Loupežníci

PÁTÉ DĚJSTVÍ

Scéna první

Výhled do mnoha pokojů. Temná noc.

DANIEL přichází s lucernou a cestovním vakem.

DANIEL: Sbohem, drahý mateřský dome. – Tolik pěkného a milého jsem v tobě prožil, dokud byl nebožtík pán naživu – byls přístřeším sirotků a útočištěm opuštěných, a tento syn tě proměnil v pelech zločinu. – Buď sbohem, ty dobrá podlaho! Kolikrát tě starý Daniel zametal. – Buď sbohem, ty milý krbe, starý Daniel se s tebou těžce loučí. – Všechno ti bylo tak důvěrné a blízké. Bude tě to bolet, starý Eliezere. – Ale chraň mne Bůh před ďáblovou šalbou a lstí. – S prázdnýma rukama jsem přišel – s prázdnýma odcházím – leč duše má je spasena. (Chce odejít.)

Přižene se FRANC v županu.

DANIEL: Bůh s námi! Můj pán! (Zhasí lucernu.)

FRANC: Zrada! Zrada! Hroby chrlí mrtvé. – Říše duchů, vyburcována z věčného spánku, řve na mne: „Vrahu! Vrahu!“ – Kdo se to tu hýbe?

DANIEL (úzkostlivě): Rodičko boží! To vy tak děsně křičíte na chodbách, milostivý pane, že všichni spáči se probouzejí?

FRANC: Spáči! Kdo vám dovolil spát? Pryč, rozsviť světlo!

DANIEL odejde, přijde jiný sluha.

FRANC: Nikdo ať nespí dnes v noci. Slyšíš? Všichni ať bdí – ve zbraních – všechny pušky nabity. Viděls je, jak kráčejí pod podloubím?

SLUHA: Koho, milostivý pane?

FRANC: Koho, hlupáku, koho? Tak chladně, tak hloupě se ptáš koho? Vždyť to na mne sáhlo jako závrať! Koho, ty osle! Koho? Strašidla a čerty! Kolik je hodin?

SLUHA: Ponocný právě vytrubuje druhou.

FRANC: Cože? Bude tahle noc trvat až do soudného dne? Neslyšel jsi hluk tady nablízku? Vítězný křik? Dusot cválajících koní? Kde je Karel – chtěl jsem říci, kde je hrabě?

SLUHA: Nevím, milosti.

FRANC: Nevíš? Jsi také v té bandě? Vytrhnu ti srdce z těla! Já ti dám „nevím“! Pryč! Zavolej pastora!

SLUHA: Milostivý pane!

FRANC: Odmlouváš, váháš?

SLUHA odkvapí.

FRANC: Copak se i žebráci proti mně spikli? Tisíc hromů! Všechno se spiklo proti mně?

DANIEL (vrací se se světlem): Milosti –

FRANC: Ne, nechvěji se! Byl to jenom sen. Mrtví ještě nevstávají z hrobů. Kdo říká, že se třesu a že jsem bled? Je mi tak lehce, tak dobře.

DANIEL: Jste na smrt bledý, hlas se vám zajíká.

FRANC: Mám horečku. Až přijde pastor, jen mu řekni, že mám horečku. Řekni pastorovi, že si dám zítra pustit žilou.

DANIEL: Přejete si, abych vám dal na cukr kapky?

FRANC: Dej mi kapky, pastor tu tak hned nebude. Hlas se mi zajíká, dej mi kapky!

DANIEL: Dejte mi nejdříve klíče, přinesu je ze skříně.

FRANC: Ne, ne, ne! Zůstaň tu, nebo půjdu já s tebou. Vidíš, nemohu být sám! Jak snadno bych mohl, vždyť to vidíš – omdlít – když jsem sám. Jen to nech, jen to nech! To přejde, zůstaň zde. Ale ovšem, ovšem, to je to celé! Nemoc pomate mozek a plodí podivné a bláznivé sny. – Sny pranic neznamenají – že mám pravdu, Danieli? Sny přece přicházejí z břicha a sny pranic neznamenají – měl jsem právě teď takový veselý sen. (Klesne do mdlob.)

DANIEL: Kriste Ježíši! Co je to? Jiří! Konráde! Šebastiáne! Martine! Tak se přece ozvěte! (Třese jím.) Ježíš Maria…