Sto roků samoty

Pilar Ternerová umřela jednoho hlučného večera ve své pletené houpací židli, střežíc vchod do svého ráje. V souhlasu s jejím posledním přáním ji pochovali bez rakve, vsedě v houpací židli, kterou osm mužů spustilo po provazech do obrovské jámy, vykopané uprostřed tanečního parketu. Červeně oblečené mulatky, pobledlé pláčem, sloužily neumělou černou mši a sundávaly si přitom náušnice, brože a prsteny a házely je do jámy, kterou pak jiní zavalili náhrobním kamenem beze jména a dat a zasypali ho hromadou amazonských kamélií. Potom otrávily zvířata, zazdily dveře i okna cihlami a maltou a rozešly se po světě se svými dřevěnými kufry, uvnitř polepenými obrázky svatých, barvotisky vystříhanými z časopisů a fotografiemi pomíjivých, vzdálených a smyšlených snoubenců, kteří káleli diamanty, pojídali lidožrouty nebo někde na širém moři nosili korunu karetních králů.

To byl konec. Na hrobě Pilar Ternerové společně s žalmy a s cetkami běhen práchnivěly ubohé trosky minulosti, které tu ještě zbyly, když učený Katalánec prodal v dražbě své knihkupectví a vrátil se do své rodné středozemské vesnice, přemožen steskem po věčném jaru. Nikdo by od něho nebýval takové rozhodnutí čekal. Přišel do Maconda v době největšího rozkvětu banánové společnosti, prchaje před jednou z nesčetných válek, a nenapadlo ho nic výhodnějšího než si tu zařídit obchod s prvotisky a původními knihami v nejrůznějších jazycích, ve kterých náhodní zákazníci nedůvěřivě listovali, jako kdyby je sebral na smetišti, zatímco čekali, až na ně naproti u věštkyně dojde řada. Polovinu svého života proseděl v rozpálené místnosti vzadu za krámem a svým vyumělkovaným písmem škrábal fialovým inkoustem na listy vytrhané ze školních sešitů, aniž kdokoli mohl s určitostí říci, co to vlastně píše. Když se s ním Aureliano seznámil, měl už těch pestrých stránek, jež čímsi připomínaly Melquíadesovy pergameny, dvě plné truhlice, a do svého odjezdu naplnil ještě třetí, takže se dalo důvodné předpokládat, že za svého pobytu v Macondu nedělal nic jiného. Důvěrnější styky navázal jediné s oněmi čtyřmi přáteli, jimž vyměňoval dětské vlčky a draky za knihy, a dal jim číst Ovidia a Senecu, když ještě chodili do obecné Školy. O klasicích mluvíval s domáckou důvěrností, jako kdyby se všemi svého času bydlel v jednom pokoji, a věděl spoustu věcí, které by lidé prosté znát neměli, například že svatý Augustin nosil pod kutnou vlněný kabátec, který si za čtrnáct let nesvlékl, a čarodějník Arnaldo de Vilanova byl následkem Štířího kousnutí už od dětských let pohlavně nemohoucí. Jeho zaujetí pro psané slovo bylo směsicí obřadné úcty a pomlouvačné nevážnosti. Stejně dvojaký postoj měl i ke svým vlastním rukopisům. Alfonso, který se naučil katalánsky, aby je mohl přeložit, si jeden svazek strčil do kapsy, kde neustále nosil spousty výstřižků z novin a návodů k nejroztodivnějším pracím, a jednoho večera ho ztratil kdesi u děvčátek, která se prodávala z hladu. Když se to učený stařec dozvěděl, nestrhl rámus, kterého se Alfonso obával; místo toho se popadal za břicho smíchy a prohlásil, že takový je přirozený osud literatury. Na druhé straně nebylo v lidských silách ho přesvědčit, aby si ony tři truhly nevozil s sebou do rodné vesnice, a železniční dozorce, kteří mu je chtěli poslat jako spoluzavazadlo, tak dlouho zahrnoval kartaginskými nadávkami, až mu je dovolili vzít s sebou do osobního vagónu. "V den, kdy lidé pojedou v první třídě a literatura v nákladním vagónu," prohlásil tenkrát, "bude se světem nadobro konec." To byla poslední slova, která od něho slyšeli. Předtím strávil černý týden posledními přípravami na cestu, poněvadž jak se chvíle odjezdu přibližovala, ztrácel dobrou náladu, věčné zapomínal, co chce, a věci, které někam položil, se za chvíli objevovaly jinde; dotírali na něho stejní skřítkové, kteří kdysi soužili Fernandu.

"Collons" klel. "Kašlu na sedmadvacátý kánon londýnského synodu."

Germán a Aureliano si ho vzali na starost. Pečovali o něj jako o dítě, jízdenky a cestovní doklady mu zavíracími špendlíky připevnili do kapes, sepsali mu podrobný přehled, co má dělat od chvíle, kdy opustí Macondo, až do okamžiku, kdy přistane v Barceloně, přesto však nevědomky vyhodil na smetiště kalhoty s polovinou svých peněz. V předvečer svého odjezdu, když už zatloukl truhly a složil si šatstvo do téhož kufříku, s kterým sem kdysi přijel, svraštil náhle víčka podobná slávkám, s jakýmsi nestoudným požehnáním ukázal na hromady knih, s nimiž snášel léta vyhnanství, a řekl přátelům:

"Tyhle sračky vám tu nechám."

Tři měsíce nato od něho dostali velikou obálku s devětadvaceti dopisy a více než padesáti fotografiemi, které se mu nashromáždily za dlouhých dnů na Širém moři. Neuváděl sice data, ale pořadí, v jakém dopisy psal, bylo zřejmé na první pohled. Zpočátku jim se svým obvyklým humorem popisoval, co se přihodilo cestou a jakou měl chuť srazit přes palubu správce nákladu, který mu nedovolil vzít si ty tři truhly do kajuty, líčil jim jasnozřivou tupost jakési ženy, která se hrozila čísla třináct, ne z pověrčivosti, ale proto, že jí připadalo nedokončené, a sázku, kterou vyhrál při první večeři, když ve vodě na palubě rozpoznal chuť nočních říp z léridských pramenů. Postupem času mu však čím dál míň záleželo na událostech na palubě, a dokonce i nejposlednější a nejvšednější příhody mu stály za toužebnou zmínku, poněvadž s rostoucí vzdáleností byly jeho vzpomínky smutnější a smutnější. Onen narůstající stesk byl patrný i z jeho fotografií. Na prvních stál ve své košili invalidy a se svými stříbrnými vlasy v rozechvělém vzduchu karibského října a Šťastné se usmíval; na posledních měl na sobě tmavý svrchník a hedvábnou Šálu, byl pobledlý a nepřítomné zamlklý a stál na palubě truchlivé lodi, jež začínala náměsíčnou pouť podzimním oceánem. Germán a Aureliano mu odpovídali na dopisy. V prvních měsících psal tak často, že jim připadal blíž než v dobách, kdy žil v Macondu, a téměř je přešel vztek nad tím, že je opustil. Zpočátku jim oznamoval, že všecko je při starém, v dome, kde se narodil, že ještě pořád leží růžová lastura, sušení sledi na chlebové střídě chutnají pořád stejně a vodopády kolem vesnice že za soumraku prostupuje táž vůně jako kdysi. Znovu to byly listy ze Školních sešitů, zalátané fialovými klikyháky, ve kterých každému z přátel věnoval samostatný odstavec. Postupné, i když si to zřejmě sám neuvědomoval, se však ony dopisy, plné radosti z návratu a slov povzbuzení, měnily ve zklamané pastýřské listy. Za zimních večerů, zatímco se na kamnech vařila polévka, vzpomínal toužebně na vedro v pokoji vzadu za krámem, na bzučení slunce v uprášených mandloních a hvízdání vlaku v ospalém poledním horku, stejně jako předtím v Macondu toužíval po zimní polévce na kamnech, pokřiku prodavačů kávy a prchavých jarních skřivanech. Přemožen současně dvěma stesky, stojícími proti sobě jako dvě zrcadla, ztratil svůj podivuhodný smysl pro neskutečnost a nakonec jim radil, aby opustili Macondo, zapomněli na všecko, čemu je kdy učil o světě a o lidském srdci, aby se vykašlali na Horatia a nikdy nezapomínali, ať už se v životě octnou kdekoli, že minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům že se vrátit nelze a že i nejzdravější a nejvytrvalejší láska je koneckonců jen něco pomíjivého.

První, kdo uposlechl jeho rady a opustil Macondo, byl Álvaro. Prodal všecko, co měl, dokonce i ochočeného jaguára, jenž pobíhal po jeho dvoře a vysmíval se chodcům, a koupil si věčnou jízdenku na vlak, jenž nikdy nekončil svou jízdu. Na pohlednicích odesílaných ze stanic, kde se cestou zastavili, jim barvitě líčil všecko, co na okamžik zahlédl z okénka vagónu, jako by trhal na cucky dlouhou báseň o pomíjejícnosti a nechával za sebou jednotlivé útržky: přeludné černochy na bavlníkových polích v Louisianě, okřídlené koně na modré trávě v Kentucky, řecké milence v pekelném arizonském soumraku a dívku v červeném svetru, která u Michiganských jezer malovala akvarely a zamávala mu štětci, ne na rozloučenou, ale s nadějí, netušíc, že vidí vlak, jenž nikdy nepojede zpátky. Jedenkrát v sobotu pak odešli i Alfonso a Germán s tím, že se v pondělí vrátí, a víckrát už o nich neslyšeli. Rok po odjezdu učeného Katalánce zůstával v Macondu už jenom Gabriel, ještě pořád žijící nazdařbůh, vydán na milost a nemilost Nigromantinu nejistému soucitu, a odpovídal na soutěžní otázky ve francouzském časopise, kde byla první cenou cesta do Paříže. Aureliano, který časopis vlastně odebíral, mu pomáhal vyplňovat soutěžní tiskopisy, někdy doma, většinou však mezi kameninovými nádobkami a v baldriánové vůni jediné lékárny, která v Macondu zbyla a v níž bydlela Mercedes, Gabrielova mlčenlivá snoubenka. To jediné tu zbývalo z minulosti, jejíž záhuba ne a ne dojít konce, poněvadž hynula neustále dál, stravujíc se v sobě samé a končíc v každé jednotlivé minutě, nikdy však nepřestávajíc končit. Zmrtvělost v městečku dosáhla takového stupně, že když Gabriel soutěž vyhrál a s dvěma obleky, jedním párem bot a Rabelaisovými sebranými spisy se vydal do Paříže, musel zamávat na strojvůdce, aby vlak vůbec zastavil a vzal ho s sebou. Někdejší Turecká ulice se proměnila ve zpustlé zákoutí, kde se poslední Arabové dávali unášet vstříc smrti, sedíce venku přede dveřmi jako před tisíci lety, i když poslední yard diagonálu prodali už dávno a dávno a v temných výlohách zůstaly jen figuríny se zuráženými hlavami. Z městečka banánové společnosti, které se Patricia Brownová možná teď pokoušela vylíčit svým vnukům za večerů plných nesnášenlivosti a kyselých okurek v Prattville, Alabama, se stala rovina zarostlá divokou trávou. Stařičký farář, jenž vystřídal otce Angela a jehož jméno se nikdo neobtěžoval zjistit, se povaloval v síti a čekal na smilování boží, sužován dnou a pochybami, které ho připravovaly o spánek, zatímco ještěrky a krysy spolu zápasily o sousední chrám. V onom Macondu, na které zapomněli dokonce i ptáci a kde prach a vedro byly tak úmorné, že se už sotva dalo dýchat, Aureliano a Amaranta Úrsula, samotou, láskou a samotou lásky uvěznění v domě, kde se už málem nedalo spát, takový hluk tam tropili červení mravenci, byli jediní šťastní lidé, nejšťastnější na celé zemi.

Gaston se vrátil do Bruselu. Čekání na letadlo ho nakonec omrzelo a jednoho dne si složil do kufříku nejpotřebnější věci a svou korespondenci a odjel s tím, že přiletí zpátky, dříve než provinční úřady postoupí jeho výsadní práva skupině německých letců, kteří jim předložili odvážnější plán, než byl jeho vlastní. Od onoho prvního odpoledne Aureliano a Amaranta Úrsula soustavně využívali oněch řídkých chvilek, kdy byl Gaston pryč, a milovali se s utajovanou vášní, téměř vždy nakonec vyrušeni ze svých nejistých spojení manželovým nenadálým návratem. Když však shledali, že jsou v domě sami, zmocnila se jich posedlost opožděné lásky. Byla to pošetilá, ztřeštěná vášeň, při níž se Fernandiny kosti v hrobě zachvívaly hrůzou a která je oba udržovala ve stavu ustavičného vytržení. Skřeky Amaranty Úrsuly a její výkřiky, když umírala láskou, se ozývaly o druhé odpolední na stole v jídelně právě tak jako ve dvě hodiny v noci ve špižírně. "Co mé nejvíc mrzí," smávala se, "jsou všecka ta léta, o která jsme přišli." Zmámená vášní viděla červené mravence, jak pustoší zahradu a ukájejí svůj předvěký hlad na všem, co bylo ze dřeva, a viděla onen proud živoucí lávy, jak znovu zaplavil verandu, hubila je však jen tehdy, když je našla ve své ložnici. Aureliano zapomněl na pergameny, přestal chodit do města a na dopisy učeného Katalánce odpovídal jen tak, aby se neřeklo. Ztratili zdravý rozum, ztratili pojem o čase i všecky pravidelné návyky. Znovu pozavírali okna i dveře, aby nemuseli ztrácet čas svlékáním, a chodili po domě tak, jak po tom vždycky toužila Krásná Remedios, zmítali se nazí v bahnisku na dvoře a jedenkrát odpoledne se div neutopili, když se milovali v nádrži s vodou. Zakrátko natropili víc škod než červení mravenci: zničili nábytek v pokoji, potrhali svým řáděním rohož, jež přestála i smutné válečné lásky plukovníka Aureliana Buendíi, a rozpárali matrace, vyprázdnili je na podlahu a pak se zalykali v oblacích bavlny. Aureliano byl stejně ohnivým milencem jako ona, přesto však to byla Amaranta Úrsula, jež svými ztřeštěnými nápady a svou milostnou nenasytností ovládala onen pustošivý ráj; jako by lásce věnovala všecku tu nezdolnou energii, kterou její prababička vynakládala na pečení karamelových zvířátek. Ostatně zatímco ona vykřikovala rozkoší a zplna hrdla se smávala vlastním výmyslům, Aureliano byl den ze dne zamlklejší, poněvadž jeho vášeň byla sžíravá a uzavřená do vlastního nitra. Oba však přitom dosáhli takového stupně mistrovství, že když se vydali ze všech sil, uměli najít rozkoš i v únavě. Zjistili, že únava po milování v sobě skrývá neprobádané možnosti, daleko rozmanitější než sama touha, a oddávali se zbožňování svých tel. Aureliano hnětl tuhé prsy Amaranty Úrsuly vaječnými bílky nebo jí potíral pružná stehna a broskvové hebké břicho kokosovým máslem a ona si hrála s jeho mohutným údem jako s panenkou, tyčinkou na rty mu malovala oči jako šaškovi a tužkou na obočí turecký knír, vázala mu nákrčníky z organtýnu a nasazovala mu staniolové kloboučky. Jedné noci se od hlavy až k pate natřeli broskvemi v cukru, olizovali se jako psi a milovali se na verandě jako posedlí, a probudil je teprve příval krvežíznivých mravenců, kteří se je chystali zaživa pohltit.

V přestávkách mezi blouzněním Amaranta Úrsula odpovídala na Gastonovy dopisy. Zněly tak vzdálené a zaměstnané, že jeho návrat jí připadal nemožný. V jednom z prvních jí sdělil, že jeho společníci letadlo opravdu poslali, námořní jednatelství v Bruselu že ho však omylem odeslalo do Tanganjiky, kde je předali rozptýlenému kmeni Makondů. Oním nedorozuměním vzniklo tolik překážek, že může trvat roky, než vůbec dostanou letadlo zpátky. Amaranta Úrsula proto vylučovala, že by se manžel mohl nevčas vrátit, Aureliana spojovaly se světem jenom dopisy od učeného Katalánce a zprávy o Gabrielovi, které se dozvídal od mlčenlivé lékárnice Mercedes. Zpočátku to bylo opravdové spojení. Gabriel si nechal proplatit zpáteční jízdenku, zůstal v Paříži a prodával staré noviny a prázdné láhve, které číšnice vynášely z ponurého hotelu v ulici Dauphine. Aureliano si ho představoval, jak chodí po Paříži ve svetru s vysokým límcem, který odkládá jen tenkrát, když se terasy na Montparnassu naplní jarními milenci, přes den vyspává a v noci píše, aby přehlušil hlad, v pokoji páchnoucím vařeným květákem, kde měl jednoho dne umřít Rocamadour. Zprávy o Gabrielovi však byly stále nejistější a učencovy dopisy řidší a trudnomyslnější a Aureliano si zvykl myslet na ně stejné jako Amaranta Úrsula myslela na svého manžela; oba se vznášeli v prázdném vesmíru, kde jedinou každodenní a věčnou skutečností zůstávala láska.

Do onoho světa Šťastné nevědomosti naráz dolehla jako rána z děla zpráva, že se Gaston vrací. Aureliano a Amaranta Úrsula otevřeli oči, prozkoumali své ledví, s rukou na srdci pohlédli jeden druhému do tváře a pochopili, že natolik splynuli jeden s druhým, že raději zemřou, než by se měli rozloučit. Amaranta Úrsula proto napsala manželovi dopis plný rozporných pravd, v kterém ho ujišťovala, že ho miluje a touží ho znovu spatřit, současně však přiznávala, že bez Aureliana nemůže žít, vysvětlujíc to jako řízení osudu. Vzdor tomu, co oba předpokládali, jim Gaston poslal klidnou, málem otcovskou odpověď; věnoval celé dvě stránky tomu, aby je varoval před vrtkavostí vášně, a v závěrečném odstavci jim zcela jednoznačné přál, aby byli tak šťastni, jako byl během krátkého manželství on. Jeho postoj byl zcela neočekávaný a Amarantu Úrsulu pokořovala představa, že manželovi poskytla záminku, na kterou čekal, aby ji ponechal jejímu osudu. Její hněv se ještě zvětšil, když jí Gaston šest měsíců nato napsal z Léopoldvillu, kde se konečné domohl letadla, a požádal ji, aby mu poslali velocipéd, co v Macondu zanechal, to byla zřejmě jediná věc, ke které ho pojil nějaký citový vztah. Aureliano trpělivě snášel její výlevy a snažil se jí dokázat, že dovede být stejně dobrým manželem v blahobytu i v protivenství, a všední starosti, jež na ně dolehly, když utratili poslední peníze od Gastona, vytvořily mezi nimi pouto vzájemné soudržnosti, které snad bylo méně výrazné a oslnivé než vášeň, umožnilo jim však milovat se stejné a být stejné šťastni jako ve chvílích ztřeštěné chlípnosti. V době, kdy zemřela Pilar Ternerová, čekali dítě.

Vzdor těhotenské malátnosti se Amaranta Úrsula pokusila zřídit si výrobu náhrdelníků z rybích páteří. S výjimkou Mercedes, která jich tucet koupila, však na ně nenašla kupce. Aureliano si poprvé v životě uvědomil, že jeho jazykové nadání, jeho encyklopedické znalosti a jeho vzácná schopnost zapamatovat si do nejmenších podrobností vzdálená místa a události, aniž je kdy spatřil, jsou stejně k ničemu jako truhlice pravých šperků, která patřila Amarantě Úrsule a měla pravděpodobné takovou cenu jako všecky peníze, které v té době mohli mít všichni zbylí obyvatelé Maconda dohromady. Zůstávali naživu jen zázrakem. Amaranta Úrsula neztrácela dobrou náladu ani svou vynalézavost při milostných hrátkách, zvykla si však po obědě vysedávat na verandě a odpočívat, s otevřenýma očima a zamyšlená. Aureliano se k ní obvykle připojil. Často tak mlčky sedávali až do soumraku, jeden proti druhému, hleděli si do očí a milovali se v tichosti stejně opravdově, jako se předtím milovali v pohoršení. Nejistá budoucnost obrátila jejich myšlenky zpátky do minulosti. Zahledali sami sebe ve ztraceném ráji v době lijáků, kdy se čvachtali v bahně na dvoře, zabíjeli ještěrky, věšeli je na Úrsulu a žertem ji pochovávali zaživa, a z oněch vzpomínek pochopili, že spolu byli Šťastni, kam až jejich paměť sahá. Přemítajíc o minulosti, Amaranta Úrsula se rozpomněla na ono odpoledne, kdy vešla do zlatotepecké dílny a matka jí vyprávěla, že malý Aureliano není ničí, poněvadž ho našli v košíku, jak pluje po řece. Ono podání se jim nezdálo pravděpodobné, nemohli je však nahradit skutečnějším, poněvadž žádné neznali. Zvážili tedy všecky možnosti, nakonec si však byli jisti jen tím, že Fernanda nebyla Aurelianovou matkou. Amaranta Úrsula se přikláněla k názoru, že je synem Petry Cotesové, kterou znala jen z bájí o její nestoudnosti, a ona domněnka v nich vyvolala hrůzné obavy.

Sužován představou, že je bratrem své ženy, vydal se Aureliano potají na faru a hledal v plesnivých archívech, pokousaných moly, nějakou spolehlivou stopu svého původu. Nejstarší záznam, který našel, se týkal křtu Amaranty Buendíové, pokřtěné na prahu dospělosti otcem Nicanorem Reynou v dobách, kdy se pokoušel dokázat existenci boží pomocí triků s čokoládou. Na chvíli se utěšoval nadějí, že je jedním ze sedmnácti Aurelianů, jejichž data narození vyslídil ve čtyřech různých svazcích, záznamy o jejich křtu byly však příliš staré, než aby odpovídaly jeho věku. Dnavý farář, jenž ze své sítě pozoroval, jak se potácí v bludišti rodů a nejisté se třese, se ho soucitné zeptal, jak se jmenuje.

"Aureliano Buendía," řekl mu.

"Tak to hledáš zbytečné," prohlásil rozhodné kněz. "Před mnoha lety tu bývala ulice, která se tak jmenovala, a v té době lidé měli ve zvyku dávat dětem jména ulic."

Aureliano se roztřásl hněvem.

"Ach tak," řekl, "tak vy tomu taky nevěříte."

"A čemu?"

"Že plukovník Aureliano Buendía svedl dvaatřicet občanských válek a ve všech byl poražen," odvětil Aureliano. "Že vojáci obklíčili tři tisíce dělníků a postříleli je z kulometů a mrtvoly že odvezli ve vlaku o dvou stech vagónech a naházeli je do moře."

Farář si ho změřil soucitným pohledem.

"Synu, synu," vzdychl. "Mně by úplně stačilo mít jistotu, že ty a já teď opravdu existujeme."

Aureliano a Amaranta Úrsula tedy přijali za svůj příběh o košíku, ne proto, že by mu věřili, nýbrž proto, že jim dovoloval zapomenout na jejich obavy. S postupem jejího těhotenství měnili se pozvolna v jedinou bytost, stále více splývali jeden s druhým a v samotě onoho domu, čekajícího jen na poslední poryv větru, který ho zboří. Obývali jen nejnutnější prostor, od Fernandiny ložnice, ve které objevili kouzlo poklidné lásky, po okraj verandy, kde Amaranta Úrsula pletla botky a kloboučky pro novorozeně a Aureliano odpovídal na občasné dopisy učeného Katalánce. Zbytek domu podlehl vytrvalému náporu zkázy. Zlatotepecká dílna, Melquíadesův pokoj i prostá mlčenlivá říše Santy Sofii de la Piedad zmizely v hloubi domácího pralesa, do něhož by se nikdo neodvážil vniknout. Aureliano a Amaranta Úrsula, obklíčeni hltavou přírodou, dál pěstovali majoránku a begónie a bránili svůj svět hraničními čarami z vápna, budujíce poslední zákopy v tisícileté válce mezi člověkem a mravenci. Amaranta Úrsula měla dlouhé, neupravené vlasy, obličej mívala ráno celý pomačkaný, nohy jí opuchly a někdejší něžné, lasiččí tělo pozbylo tvar; ztratila mladistvé vzezření z dob, kdy sem přijela s klecí nešťastných kanárů a s polapeným manželem, duševní svěžest jí však zůstala. "Ksakru," smála se. "Kdo by si byl býval pomyslel, že tu nakonec opravdu budeme žít jako lidojedi!" Poslední nitka, která je spojovala se světem, se přetrhla v šestém měsíci těhotenství, když dostali dopis, který zcela zřejmě nebyl od učeného Katalánce. Měl barcelonské razítko, adresa však byla napsána obyčejným modrým inkoustem a úřednickým krasopisem a měla nevinný, neosobní vzhled, jaký mívají špatné zprávy. Amaranta Úrsula se chystala obálku otevřít. Aureliano jí ji však vytrhl z rukou.

"Tu ne," prohlásil. "Nechci vědět, co tam stojí." Jak správně vytušil, učený Katalánec jim už víckrát nenapsal. Nepřečtený dopis zůstal ležet napospas molům na poličce, na které kdysi Fernanda zapomněla svůj snubní prsten, a tam se dál stravoval v ohni svých Špatných zpráv, zatímco osamělí milenci pluli proti proudu oněch posledních chvil, nenapravitelných a neblahých časů, které se je marné pokoušely strhnout na poušť zklamání a zapomnění. Aureliano a Amaranta Úrsula, vědomi si onoho nebezpečí, strávili poslední měsíce ruku v ruce, dotvářejíce oddanou láskou dítě počaté ve chvílích nehorázného smilství. V noci, když leželi ve vzájemném objetí, neděsili se pozemských výbuchů mravenců, lomození molů ani neustálého a zřetelného sykotu plevele, bujícího v sousedních místnostech. Slýchali Úrsulu, jak zápasí se zákony stvoření, aby uchovala svůj rod, Josého Arcadia Buendíu, jak hledá přeludnou pravdu velkých vynálezů, modlící se Fernandu, plukovníka Aureliana Buendíu, jak hrubne žaludy války a nad zlatými rybkami, i Aureliana Segunda, zmírajícího samotou ve vřavě pitek, a tenkrát pochopili, že utkvělé představy jsou silnější než smrt, a pocítili nové štěstí při pomyšlení, že oni dva se budou milovat ještě jako duchové dávno potom, co jiné druhy budoucích živočichů vyrvou mravencům onen bedny ráj, který mravenci v nejbližších chvílích vyrvou lidem.

Jedné neděle o šesté odpolední Amaranta Úrsula pocítila porodní bolesti. Usměvavá porodní babka děvčátek, která se prodávala z hladu, ji vysadila na stůl v jídelně, sedla si jí rozkročmo na břicho a surově po ní harcovala, až její křik zanikl v nářku velikého chlapce. Závojem slz Amaranta Úrsula uviděla, že je to jeden z velikých synů Buendíova rodu, mohutný a svéhlavý na způsob José Arcadiů a s otevřenýma, jasnozřivýma očima Aurelianů, předurčený k tomu, aby znovu založil rod a oprostil ho od zhoubných neřestí a samotářských sklonů, poněvadž byl za celé století jediný, jenž byl počat z lásky.

"Hotový lidojed," řekla. "Bude se jmenovat Rodrigo."

"Ne," namítl její manžel. "Bude se jmenovat Aureliano a zvítězí v dvaatřiceti válkách."

Porodní bába mu odřízla pupeční Šňůru a potom hadříkem začala stírat modrý maz, který mu pokrýval tělo; Aureliano jí svítil lampou. Teprve když ho obrátili na břicho, zjistili, že ve srovnání s ostatními lidmi má něco navíc, naklonili se k němu a prohlíželi si to. Byl to prasečí ocas.

Nijak obzvlášť je to neznepokojilo. Aureliano ani Amaranta Úrsula už neznali obdobný případ, k němuž kdysi v rodině došlo, ani se nepamatovali na Úrsuliny hrůzné výstrahy, a porodní babka je úplně uklidnila tvrzením, že onen nadbytečný výrůstek mohou chlapci odříznout, až mu vypadají mléčné zuby. Potom už o tom neměli čas přemýšlet, poněvadž Amaranta Úrsula začla krvácet a brzo z ní prýštil nezadržitelný proud. Snažili se jí pomoci náčinky z pavučin a spečeným popelem, jako kdyby však chtěli zastavit rukama vodotrysk. V prvních hodinách se Amaranta Úrsula snažila zachovat si dobrou náladu. Držela zděšeného Aureliana za ruku a prosila ho, aby si nedělal starosti, poněvadž lidé jako ona neumírají proti své vůli, a zalykala se smíchy při pohledu na sveřepé prostředky porodní babky. Jak však Aureliana opouštěla naděje, začala se ztrácet, jako kdyby ji někdo postupně smazával, až upadla do hluboké mdloby. V pondělí ráno k ní přivedli ženu, která se u jejího lože modlila zaklínači modlitby, zaručeně účinkující u zvířat i u lidí, vášnivá krev Amaranty Úrsuly byla však lhostejná ke všem lidským výmyslům kromě lásky. Odpoledne, po čtyřiadvaceti hodinách zoufalství, pochopili, že je mrtvá, poněvadž proud krve nenávratné ustal, rysy jí ostře vystoupily, skvrny na tváři se rozplynuly v jitřním úbělu a ona se znovu začala usmívat.

Až do té chvíle Aureliano nechápal, jak rád má své přátele, jak je potřebuje a kolik by dal za to, kdyby v tu chvíli byli s ním. Uložil dítě do košíku, který mu matka připravila, zakryl tvář mrtvé pokrývkou, a vydal se na bezcílnou pouť pustým městečkem, hledaje soutěsku, která by vedla zpátky do minula. Zaklepal na dveře lékárny, v které už dávno nebyl, a ocitl se v truhlářské dílně. Stařena, která mu se svítilnou v ruce přišla otevřít, se slitovala nad jeho blábolením, vytrvale však tvrdila, že tu žádná lékárna nikdy nebyla a nikdy že neznala žádnou ženu se štíhlým hrdlem a dřímavýma očima, která by se jmenovala Mercedes. Potom přitiskl čelo na dveře, kde kdysi bývalo knihkupectví učeného Katalánce a rozplakal se; uvědomoval si přitom, že splácí pozdní slzy smrti, kterou nechtěl oplakat včas, aby neporušil kouzlo své lásky. Zkrvavil si pěsti o zazděné dveře Zlatého dítěte, volaje Pilar Ternerovou a nevšímaje si zářivých oranžových kotoučů letících po obloze, jež za bouřlivých večerů tolikrát s chlapeckým zanícením sledoval ze dvora plného bukačů. V posledním otevřeném podniku ve zpustlé pochybné čtvrti skupina harmonikám hrála písně Rafaela Escalony, biskupova synovce, dědice tajemství Francisca Člověka. Hostinský, který měl jednu paži uschlou a jakoby spálenou, poněvadž ji kdysi pozvedl proti své matce, pozval Aureliana na láhev kořalky a ten ho pozval na druhou. Hostinský mu vyprávěl o své ubohé paži a Aureliano mu vyprávěl o svém ubohém srdci, uschlém a jakoby spáleném, poněvadž je pozvedl proti své sestře. Nakonec se společné rozplakali a Aureliano měl na okamžik pocit, že jeho bolest ustala. Když se však zase ocitl sám v posledním macondském jitru, zůstal stát uprostřed náměstí, rozpřáhl paže, odhodlán probudit všecky kolem, a vykřikl z hloubi duše:

"Všichni přátelé jsou zkurvysyni!"

Nigromanta ho našla v kaluži zvratků a slz. Odvedla ho do svého pokoje, umyla ho a přiměla ho vypít šálek polévky. V domnění, že ho tím utiší, přeškrtla uhlem všecka ta milování, za která jí byl stále ještě dlužen, a rozhovořila se o nejosamělejších a nejsmutnějších chvilkách svého života, aby nebyl se svým pláčem sám. Za svítání, po krátkém a tupém spánku, Aureliana znovu probudily bolesti hlavy: otevřel oči a vzpomněl si na dítě.

V kosíku je nenašel. V prvním okamžiku pocítil záchvěv radosti v domnění, že Amaranta Úrsula vstala z mrtvých a postarala se o ně. Nebožka však ležela pod pokrývkou jako hromada kamení. Aureliano si uvědomil, že při svém příchodu našel dveře ložnice otevřené, přešel po verandě, plné ranní vůně majoránky, a nahlédl do jídelny, kde se ještě povalovaly pozůstatky po porodu: veliký hrnec, zakrvácená prostěradla, kusy spečeného popela a překroucená pupeční šňůra na plené rozložené uprostřed stolu vedle nůžek a nitě. Pomyslel si, že porodní bába se během večera zřejmě vrátila pro dítě, a na chvíli začal klidně uvažovat. Sklesl do houpací židle, v které za starých časů sedávala Rebeca a vyučovala vyšívání, v které Amaranta hrávala čínskou dámu s plukovníkem Gerineldem Márquezem a v které Amaranta Úrsula šila šatečky pro dítě, a v onom jasnozřivém okamžiku si uvědomil, že není s to snést drtivou tíhu vší té minulosti, která mu leží na duši. Zraňován smrtícími oštěpy vlastních i cizích stesků, obdivoval se nebojácným pavučinám na uschlých růžových keřích, vytrvalému býlí a trpělivému vzduchu v zářivém únorovém svítání. V tu chvíli zahlédl dítě. Zbývala z něho naběhlá, vyschlá kůže, kterou snad všichni mravenci světa pracně vláčeli po kamenité zahradní pěšině ke svým obydlím. Aureliano nebyl s to se pohnout; ne proto, že by se mu hrůzou podlomily nohy, nýbrž proto, že v onom zázračném okamžiku pochopil poslední Melquíadesovy šifry a spatřil moto pergamenů, dokonale zasazené do lidského času a světa: Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci.

V Aurelianově životě nebylo jasnozřivější chvíle než tehdy, když zapomněl na své mrtvé a na své hoře a zatloukl okna i dveře Fernandinými dřevěnými kříži, aby ho nerušilo žádné světské pokušení, poněvadž pochopil, že v Melquíadesových pergamenech je vepsán jeho osud. Našel je nedotčené, uprostřed předvěkých rostlin, dýmajících kalužin a světélkujících hmyzek, které v pokoji zahladily každou stopu lidského putování po této zemi; byl tak netrpělivý, že si je ani neodnesl na denní světlo, a přímo tam je začal vstoje luštit, nahlas a bez nejmenších obtíží, jako by byly psány španělsky, a kolem vládl oslňující polední jas. Byl to příběh jejich rodiny, sto let předem sepsaný Melquíadesem až do nejvšednějších podrobností. Napsal ho v sanskrtu, své mateřštině, sudé verše zašifroval soukromou šifrou císaře Augusta a liché lakedaimonskými vojenskými šiframi. Poslední zábrana, kterou Aureliano začínal tušit v době, kdy se dal zmást láskou k Amarantě Úrsule, spočívala v tom, že Melquíades neuspořádal události podle obvyklého lidského času, nýbrž zhustil celé století všedních událostí, takže všecky probíhaly souběžně a v jediném okamžiku. Unesen oním objevem Aureliano četl hlasitě a vynechával zpěvné encykliky, které Melquíades sám kdysi předčítal Arcadiovi a které ve skutečnosti předvídaly jeho popravu, a našel v nich zprávu o narození nejkrásnější ženy na světě, jež měla zaživa vstoupit na nebesa, a seznal původ dvojčat pohrobků, kteří se vzdali luštění pergamenů, nejen dík své neschopnosti a nestálosti, nýbrž i proto, že jejich snahy byly předčasné. Na tomto místě přeskočil několik stránek, aby co nejdřív seznal svůj vlastní původ. V tu chvíli se začal pomalu zvedat vlahý vítr, plný hlasů z minula, Šepotu dávných pelargónií a zklamaných vzdechů, předcházející i nejvytrvalejší tužby. Aureliano ho však nepostřehl, poněvadž právě objevoval první známky svého života ve smyslném dědovi, jenž se svou lehkomyslností dal vést přeludnou pustinou, hledaje krásnou ženu, kterou pak neučinil šťastnou. Aureliano ho poznal a sledoval skryté cesty jeho potomků, až dosel k svému vlastnímu početí uprostřed Štírů a žlutých motýlů navečer v koupelně, kde nádeník ukájel svůj chtíč se ženou, která se mu oddala ze vzdoru. Natolik ho to upoutalo, že neucítil ani druhý poryv větru, jehož ničivá síla vyrvala ze stěžejí okna i dveře, z východního křídla domu strhla střechu a otřásla jím v samých základech. Teprve nyní shledal, že Amaranta Úrsula nebyla jeho sestrou, ale tetou, a že Francis Drake kdysi dávno přepadl Riohachu jen proto, aby se oni dva jednou mohli setkat v nejspletitějších bludištích krve a společně přivést na svět bájeslovného tvora, jímž měl jejich rod vymřít. Macondo se už proměnilo v hrůzný vír prachu a sutin, zmítaný hněvem biblické smršti, když Aureliano přeskočil jedenáct stránek, aby nemařil čas událostmi, které až příliš dobře znal, a začal luštit okamžik, který právě prožíval, luštil ho současně s tím, jak ho žil, luštil poslední stránku pergamenu a věštil sám sobě, jako by v zrcadle slov spatřoval svou vlastní podobu. Přeskočil ještě jednou, aby předpovědi předstihl a zjistil den a okolnosti své smrti. Ještě než došel k poslednímu verši, stačil však pochopit, že z oné místnosti už nikdy nevyjde, neboť je souzeno, že ono město zrcadel (anebo zrcadlení) bude smeteno větrem a vymazáno z lidské paměti v okamžiku, kdy Aureliano Babilonia rozluští poslední pergamen, a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane.