Cvrček mého krbu

Ostatně poslední slovo jsem neřekl
(doslov)

I.

Těžištěm tvorby Josefa K. Šlejhara je zlo. Ať už zakoušené na vlastní kůži nebo odpozorované z nejrůznějších „štací“, kterými za svůj život prošel. Při každé možné příležitosti se k němu vrací a znovu a znovu ho popisuje. Vrší na sebe obrazy hrůzy, zoufalství, beznaděje. Brodí se v nejnižších patrech lidství. Vyje. Nikoli proto, aby se zlem fascinovaně opájel nebo prvoplánově vyvolával ve čtenářích pocity hnusu a opovržení. Vedou ho k tomu pohnutky mnohem hlubší, netriviální: Svými povídkami a romány se zlu touží co možná nejvíce přiblížit, aby se s ním mohl utkat a vyvrátit je z kořenů: „Popisoval jsem zjevy, jež v životě samém zůstaly nepovšimnuty, ne svou řídkostí, svým vyloučením ze všeho obcování, ale právě proto, že napořád se vyskytují – – – a vzbudily-li pak svým popisem upozornění, ano i hrůzu své podstaty a vzrušení v tomu zraku, pro nějž jsem je vložil, tím lépe pro mě, tím více se těším z práce, jež nezůstala bez ohlasu.“^[1]

II.

Román Cvrček mého krbu vycházel na pokračování v časopise Květy – v roce 1912 pod názvem Cvrček mého krbu a v roce 1913 jako Rozvrat.^[2] Domněnku, že se nejedná o dva samostatné texty, nýbrž o jeden, potvrzuje několik skutečností.

Předně je třeba zmínit samotnou stavbu vyprávění. První věta Rozvratu „Zastihl jsem u nás v tu dobu naši paní poštmistrovou návštěvou.“ (zde začátek 44. kapitoly na s. 341) totiž bez sebemenšího švu navazuje na předchozí děj a celý text zcela organicky začleňuje do poslední a nejrozsáhlejší části románu nazvané Cvrček se již neozývá.

Ke stejným závěrům dojdeme též srovnáním obou textů s torzem rukopisu, který podle značek a vpisků s největší pravděpodobností sloužil jako podklad pro přípravu časopisecké sazby. Rukopis čítá 391 stran a pokrývá bezmála dvě třetiny celkového rozsahu díla, od třetího odstavce první kapitoly („Byl jsem v nejútlejších svých dětských létech…“, zde s. 9) po druhý odstavec 51. kapitoly („…aby nebylo prý jednou odpíráno dítěti, vysmí-“, zde s. 424). Číslování stránek a kapitol zde plyne průběžně, bez jediného přerušení.^[3]

K rozpojení textu, vlastně k jeho aritmetickému rozpůlení (Cvrček mého krbu i Rozvrat mají shodně po 43 kapitolách), došlo z rozhodnutí redakce časopisu, neboť bylo třeba jej s koncem kalendářního roku „uzavřít“. Větu vloženou za poslední kapitolou Cvrčka mého krbu – „Druhá, samostatná část románu, vyjde v ročníku budoucím“^[4] – je tedy nutné chápat jako nezbytný ústupek tehdejší vydavatelské praxi, než coby věcné konstatování skutečnosti.

Ačkoli se první strana rukopisu románu nedochovala, nemůže být o jeho názvu pochyb. Sousloví „cvrček mého krbu“ se objevuje ve Šlejharově korespondenci již několik let před vznikem samotného textu. V prosinci 1902 píše své překladatelce Zdence Hostinské: „Ostatně poslední slovo jsem neřekl, Zášeří krbu najde svůj druhý díl v povídce Můj cvrček krbu – ano, jest žena a žena“.^[5] O více než pět let později, v únoru 1908, přibližuje svůj záměr J. S. Macharovi: „Ostatně celou tu hrůzostrašnou tragedii – i komedii – připravuji do práce příštího roku – ‚Cvrček mého krbu‘ a myslím, že v literatuře cos takového není napsáno – ne z hlediska umění, jemuž nerozumím, ale ze stanoviska životní pravdy!“^[6]

Cvrček, ve Šlejharově poetice symbol rodinného štěstí a harmonie,^[7] je ústředním motivem románu a jeho ne/přítomnost mu dává smysl, rytmizuje ho: První píseň cvrčkova, první zavolání – Druhé zavolání – Třetí ozev – Třetí zavolání – Cvrček se již neozývá.

Pojmenování části textu čtenářsky atraktivním názvem Rozvrat je navíc pochopitelné pouze z hlediska redakce časopisu, nikoli Šlejharovy tvorby. Ten totiž již v roce 1911 vydal útlou knihu Rozvrat,^[8] jejíž děj je však zcela odlišný.

III.

Z dostupných materiálů není možné dobu vzniku románu Cvrček mého krbu přesně určit. S největší pravděpodobností na něm Josef K. Šlejhar začal pracovat roku 1909.^[9] Stopovat ho však v jeho tvorbě můžeme již od devadesátých let 19. století.

Motiv cvrčka-zvěstovatele štěstí se poprvé objevuje v povídce Havran otištěné roku 1893 v časopise Lumír.^[10] Její hlavní postava, mladík sužovaný nervovými záchvaty, v ní vzpomíná na bezstarostná dětská léta mimo jiné těmito slovy: „Oběma rukama sevřel pevně dědečkovi krk, a co nejpohodlněji uvelebil se na starcových zádech. Šlo se pořád a pořád a pořád. Okolo panovala krásná letní noc. Bylo tolik hvězd, a to hvězdno nebes jako by s nimi kráčelo, nemohli je jinak předejíti. A kdesi na mezi konejšivý řásot cvrčkův také jako by s nimi pořád šel, neumlkaje, nedav se zbýti. […] Zálibně se poddávaje těm houpavým rázům chůze a žije tolikerými zdroji blouznění ve svém srdéčku, domníval se hošík vůbec, že není v celém světě, pod těmi hvězdami zářivými, v neobsáhlosti toho šera s věčnou písní cvrčka nic znamenitějšího nad jeho dědečka a nad jeho štěstí.“^[11]

Zrození ženy-zkázonosné fúrie je s Cvrčkem mého krbu spojeno zcela bezprostředně. Dochází k němu v roce 1896 v povídce Ženy hodné, které příliš milují s podtitulem Z výletního setkání.^[12] Příběh, který zde Šlejhar vkládá do úst muži, s nímž se vypravěč náhodně spřátelí během nedělních výletů za město, je s fabulí románu víceméně totožný. I zde je manželské štěstí, spočívající podle muže v prostém, pokorném životě na horském statku, uprostřed Bohem požehnané přírody, do základů rozmetáno ženinou zpovykaností, hysterickou panovačností, výbuchy nenávisti.

Oproti Cvrčkovi však tato povídka vyznívá méně apokalypticky. Muž je přes všechna přetrpěná příkoří (lhostejno zda skutečná či smyšlená) schopen dohlédnout, že ženino jednání značné míry předurčují dobové konvence: „A přece byl jsem jaksi přesvědčen, že je to konečně žena ve své podstatě taková, jakou se jevila, že as mohla míti jádro dobré, s mravním základem zdravým, neztrouchnivělým. Neboť nevěřím, že tak daleko sahala by zvrhlost a porušenost životní. Seznal jsem i při ní během našeho spolužití mnohé stránky a popudy, jež byly kdys schopny mohutného vývinu a roz…