Loupežníci

PRVÉ DĚJSTVÍ

Scéna první

Franky. Sál v zámku hrabat Moorů.

FRANC, STARÝ MOOR.

FRANC: Je vám však opravdu dobře, otče? Jste tak bledý.

STARÝ MOOR: Docela dobře, synu – cos mi chtěl říci?

FRANC: Přišla pošta – psaní od našeho korespondenta z Lipska.

STARÝ MOOR (dychtivě): Zprávy o mém synu Karlovi?

FRANC: Hm! hm! – Ano. Ale – bojím se – nevím – abych – vašemu zdraví –? Opravdu vám nic není, drahý, otče?

STARÝ MOOR: Jsem zdráv jako ryba! O mém synovi že píše? – Nač tolik starostí o mne? Už dvakrát ses mne ptal.

FRANC: Jste-li nemocen – je-li na vás jen stín choroby, propusťte mne, řeknu vám to v příhodnější dobu. (Napolo pro sebe.) Ta novina není pro křehké tělo.

STARÝ MOOR: Bože! Bože! Co uslyším?

FRANC: Dřív dovolte, abych poodešel a nad svým ztraceným bratrem prolil slzu soustrasti – na věky bych měl mlčet – vždyť je to váš syn; na věky měl bych zahalit jeho hanbu, neboť je to můj bratr. – Leč poslušnost k vám, to je má první truchlivá povinnost, proto mi odpusťte.

STARÝ MOOR: Ó Karle! Karle! Kdybys věděl, jak mučíš svým chováním otcovské srdce! Jediná radostná zpráva o tobě by mému životu přidala deset let – vrátila by mi mládí – zatím co teď mne, ach, každá přivádí o krok blíže k hrobu!

FRANC: Je-li tomu tak, starý muži, tedy sbohem, ještě dnes bychom si všichni rvali vlasy nad vaší rakví.

STARÝ MOOR: Zůstaň! – Zbývá ještě poslední krůček – Nebraň mu! (Usedne.) Bůh trestá hříchy otců do třetího a čtvrtého pokolení – ať mne dobije.

FRANC (vyjme z kapsy dopis): Znáte našeho korespondenta! Pohleďte! Pravý malík bych za to dal, kdybych mohl říci, že je lhář, černý, jedovatý lhář… Vzpamatujte se! Odpustíte, nedám-li vám list přečíst. – Všechno ještě nesmíte slyšet.

STARÝ MOOR: Všechno, všechno, synu můj, uspoříš mi chodit o berlích.

FRANC (čte): „V Lipsku, prvního máje: – Kdybych nebyl vázán bezpodmínečným slibem, že ti nezatajím pranic, čeho se dopídím o osudech tvého bratra, nikdy by mé nevinné pero, drahý příteli, nebylo k tobě tak ukrutné. Ze všech tvých dopisů poznávám, jak takové zprávy probodávají tvé bratrské srdce; je mi, jako bych tě už viděl nad tím ničemou, nad tím darebákem…“ (STARÝ MOOR si zakryje tvář.) A to vám, otče, čtu jen nejšetrnější místa – „nad tím darebákem propukat v hořké slzy;“ – ach, tekly – v proudech se hrnuly po mé soucituplné tváři – „je mi, jako bych už viděl tvého starého, zbožného otce, jak se v smrtelné bledosti“ – Ježíš Maria! Ještě pranic nevíte, a už jste tak zbledl?

STARÝ MOOR: Dál! Dál!

FRANC: „– jak se v smrtelné bledosti potácí ke křeslu, proklínaje den, kdy na něj poprvé dětský hlásek zažvatlal táto! Všechno mi ani nechtěli prozradit, a z toho mála, co vím, povím ti jen málo. Zdá se, že tvůj bratr nyní dovršil míru svých hanebností; já si alespoň už nedovedu představit horších skutků, než jaké nyní spáchal, ale v těch věcech on mne svou genialitou daleko převyšuje. Když nadělal čtyřicet tisíc dukátů dluhů“ – slušná sumička, otče – „a když předtím znásilnil dceru zdejšího bo…