Zvonokosy – Babylón

4/ Ženská moc

Byly i jiné nešťastné ženy. Všechny je probírat nebudeme, ale podívejme se aspoň na několik případů.

Mladá poštovní úřednice Vilma Holoubková se nadnáší v toaletách, nad kterými Zvonokosané jen pofrkávají (ve skutečnosti ji ta elegance stojí míň, než by se zdálo: prostě se dovede oblékat). „Ta se sebou nadělá cirátů!“ říkají ženy z městečka; úřednice před nimi zachovává strohý, trochu povýšený odstup, zatím co když přijde na poštu mužský, mohla by se potrhat. To je samý úsměv a vystrkuje nad přepážku výstřih, kde se v průsvitném prádle zachvívají dvě nečinná ňadra jako dva ptáčci, toužící vyletět z klece. Často ji přistihnou zabořenou do milostného románu, nebo jak s pohledem ztraceným v mlhavých vidinách sní o velikém štěstí. Když se probere ze sna a zkouší na zvonokoských občanech mužského pohlaví účinky svého melodického hlasu, nemají dost rafinovanosti, aby vycítili, co se tají za domněle strojenou laskavostí. Ne že by se mladá žena leckomu nelíbila, ale je moc vznešená a to vinařům vadí. Vilma Holoubková si svou povzneseností sama škodí a kolikrát by už byla ochotná k ústupkům, k takovým ústupkům, na jaké by z její tváře nikdo nehádal. Někdy večer na ni samota tak padá, tak daleko je všechno hřejivé a živé, že by šla s kýmkoli (až na nějaké ty drobné odstíny). V takovou chvíli není v hloubi srdce ničím jiným než velice pokornou prosebnicí. Nikdo netuší, že vítězství, napůl už podepsané, je na dosah ruky, tam z druhé strany mříže, kde vadne mladá žena jako krásná orchidej ve zředěném vzduchu skleníku. Stačilo by jen vztáhnout ruku a dotknout se napudrovaného a pod pudrem žhavého líčka, a pýcha zevnitř už narušená by se rozplynula. Pár docela prostých vět by stačilo, aby domněle arogantní dívka změkla. Bože, jak jsou muži hloupí! Kdyby věděli, kdyby věděli… Když před několika lety přišla do Zvonokos, chtěla si vynutit úctu, a podařilo se jí to až příliš. Některý den by Vilma Holoubková zaplatila nevím co, kdyby se lidé vzdali té ledové zdvořilosti, která jí připravuje smutný osud hrdopýšky. Je to vyhnankyně a svou naléhavou potřebu lásky přenáší v duchu na dvě, tři tváře. Někdy se o samotě ve svém pokoji bezdůvodně rozpláče. To dělají nervy.

Podobné záchvaty, a čím dál častější, mívá Gizela Dyndová. Je jí dvaatřicet. Léta minula a odvála svěžest, to čertovské první věno dívčí krásy. Příliš si cenila svých půvabů a inteligence a chtěla toho moc. Jenže zvěst o dívčí perle, pro kterou by stálo za to udělat si zajíždku do Zvonokos, se k žádnému princi nedonesla, a tak se v kraji žádný neukázal. Začalo dlouhé, úpěnlivé čekání… Osmadvacet, devětadvacet, třicet, mrtvá, prázdná léta odzváněla v jejím srdci bolestným umíráčkem. Někdejší vzdychalky na ni ironicky pohlížely zpod manželského čepce. Teď už ví, že princ nepřijde, že nikdy nepřijde. Sleduje v zrcadle, jak z tváře ubývá bohaté podkožní mízy, která maluje květy na mladá líčka, jak mizí broskvový samet, který odolal štiplavému mrazu i palčivému létu. Vypadá jaksi vybled…