Popis
E-kniha Erich Maria Remarque: Cesta zpátky
Anotace
Jeden z Remarquových válečných románů, který volně navazuje na „Na západní frontě klid“ a dovypravuje příběh vojáků po návratu domů. Jde o příběh skupinky vojáků, pocházejících z jednoho města, jež se po skončení I. světové války vracejí zpět do svých domovů. Jsou plni optimismu a doufají, že vše bude tak, jak si představují. Cestou z bojišť potkávají americké vojáky a vidí, že válka byla dopředu rozhodnuta, neboť Američané mají dokonalé vybavení, dostatek jídla atd. a oni zatím nemají co jíst a jejich šaty se na nich doslova rozpadají.
Když dorazí domů, dolehne na ně pocit, že celá válka byla zbytečná. Vojákům se vybavují staré vzpomínky. Zároveň doma zjistí, že je válka dost změnila a nedokáží se chovat jako ostatní, kteří se bojů neúčastnili. Kniha je vlastně zamyšlením nad válkou a době následující.
O autorovi
Erich Maria Remarque[22.6.1898-25.9.1970] Německý spisovatel a dramatik, vlastním jménem Erich Paul Remark, se narodil v Osnabrűcku, v rodině knihvazače. V osmnácti letech (ihned po ukončení školy v roce 1916) narukoval jako dobrovolník do armády, kde byl v roce 1918 (několikrát) zraněn. Nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Přestože se narodil v ‚kolébce fašismu‘, popisuje ho...
Erich Maria Remarque: životopis, dílo, citáty
Valentin zahýbá do Staroměstského dvora. Tam vždycky bydlí artisté. Skupina liliputánů právě večeří, když vcházíme. Na stole je tuřínová polévka, k tomu má každý vedle sebe kus chleba.
„Snad se aspoň ti tady najedí dosyta toho lístkového žrádla," bručí Vilík, „když mají tak malá břicha."
Na zdech visí plakáty a fotografie. Pestré, potrhané cáry s obrazy lamželezů, krotitelek a klaunů. Jsou staré a zažloutlé; neboť v posledních letech byly manéží vzpěračů, krasojezdců a akrobatů zákopy. Tam žádné plakáty nepotřebovali.
Valentin na jeden z nich ukazuje. „To jsem byl kdysi já." Plakát znázorňuje muže s klenutou hrudí, jak metá salto s hrazdy pod kupolí cirkusu. Ale poznat v ní Valentina nejde už ani při nejlepší vůli.
Tanečnice, se kterou chce pracovat, už čeká. Jdeme do malého sálu restaurace. V koutě je opřeno několik divadelních dekorací. Patří k veselé zpěvohře: „Leť, ty Rumplerova holubičko". Byl to humoristický kousek ze života na frontě. Refrény zpívalo spolu s herci obecenstvo, a věc měla po dva roky velký úspěch.
Valentin staví na židlí gramofon a vybírá desky. Z trychtýře krákorá chraptivá melodie, obehraná, ale ještě se zbytkem divokosti, jak opotřebovaný hlas zpustošené ženy, jež byla kdysi krásná. „Tango," šeptá mi Vilík s tváří znalce, která neprozrazuje, že si právě před chvilkou přečetl nálepku. Valentin má na sobě modré kalhoty a košilí, žena trikot. Cvičí apačský tanec a potom krobatické číslo, při kterém žena nakonec visí za…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.