Záhady Udolfa II

Kapitola XLVI

Buď ty si nebešťan či zatracenec,
vzduch ráje přinášej či pekla žeh,
měj záměr špatný nebo dobrodějný:
……
já se tě optám.

— HAMLET

Hrabě de Villefort konečně obdržel od advokáta z Avignonu dopis s doporučením, aby Emilie neváhala uplatnit svůj nárok na statky zemřelé paní Montoniové, a přibližně tou dobou přibyl do kláštera i posel od pana Quesnela se zprávou, podle které se soudní projednávání té záležitosti stalo bezpředmětným. Ukázalo se totiž, že jediná osoba, která by Emiliin nárok mohla popírat, již nežije. Jistý přítel pana Quesnela, který sídlil v Benátkách, poslal mu zprávu o smrti Montoniho, který byl spolu s Orsinem postaven před soud pro předpokládanou spoluúčast na vraždě benátského velmože. Orsino byl shledán vinným a odsouzen k smrti na popravčím kole, ale jelikož při tom procesu nevyšlo najevo nic, co by mohlo prokázat spoluvinu Montoniho a jeho druhů, byli všichni propuštěni až na Montoniho, kterého senát pokládal za příliš nebezpečného člověka, a dal jej proto na základě jiných obvinění uvrhnout znovu do vězení, kde pak prý zemřel za jakýchsi podivných a záhadných okolností, takže vzniklo podezření, že byl otráven. Jak pan Quesnel uvedl, získal prý tuto informaci z naprosto důvěryhodného pramene, a tak – dodával – k zabezpečení statků po zemřelé tetě jí nyní stačí již jen se o ně přihlásit. Připomínal jí také, že lhůta, na kterou bylo pronajato La Vallée, nyní takřka vypršela, a doporučoval, aby se tam vydala přes Toulouse, kde by se s ní setkal a kde by též zařídil všechno potřebné, aby se svého dědictví mohla zákonitě ujmout. Ujišťoval ji, že se ji vynasnaží ušetřit všech případných těžkostí, jež by jí při tom vzhledem k jejím dosud nedostatečným zkušenostem v podobných věcech mohly vyvstat; a bylo by dobře – uvedl nakonec –, kdyby mohla přibýt do Toulouse asi za tři týdny.

Zdálo se, že poté, co jeho neteř potkalo takové štěstí, je k ní pan Quesnel rázem samá ochota, a bylo zřejmé, že bohaté dědičce projevuje nyní mnohem víc úcty, než jí kdy předtím jako chudému sirotku projevil soucitu.

Radost, s níž Emilie přijala tuto novinu, kalilo však pomyšlení, že ten, kvůli němuž kdysi želela své chudoby, si již nezasluhoval, aby s ní nyní její bohatství sdílel. Ale když si pak připomněla přátelskou domluvu hraběte, zaplašila tu smutnou úvahu a snažila se cítit jen vděčnost za dobrodiní, jež ji tak neočekávaně potkalo, zvlášť když si uvědomila, že jí znovu bude patřit La Vallée, místo nade vše jí drahé už tím, že bylo kdysi domovem jejích rodičů. Tam měla v úmyslu se usídlit, neboť přestože se rozlohou ani nádherou nemohlo srovnávat se zámkem v Toulouse, poutalo ji k sobě krásou svého okolí i něžnými vzpomínkami, jež se k němu pojily – a toho všeho by se nemohla vzdát kvůli vnější pompě a honosné okázalosti. Okamžitě panu Quesnelovi odepsala, aby mu poděkovala za projevenou ochotu a sdělila mu, že se s ním ve stanovenou dobu v Toulouse setká.

Když hrabě de Villefort společně s Blankou přišel do kláštera, aby Emilii tlumočil advokátovu radu, dozvěděl se o obsahu páně Quesnelova dopisu a vyjádřil jí své upřímné blahopřání. Její pozornosti však neuniklo, že výraz uspokojení v jeho tváři ustoupil smutku, a nemohla se proto nezeptat, co jej pojednou tak zarmoutilo.

„Pojednou není správné slovo,“ odvětil hrabě. „Zlobím se a znepokojuji kvůli zmatku, do kterého mou domácnost uvrhla hloupá pověrčivost. Neustále musím poslouchat výmysly, kterým ani nemohu přikládat víru, ani je prohlásit za nepravdivé. A dělám si také vážné starosti o toho nešťastného chlapce Ludovika, pod kterým jako by se země slehla. Dal jsem prohledat kdejaký kout na zámku i v jeho okolí, nic, jak věřím, nebylo opomenuto, vypsal jsem i odměnu tomu, kdo by mě přivedl na nějakou stopu, a teď již věru nevím, co bych ještě dál mohl v té věci podniknout. Klíče od severních komnat jsem od té doby, co zmizel, nedal z ruky, a sám chci v nich držet stráž, a to již tuto noc.“

Emilie v obavách o osud hraběte připojil…