Amelie

Henry Fielding

89 Kč

Elektronická kniha: Henry Fielding – Amelie (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: fielding01 Kategorie:

Popis

E-kniha Henry Fielding: Amelie

Anotace

Poslední román anglického prozaika 18. století je dílo vyzrálé moudrosti, kterým autor zamýšlí „vyzdvihnout ctnost a pranýřovat některá nejkřiklavější zla“. Vlastní děj tvoří pásmo příhod z rodinného života slabošského kapitána Boothe a jeho obětavé ženy Amelie, jejichž manželská pohoda je neustále narušována Boothovou lehkověrností a finančními potížemi.

O autorovi

Henry Fielding

[22.4.1707-8.10.1754] Henry Fielding byl anglický romanopisec, dramatik a esejista, známý pro svůj humor a satiru. Narodil se v roce 1707 ve Sharpham Parku v hrabství Somerset jako syn generálmajora Edmunda Fieldinga a Sarah Gouldové. Studoval na Eton College, kde se spřátelil s Williamem Pittem starším, budoucím britským premiérem. V roce 1728 odešel do Leidenu studovat klasickou literaturu a právo na...

Henry Fielding: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, , ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Amelie“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola osmá

Další pokračování

„Sotva lord odešel,“ pokračovala paní Bennetová ve své historii, „přišla ke mně paní Ellisonová. Když se dověděla, co se stalo, počínala si takovým způsobem, že jsem zakolísala ve svém přesvědčení o její vině a nakonec jsem se nechala přesvědčit, že s tím neměla vůbec nic společného. Zuřila proti lordovi jako šílená, zapřísahala se, že už ho nestrpí ani na okamžik v domě a že s ním už víckrát nebude mluvit. Zkrátka, kdyby byla bývala nejnevinnější ženou na světě, byla by nemohla mluvit nebo jednat jinak a byla by nemohla mluvit proti svůdci s větším hněvem a rozhořčením.

Tu část své ohlášené pomsty, která se týkala lordova odchodu z domu, chtěla provést, jak se dušovala, okamžitě. Ale potom si to zřejmě rozmyslela a pravila: ‚Rozvažte si to, milé dítě, říkám to jen kvůli vám; nemohlo by to u vašeho manžela vyvolat nějaké podezření?‘ Odpověděla jsem, že mi na tom nezáleží, protože jsem beztak rozhodnuta, že mu všecko povím hned, jak ho uvidím; velice jsem se sama odsuzovala a jevila jsem naprostý nezájem o život a o cokoliv jiného.

Paní Ellisonová však našla způsob, jak mě uchlácholit a ujistit mě o mé vlastní nevině, neboť o této věci, myslím, se necháme přesvědčit všechny velice snadno. Zkrátka umluvila mě, abych zprostila viny jak sebe, tak ji, abych všechnu vinu svalila na lorda a rozhodla se, že to před svým manželem zatajím.

Celý ten den jsem zůstala ve svém pokoji a nepřijímala jsem nikoho než paní Ellisonovou. Styděla jsem se pohlédnout někomu do očí. Na štěstí pro mne lord odejel na venkov a vůbec se nepokusil přijít mi na oči, neboť myslím, že by mě byl jeho pohled dohnal k šílenství.

Příštího dne jsem paní Ellisonové řekla, že jsem se rozhodla opustit její byt, jakmile se lord vrátí do města; nikoliv kvůli ní (neboť jsem se skutečně domnívala, že je nevinna), ale kvůli lordovi, jehož tvář bych pokud možno nechtěla už nikdy vidět. Odpověděla, že to není důvod, abych od ní odcházela, protože lord sám se vzdal ráno svého bytu u ní, pravděpodobně rozhněván pro urážky, které mu den předtím vmetla do tváře.

Toto mě utvrdilo v přesvědčení o její nevině; a od onoho dne až do té chvíle, kdy jsem se seznámila s vámi, madam, neučinila nic, čím by můj dojem pokazila. Naopak, vděčím jí za mnohé dobré služby; mimo jiné mám od lorda roční rentu sto padesáti liber a vím, že za ni vděčím její přímluvě, neboť jí nechybí velkodušnost a dobrosrdečnost. Ale co jsem viděla od té doby, to mě přesvědčilo, že ona je příčinou mé zkázy a že se pokoušela klást stejné léčky i vám.

Ale abych se vrátila k té své smutné historii. Manžel se vrátil ve stanovenou dobu a já jsem se s ním setkala tak rozčilena, že se to ani nedá popsat. Snad to byla únava z cesty a rozmrzelost z neúspěchu, co mu znemožnilo, aby si všiml věci až příliš nápadné. Všechny jeho naděje byly úplně zmařeny; od biskupa ten duchovní vůbec žádný dopis nedostal, a pokud jde o lordovu přímluvu, mluvil o ní posměšně a pohrdlivě. Přestože byl unaven, nechtěl se manžel ani posadit a hned se ptal na lorda, že mu půjde složit poklonu. Chudáček! Ani ho nenapadlo, co já jsem už věděla, že ho ohledně toho biskupa oklamal; tím méně ho podezíral z nějaké jiné křivdy. Ale lord – ten bídák – odejel z města, a tak byl manžel nucen všechnu svou vděčnost odložit.

Manžel se vrátil do města v sobotu pozdě večer; přesto šel v neděli ráno do kostela konat svou povinnost, ale já jsem odmítla jít s ním. Toto, myslím, bylo první odmítnutí, jímž jsem se v manželství provinila. Ale já jsem na tom byla tak bídně, že se mi jeho přítomnost, která mi bývala pramenem všeho štěstí, stala zdrojem utrpení. Neříkám, že jsem ho nemohla vidět, ale chci říci, že jsem se styděla, a dokonce bála pohlédnout mu do očí. Byla jsem si vědoma něčeho, nevím, co to bylo – vinou se to nazvat nedá.“

„Doufám, že ne, opravdu myslím, že ne,“ zvolala Amelie.

„Můj manžel,“ pokračovala paní Bennetová, „si mé nespokojenosti povšiml, ale přisuzoval ji svému neúspěchu na venkově. Byla jsem ráda, že se takto klame, ale přesto, když si spočítám, co jsem vytrpěla při jeho pokusech utěšit mě v této věci, platila jsem za to velmi krutě. Ach, drahá paní Boothová! Mezi lidmi, kteří se opravdu milují, je šťastná strana ta klamaná, ale skutečně bídně je na tom původce klamu!

V tomto bídném stavu jsem strávila celý týden, pravděpodobně nejnešťastnější týden celého svého života, snažíc se utěšovat manžela v jeho zklamání a zatajovat svá vlastní muka. Ale měla jsem proč se obávat, že se mi to dlouho dařit nebude, neboť v sobotu večer jsem u něho postřehla nápadnou změnu v chování. Šel si lehnout zřejmě ve špatné náladě, mrzutě se ode mne odvrátil, a když jsem se s ním chtěla mazlit, odpovídal jen docela nevrle.

Po neklidné bezesné noci vstal v neděli časně ráno a šel dolů. Očekávala jsem, že se vrátí ke snídani,…