Nikola Šuhaj Loupežník

NIKOLA ŠUHAJ

Abram Beer rozmlouval před chvílí v pokojíku s Hospodinem, svým pánem a přítelem. S kostkou tefilinu na čele, s jeho řemínky, omotanými kolem žilobití levice, neboť to vychází ze srdce, a zahalen v bíle a černě pruhovaný talis, modlil se Sachres, ranní modlitbu: Ma tojvi ojhulechu Jankoif, jak dobré jest přebývati v stanech tvých, ó Jakube.

Teď stál před svým krámkem, který bylo možno koupit za tři sta a odnésti v koši na zádech. Myslil na své věci. A ty byly složité a zamotané, a bylo potřebí mnoha úvah, důmyslu a práce rozpřísti je, rozuzlit, srovnat a zamotat je znova. Levý koutek úst měl pootevřený a povytažený vzhůru, levé chřípí také, levé oko přimhouřeno, na čele vrásky, probíral se v rusé bradě jako v strunách harfy.

Všichni koločavští Židé tak po šabesu stojí před svými krámky a věci jich všech jsou zamotané a plné problémů, jež možno řešiti desaterým způsobem a také vůbec ne. Neboť obchod to není jen vydělávání peněz. To je filosofie, politika, všechna složitost života, to jest smysl a vášeň o nic menší než láska. Věci jsou díla Věčného a byly stvořeny k potěšení božím dětem. A není věru větší radosti než hrát si a hýbati jimi.

Špatné věci! myslil si Abram Beer. Už zase noví páni: Češi. Pořádek? Zdá se, že by mohl býti pořádek. Ale není pořádek. Češi jsou tady a nikdo neví: budou takoví, nebo budou takoví? Pan president je profesor, spisuje, ale prosím vás, co může profesor rozumět obchodu? Napsal prý také nějakou knihu o rituální vraždě, tenkrát s tou Anežkou Hrůzovou a s tím chudákem Hilsnerem, kterého teprve nedávno pustili. To by mohlo být dobré. Ale nemusí to být dobré. Člověk nemůže vědět. Toť se ví, že musíme jít s Čechy, co můžeme dělat, chceme-li žít, a je to pořád lepší než v Polsku nebo v Rumunsku. A v Maďarsku? Oj, ojojojojoj! Béla Kun. Pán Bůh všemohoucí nás chraň! Takový Žid, který zradil svého Pána Boha, jest horší než deset tisíc křesťanů. Židovská hlava, gojská duše. Věčný ho strašlivě potrestá. C, c! Češi jsou mi milejší.

Ale s kým půjdou? S bagány nebo s našimi lidmi? Pochopí, že se v této zemi nedá vládnout bez Židů? Ale možná, že to také nepochopí. A také možná, že to pochopí až za dva roky, za tři roky, za deset let, jednou to i takový křesťanský mozek pochopit musí. Ale co zatím? Ach, bolí! Obchody nejdou, dobytek není, s obilím se nedá nic dělat, ještě tak líh, Wolfovi se mohou smát. Oj, ojojoj! Půjde to alespoň s pozemky? Ach, starosti! Kdy se zbaví Nikoly Šuhaje? Kluk špatná, loupežnická, ať má černý rok, ohava!

Abram Beer pootevřel ještě o něco levý koutek úst a ještě povytáhl levé nosní chřípí. Neboť věc se Šuhaji byla ze všech nejdůležitější.

Je to složité a má se to asi takto: lidé, kteří se narodili v těchto horách, nežili teď již v jedné říši, nýbrž byli rozděleni mezi Polsko, Maďarsko a Československo. Je to nemoudré stavět lidem celní přehrady rovnou před nosem, ale dobrý obchodník musí umět i takové věci využít. A druhá věc: úzké proužky zahrádek a luk se neustále děl…