Silas Marner

Kapitola 8

Když se Godfrey Cass o půlnoci vrátil z večírku u paní Osgoodové, ani ho tuze nepřekvapila zpráva, že Dunsey ještě nepřišel domů. Možná, že Bleska neprodal a čeká na jinou příležitost – možná, že se při odpolední mlze raději ubytoval na noc u Červeného lva v Batherley, jestliže ho konec štvanice zanechal někde tam v okolí – protože si pravděpodobně nepřipouští mnoho starostí s tím, že nechá bratra čekat v nejistotě. Godfrey měl příliš plnou hlavu toho, jak se Nancy Lammeterová tvářila a chovala, příliš plnou zlosti na sebe i na svůj úděl, kterou v něm pohled na ni pokaždé vyvolal, aby se v myšlenkách nějak zvlášť obíral Bleskem nebo úvahami o tom, jak se Dunstan pravděpodobně zachová.

Druhý den ráno vřela celá vesnice nad novinou o loupeži vzrušením a Godfrey trávil čas stejně jako všichni ostatní sbíráním zpráv o tom, rozprávěním a chozením ke Kamennému lomu. Déšť smyl každičkou možnost rozeznat nějaké kročeje, ale bedlivá prohlídka na místě činu objevila v opačném směru od vesnice troudník s křesacím kamínkem a ocílkou, napůl zabořený do bláta. Nebyl to troudník Silasův, protože jediný, který kdy měl, stál dosud u něho na římse; a úsudek většiny zněl, že troudník ve strouze je v nějaké spojitosti s loupeží. Malá menšina ale kroutila hlavou a projevovala v narážkách názor, že na takovouhle krádež nemůže nějaký ledajaký troudník vrhnout tuze moc světla, že celé vyprávění mistra Marnera vypadá vůbec nějak podivně a že se už přece staly případy, kdy si někdo něco natropil sám a potom honil spravedlnost, aby vypátrala pachatele. Ale při bližším vyptávání, jaký podklad pro takový názor mají a co by mohl mistr Marner takovým falešným předstíráním získat, jenom kroutili hlavou jako předtím a odpovídali, to že člověk nikdy neví, co někteří lidé pokládají za zisk; kromě toho, podklad nepodklad, každý má prý právo myslet si, co chce, a tkadlec, jak kdekdo ví, je krapet padlý na rozum. Pan Macey, ačkoliv se přidal k těm, kdo Marnera proti všemu podezírání z šalby obhajovali, ohrnoval na troudník nos taky – ba dokonce to zavrhoval jako nápad značně bezbožný, neboť v sobě skrývá náznak, že všechno na světě musí být dílem lidských rukou a že není moci, která by dovedla zlaťáky vzít, aniž pohne cihlami. Přesto značně ostře vystoupil proti panu Tookeymu, který ve své zástupcovské horlivosti považoval toto stanovisko k případu za tak vhodné pro úřad kostelníka, že šel ještě dále a zapochyboval, je-li vůbec správné do vyšetřování loupeže se pouštět, když jsou okolnosti tak záhadné.

„Jako kdyby,“ končil pan Tookey, „jako kdyby nebylo nic, než co dokážou vysvětlit smírčí a strážníci.“

„Kouknou, Tookey, dají si pozor, aby nepřestřelili,“ řekl pan Macey a pokýval hlavou káravě do strany. „To dělají vždycky; když já hodím kámen a trefím se, oni si myslejí, že je ještě něco lepšího než se trefit, a pokoušejí se hodit kamenem až za trefu. Co jsem říkal, to platilo proti tomu troudníku; neřekl jsem ani slovo proti smírčím a strážníkům, anžto ty ustanovil už král Jiří, a špatně by se slušelo na člověka, který ve farnosti zastává ouřad, aby napadal krále Jiřího.“

Zatímco se podobné rozprávky vedly v hloučku lidí venku před Duhou, konala se uvnitř Duhy důležitější porada za předsednictví faráře pana Crackenthorpa se zemanem Cassem a jinými mohovitými farníky co přísedícími. Pana Snella, hospodského, právě napadlo – protože člověk je, jak poznamenal, zvyklý všechno si důkladně sesumírovat – uvést troudník, jejž měl v hodnosti strážníkova zástupce tu nesmírnou čest osobně najít, ve spojitost s jistými vzpomínkami na podomního kramáře, který se tak někdy před měsícem stavěl u něho v hospodě na sklenici a mezi řečí uvedl, že s sebou stále nosí troudník, aby si měl čím zapalovat fajfku. To byla zřejmě pevná stopa, která stála za další sledování. A protože paměť, patřičně obtěžkaná zaručenými fakty, bývá někdy překvapivě plodná, pan Snell si ponenáhlu obnovil živý dojem, jímž na něho zapůsobil kramářův obličej i hovor. Měl „takový divný kukuč“, který se páně Snellovy citlivé vnímavosti nepříjemně dotkl. To se rozumí, neřekl nic zvláštního – ne, leda to o tom troudníku – ale nesejde na tom, co člověk říká, nýbrž na tom, jak to říká. Kromě toho měl cizokrajně snědou pleť, která nevěstila zrovna velkou poctivost.

„Neměl v uších kruhy?“ přál si vědět pan Crackenthorp, který měl o cizích zvyklostech jisté znalosti.

„No – počkejme – já se podívám,“ řekl pan Snell jako účinlivá jasnovidka, která se opravdu nerada zmýlí, je-li to aspoň trochu v její moci. Když na chviličku roztáhl koutky úst a zamhouřil oči, jako by se pokoušel ty náušnice zahlédnout, zřejmě se té snahy vzdal a řekl: „Inu, v kastli oringle na prodej měl, tak se dá docela přirozeně předpokládat, že je třebas měl i v uších. Ale stavoval se málem v každém stavení ve vesnici; je tedy možná, že se najde někdo jiný, kdo je viděl na něm, i když sám to s určitostí tvrdit nemůžu.“

V předpokladu, že se na kramářovy náušnice bude pamatovat možná někdo jiný, se pan Snell nemýlil. Čím dál totiž vyptávání mezi vesničany pokračovalo, s tím větším důrazem se uvádělo, že by farář rád věděl, měl-li kramář v uších náušnice, a tak se vyvolal dojem, že na zjištění toho faktu velmi mnoho záleží. A protože nikdo, kdo tu otázku slyšel, neměl žádnou přesnou představu onoho kramáře bez náušnic, představil si ho ovšem každý s náušnicemi, většími nebo menšími, jak už koho napadlo; a vzápětí nabyla tato představa povahy živé vzpomínky, takže sklenářova žena, dobrá duše s poctivými úmysly a nezvyklá lhát, jejíž chalupa patřila k nejčistším ve vesnici, bez rozpaků prohlásila, že tak jistě, jak určitě hodlá o těchto Vánocích, které jsou přede dveřmi, přistoupit ke stolu Páně jako dosud všechna boží léta, viděla v obou kramářových uších viset veliké náušnice ve tvaru tenkého půlměsíce, kdežto Jinny Oatesová, dcerka ševcova, osoba nadaná obrazotvorností bujnější, tvrdila nejenom, že je viděla také, ale krom toho, že jí při pohledu na ně až v těle stydla krev …