Pulsy

Před útokem

A potom pojednou
všechny stromy byly v chůzi,
pod velikou vodou.
Trochu ztěžka se jim šlo
a každý lístek, šúsek ve větru,
velmi ošumělý sad,
má lásko,
chudoba sáhla až sem.

Řekl jsem si:
jsem asi na světě už sám,
tak je rybě
na tenounkém vlasci.
Tak je proroku,
když pozře kobylku,
tu poslední,
než sám je sežrán pouští.

Domy rázem neodpověděly.
Starost padla na zeleň
a několika květům
došel dech.

Umřely rychle,
bez bolesti,
ale jejich údiv
mi dodnes nejde z mysli.

Vím, temný kout
zaslech to úmrtí
a zapřel je
jak už tolik jiných
podezřelých věcí:
šustotů,
prohlídek kůže tak zevrubných
v té době odkrývání všeho.

Vždy zavřel se
ten neradostný pavouk,
po způsobu lůna,
masožravek,
živ z pohřbů jen,
kroků zeslábnuvších náhle,
z přešlapování –
po větvičkách.
Byly suché, hned chytly.
Hned se rozsvěcovaly
do mozku, nohou, břicha,
elektrických map,
do konečků prstů
svědících –

Tak mapsnout!

Postál jsem dlouho
v své trýzni?
Domy neodpovídaly.
Černé zuby domů,
černé zuby oken,
černé zuby vrat.
A střechy, samé špičáky,
na lunu brousily si,
nabřitvené,
kde odvahu vzít
zahrát na tuto strunu.

Střechy v svitu stále ostřejší.
V měsíčním břesku
hřebeny stále tenčí,
jakýsi hromadný hrob
šermu.

A pod ním je…