Sto roků samoty

Obyvatelé Maconda naráz obklopilo takové množství zázračných vynálezů, že brzo nevěděli, čemu se divit dřív. Celé noci probděli a pozorovali bledé žárovky, zásobované z elektrárny, kterou přivezl Aureliano Triste při druhé cestě vlakem, a na jejíž dotěrný klapot si dlouho a pracně zvykali. Dívali se na pohyblivé obrazy, které zámožný obchodník don Bruno Crespi promítal v divadle s pokladnami ve tvaru lvích tlam, a rozhořčilo je, když hrdina, který v jednom filmu zemřel a byl pochován a nad jehož nešťastným osudem hořce plakali, se v příštím filmu naráz objevil znovu, živ a proměněn v Araba. Diváci, kteří zaplatili po dvou centavech, aby mohli přihlížet vrtkavému štěstí hrdinů, nebyli ochotni se smířit s výsměchem tak neslýchaným a porozbíjeli sedadla. Na žádost dona Bruna Crespiho vydal starosta zvláštní vyhlášku, vysvětlující, že kino nezobrazuje skutečné události, a tudíž nestojí za to, aby se obecenstvo kvůli němu rozvášňovalo. Po onom odrazujícím vysvětlení mnozí usoudili, že se stali obětí nového a okázalého cikánského kejklu, a rozhodli se víckrát do kina nevkročit s tím, že mají dost svých vlastních trápení, než aby plakali nad vylhanými útrapami pomyslných stvoření. Podobně to dopadlo i s válečkovými gramofony, které si veselé francouzské dámičky přivezly namísto starodávných kolovrátků a které na určitý čas zle poškodily místní kapelu. Zpočátku zvědavost přiváděla do zakázané uličky mnohem víc zákazníků než dřív, dokonce se vědělo i o vážených dámách, které se přestrojily za venkovany, aby si tu novotu prohlédly zblízka; prohlížely si ji však dostatečné dlouho a tak zblízka, aby pochopily, že to není žádný kouzelný mlýnek, jak se všichni domnívali a jak prohlašovaly Francouzky, nýbrž mechanická hračka, kterou nelze srovnávat s něčím tak dojemným, lidským a plným každodenní pravdy, jako je kapela. Rozčarování bylo tak hluboké, že i později, když se gramofony rozmohly natolik, že je měli v každém domě, nepovažovali je stále za prostředek k pobavení dospělých, nýbrž za hračku, vhodnou leda k tomu, aby ji děti rozebíraly na součástky. Zato když se někomu z městečka naskytla příležitost seznámit se s drsnou skutečností telefonu, umístěného na nádraží, na který díky klice hleděli jako na jakýsi primitivní gramofon, dokonce i ti největší pochybovači užasli. Jako kdyby se Bůh rozhodl vyzkoušet, jak dlouho se vydrží divit, a neustále je zahrnoval nadšením a zklamáním, pochybnostmi a jistotami současné, až nakonec nebyl už nikdo s to bezpečně říci, kde jsou hranice skutečnosti. Byla to spletitá směsice pravdy a zdání, jež znepokojila nakonec i přízrak Josého Arcadia Buendíi venku pod kaštanem a přiměla ho chodit sem a tam po celém domě dokonce i za bílého dne. Od chvíle kdy železnice slavnostně zahájila provoz, postavili v Macondu jednoduché dřevěné nádraží s kanceláří, telefonem a okénkem, kde se prodávaly jízdenky, a vlaky začaly přijíždět pravidelné každou středu o jedenácté, v ulicích městečka se začali objevovat muži a ženy, kteří se snažili chovat jako obyčejní lidé, po pravdě však připomínali cirkusáky. V městečku, poučeném špatnými zkušenostmi s cikány, nekynula oněm podomním kejklířům, kteří stejné drze nabízeli konvici s píšťalou i návody zaručující spásu duše dne sedmého, žádná zvláštní budoucnost; u těch, kteří se nechali umluvit dlouhými řečmi, a neopatrníků, jací se najdou všude, dosahovali však výtečných zisků. Spolu s oněmi potulnými stvořeními jedné středy přijel do Maconda a poobědval u Buendíových i kulaťoučký a usměvavý Mr. Herbert v jezdeckých kalhotách a kamaších, s korkovou přilbou, brýlemi s ocelovou obroučkou, topasovýma očima a kůží vybraného kohouta.

Nikdo u stolu si ho nevšiml, dokud nesnědl první trs banánů. Aureliano Segundo ho náhodou našel, jak se rozčiluje lámavou španělštinou, poněvadž v Jacobově hotelu neměli volný pokoj, a přivedl ho domů, jako to už udělal s mnoha cizinci. Mr. Herbert cestoval s upoutanými balóny. Přinášelo mu to výtečné zisky a sjezdil s nimi už půl světa, tady však nenašel nikoho, kdo by se s ním chtěl vznést; obyvatelé Maconda, kteří znali létající koberce od cikánů, hleděli na onen vynález jako na něco překonaného. Zamýšlel proto odjet nejbližším vlakem. Když přinesli na stůl žíhaný trs banánů, jenž při obědě obvykle visel v jídelně, utrhl první plod bez zvláštního nadšení. Během dalšího rozhovoru však nepřestával jíst, žvýkat a vychutnávat, spíš s roztržitostí učence než s požitkářstvím milovníka dobrého jídla, a když byl hotov s prvním trsem, požádal o další. Nato otevřel krabici s nářadím, kterou nosil neustále s sebou, a vyňal z ní malé pouzdro s optickými přístroji. S nedůvěřivou soustředěností nákupčího diamantů pečlivé zkoumal jeden z banánů, zvláštním nožíkem ho rozřezal na jednotlivé díly, zvážil je na lékárnických vážkách a zbrojířskou měrkou zjistil jejich tloušťku. Potom vytáhl z krabice několik přístrojů a změřil jimi teplotu, vlhkost ovzduší a intenzitu světla. Celý ten obřad vzbudil tolik zvědavosti, že nikdo nedokázal klidně jíst a všichni čekali, že nakonec pronese něco objevného; Mr. Herbert však neřekl nic, z čeho by mohli usuzovat na jeho záměry.

V příštích dnech ho vídali v okolí městečka, jak se síťkou a košíkem loví motýly. Ve středu přijela skupina inženýrů, agronomů, hydrologů, topografů a zeměměřičů a po několik týdnů zkoumala tatáž místa, kde Mr. Herbert lovil motýly. Později přijel i pan Jack Brown ve zvláštním vagónu, který připojili na konec žlutého vlaku a který byl celý obložen stříbrem, sedadla byla potažena biskupským sametem a střecha byla z modrého skla. V tomtéž zvláštním vagónu, obletujíce pana Browna, přijeli i důstojní, černě odění advokáti, kteří kdysi chodívali v patách plukovníku Aurelianu Buendíovi, a to vzbuzovalo v lidech domnění, že všichni ti agronomové, hydrologové, topografové a zeměměřiči, právě tak jako Mr. Herbert se svými spoutanými balóny a svými pestrými motýly a pan Brown se svou pojízdnou hrobkou a svými zuřivými německými ovčáky, mají něco společného s válkou. Na …