Zvonokosy – Lázně

2/ Celkový pohled

Než přikročíme k rozhodujícím událostem, které dnes už vstoupily do historie, podívejme se trochu celkově na staré vinařské městečko, které má zítra zmizet, aby udělalo místo skutečnému městu.

Dobře tisíc let se na zvonokoském vršku zlatily kameny domů v srdci vinic jako uvnitř ochranné hradby, do níž se dalo proniknout jen po úzkých proužcích zeleně. Jejich obyvatelé se i dnes viditelně zabývali tím, co bylo jejich činností odjakživa. Chlapci se rodili jako budoucí vinaři, dívky počítaly s tím, že se stanou ženami vinařů. Zvonokosané byli šlechtou mezi venkovany a jejich hlavní starostí bylo, jak vypěstovat dobré víno, což je umění. Vinařská tajemství a různé finty se předávaly z otce na syna. Dobrá sklizeň, znalecky přivedená k nejvyššímu bodu průzračnosti a vůně, byla pořád tou největší pýchou a mezi sklepy se v této věci vážně soupeřilo. Dlouho se například vykládalo o proslulém dvanáctistupňovém moku, který vypěstoval v roce devětadvacátém Standa Botička na své vinici Na slunečné. Ještě po deseti letech měly dvoulitrovky stejnou chuť a čirost jako v prvním roce. Poslední byla vyprázdněna v roce 1944 po spěšném ústupu okupantů, tlačených spojenci, kteří sem uháněli od jihu. Vzhledem k oné události chutnala i tehdy ještě zatraceně dobře. Ale to bychom příliš předbíhali.

Jedna věc byla jistá a přišli na to zvonokoští filosofové, v první radě doktor Funebral a básník Věnceslav Lohengrin. Že totiž civilizace a pokrok není jedno a totéž. Pokrok se žene mílovým krokem a v omračujícím rytmu přináší objev za objevem, kdežto civilizace jako by ve srovnání s ním ustrnula. Dennodenní styk se totiž nedá zviklat. Základní životní pohyby uvnitř domovů zůstávají stejné. Pořád je třeba stlát postele, chystat jídlo, udržovat oheň, k odpočinku je pořád nutná táž doba spánku, cyklus trávení se nezměnil, duch ani tělo nezvládnou naráz víc než jeden úkol. Tady jsou meze a pouta lidství. Ale dost, to už zas odbíháme.

Přenesme se do roku 1936 a podívejme se, co se děje v obci, která se brzy radikálně promění. Samosebou, že se ve Zvonokosech objevilo kino, rozhlas i jazz a s nimi celý průvod nových mýtů: samosebou, že tu je automobil, pojítko s moderním světem; samosebou, že Jarmilina restaurace přitahuje každou neděli armády hladových a labužnických jedlíků; samosebou, že dívky vyrážejí s chlapci na motorkách na výlety do okolí. Ale ve všedním životě, v zajetí dělných dnů zůstávají Zvonokosané zalezlí ve svém koutku, obdělávají vinice jako kdysi, jako odjakživa pěstují víno a dosytosti je pijí, protože to dobré přírodní víno, nekřtěné a nepajcované žádnou chemikálií, nahrazuje tady dospělým mléko. Lidé jsou spoutáni staletými, po předcích zděděnými zvyky: první cinknutí ranního klekání, jasný zvuk kroků v ulici, první záblesk paprsku na okenním skle, zapípání ve stromě na dvoře, vůně ranní kávy s topinkou, první vstoje vypitá sklenice, první pozdravení se soasedem a tisíce podobných věcí, jimiž se hlásí život, hmatatelný život s pev…