Sto roků samoty

Aureliano Buendía a Remedios Moscotová byli oddáni jedné březnové neděle u oltáře, který dal otec Nicanor Reyna postavit v návštěvním pokoji. Tím vyvrcholil čtyřtýdenní zmatek u Moscotových, poněvadž malá Remedios začala pohlavně vyspívat dřív, než se stačila zbavit dětských návyků. I když ji matka předem poučila o změnách, které s sebou dospívání přináší, jednoho únorového odpoledne vpadla se zděšeným křikem do pokoje, kde její sestry rozmlouvaly s Aurelianem, a ukazovala jim kalhotky potřísněné čokoládové hnědou kaší. Domluvili se, že svatba bude za měsíc; za tu dobu se Remedios sotva stačila naučit sama se mýt a oblékat a pochopila nejzákladnější věci z domácnosti. Přinutili ji močit na horké cihly, aby si odvykla pomočovat se do postele. Jen stěží ji dokázali přesvědčit o neporušitelnosti manželského tajemství; Remedios ono odhalení tak udivilo i nadchlo zároveň, že by byla nejraději probírala podrobnosti svatební noci s každým, kdo se jí naskytl. Bylo to vyčerpávající úsilí, ale v den obřadu byla dívka stejné znalá světa jako kterákoli z jejích sester. Don Apolinář Moscote ji vedl ulicí ozdobenou květinami a girlandami, kolem vybuchovaly rakety a hrálo několik kapel a Remedios mávala a úsměvem děkovala všem, kdo jí z oken přáli mnoho štěstí. Aureliano, v černých šatech a v týchž vysokých botách z lakové kůže s kovovými háčky, ve kterých o několik let později stál před poprava četou, byl bledý jako stěna a v krku ho tlačila jakási tvrdá koule, když u domovních dveří vítal svou nevěstu a vedl ji k oltáři. Remedios se chovala tak přirozeně a ohleduplné, že zůstala klidná i ve chvíli, kdy jí Aureliano nasazoval prsten a přitom ho upustil na zem. Hosté si něco šeptali a začínali se tvářit rozpačitě, Remedios však držela ruku v krajkové rukavičce vzhůru a čekala s nastaveným prsteníkem, až se ženichovi podařilo zachytit prsten botou, aby se nezakutálel až ke dveřím, a zrudlý rozpaky se vrátil k oltáři. Její matka a sestry zakusily tolik strachu, aby Remedios během obřadu neprovedla něco nemístného, že nakonec samy porušily dobrý mrav, zvedly ji do výše a líbaly ji. Od toho dne se u ní začal projevovat smysl pro odpovědnost, přirozený půvab a klidné sebeovládání, kterými se pak za nepříznivých okolností vždycky vyznačovala. Z vlastního popudu vybrala nejlepší díl, který ukrojila ze svatebního dortu, a na talíři s vidličkou ho odnesla Josému Arcadiu Buendíovi. Obrovitý stařec, připoutaný ke kaštanovému kmeni a poznamenaný sluncem i deštěm, shrbené seděl na dřevěné lavičce pod přístřeškem z palmových listů; poděkoval jí nejasným úsměvem a snědl dort prsty, huhlaje přitom jakýsi nesrozumitelný žalm. Během hlučné oslavy, která trvala až do pondělního rána, jediná Rebeca Buendíová byla nešťastná. Původně to měla být i její slavnost, poněvadž z Úrsulina rozhodnutí se její svatba měla konat téhož dne, v pátek však Pietro Crespi dostal zprávu, že jeho matka leží na smrtelné posteli. Odložili svatbu a Pietro Crespi vyrazil do hlavního města provincie hodinu poté, co dopis obdržel; cestou se minul se svou matkou, která přijela v sobotu večer, jak původně počítali, a na Aurelianově svatbě zpívala smutnou árii, kterou si připravila na svatbu svého syna. Pietro Crespi uštval cestou pět koní ve snaze vrátit se včas na svatbu, přijel však teprve v neděli o půlnoci, když už slavnost pomalu skomírala. Nikdy se nezjistilo, kdo ten dopis psal. Úrsula uhodila na Amarantu, ta se však pohoršeně rozplakala a u oltáře, který tesaři ještě úplně nerozbourali, přísahala matce, že je nevinná.

Otec Nicanor Reyna, kterého don Apolinář Moscote přivedl z bažiny, aby požehnal dceřině sňatku, byl stařec zakalený svým nevděčným posláním. Měl unavenou kůži, pokrývající málem jen holé kosti, vystouplé kulaté břicho a ve tváři výraz starého anděla, pramenící spíš z prostoduchosti než z dobroty. Původně se po svatbě hodlal vrátit na svou farnost, zděsil se však duchovní vyprahlosti obyvatel Maconda, kteří žili v pohoršení, poslušni jenom zákonů přírody, nesvedli svátky a nekřtili své děti. Uvážil, že žádná jiná země tolik nepotřebuje símě boží, a rozhodl se zůstat ještě týden, obracet na víru obřezance a pohany, oddat dvojice, které spolu žijí bez řádného sňatku, a zaopatřit umírající. Nikdo si ho však nevšímal. Vysvětlovali mu, že už dlouhá léta žijí bez faráře, duchovní záležitosti si vyřizují přímo s Bohem a na zlo smrtelného hříchu že už zapomněli. Unaven oním voláním na poušti, rozhodl se otec Nicanor postavit tu chrám, největší na světě, se světci v životní velikosti a s barevnými okny ve zdech, aby tak lidé až z Říma přicházeli uctívat Boha uprostřed bezbožníků. Chodil po celém městečku s měděným talířkem a prosil o almužnu. Dávali mu mnoho, on však chtěl ještě víc, poněvadž v chrámu měl být zvon, jehož dunění by dokázalo vyvolat utopence na hladinu řeky. Prosil tak usilovně, že nakonec ztratil hlas. Kosti v těle mu začaly chrastit, stále však ještě nevybral ani na chrámové dveře, a tak se jedné soboty dal přemoci zoufalstvím. Narychlo zbudoval na náměstí oltář a v neděli prošel celým městečkem se zvonkem v ruce jako za časů nespavé nemoci a svolával všecky na mši. Mnozí se tam vydali ze zvědavosti, druzí ze stesku po zašlých časech; další proto, že by si Bůh mohl brát jako osobní urážku, kdyby pohrdli jeho prostředníkem. O osmé ranní bylo proto půl městečka na náměstí, kde otec Nicanor hlasem ochraptělým od samého doprošování vyzpěvoval evangelium. Nakonec, když už se přítomní začali rozcházet, zvedl paže, aby upoutal jejich pozornost.

"Okamžik," řekl. "Teď uvidíte nevývratný důkaz nekonečné moci boží."

Chlapec, jenž předtím pomáhal při mši, mu přinesl Šálek husté kouřící čokolády a kněz ji jedním douškem vypil. Potom vytáhl z rukávu kapesník, otřel si ústa, roztáhl paže, zavřel oči a vznesl se do výše dvanácti centimetrů. Byl to přesvědčivý prostředek; několik dní pak chodil od domu k domu, povzbuzoval se čokoládou a vznášel se ve vzduchu, aby dokázal boží moc. Ministrant přitom sebral do pytle tolik peněz, …