Zvonokosy

Gabriel Chevallier

74 

Elektronická kniha: Gabriel Chevallier – Zvonokosy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: chevallier01 Kategorie: Štítek:

Popis

Gabriel Chevallier: Zvonokosy

Anotace

Gabriel Chevallier – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu

Clochemerle

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zvonokosy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3.
Několik významných
zvonokoských občanů

Především malá poznámka. Smíme-li věřit znamenitým znalcům starých obyčejů a mravů, první příjmení vyskytnuvší se ve Francii někdy v XI. století měla svůj původ v tělesné nebo duševní zvláštnosti lidí a ještě častěji byla dávána podle zaměstnání. Jména, jež nalézáme ve Zvonokosech, by tuto teorii potvrzovala. Ještě roku 1922 se tam pekař jmenoval Bandur, krejčí Krejzl, řezník Bejkovec, uzenář Klobáska, stolař Kredenc, švec Kopejtko a bednář Putna. Tato jména dosvědčují také jak sílu tradice ve Zvonokosech, tak to, že řemesla se v týchž rodinách, z otců na syny, dědila po několik století. Tak pozoruhodná vytrvalost svědčí o krásné dávce úpornosti a o tom, že zvonokoští občané dovedou houževnatě, až do krajnosti setrvávat v dobru i zlu.

Druhá poznámka: Téměř všichni majetní občané žijí v horní polovici městečka nad kostelem. Ve Zvonokosech se říká, když se mluví o chudších obyvatelích: „Ten je z dolního konce.“ Zvonokosan zdola nebo ještě prostěji dolňák je tam téměř nadávka. A vskutku právě v horní čtvrti městečka bydlí Bartoloměj Pěšinka, notář Sakumpak, lékárník Famfule, doktor Funebral atd. To se dá snadno vysvětlit, když se nad tím trochu zamyslíte. Ve Zvonokosech se nestalo vůbec nic jiného než v každém městě, které se rozrůstá. Největší odvážlivci, ctižádostiví dobyvatelé, vzali útokem nové prostory, kde za své peníze dostali pozemků, kolik chtěli, kdežto nesmělci odsouzení ke stagnaci se i nadále tísnili ve staré čtvrti a vůbec se nesnažili rozšířit její hranice. Jest tedy horní čtvrť, to jest úsek mezi kostelem a náměstím, čtvrť silných a mocných.

Třetí poznámka: Vyjma několik obchodníků, řemeslníků, úředníků, četníků pod velením strážmistra Zejozoba a asi třicet nekňubů, kteří konají nejhrubší práce, všichni obyvatelé v městečku jsou vinaři, většinou samostatní majitelé vinic nebo potomci bývalých majitelů; tito pěstují teď révu pro baronku z Kratihájů, pro notáře Sakumpaka a pro těch několik cizinců nebo zámeckých pánů, kteří mají statky v okolí Zvonokos. To dělá ze zvonokoských občanů plemeno hrdé, nedůvěřivé a milující nezávislost.

Dříve než odejdeme od kostela, řekněme si několik slov o faráři Calabovi; ten totiž dá v jisté míře první podnět ke zvonokoským zmatkům, ovšem bezděky, neboť tento pokojný kněz, tak starý, že svůj kněžský úřad vykonává, jako by byl již na penzi, se jako čert kříži vyhýbá půtkám, protože zanechávají v duši jenom hořkost a ani zdaleka nepřispívají k slávě boží tak velice, jak se někdy říkává.

Když se farář Calaba před nějakými třiceti lety usadil ve Zvonokosech, přišel tam z nevděčné fary v hornatém kraji Ardèche. To kaplanování tam v horách ho okřesalo jenom nepatrně. Zaváněl na sto honů svým venkovským původem a červenal se nemotorně jako seminarista, když si neví rady s potížemi puberty a stydí se za ně. Zpovědi zvonokoských žen – neboť muži jsou v tomto kraji velicí čilouni – pro něho byly objevem, který ho uváděl do nesmírných rozpaků. Protože jeho osobní zkušenosti v těchto věcech byly naprosto nedostatečné, dával se neobratnými otázkami zasvěcovat do hanebností těla. Strašné poznatky, jež vytěžil z těchto rozhovorů, mu velice ztěžovaly jeho osamocenost a vzrušovaly ji pekelnými a necudnými představami. Krevnatá nátura Severina Calaby nikterak neměla sklon k mysticismu, neboť to se hodí jenom pro duše zmučené, a takové duše přebývají obyčejně v tělech neduživých. Calaba měl naopak krásnou tělesnou pravidelnost, výborný apetit a jeho přirozenost se svých práv dožadovala projevy, jež klerika sice slušně zakrývala, jimž však nemohla zabránit.

Ale když přišel do Zvonokos, s celým žárem své mladosti, místo faráře smeteného ve věku dvaačtyřiceti let zlou chřipkou z nastuzení, Severin Calaba našel naštěstí ve farní kuchyni Babetu, dokonalý typ farské hospodyně. Babeta velmi oplakávala nebožtíka, a to svědčilo o její uctivé a zbožné oddanosti. Ale statný a dobrácký vzhled nového faráře ji zřejmě brzy utěšil. Babeta byla stará panna, do všech podrobností obeznámená s péčí o kněžský příbytek; jakožto zkušená hospodyně přísně prohlédla všechny svršky svého pána a vytkla mu špatný stav jeho prádla: „Chudáku,“ řekla mu, „špatně se tam o vás starali!“ Poradila mu na léto krátké spodky a lehké vlněné kalhoty, protože v těch se člověk pod klerikou nepotí tak silně, přiměla ho, aby si koupil flanelové košile, a naučila ho dělat si, když byl doma, pěkné pohodlí.

Farář Calaba pociťoval útěšnou lahodu Babetiny bdělosti a blahořečil za ni nebi. Ale býval smuten, trýzněn halucinacemi, které mu nedopřály ani chvilku klidu a s nimiž zápolil, se zarudlou tváří, jako svatý Antonín na poušti. Babeta velmi brzy vytušila příčinu jeho muk. A sama se o tom zmínila jednou večer, když si pan farář po jídle zadumaně nacpával dýmku.

„Chudáčku,“ řekla mu, „tak mladý člověk! To jistě velmi trpíte, když jste ve svém věku takhle pořád sám. To není lidské, takový život… Jste přece chlap!“

„Bohužel, Babeto!“ povzdechl si farář, najednou celý rudý ve tváři a ihned vzrušený kypivou hříšnou mužností.

„Nakonec se vám to vrazí do hlavy, to je jisté! Už nejeden člověk se úplně zbláznil z toho, že se takhle odříkal.“

„V našem povolání, Babetko, musí člověk dělat pokání!“ chabě namítl nešťastný Calaba.

Ale oddaná kuchařka se do něho pustila jako do nerozumného děcka:

„Přece si nechcete úplně zničit zdraví! Co z toho bude Pánbůh mít, až dostanete nějakou těžkou nemoc?“

Farář Calaba s očima sklopenýma naznačil malátným gestem, že taková otázka přesahuje jeho kompetenci a že, je-li nutné zbláznit se z přemíry pohlavní zdrženlivosti, je-li to opravdu vůle boží, on že se jí podrobuje. Mají-li ty síly takovou moc… ale o tom se dalo pochybovat. A tu k němu Babeta přistoupila a povzbudivě mu řekla:

„S nebožtíkem panem farářem, a byl to opravdu svatý člověk, jsme se vždycky dohodli…“

Tato slova zazněla faráři Calabovi jako uklidňující zvěst. Pozdvihnuv trochu oči, pohlédl nenápadně na Babetu s myšlenkami zbrusu novými. Kuchařka nebyla …

Mohlo by se Vám líbit…