Zvonokosy – Babylón

6/ Hádky

„Že vám, paní, není hanba, ukazovat po městečku tu svou tlustou upajdanou zadnici.“

„Aspoň není bez práce jako ta tvoje, chudinko vycmrdlá!“

„Já bych se, paní, styděla udělat ze sebe věc, na kterou si může každý sáhnout.“

„Nejdřív by to tvoje zasmrádlé maso musel někdo chtít, Šarapatrčko!“

Roztržka vypukla rovnou na ulici před Macarátovým hotelem, pro nějakou malichernou pitomost se tam do sebe pustily vychrtlá Rozálie Šarapatrčková a macatá Stáza Hroudová. A nadávky jen pršely a pobíjely čest obou vehementních stvoření jako krupobití.

„Teď si budou předhazovat ještě zadnice, co to do nich zase vjelo?“ řekl Lohengrin.

„Bojují svou hlavní zbraní,“ odpověděl filosoficky Funebral. „Žena je především rodička. Vždycky se bude dovolávat funkce, která jí zajišťuje postavení ve společnosti, na tom není nic divného.“

„Mohly si to rozdat jinde než zrovna na ulici.“

„Právě to je vzrušuje. Ženská hádka má opravdu smysl jedině před tribunálem mužů, protože v nás vidí znalce své krásy a půvabů. Když se hádají, vždycky to má v podstatě něco společného s námi. Jen si ty dvě poslechněte.“

„Přitom jsem kolikrát slyšel, že milostný akt je pro mnoho žen daleko míň důležitý a příjemný, než jak si muži bláhově myslí.“

„Je pravda, že existuje mnoho žen, kterým milostný akt nic neříká. Ať už jsou však pro anebo proti, ať se podvolují s nadšením anebo nerady, pořád je to jejich nejmocnější zbraň. Dobře to vědí. Ať už to přiznávají nebo ne. Kdykoli se spolu chytnou, vždycky jde o to, nakolik je která pro nás přitažlivá. Utvrzují si tím své postavení v životě.“

„Chcete říci, že je to role zahanbující?“

„Nic takového neříkám. Protože je žena jiná, než jsme my, nemusí to pro ni být ještě hanba. Třeba krásná Flora, vaše slabost.“

„No, slabost…“

„Nač byste zapíral. Spíš vám gratuluju, že jste si vybral právě tuhle nymfu vznešeného poprsí, které by bylo ještě nádhernější, kdyby je váš obdiv vyzdobil rouchem řecké bohyně vítězství.“

„Řecká bohyně vítězství nemá hlavu.“

„Není o to míň krásná. Spousta žen by mohla přijít o hlavu celkem beze škody, při líbání se myslet nemusí. Jen si dobře Floru prohlídněte a povězte mi, jestli ji příroda stvořila k něčemu jinému než k sexuálním cílům.“

„Vy dovedete, doktore, všechno zbavit poesie.“

„Ale kde! To právě vy všechno banalisujete, když berete na věci těla měšťácká měřítka. Na takové zvířátko, jako je Flora, neplatí běžné zákony o rozmnožování a rodině. Je to ničitelka přijatých norem, kterým se pro svůj klid a bezpečnost podřizuje tolik lidí. Nenazýváte ji ve svých básních Afrodita?“

„To jsou básně… Kdybychom se měli v životě řídit tím, co píšeme… Ale poslyšte, copak vy nemáte rád ženy?“

„Zbožňuju je,“ řekl Funebral. „Tedy, zbožňoval jsem… Ale vždycky jsem hleděl, abych těm roztomilým koketkám nesedl na vějičku.“

Debata na ulici zatím pokračovala, jedovatiny Rozálie Šarapatrčkové střídaly cynické drzosti Stázy Hroudové, která se nerozpakovala vykřikovat své tajné hříchy do celého světa a svými svůd…