Zvonokosy

13.
Další drobné příhody

„Ach, to jste vy, má zlatá? Ale poslyšte, paní Mikulášová, je opravdu pravda všecko to, co se povídá, chudinko drahá? To se vám stala opravdu strašná věc…“

„To ano, strašná! To máte pravdu, paní Cizrníková!“

„Ten chudák pan Mikuláš prý, jak jsem slyšela… Hroznou ránu prý dostal… na místě velmi choulostivém…“

„Jenom si to považte, paní Cizrníková! Mám z toho opravdu strach…“

A paní Mikulášová se naklonila přes pult, zdvihla dlaň k ústům a dala paní Cizrníkové podrobné informace:

„Má je obě celé modré,“ šeptala. „Celé modré od té prudké rány! To si, pravda, již sama domyslíte, jak vztekle ho ten darebák udeřil…“

„Celé modré! Spravedlivé nebe, co mi to nepovídáte, paní Mikulášová! Lidé jsou přece jenom surovci! Celé modré, pane bože…“

„A strašně zpuchlé…“

„Zpuchlé, povídáte?“

Zavřené pěsti paní Mikulášové se přitiskly jedna k druhé a naznačily zkormucující rozměry dvojčátek páně Mikulášových:

„Takhle…“

Také paní Cizrníková přiložila zavřené pěsti jednu k druhé, aby mohla plně ocenit takovou oteklost, přesahující každou představu.

„Takhle!“ zaúpěla ctihodná trafikantka opravdu zkormouceně. „To je děsné, co mi zde povídáte, paní Mikulášová! … A doktor to viděl? Co tomu říká? … Nezůstane přece mrzákem, chudák pan Mikuláš? To by přece byla hrozná ztráta pro celou farnost, kdyby tak hezký člověk nemohl již dělat kostelníka! Právě tu jeho statnou postavu mu jistě záviděli, protože, to víte, v neděli se mu vždycky všichni obdivovali… Jednou – ale to je už dávno – můj nebožtík Filip taky měl zpuchlé tamto místo, nějak se strhal. Ale bylo to mnohem menší: jako malá slepičí vejce… Kdežto u vás! … Takhle veliké říkáte? To se opravdu ani věřit nechce, chudinko drahá! A úplně ho to dodělalo, pana Mikuláše? Prý se už ani pohnout nemůže?“

„Musí nehybně ležet. To víte: mužští. Všechno je to u nich soustředěno tam. S celým tělem prý to souvisí, říká doktor.“

„To ano, to máte pravdu! Ale je to zvláštní: takoví siláci a tak snadno zranitelní na jednom místě! A to ještě na místě, které je, pravda, tak na ráně! … A jak ho ošetřujete?“

„Musí pořád jenom ležet, pěkně natažený, a potom obklady a nějaké mazání na to – a musí to celé ležet ve vatě, aby se zabránilo každému otřesu. Hrozné starosti mi to dělá; nevím, kde mi hlava stojí.“

„To chápu, má drahá, to chápu. Opravdu je mi vás líto, to mi věřte.“

„Měla jsem už tak dost trápení se svými křečovými žilami a s kýlou. A Mikuláš taky, třebaže vypadá tak zdravě, mívá všelijaké žaludeční potíže a housery.“

„To víte, každý máme nějaký ten svůj křížek! Ale nebudete přece stát! Pojďte si sednout, má zlatá! Vypijete si se mnou šálek kafíčka, abyste se trochu posilnila. Zrovna jsem navařila. To se nedivím, že vám ta zpuchlina dělá starosti. A celé modré říkáte? Nesmíte si to tak brát k srdci, chudinko! Touto stranou pojďte, paní Mikulášová, kolem pultu. Když necháme otevřené dveře, uvidím, kdyby někdo přišel. Nemám tu chvilku klidu, ale popovídat si trochu můžeme…“

Paní Mikulášová, žena bezelstná, přišla manželovi pro tabák a uvízla v síti soucitných slov paní Cizrníkové, jejíž výřečnost byla ve Zvonokosech pokládána za svrchovaně rafinovanou. O trafikantce se říkalo, že pochází z dobré rodiny a že se jí dostalo znamenité výchovy; do neštěstí prý náhle upadla teprve smrtí vzorného manžela, kterého čekala skvělá úřednická kariéra. Paní Cizrníková skvěle ovládala tóny tak patetické, že vnikaly rovnou do srdcí bodrých sousedek, a její pověst ženy z vynikající úřednické rodiny vnukala důvěru. Žádná jiná žena v městečku neměla tak jako ona plné právo všechno slyšet a opatrně radit: „Já totiž zažila věcí!“ říkávala. „A v nejlepší společnosti, má milá! Chodívala jsem v Lyonu na reprezentační plesy, kde bývala všecka honorace, zrovna tak přirozeně, jak vy chodíte sem do trafiky. Kde jsou ty časy! Když si tak povážím, že jsem si tenkrát tykávala s paní prefektorovou, a na stará kolena tady prodávám tabák! No řekněte sama! Klesla jsem opravdu hluboko, jen co je pravda, a je to smutné, když tak člověk na to myslí… No ale, takový je život. Člověk musí být, jak se říkává, povznesen nad své neštěstí!“ V těchto slovech je přibližně shrnuta legenda, kterou o sobě paní Cizrníková sama roztrušovala, třebaže znala její jenom mizivou pravdivost. Filip Cizrník, její manžel, byl sice zaměstnán na lyonské prefektuře, ale jenom v hodnosti vrátného. V této funkci – a konal ji dvacet let – se vyznamenával hlavně neúnavným karbanictvím, schopností vypít denně tucet štamprlat a vzácnou obratností u kulečníku. Všechny tyto dobré vlastnosti z něho dělaly nepostradatelného společníka všech kancelářských škrabalů chodících do hospody. A ježto paní Cizrníková zase ochotně obstarávala všelijaké milostné záležitosti pánů úředníků a přijímala pro ně psaníčka, tak aby se o tom jejich manželky nedověděly, Cizrníkova rodinka byla všeobecně vážena, protože si dovedla zavázat celé okolí. A když Cizrník propadl deliriu tremens a zanedlouho potom umřel, usoudilo se, že tento smutný konec byl zaviněn jeho věrnými službami. Dali proto vdově po něm trafiku, neboť věděli, že všechna ta tajemství, jež znala, by zavinila rozvrat dvaceti úřednických rodin.

Paní Cizrníková zaujala své místo ve zvonokoské trafice důstojně jako dáma, kterou potkal krutý osud. Pozvolna svou minulost zveličovala a přikrašlovala. Jisté slabiny její mluvnice by byly měly upozornit, že jde jenom o výmysly příliš bujné fantazie. Ale zvonokoští občané nemohli posoudit mluvnickou správnost a jejich řeč měla své vlastní zákony. Nikdo tedy nepochyboval o měšťanském původu paní Cizrníkové, neboť i místní hrdosti se to hodilo do krámu. A tak tedy paní Cizrníková, jakožto bytost vyšší než nevzdělaný dav, byla skládkou nejchoulostivějších tajností. Roznášela je pak dále podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Také tentokrát se přičiněním vzácné paní trafikantky všechny zvonokoské ženy brzy dověděly, jaká strašná rána postihla orgány pana Mikuláše. Jeho neštěstí v nich roznítilo veliký soucit. A kdy…