Zvonokosy

6.
Halucinace slečny Eulalie

V této otázce obecního záchodku byla v sázce celá dobrá pověst Bartoloměje Pěšinky. Věděl to a dělalo mu to nemalé starosti. Kdyby občany napadlo nepoužívat tohoto domečku, starostův skutek by se minul s cílem, jímž byl úspěch ve volbách. Ale zvonokoští ochranní bůžkové byli příznivi jeho výpočtům, hlavně Bakchus, již mnoho století žijící ve vyhnanství v beaujolaiských, mâconských a burgundských vinicích.

Jaro bylo toho roku neobyčejně vlahé, neobyčejně předčasné a plné květů. Zdravý pot na prsou i na zádech začal brzy vlhčit košile a muži začali již v květnu pít letním tempem, a to je ve Zvonokosech tempo tak parádní, že si je slabí, pobledlí pijáci z měst vůbec nedovedou ani představit. A tyto skvělé výkony hrdel měly v mužských organismech za následek velmi čilou činnost ledvin, z níž vyplývalo šimravé rozšíření močových měchýřů, dožadujících se častého vyprazdňování. Záchodek se tedy pro svou příhodnou polohu v blízkosti Macarátovy hospody těšil veliké oblibě. Potřeby pijáků by ovšem byly došly ukojení také ve dvorku za hostincem, ale byl to dvorek tmavý, zapáchající a nečistý, zkrátka neveselý. Člověk tam byl jako za trest, musil se tam pohybovat tápavě a vždycky si tam zaneřádil boty. Stejně rychle a pohodlněji se člověk dostal na druhou stranu ulice. A ještě několik jiných výhod měla tato druhá metoda: člověk si trochu protáhl údy, měl tam příjemný pocit novosti a také příležitost omrknout si cestou Juditu Čuprovou, neboť pohled na ni byl vždycky osvěžující a její bezvadné tvary příjemně zaměstnávaly obraznost.

A pak také: v záchodku bylo místa pro dva, takže se tam chodívalo obyčejně po dvou, a to umožňovalo trochu si při tom požvanit, což zase zpříjemňovalo jak to, co člověk mluvil, tak to, co dělal, tedy dvě příjemnosti zároveň. Muži, když se byli znalecky a statečně napili a když stejně statečně vypouštěli vodu, si navzájem mohli, jak tam tak stáli bok po boku, jenom gratulovat, že prožívají dva nerozlučné, silné požitky: že totiž se napili, co hrdlo ráčilo a že se teď mohou vyprázdnit do poslední kapky, pěkně pomalu, na čerstvém, správně provětraném místečku, ve dne v noci promývaném spoustami vody. Jsou to prostinké požitky, neznámé měšťákům, poháněným neúprosnou štvanicí, ale ve Zvonokosech si dodnes zachovaly plnou svou hodnotu. A to hodnotu tak plně chápanou, že kdykoli šel Pěšinka kolem – a dělával to často, aby si zjistil, zdali jeho domeček nezahálí – muži, zrovna si tam ulevující, vždycky mu vyjadřovali svou spokojenost.

„Na tvé zdraví, Bartoloměji!“ volávali na něho, když to byli jeho vrstevníci.

„Tak co, jde vám to tam k duhu?“ ptával se starosta, přiblíživ se.

„To víš, že ano, Bartoloměji! Stříká to, jako by mi bylo teprv dvacet let.“

„Je to tu, v tom tvém zátiší, za větrem, jako v klíně hezké holky. Hrne se to z jednoho tak, že se tomu neubráníš.“

Slova srdečná, úplně v souladu s požitkem dospělých mužů, protože takoví lidé vědí, že slovní doprovod je nejtrvalejší složkou každé radosti a že jednou přijde věk, kdy slova budou v jistých případech jedinou náhradou za požitky a za příjemné výkony.

Stejně, třebaže z jiných důvodů, byl záchodek oblíben u mládeže. Stál uprostřed městečka, kde se stýkal horní a dolní konec Zvonokos, v sousedství kostela, hostince a Beaujolaiského bazaru, tedy míst význačných, která stále upoutávala pozornost. Bylo to místo neobyčejně vhodné na dostaveníčka. A ještě jedna věc tam obyčejně přivábila mnoho mládenců. Mnišskou uličkou pokaždé chodívaly dívky z Calabovy družiny do sakristie, v květnu přicházely dokonce každý den večer na májovou. Tyto stydlivé holčičky, svěží a s prsíčky již pěkně modelovanými, lákaly mladíky k pohledům zblízka. Na Růženku Baráčkovou, Lilinku Pipulovou, Máňu Pracháčkovou a Tonču Karafiátovou pokřikovali nejvíc, a kdykoli se naskytla příležitost, nejvíc je muchlali zvonokoští junáci, červenající se ostatně stejně jako ony a obhroublí jenom z touhy projevit svou něžnou lásku. Ale v houfu si troufali, stejně jako se dívenky za bílého dne chovaly přespříliš upjatě, třebaže v duchu dobře věděly, po čem všechny touží: nezplesnivět ve stavu staropanenském. A stejně ani trochu nepochybovaly tyto upejpavé slečinky, že mládenci před nimi pociťují totéž zmatené vzrušení, jaké sami probouzejí v nich. V semknutém šiku, aby mohly čelit těm dotěrným sukničkářům, chodívaly kolem nich, držíce se pod paží, nevšímavé, vrtivé a šibalsky rozesmáté, neboť cítily žhavé pohledy, kterými byly ostřelovány jejich boky. Odnášely si do zšeřelého kostela vzpomínku na chlapeckou tvář nebo na jinošský hlas, jehož lahodnost jim splývala s lahodou zbožných písní. Taková nemotorná setkání, taková koktavá vyznání lásky připravovala nové zvonokoské pokolení.

Dvě místa v záchodku, to bylo málo, když se náhodou stalo, že se v téže chvíli vrchovatě naplnily tři čtyři měchýře, a to se stávalo nejednou v obci s dvěma tisíci osmi sty měchýři, z nichž asi polovina byla mužských, to jest jedině oprávněných vyprazdňovat se na ulici. Kdykoli došlo k takovému návalu, občané se uchylovali k rychlému prostředku, starému, ale ještě stále dobrému. Ulevovali si docela klidně u zdi, vedle obecního záchodku, a neviděli v tom nic špatného, ani žádné nepohodlí, ani nic, proč by to měli zdržovat v sobě. Ba někteří mužští nezávislé povahy to dělávali raději venku než uvnitř.

Šestnáctiletí až osmnáctiletí zvonokoští mládenci by nebyli kluci obdaření pošetilostí, která je charakteristickým znakem toho neposedného věku, kdyby v tom nebyli našli příležitost k všelijakým výstřednostem. Předstihovali se, kdo nejvýš a kdo nejdál. Používali při tom elementárních znalostí z fyziky: zužovali výtok, zvyšovali tím tlak a dosahovali tímto způsobem tak potěšujících výtrysků, že musili couvat, aby nezmokli. Takové hloupé zábavy se vyskytují ve všech krajích, za všech dob a dospělí lidé, kteří je odsuzují, tím jenom dokazují, jak krátkou mají paměť. Ale bodré zvonokoské ženy, když to zpovzdálí pozorovaly, pohlížely shovívavým okem na ta…