Silas Marner

Kapitola 4

Když Dunstan Cass za štiplavého rána vyjel a klusal opatrným tichým krokem jezdce, který se musí se svým loveckým koněm krýt, musel se dát úzkou alejí, která na druhém konci vedla podle neohrazeného pozemku, jemuž se říkalo Kamenný lom a na němž stál domek, kdysi kameníkova chatrč, nyní už po patnáct let obývaná Silasem Marnerem. V této roční době vypadal ten kus půdy se svým rozmoklým a rozťapaným jílem a s opuštěným lomem, vysoko naplněným rudohnědou kalnou vodou, vskutku velmi pustě. To byla první myšlenka Dunstanova, když k němu přijížděl; a druhá byla, že ten starý hlupák tkadlec, jehož stav už slyší klapat, má někde schovanou pěknou hromádku peněz. Jak to přijde, že jeho, Dunstana Cassa, který už tak často slyšel mluvit o Marnerově lakotění, ještě nikdy nenapadlo Godfreymu navrhnout, že by měl toho dědu vystrašit nebo přemluvit, aby mu na skvělou záruku vyhlídek budoucího mladého zemana půjčil peníze? Tento zdroj mu teď připadl tak snadný a příjemný – obzvlášť proto, že Marnerův poklad je pravděpodobně dost velký, aby Godfreymu ponechal nad jeho dnešní naléhavou potřebu ještě slušný přebytek a umožnil mu tak přilepšit věrně oddanému bratrovi – že již málem otočil koně zase zpátky k domovu. Godfrey by jistě s největší ochotou ten návrh přijal; jistě by dychtivě uvítal nápad, který by mu mohl ušetřit rozloučení s Bleskem. Ale když Dunstan došel v úvahách až sem, chuť jet dál v něm zase zesílila, až převládla. Nechtělo se mu toto potěšení Godfreymu dopřát; bylo mu milejší, aby se mladý pán Godfrey raději užíral vztekem. Nadto měl Dunstan ještě také samolibé uspokojení z vědomí vlastní důležitosti, že má na prodej koně a tím i příležitost se handrkovat o cenu, naparovat se a možná i někoho napálit. Může přece vychutnat všechno potěšení, které mu z prodeje bratrova koně kyne, a přesto mít další potěšení z toho, až Godfreymu nasadí do hlavy, aby si vypůjčil peníze od Marnera. Proto jel dál k místu srazu.

Bryce a Keating tam ovšem byli, jak Dunstan tak jistě předpokládal – takový to byl miláček štěstěny.

„I safra!“ řekl Bryce, který měl na Bleska zálusk už dlouho. „Vy máte dnes bratrova koně – jak to?“

„Chm, já si ho s ním vyhandloval,“ odpověděl Dunstan, jehož požitek z lhaní, zcela nezávisle na jakékoli účelnosti, nemohla nijak zmenšit pravděpodobnost, že mu jeho posluchač nebude věřit – „Blesk je teďka můj.“

„Jakže! Snad si ho s vámi nevyhandloval za tu vaši kostnatou herku?“ namítl Bryce, který s jistotou očekával, že v odpověď uslyší novou lež.

„Ale měli jsme spolu nějaké menší oučtování,“ řekl nedbale Dunstan, „a Blesk to vyrovnal. Chtěl jsem mu vyhovět, a tak jsem si koně vzal, i když mi to nebylo po vůli, protože jsem měl laskominy na jednu Jortinovu klisnu – kus tak jedinečně plnokrevný, že jste na takovém ještě neseděl. Ale když už ho mám, tak si Bleska nechám, i když mi za něj onehdy jeden člověk tamhle z Flittonu nabízel půldruhé stovky – kupuje pro lorda Cromlecka – takový chlapík se švidravým okem a v zeleném kacafírku. Ale hodlám si Bleska nechat – lepšího skokana hned tak honem neseženu. Ta klisna je plnokrevnější, ale na zadek je krapet slabá.“

Bryce samozřejmě uhodl, že Dunstan chce koně prodat, a Dunstan zase věděl, že to Bryce uhodl (koňské handlířství je pouze jedním z mnoha obchodních jednání mezi lidmi, vedených tímto důvtipným způsobem); a oba měli za to, že handl je v prvním stadiu, když Bryce odpověděl posměšně:

„No, to se divím, věru. Divím se, že si ho chcete nechat – protože jsem ještě v životě neslyšel o člověku, aby nechtěl prodat koně, když se mu za něj nabízí o polovičku víc, než jakou má ten kůň cenu. Budete mít štěstí, jestli dostanete stovku.“

Vtom dojel také Keating a jednání tím dostalo složitější průběh. Skončilo tím, že koně koupil Bryce za sto dvacet liber, splatných v hotovosti po dodání Bleska, zdravého a bez úhony, do stáje v Batherley. Dunseyho už napadlo, že by snad bylo nejmoudřejší, kdyby si štvanici pro ten den odpustil, zajel přímo do Batherley, vyčkal tam Brycova návratu a potom si najal koně a vrátil se domů rovnou s penězi v kapse. Ale zálusk na štvanici, ještě podnícený důvěrou v přízeň štěstěny a douškem pálenky z kapesní čutory, jejž do sebe obrátil jako litkup, nebylo lehko přemoci, zvlášť když pod sebou měl koně, který bude brát ploty k obdivu všech jezdců. Ale Dunstan své štěstí přecenil a ploty podcenil, a při jednom skoku nabodl koně na kůl v plotě. Jeho vlastní škaredá osoba, zboží naprosto neprodejné, vyvázla bez zranění, kdežto ubohý Blesk, nevědom si své ceny, se svalil na bok a zmučeně vydechl naposledy. Stalo se totiž, že krátkou chvíli předtím musel Dunstan z koně sestoupit, aby si upravil třmen; toto zdržení, které ho ve štvanici odkázalo na zadnější místo, právě když měl chlubný okamžik na dosah, proklínal pod vousy jako pohan a ze vzteku nad ním bral potom ploty bezohledněji. Byl by už brzy psy dohnal, když k té osudné nehodě došlo; a proto se octl mezi skupinou dychtivých jezdců vpředu, kteří se vůbec nestarali o to, co se děje za nimi, a mezi vzdálenými opozdilci, kteří spíš pojedou než nepojedou úplně stranou od směru cesty, kde Blesk padl. Jen se Dunstan – v jehož povaze bylo dbát víc o okamžité nepříjemnosti než o daleké následky – postavil na nohy a viděl, že s Bleskem je načisto konec, tím okamžikem pocítil uspokojení, že nikde nejsou očití svědci postavení, jež by žádné chvástání nedokázalo změnit v postavení záviděníhodné. Když se po tom otřesu znovu posílil trochou pálenky a spoustou kleteb, zamířil tak rychle, jak jen mohl, k mlází po pravé ruce, neboť ho napadlo, že jím může dojít do Batherley bez nebezpečí, že potká některého člena lovecké družiny. Prvním jeho cílem bylo, najmout si tam koně a odjet bez prodlení domů, protože jít tolik mil pěšky bez ručnice a po veřejné cestě k tomu, bylo proti mysli stejně jemu jako všem ostatním bouřlivým mladíkům jeho ražení. Nedělal si nijak zvlášť těžké svědomí, že nese Godfreymu špatnou zprávu, protože mu zároveň může navrhnout záchra…