Záhady Udolfa II

Kapitola XLIV

Vy bozi klidu, spánku hlubokého,
jenž nad zámkem tím vládne v noční tiši,
i nad krajinou všude kolem něho,
odpusťte mi, že v rozechvění píši,
co z písní smrtelníků nikdo neuslyší.

— THOMSON

Hrabě přikázal, aby severní komnaty byly otevřeny a přichystány pro Ludovikův příchod, ale Dorotea se po své nedávné zkušenosti bála té výzvy uposlechnout, a protože ani žádný jiný ze sloužících se tam neodvážil vstoupit, zůstaly pokoje uzavřeny až do chvíle, kdy se tam měl Ludoviko odebrat, což byla hodina, jejíž příchod očekávali všichni na zámku se značnou netrpělivostí.

Po večeři vyslovil hrabě přání, aby jej Ludoviko doprovodil do jeho pracovny, kde pak spolu setrvali téměř půl hodiny, a když opět vyšli, podal pán mládenci svůj meč.

„Konal věrné služby v soubojích smrtelníků,“ pronesl hrabě s humorem, „a nepochybuji, že jej teď se ctí užiješ i v klání s duchy. Rád bych od tebe zítra slyšel, že na zámku nezbyl už ani jediný!“

Ludoviko přijal meč s uctivou poklonou. „Váš rozkaz, pane, bude splněn,“ prohlásil. „Postarám se, aby po dnešní noci již žádné strašidlo nerušilo klid tohoto zámku.“

Nato se vrátili do večeřadla, kde již čekali všichni hosté, aby hraběte a Ludovika doprovodili ke dveřím severních komnat. Dorotea na výzvu hraběte předala klíče Ludovikovi, který pak jako první zamířil ke svému stanovišti, následován téměř všemi obyvateli zámku. Když dorazil k zadnímu schodišti, několik sluhů se zarazilo a odmítli jít dál, ale ostatní šli za ním až na horní konec schodiště, kde jim široká chodba umožnila, aby se kolem něho shlukli, zatímco zasazoval klíč do zámku, přičemž ho pozorovali s nemenší zvědavostí, než kdyby vykonával nějaký čarodějný obřad.

Ludoviko, který neměl se zámkem zkušenost, nemohl klíčem otočit, a tak zavolali Doroteu, postávající daleko vzadu, a za jejího přispění se dveře pomalu otevřely, ale když Dorotea letmo nahlédla do šeré komnaty, vyrazila náhlý skřek a prudce uskočila. Po tomto poplašném výkřiku dala se většina zástupu na kvapný útěk dolů po schodišti a prostor u dveří se rázem vyprázdnil. Zůstali tam jen hrabě, Jindřich a Ludoviko, kteří okamžitě vrazili do komnaty, Ludoviko s taseným mečem, který taktak stačil vytrhnout z pochvy, hrabě s lucernou a Jindřich s košíkem, v němž bylo občerstvení pro odvážného dobrodruha.

Kvapně se rozhlédli na všechny strany, ale nebylo tam nic, co by ten poplach nějak opodstatňovalo, a tak postoupili do druhé komnaty; když i tam shledali všechno v pořádku, vkročili pak již poklidně i do třetí. Hrabě se zatím stačil vzpamatovat; usmál se nyní, jak již sám málem propadl panice, a zeptal se Ludovika, v kterém pokoji hodlá přenocovat.

„Za těmito pokoji je ještě několik jiných, Vaše Excelence,“ řekl Ludoviko, ukazuje na další dveře, „a v jednom z nich je prý nějaké lože. Zůstanu přes noc tam, a kdyby na mě šla dřímota, mohu si tam lehnout.“

„Dobrá,“ řekl hrabě, „pojďme dál. V těchhle pokojích není vidět nic než provlhlé zdi a chátrající nábytek. Měl jsem od svého příjezdu na zámek tolik jiných starostí, že sem jsem se až dodneška nedostal. Nezapomeň, Ludoviko, zítra hospodyni připomenout, aby tu pořádně vyvětrala. Ty damaškové závěsy se již rozpadají stářím, budu je muset dát vyměnit. A ten starodávný nábytek musí také pryč.“

„Otče,“ ozval se Jindřich, „tady je jedno křeslo tak bohatě a pěkně zlacené, že velice připomíná jedno z královských křesel v Louvru.“

„Ano,“ přikývl hrabě, který se na chvíli zastavil, aby si křeslo prohlédl, „to křeslo má svou historii, ale na to teď není čas. – Pojďme dál. Ty pokoje zabírají mnohem větší prostor, než jsem si myslel; je to už dávno, co jsem tu byl naposledy. Ale kde je ta ložnice, Ludoviko, o které jsi mluvil? Tohle jsou jen předpokoje k velkému salónu. Pamatuji je ještě v celé jejich nádheře!“

„Ta postel, pane,“ odpověděl Ludoviko, „stojí prý v komnatě, do které se vchází ze salónu, a je prý poslední v celé té řadě.“

„Á, tady je ten salón,“ řekl hrabě, když vešli do prostorného pokoje, ve kterém předtím Emilie s Doroteou chvilku odpočívaly. I hrabě se tam na chvíli zastavil, přehlížeje zbytky vybledlé nádhery, jimiž se komnata dosud honosila: skvostný goblén – dlouhé nízké pohovky se sametovými potahy a s bohatě zlacenými ornamenty vzácné řezbářské práce – podlahu složenou z kostek ušlechtilého mramoru a s nádherným ručně tkaným kobercem – okna z malovaného skla a velká benátská zrcadla takové velikosti a jakosti, jaká by ve Francii v té době nikdo nevyrobil a která na všech stěnách odrážela něco z ponurých prostor komnaty. Kdysi se v nich zrcadlily i výjevy neobyčejně veselé a okázalé, neboť to býval slavnostní sál zámku a zde také pořádala markýza plesy, jež tvořily součást jejích svatebních oslav. Kdyby kouzelníkův proutek mohl znovu přivolat všechny ty zmizelé tanečníky (mnozí z nich zmizeli již i z povrchu zemského!), kteří se kdysi zhlíželi v těch lesklých sklech, jak malebný a zcela odlišný obraz by se v nich objevil ve srovnání s tím, co se v nich zračilo nyní! Teď místo oslnivých světel a skvělé a rušné společnosti odrážely jen paprsky jediné blikotavé lampy, kterou hrabě držel nad hlavou a v jejímž odlesku bylo stěží vidět tři osamělé postavy, rozhlížející se po rozlehlých a šerých stěnách kolem sebe.

„Ach,“ obrátil se hrabě k Jindřichovi, probíraje se z hlubokého zasnění, „jak se to tu změnilo od té doby, co jsem tu byl naposledy! Byl jsem tenkrát mlád a markýza byla naživu a v rozpuku své krásy; bylo tu i mnoho jiných lidí, kteří již dneska nežijí. Tamhle stál orchestr – tady jsme se bujně proplétali v různých figurách a kolech – a stěny odrážely ten čilý dupot nespočetných kroků! Teď odrážejí už jen jeden slabý hlas – a ani ten již dlouho slyšet nebude! Můj synu, pomni, že jsem byl kdysi mlád, jako jsi teď ty, a že i čas tvého života je pomíjivý jako čas těch, kteří tu byli před tebou – těch, kteří když kdysi zpívali a tančili v této veselé komnatě, zapomněli, že roky se skládají z okamžiků a že každý jejich krok je poponáší o …