Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských

Srbské

74. Chromá liška

Byl jeden člověk, který měl tři syny, dva rozumné a třetího přihlouplého. Pravé oko toho člověka se vždy smálo, levé plakalo, slzelo. Synové toho člověka se umluvili, že půjdou k němu jeden po druhém a že se zeptají, proč pravé oko jeho se směje a levé pláče.

Šel tedy nejstarší k otci do světnice a ptal se ho: „Otče, pravdu mi řekni, nač se tě budu ptáti, proč tvoje pravé oko vždy se směje a levé pláče?“ Otec mu na to neodpověděl, vyskočil, popadl nůž a za ním a ten běžel na pole, i zabodl se nůž do dveří. Oba bratři zatím na poli čekali, až přijde bratr, aby slyšeli, co mu otec vyjevil. Když vyšel, ptali se ho bratři: „Řekni, bratře, na svou čest, co ti otec řekl?“ On jim odvětil: „Chcete-li být chytřejší nežli jste, jděte a ptejte se sami.“

Šel tedy prostřední bratr k otci do světnice a ptal se ho: „Otče, pravdu mi řekni, nač se tě budu ptáti, proč tvoje pravé oko vždy se směje a levé pláče?“ Otec ani tomu neodpověděl, nýbrž se rozhněval, chytil nůž a hnal se za ním, a syn hnal se na pole, a nůž utkvěl ve dveřích. Když přišel k bratřím, vyzvídali na něm bratří: „Řekni, bratře, na svou čest, co ti otec pověděl?“ Tu jim řekl: „Chcete-li to vědět, jděte sami a dovíte se toho.“ A to řekl i před nejstarším k vůli přihlouplému, aby se šel sám k otci přesvědčit. — Přišel k otci do světnice přihlouplý a ptal se ho: „Otče, moji oba bratři nechtějí mi říci, co jsi jim odpověděl, řekni tedy ty mně, proč se tvoje pravé oko vždycky směje a levé pláče.“ Otec hned se rozzlobil a mrštil nožem, aby jej probodl. Syn jak stál, tak i ostal na svém místě, ani se nepohnul. Když to viděl otec, přistoupil k němu a pravil: „Tys pravý můj syn, tobě povím, ale oni jsou zbabělci. Že se moje pravé oko směje, to se raduji a veselím, že vy mne posloucháte a v mém stáří pečlivě ošetřujete; levé oko mně slzí proto, že v zahradě jsem měl vinný keř, který každou hodinu soudek vína rodil, za den a noc dvacet čtyři soudky. Keř tento mi někdo ze zahrady ukradl a nemohl jsem ho najíti a nevím, kdo mi ho odnesl, ani kam se poděl. Proto mi levé oko slzí a bude plakati, dokud neumru, aneb dokud ho nenajdu.“ Když vyšel ven přihlouplý, ptali se ho bratři, co pořídil a on jim vše vyprávěl.

Oni připravili hody otci i domácím, pak vydali se na cestu. Když přišli na rozcestí, viděli před sebou se rozkládati tři cesty. Oba starší se umluvili a řekli přihlouplému nejmladšímu bratru svému: „Vybeřme si každý jednu cestu, ať každý na ní své štěstí hledá.“ „Chci tomu, bratři,“ souhlasil přihlouplý. „Vy volte každý svou cestu a já si vyberu tu, která zbude.“ Starší bratři vybrali si cesty blízko sebe vedoucí a dali se na cestu. Poněkud dále se cesty spojily a bratři se sešli a řekli si: „Dobře, že jsme se toho blázna zbavili.“ Protože cítili hlad, posadili se k obědu. Jakmile začali hodovati, objevila se před nimi chromá liška o třech nohách, která se k nim blížila, lísajíc se k nim, aby dostala něco od oběda. Oni, jak mile shlédli lišku, řekli si: „Vida lišku, pojďme a zabme ji.“ Popadli hůl do rukou a hnali se za ní. Liška utíkala, jsouc tak kulhavá, a stěží jim unikla. Zatím přiběhl ovčácký pes, přiblížil se k tlumoku obou bratří a sežral jim vše, co měli. Když se vrátili z marné honby, měli co vidět.

Zatím přihlouplý bral se třetí cestou dále a šel bez přestávky, až dostal notný hlad. Usadil se pod hrušku, vytáhl chléb z mošny a hotovil se k jídlu. Jak začal, objevila se táž chromá liška, kterou jeho bratří tak urputně zahnali. Přibližovala se k přihlouplému, lísala se k němu, kulhajíc o třech nohách. On se nad ní slitoval, jak je chromá, a pravil: „Pojď sem, liško, vím, že máš hlad a že i čtvrté nohy nemáš.“ Dal jí kus chleba a slaniny, pojídaje svůj oběd střídavě s ní. Když se oba posilnili, zeptala se liška: „Bratře, řekni mi pravdu, kam jdeš?“ On vypravoval: „Tak a tak. Mám otce a jsme tři bratři. Otci jedno oko se stále směje, že ho dobře posloucháme, a druhé pláče, že mu někdo ukradl ze zahrady vinný keř, který každou hodinou mu soudek vína nesl. Proto se jdu ptát lidí po světě, aby mi o něm pověděli, abych ho mohl otci přinésti a rozveseliti jej, aby mu oko neslzelo.“ Liška povídá: „Já vím o onom keři, pojď se mnou.“ On šel za liškou a přišel s ní do velké zahrady. Liška pravila: „Zde je ten keř, který hledáš, ale přetěžko jest k němu se dostati. Teď si dej dobrý pozor na to, co ti povím. Než přijdeš k tomu keři, musíš projíti dvanácti hlídkami, na každé hlídce hlídá dvanáct hlídačů. Když budou koukati, můžeš svobodně projíti, neboť oni takto s otevřenýma očima spí. Budou-li míti oči zavřené, nechoď — to oni bdí se zavřenýma očima, nespí. Až přijdeš do zahrady, u toho keře stojí dva rýče, jeden dřevěný, druhý pak železný. Neber si rýče železného, abys vykopal keř, poněvadž tento by zazvonil, stráže by se zbudily a chytly by tě a to by špatně pro tebe skončilo. Raději vezmi rýč dřevěný, tím keř vyrýpni a tiše, když hlídka bude spáti, přijď ke mně a tak keř budeš míti.“ Šel tedy do zahrady a přišel k první hlídce. Hlídači naň vyvalili oči, jakoby ho chtěli jimi probodnouti. Prošel jako okolo nějakých kamenů a přišel k druhé hlídce a tak pořadem všechny prošel. Přišel do zahrady potom k samotnému keři, který dával plný soudek vína každou hodinu. Byl však líný, aby kopal dřevěným rýčem, vzal železný, ale jakmile jím zavadil o zem, zazvonil, vzbudil hlídku, která se sběhla, popadla jej a předvedla před svého pána.

Pán se zeptal hloupého: „Jak mohl jsi tolikerými hlídači projíti a dostati se do zahrady, abys můj keř odnesl?“ Ten řekl: „To není tvůj keř, nýbrž mého otce, kterému levé oko slzí a bude slzeti, dokud mu keř zpět nepřinesu. Proto jej musím odnésti, nedáš-li mi ho dobrovolně, přijdu podruhé, abych se ho zmocnil.“ Pán pravil: „Nemohu tobě keře toho dáti; zaopatříš-li mi však zlatou jabloň, která každých 24 hodin kvete, zraje a plod vydává, chci ti jej dáti.“

Přihlouplý vyšel ven a liška se ho ptala: „Jak jsi pořídil?“ Tento: „Špatně,“ vece, „nenesu ničeho. Hlídkami jsem sice šťastně pro…