Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia

Kapitola VI.
O tom, zda bylo možné ústavou odstranit nepřátelství mezi lidem a senátem

Nyní, když jsme rozebrali příčiny a pohnutky střetnutí mezi římským senátem a lidem, podívejme se, jak se vyvíjelo dál až do doby bratří Gracchů, kteří se stali hrobaři svobody. Přestože jsme si řekli, že Řím dosáhl takových úspěchů a stupně vývoje právě diky oněm roz-porům, cítím potřebu zamyslet se nad tím, zda bylo možné dát Římu takovou ústavu, který by ho byla před nimi ochránila. K tomu je však třeba porovnat ho s jinými republikami, které zů-staly také dlouhou dobu svobodné, ale obešly se přitom bez krvavých konfliktů a různic. Podívejme se tedy nejdřív na jejich ústavy.

Sparta odevzdala vládu do rukou krále, nikoli početného senátu. Benátčané ji zase svěřili do rukou ctihodných, jak říkali všem, co se na správě území přímo podíleli. Tento sbor vznikl záhy poté, co se obyvatelstvo uchýlilo na ostrůvky a kamenité souše na půdě dnešních Benátek. Počet obyvatel rostl tak rychle, že brzy nastala potřeba regulovat život společenství zákony. Zpočátku se scházeli všichni a radili se o všem, co se týkalo společenských zájmů. Později, když usoudili, že už početně stačí na organizované společenství, vybrali ze svého středu nejuctivějšího a do jejich rukou vložili správu věcí veřejných. Ti, co se na vládě nepo-díleli, byli nazýváni obecný lid. Toto zřízení se mohlo udržet dlouho a bez nepokojů jen díky tomu, že u jeho zrodu stál každý z obyvatel Benátek, a nikdo si tudíž neměl nač stěžovat a proč se bouřit. Ti, co přišli později, našli už pevný a dobře fungující útvar, takže ani oni neměli příčiny k nespokojenosti. Nikdo tu nezískal majetek na úkor druhého, správa občany řídila přísně a nežádala si jejich pomoci v ničem, na čem by mohli získat veřejnou vážnost. Mimoto imigrace nebyla velká, takže ani početně nemohla narušit zaběhaný stav věcí. Počet ctihodných a poddaných byl celkem v rovnováze. Jen z těchto vývojových podmínek mohla vzniknout benátská ústava a republika žít tak dlouho ve svornosti.

Sparta se za vlády krále a nevelkého senátu mohla udržet tak dlouho jen proto, že setrvala na malém počtu obyvatel (cizince nepřijímala) a k Lykúrgovu zákoníku se chovala s největší úctou. Zákony samy nedávaly příčinu ke vzniku nepokojů a vytvářely ovzduší svornosti. Lykúrgos zavedl na jedné straně rovnost majetkovou, ale zároveň výraznou hierarchii v hodnostech. Díky naučené všeobecné skromnosti nebyl spartský lid ctižádostivý a hodnostáři v něm dobrým zacházením touhu po vzestupu a spolurozhodování neprobouzeli. Za to Sparta děkuje svým králům, kteří lid chránili před jakýmkoli příkořím ze strany šlechty, takže nebylo důvodu k vzájemné nenávisti mezi těmito dvěma vrstvami. Proto Sparta nepoznala vzpoury.

Chtěl-li tedy Řím zůstat stejně pokojným útvarem, měl se přidržet jednoho z uvedených vzorů a nepřipustit buď imigraci cizinců, nebo se vyhýbat válkám, v nichž si občané dobývali zásluhy o stát. Římané však dopustili obé, a proto je sužovaly nekonečné nepokoje. Jakmile však dosáhl římský stár stadia pokoje a klidu, oslabil se natolik, že se uzavřela zřídla jeho růstu. Řím vymýtil spolu s kořeny nepokojů i hnací princip svého vývoje.

A tak je tomu ve všem lidském chování: nikdy se nedaří odstranit jedno zlo, aby nezplodilo jiné. Chce-li tedy vládce mít silný, početný a ozbrojený národ, aby mohl založit mocnou říši, musí počítat s tím, že ho nemůže vést p…