Cesta za velkým snem

KAPITOLA 5
Paní učitelka

Když Anna přišla toho prvního rána do školy poprvé ve svém životě prošla Březovou cestou hluchá i slepá k jejím krásám , byl všude klid a ticho. Předešlý učitel nacvičil s dětmi „pozor na svých místech“, a když vstoupila do třídy, stála tváří v tvář vyrovnaným řadám zářících dětských tvářiček a zvídavých očí. Odložila klobouk na věšák a postavila se čelem k nim a jen doufala, že nevypadá tak stísněně a ustrašeně, jako se v duši cítila. A také že si děti nevšimnou, jak se celá třese.

Předešlý večer si až hluboko do noci připravovala řeč, kterou k žákům pronese k zahájení vyučování. Znovu a znovu ji pročítala a zvažovala každé slovo a nakonec se ji naučila nazpaměť. Byla to dozajista dobrá řeč a obsahovala několik velice závažných myšlenek, zejména o vzájemné pomoci a svědomitém nabývání vědomostí. Měla jen jedinou vadu: teď pravé si nemohla vzpomenout ani na jediné slovo. Po chvíli, která jí připadala jako celý rok ve skutečnosti asi deset sekund téměř jen zašeptala:

„Vezměte si bibli,“ a klesla vyčerpaná do židle v šumotu otvíraných knih, odsunování psacích desek a šatů usedajících školáků. Děti se zahloubaly do svých veršů a Anna se snažila zmobilizovat všechny své schopnosti a přehlížela ten houf malých poutníků do země dospělých před sebou.

Většinu z nich pochopitelně dobře znala. Její vlastní spolužáci opustili školu zároveň s ní v předešlém roce, ale všichni ostatní chodili o nějakou třídu níž, vídali se o přestávkách a společných školních podnicích; kromě letošních prvňáčků a deseti nových žáků, kteří se přistěhovali do Avonlea. V podvědomí cítila větší zájem právě o ty nové. Možnosti a nadání a píli místních celkem dobře znala. Obávala se však, že všichni dohromady zapadnou do šedivého průměru. Ale co kdyby mezi nimi byl někdo vynikající. Génius. To byla zajisté vzrušující myšlenka.

V lavici v rohu seděl osamocený Anthony Pye. Tmavá, zatvrzelá, na jeho věk příliš vážná tvářička hleděla na Annu černýma očima s výrazem nepřátelství. Tak ty budeš první, řekla si Anna, koho získám laskavostí a dobrým slovem.

Na opačném rohu seděl s Artym Sloanem další přírůstek třídy; veselá tvář s tupým nosem, pihovatý, s velkýma světle modrýma očima, olemovanýma světlými řasami. Asi Donnellův chlapec. Pokud by měla soudit podle podoby, seděla přes uličku s Mary Bellovou jeho sestra. Anna by ráda poznala matku, která tohle děvčátko poslala do školy; ve vyrudlých hedvábných šatech, bohatě zdobených bavlněnou krajkou, v bílých střevících a hedvábných punčochách. Jako písek světlé vlásky byly sužovány nesčetnými a nepřirozenými loknami, završenými okázalým motýlem z růžové mašle, větším než její hlava. Ale pokud mohla usoudit z jejího výrazu, byla sama se sebou jistě velice spokojená.

Ta malá bledá dívčina s vlnícími se vlasy, jemnými a pečlivě učesanými, které jí jako plavý vodopád splývaly přes ramena, to přece musí být Aneta Bellová. Její rodiče žili ještě vloni v newbridgeském školním okrese, ale o prázdninách se přestěhovali o padesát metrů dál na sever a bydleli tedy v Avonlea. Tři bleďoučké dívenky, namačkané do jedné lavice, byly určitě Cottonsovy. Pochyby nebyly ani o tom, že malá krasavice s četnými loknami na hnědých vlasech a s oříškově hnědýma očima, která přes okraj své bible obšťastňovala Jacka Gillise koketními pohledy, byla Prillie Rogersonová. Její otec podruhé oženil a přivezl si ji do nové domácnosti od babičky z nemotorná dívka v zadní lavici měla, jak se Anně zdálo, o něco nohou, než se patřilo, a zpočátku ji nemohla nikam zařadit. Až že se jmenuje Barbara Shawová a že se do Avonlea přistěhovala ke své tetě. A ještě později přišla na to, že pokud se Barbaře podaří projít uličkou mezi lavicemi, aniž by zakopla o vlastní nebo něčí cizí nohu, napíší o této neobvyklé události ostatní žáci zprávu na školní nástěnku jako o zázraku.

Když se však Anniny oči střetly s očima chlapce v přední lavici proti jejímu stolu, zachvěla se blahou předtuchou. Našla svého génia. Věděla, že to nemůže být nikdo jiný než Pavel Irving. Paní Ráchel Lyndová měla tentokrát pravdu, když tvrdila, že Pavel nebude jako ostatní avonleaské děti. Víc než to. Anna si uvědomila, že je jiný než ostatní děti kdekoliv. Že za tím pozadím tmavě modrých očí, které ji tak soustředěně a se zájmem sledovaly, je duše spřízněná s její vlastní.

Věděla, že mu je deset let. Na první pohled vypadal tak na osm. Měl tu nejkrásnější tvář, jakou kdy u dítěte viděla. Neobvykle jemné, ušlechtilé rysy, zarámované do aureoly ořechově hnědých kudrnatých vlasů. Plná, jemná ústa s karmínově červenými rty, jejichž vláčná křivka tence mizela v koutcích. Ve tvářích lehký náznak důlků. Díval se na ni vážně a přemýšlivě, jako by jeho duše byla mnohem starší než tělo. Ale když se na něj Anna usmála, zmizela mu z tváří všechna ta vážnost v úsměvu, kterým jí vyšel vstříc. Celý ho prosvětlil, jako by se mu v srdci náhle rozhořela lampa a její oheň pronikl na povrch těla. Zcela bezprostředně, nenásilně, bez jakéhokoliv vědomého podnětu, jako by se spojily dvě vyprahlé duše, dlouho čekající marně jedna na druhou. Tou náhlou a bezprostřední výměnou úsměvů s hlubokým, tajemným a neznámým obsahem uzavřeli Pavel s Annou navždy pevné přátelství, i když spolu nepromluvili ještě ani slovo.

Ten den jí uplynul jako sen.

Nikdy později si ho nedovedla vybavit. Měla dojem, jako by někdo v její třídě učil a ona jenom naslouchala. Slyšela děti počítat, číst, viděla se, jak jim rozdává sešity. Děti se chovaly dobře.

Zaznamenala jen dva případy porušení disciplíny.

Morleyho Andrewse přistihla, jak vypouští do uličky párek ochočených cvrčků. Anna ho postavila na hodinu do kouta a, což Morley považoval za mnohem horší, cvrčky mu zabavila. Uložila je do krabičky a cestou domů je potom ve Fialkovém údolí pustila na svobodu; Morley byl ovšem skálopevně přesvědčen, že si je odnesla domů pro vlastní potěšení.

Dalším provinilcem byl Anthony Pye. Vylil ze své láhve zbytek vody Aurélii Clayové za krk. Anna ho nepustila o přestávce …