám jen tolik, byl to krásnej ekcemplář – a kdo o tom má nějaký ponětí, tak podívat se na něj, vhrknou mu slzy do očí.“

„Hm, řeči sem, řeči tam, je to ta kráva, co jsem jí píchal trokar,“ pokračoval podkovář nakvašeně, „a byla to kráva pana Lammetera, nebo jsi vrdlouhal, když jsi říkal, že to je zrzavá durhamská.“

„Já nelžu,“ řekl řezník týmž dobráckým chraplavým hlasem jako předtím, „a nikomu taky neodporuju – ani kdyby se mi takový člověk dušoval, až ho trefí šlak. Takový člověk není na žádnou porážku, na takovým nic nevydělám. Povídám jen tolik, že to byl krásnej ekcemplář. A co povídám, za tím taky stojím; ale s nikým se hádat nebudu.“

„Kdepak!“ řekl podkovář s hořkou jízlivostí a rozhlédl se po celé společnosti. „A naposledy taky nejsi paličák a taky jsi nepovídal, že ta kráva byla červená durhamská a taky jsi nepovídal, že měla na čele bílou lysku – tak za tím stůj, když už o tom mluvíš!“

„Ale jděte, jděte,“ pravil hospodský, „dejte s tou krávou pokoj. Pravda je někde mezi vámi oběma – oba pravdu máte i nemáte, jak to vždycky říkám. A co se tejče toho, jestli to byla kráva pana Lammetera, k tomu neříkám nic; ale tohle říkám, jako že Duha je Duha. A pokud se tejče té věci, tak když se už musí mluvit o Lammeterových, tak o téhle věci byste jako měl vědět nejvíc vy, kmotře Macey, ne? Vy přece pamatujete, když otec pana Lammetera tenkrát přišel k nám do kraje a usadil se v Oboře?“

Pan Macey, krejčí a kostelník – jehož revmatismus poslední dobou donutil, aby se o jmenovaný úřad dělil s mladým mužem drobných rysů, který seděl proti němu – měl bílou hlavu nachýlenou ke straně a palci si točil mlýnek s výrazem uspokojení, malinko podbarveným štiplavostí. V odpověď na výzvu hospodského se útrpně usmál a řekl:

„Ba, ba – vím, vím – ale nechávám mluvit jiné. Už jsem to pověsil na řebíček a ponechávám práci mladým. Ptejte se těch, co mají školu v Tarley – naučili se dobropísemnost – to je od mých dob ten pokrok.“

„Jestli tím poukazujete na mne, kmotře Macey,“ řekl jeho náhradník v úřadě s výrazem úzkostlivé zdvořilosti, „nejsem nikterak člověk, aby mluvil, když mu to nepřísluší. Jak praví žalm:

Co správné jest, to dobře vím,
ba nejen to, řídím se tím.“

„Tak bych teda rád viděl, kdybys držel notu, když se ti dá správný tón, a když už jsi pro nějaké řízení, tak bych rád, aby ses sám řídil tím,“ řekl velký hranáč čtverácké tváře, přes týden znamenitý mistr řemesla kolářského, ale o nedělích regenschori. Při řeči mrkl na dva členy společnosti, kteří byli veřejně známí jeden co „fagot“ a druhý co „flauta“ s přesvědčením, že vyjadřuje názor raveloského hudebního světa.

Pan Tookey, kostelníkův zástupce, který se podílel na neoblíbenosti společné všem zástupcům, silně zčervenal, ale s opatrnou umírněností odpověděl: „Kmotře Winthrope, když mi předložíte nějaký důkaz, že chybuju, tak nejsem člověk, který by řekl, že se nepřejinačí. Ale jsou lidi, kteří si myslejí, že mají na sluch patent, a čekají, že za nimi půjde celý kůr. Myslím, že mínění může být dvojí.“

„Ba, ba,“ řekl pan Macey, který cítil nad tímto útokem na mladickou opovážlivost vskutku náramné uspokojení, „v tomhle mají pravdu, Tookey. Mínění je dycinky dvojí – mínění, který má člověk sám o sobě, a mínění, který o něm mají jiný lidi. O nakřáplém zvonu by bylo taky dvojí mínění, kdyby ten zvon mohl sám sebe slyšet.“

„Hleďte, kmotře Macey,“ řekl chudák Tookey, uprostřed všeobecného smíchu sám vážný, „na přání pana Crackenthorpa jsem se uvolil, že vás budu ve vašem kostelnickém úřadě občas zas…