Vlastní pokoj

IV.

Nalézt nějakou ženu v tomto stavu ducha v šestnáctém století bylo samozřejmě vyloučeno. Stačí pomyslet na alžbětinské hrobky se všemi těmi dětmi, jak klečí se sepjatýma rukama, a na jejich časná úmrtí a pohlédnout na jejich domy s tmavými, těsnými pokoji, a víme, že žádná žena tehdy nemohla psát básně. Očekávali bychom, že podstatně později nějaká vznešená paní snad využije své poměrné volnosti a pohodlí, zveřejní něco pod svým jménem a podstoupí riziko, že bude pokládána za monstrum. Muži samozřejmě nejsou snobi, pokračovala jsem, pečlivě se vyhýbajíc “nehoráznému feminismu” slečny Rebecky Westové: snahy hraběnek o psaní veršů oceňují převážně se sympatiemi. Čekali bychom, že dáma s titulem se setká s daleko větším povzbuzením, než jakého by se v té době dostalo neznámé slečně Austenové či slečně Bronteové. Ale též lze očekávat zjištění, že její mysl rušily nepřátelské emoce - strach, nenávist - a že její básně jsou tímto rozrušením poznamenány. Například lady Winchilsea, napadalo mne, když jsem vyjímala její básně. Narodila se v roce 1661, byla šlechtičnou rodem i sňatkem, neměla děti a psala básně, do nichž stačí nahlédnout a spatříme ji, jak vybuchuje rozhořčením nad postavením žen: My, ač ne hloupé, k bludu vychovány, jsme zvrácenými zvyky spoutávány; nám pokrok ducha zapovězen jest, ba hlupství pro nás má být cíl a čest; a žena, která nad ostatní vzlétne, se s nepřátelskou stranou rychle střetne, pod tlakem strachu opustí ji síla: ten útok ještě žádná nepřežila.

Očividně nelze říci, že by její mysl “strávila v žáru všechny překážky a zbavila se příměsí”. Naopak, je obtížena a rozrušena záštím a smutky. Lidské pokolení je podle ní rozpolceno na dvě skupiny. Muži jsou “nepřátelská strana”; muži jsou nenáviděni a obáváni, protože mají moc zahradit jí cestu k tomu, co chce dělat - psát.

O běda, když se žena chytne pera!
Vždyť jaká pýcha v tomto hříchu žít!
jak mohla by svou vinu odčinit!
snad - tvrdí oni - spletla si,
kým je, ať na piáno hraje, maluje,
ať shání boty, sukně, látky, šminky
ale číst? - PSÁT? - co je to za novinky?
Tím vadne krása! Tím se vyčerpáte!
Přece - tvrdí - vlastní obor máte!
(A co je to Pravé Ženské Umění?
Služebného domu tupé vedení.)

Musí se ke psaní povzbuzovat domněnkou, že to, co píše, nikdy nevyjde tiskem, a utěšovat se smutnou písničkou:

Jen pro pár přátel zpívej,
pro své smutky,
vavřín poznat souzeno ti není;
skryj se tiše v chmurném sešeření.

A přesto je zřejmé, že kdyby bývala mohla osvobodit svou mysl od nenávisti a strachu a nezavalovat ji trpkostí a záštím, oheň v ní žhavě plál. Tu a tam vystupují slova čirého básnictví:

Krásný květ růže zplih
mdle v bledých závojích.

- právem je chválí pan Murry a má se za to, že Pope si zapamatoval a přisvojil verše:

Narcisem je rozum poražen:
v bolesti té vůně vchází sen.

Je tisíckrát škoda, že žena, která dokázala takhle psát, jejíž mysl směřovala k přírodě a k úvahám, byla přinucena k hněvu a zatrpklosti. Ale co mohla dělat? tázala jse…