Ortely a milosti

Rukavička
aneb co mně vyprávěl rozvedený muž

Slíben,
a tedy pojídán,
trapně pomalu,
co vy o tom víte,
jak těžko se žije pod mrakem,
a může to být hlava v černém taftu
anebo srdce se spuštěným hledím
anebo slza, která stéká
s horkým olovem do útrob,
trapně pomalu,
anebo pohled,
pomalý, trapný, vyčítající,
co vy o tom víte,
pane?

Stěhováci už odešli.
Popruhy sténaly
pod tíhou skříní,
jedna z nich se otevřela
a odlétla z ní duše s vůní naftalínu,
popruhy praskaly pod břemenem lože,
zesnulá láska je vždycky mnohem těžší
jako skoro všichni nebožtíci
a v bytě ticho,
že bylo slyšet bílý smutek mola
najednou bez domova,
nešelestící smutek
perleťové cetky,
jež hledá marně šíj…

Pod bílým stropem
bílé umyvadlo,
rozlohy nijak zvláštní.
Na něm pak zapomenutá
gumová rukavice,
ale tak, tak malá,
že zeptat se chce –
čí?

Chápejte, v naší době,
i dříve,
kdy se do Betelgeuzy vešlo a vejde,
snad navěky,
milion sluncí!

Něco tak,
ale tak malého!

Ukládal tenkrát
o mé srdce cit,
dávný cit,
ale když na světě je tolik lidí
a všichni nějak cítí.
Raději ujet svému neštěstí!
Ale už slyším,
jak mi někdo spílá:
„Což nevidíte, že mám taky kufr?“
Můj cit byl sveden do kolena,
ale bránil jsem se,
promiňte, pane,
i já se bráním do posledního dechu,
ani nevíte, jak je to těžké,
kdekdo dýchá do posledního dechu –
proč najednou tak všichni dýchají?

Slíben,
a tedy pojídán,
co vy o tom víte,
jak těžko se žije pod mrakem,
může to být chmura domácí
anebo husa divoká –
a vzduchem se pak nese křik
z opuštěných krajin,
znáte to, srdce se pohne
a s ním nebe i země,
noční…