Golet v údolí

Četnický výslech, konaný v ledově studené krčmě a v domě strašícím prázdnotou, byl trapný délkou a úřední nechápavostí, která nechce viděti věci, jak jsou, nechce viděti lidi, jak jsou, nýbrž svéhlavě pátrá po podrobnostech a zas jen po nich.

Ne, odpovídal Ivo Karadžič, když strážmistr, poznav poučeného člověka, zanechal nahánění hrůzy, ne, nikoho zde nezná, řeči nerozumí, neví, že by mu byl někdo vyhrožoval, a revolver neukázal výrostkům z odůvodněného strachu, nýbrž bylo to jen opatření preventivní.

Ne, odpovídala Hanele, nikdo ji v osobní svobodě neomezoval a nezavíral, ani Fajga Kahanová,ani nikdo jiný ji neškrtil a neucpával jí ústa, když chtěla křičeti, ano, do staré kuchyně se před návalem lidí schovala sama, mohla odejiti kdy chtěla a pohybovati se jak chtěla.

„Od čeho máte ty červené pruhy na zápěstích?“

„Asi jsem se za ně tak držela, když lidé křičeli.“

„Mhm. U úst také?!“

„Také nejspíše.“

„No, známe to,“ řekl vrchní strážmistr, „tady Židé jeden na druhého jakživi nic nepovědí! Však my si to vyšetříme.“

Zatím k Ivovi Karadžičovi přicházeli rusínští vesničané pro příplatky ke svým mzdám. Objevil se také Andrij Dvujlo, a Ivo Karadžič ho požádal, aby zaplatil u Fuxů, odnesl věci a připravil u Burkalů saně; snad přijdou za chvíli za ním. Studený byt s dveřmi dokořán zotvíranými zel prázdnotou, Hanelini rodiče odešli a Ivo Karadžič měl zas dojem mrtvého domu. Jen pryč, pryč odtud! myslil si, zatím co strážmistrovo pero škrabotilo v tichu po papíře.

Po skončeném výslechu se zeptal:

„Smíme odjet? Propustíte nás, pane strážmistře?“ Ten se dlouho rozmýšlel, mhouře oko a dávaje najevo, jak jen na jeho moci záleží, bude-li milencům ušetřeno mnoho trapných pocitů. Pak řekl komisně, zakrývaje tak lepší úmysly s nimi:

„Vaše adresy konečně máme. Můžete si jít.“ Obrátil se na četníky: „Pane Fousku a pane Krausi, doprovoďte je! Jděte kousek před nimi.“

„Děkuji vám.“

Vyšli. Bylo poledne. Přes cestu, za plotem Moskalovy chýše stál ještě trpělivě zástup Rusínů v beraních kožiších. Židovský chlapec, patrolující tu sám v pusté ulici, se dal do běhu.

„Ty jsi neobjednal saně až sem?“ otázala se tišeHanele.

„Ne, Haničko,“ řekl trochu provinile.

Pozvedla hlavu a zadívala se na něho široce rozevřenýma, krásnýma, smutnýma očima. Hleděla na něho chvíli.

„Bylo by to bývalo kratší. Ale je to lépe tak. Vytrpme trest za zradu do konce. Nepodpírej mě, miláčku, chci projiti krvavou ulicí sama.“

„Co je, Haničko?“ ptal se úzkostlivě.

Ohlédla se ještě jednou po domě svého mládí.

„Pojď, můj Ivo!“

Vedle Šafarů stojí uprostřed svých zahrad tři rusínské chýše; jedna napravo, dvě nalevo. Pak nalevo chýše Eizigovičova. Již vycházejíce od domu, zaslechli odtud hluk, jehož podivný rytmus si Ivo Karadžič nedovedl vysvětliti. Ale čím více se tam blížili, tím více se neurčitý hluk přeměňoval v nigun, onen teskný, lkavý, kvílící recitativ židovských modliteb. A teď zní nářek již plným hlasem.

Před chatou se shromáždila Eizigovičova rodina s ženami a dětmi, přišli také ti, kdož bydlí na druhé straně obce, a muži, kývajíce se a v rytmu naříkajíce, se modlili pohřební modlitbu, kterou Izrael třikrát říká v chvíli, kdy pokropiv octem a vaječným bilkem mrtvolu, vynáší ji z domu: ne již člověka, nýbrž nečistý kus lidského masa, obletovaný v té chvíli démony: „Praví rabi Akiba: Blahoslaven budiž ten, pro něhož se udržuješ v čistotě, Izraeli! Kdo tě očišťuje? Bůh na nebesích, který řekl: Pokropím vás vodou pramenitou a čisti budete a zproštěni vší ohavnosti. Obraťte se k Hospodinu, neboť jako voda pramene smývá veškeru nečistotu, tak Pán očišťuje Izrael.“ A kývajíce se, zcela v sebeobráceni a nevšímajíce si nečisté, již v této chvíli vymítali ze svého středu, volali a kvíleli po druhé: „Praví rabi Akiba …“

A teď stála židovská chýše za chýší a všude před nimi se shromáždily rodiny a muži volali hlasitými sbory, které se v sebe mísily: „… čisti budete a zproštěni vší ohavnosti… Tak pán očišťuje Izrael.“

A vyvržená šla prázdnou ulicí, s nečistým milencem po boku a s dvěma četníky deset kroků před sebou, bílá jako cesta před ní, a volajíc zoufale na pomoc krev svých předků, zvyklou ponižování, potupě a utrpení, kráčela uprostřed strašlivé dědovy pohřební modlitby s hlavou dopředu směřující a s očima, jejichž podivný lesk byl upjat v neurčito.

Šla mimo hostiný dům Lejba Abrahamoviče, a její přítel uprostřed svých pěl mohutným hlasem pohřební modlitbu, kráčela kolem krámu Salamona Fuxa, modlícího se mezi dcerami, jež by za tuto podívanou nevzaly tisíce, a vedle Nachamkesů, kde otec vyvedl dcerky, aby jim na věčnou pamět a výstrahu ukáza…