Zvonokosy

12.
Barončin zákrok

U dveří faráře Calaby vyklopila baronku Adelajdu z Kratihájů skřípavá limuzína na vysokých kolech. Pocházela z roku 1911 a podobala se hraběcímu kočáru, vytaženému z kůlny a omlazenému mrzoutským, neduživým motorem. V jiných rukou než v rukou jejího starého šoféra by tento stroj, otevřená a opravdu hnusná kára, budil smích. Avšak tato dýchavičná, z módy dávno vyšlá hrkačka nejenže měla na dvířkách erbovní znamení, když vezla urozený náklad panstva z Kratihájů, ale svědčila také o tom, že tento div moderní techniky je majetkem zbohatlých obchodníků s prasaty a že by nic nemělo být k smíchu u rodu, jehož rodokmen se rozvíjí nepřetržitě od roku 960 a v minulosti se proslavil nejedním levobočkem, zrozeným z potěšující monarchovy záliby v jistých dámách vznešeného rodu. Starobylost vozu byla úplně ve shodě se starým zámkem s podsebitím na mocných hradbách, jenž vévodil celému kraji.

Baronka tedy vystoupila z auta zároveň se svou dcerou Eliškou Hroncovou z Košťálova a se zetěm Oskarem z Košťálova a prudce zaklepala na dveře fary. Byla trochu pohoršena, že je nucena klepat u toho „páteříčka“, neboť tak říkávala faráři Calabovi. Ne že by mu byla úplně upírala duchovní moc. Od té doby, co žila na venkově, svěřovala péči o svou duši zvonokoskému faráři. Nechtělo se jí už pokaždé, když zatoužila smazat své hříchy, zajíždět do Lyonu k páteru Jednuškovi, chytrému jezuitovi, který býval jejím zpovědníkem v dobách, kdy prožívala bouřlivé vášně. „Ten chudák Calaba,“ říkávala, „úplně postačí pro poklidný život staré ženy. Dělá mu to dobře, tomu šmudlíkovi, že může zpovídat baronku.“ A doplňme to ještě slovy, jež v důvěrném rozhovoru řekla své beaujolaiské sousedce paní markýze Tralalové z Cymbálova:

„To víte, má milá, tenkrát, kdy jsem mívala krásné vonné hříchy, bych se s nimi nikdy nebyla svěřila tomuto horákovi. Ale dnes mám již jenom drobné hříšky staré vdovy, a na ty úplně stačí takový malý smetáček. Dnes, má drahá, zaváníme již jenom naftalínem nucené počestnosti!“

Z toho vidíme, jak se baronka Kratihájová dívala na faráře Calabu. Stavěla ho vlastně na úroveň služebnictva: pečoval o její duši zrovna tak, jak manikýrka pečovala o její ruce a masérka o její tělo. Všelijaké ty tělesné a duševní chybičky urozené dámy, která měla za sebou deset století rodové slávy, byly podle jejího přesvědčení hodny ještě veliké úcty a taková dáma jako ona prokazovala všem těm troupům, farářům nebo nefarářům, velikou čest, když jim je bez ostychu ukazovala. Ostatně dávala si faráře, kdykoli se jí zachtělo jeho služeb, dovézt autem. („Nechci v té vaší zpovědnici nachytat horácké blechy!“) Zpovídal ji v malé zámecké kapli, tomuto úkonu vyhrazené. Volila na to dny, kdy neměla žádné hosty, takže pak mohla faráře zdržet na prostý oběd, který ho neuváděl do trapných rozpaků.

Ještě nikdy nepřišla baronka na faru takhle neočekávaně. Byla z toho trochu rozladěna. Sotvaže zaklepala a probudila ozvěnu v dlouhé chladné chodbě, dunivé jako prázdný sud, obrátila se k zeti a řekla mu: „Oskare, buďte, příteli, na faráře přísný!“

„To víte, paní baronko!“ odpověděl bačkorářský Hronec, muž hrozně slabošský a vždycky polekaný strašnou řízností své tchyně.

„Doufejme, že Calaba nesedí v hospodě se všemi těmi vinaři! To by se pro něho muselo ihned dojít! Nedovedu ani pochopit, že se po všem tom, co se stalo, nepřišel na zámek poradit.“

A přitom stále bubnovala na dveře, nedbajíc prstenů na rukou, a špička její botičky vyťukávala podrážděný takt.

„Však ten to dostane, až to řeknu arcibiskupovi!“ dodala.

Nechme urozenou dámu čekat, až jí Babeta otevře, a zatím si načrtněme portrét paní baronky Adelajdy z Kratihájů. Stojí za to.

* * *

Baronka, třebaže jí bylo přes padesát let, vypadala ještě velmi pěkně a názor, který měla o svém poslání na zemi, obdaroval ty zachovalé zbytky někdejší krásy hrdou vznešeností. Revoluci bez váhání vyškrtla z historie a dívala se na obyvatelstvo všech těch údolí, nad nimiž se tyčil její zámek, jako kdyby ti lidé byli nevolníky na lenním statku znovu vráceném jejímu rodu, což bylo podle ní zákonné znovunastolení spravedlivého řádu, vyzkoušeného a vykazujícího lidem jejich místo, a to beze všech výhrad.

Mezi dvacátým a sedmačtyřicátým rokem to bývala žena krásná a silná, metr sedmdesát vysoká, nádherně kyprá, s pletí velmi svůdnou, s očima přitahujícíma jako magnety, s ústy slibujícími bouřlivé závrati a s neodolatelně lákavými pohyby boků. Muži se v těch vlnivostech obdivovali jisté autoritativnosti a hrdosti, která by u každé jiné ženy byla zaváněla hrubostí a sprostotou, ale u ní, protože pocházela z dobrého rodu, zůstávala na úrovni slušných mravů a velkopanské bezstarostnosti, trochu přibarvené vyzývavou koketností. Její velebný klín, pevně posazený na pružných zápasnických stehnech a zřejmě vyzbrojený nádherně tuhým svalstvem, nejvíce přispíval k její líbeznosti, neboť tenkrát se pravidla ženské krásy ještě dožadovala klasické tělnatosti. Její poprsí bývalo, tehdy v době těsně přiléhajících živůtků, ozdobeno okouzlujícími ňadry, pozdviženými a sevřenými rozhalenou blůzou jako koš vyplněný dvěma překrásnými, navlas stejnými plody. Ale bylo to tělo ženy urozené, a proto mimo dosah vulgárních choutek. A takový odstín ihned chápou všichni muži. I nejodvážnější z nich stávali v rozechvěných rozpacích před touto královnou krásy a Adelajda zpupně četla v očích svých zbožňovatelů, co všechno by mohli poskytnouti její náročné touze. Taková bývala baronka, neúnavná amazonka po sedmadvacet let svého života, zasvěcených téměř úplně lásce.

Naznačme si zde v hlavních rysech život této nádherné ženy. Ve věku dvaceti let se Adelajda Holajdová z Holajdova, z velmi starého, bohužel silně zadluženého rodu z okolí Grenoblu (který o sobě tvrdil, že je spřízněn se slavnou Markétou ze Sassenage, jež byla milenkou Ludvíka XI. a porodila mu dceru), provdala za barona Amadea z Kratihájů, o osmnáct let staršího než ona, silně vyžilého, ale ještě velmi bohatého, třebaže od své dospělosti vyvádě…