Golet v údolí

Pinches Jakubovič jde domů. Vidí svou chýši již zdaleka zářiti. V páteční večer v usnulé vesnici a mezi zhašenými rusínskými chýšemi židovské domky vždy daleko září: vycíděnými okny a za nimi sobotními svícemi, stojícími na bíle prostřených stolech uprostřed pšeničných chlebů zahalených do bílých roušek. Pinches Jakubovič svůj stůl již oknem vidí. Hoří na něm sedmnáct svící, hlásajících slávu Branina života: každý má jednu, on, ona, i ti tři, kteří jsou již ve světě, i ti čtyři zemřelí, i těch osm, kteří tu pocházejí a batolí se, čekajíce na večeři. Svíčky jsou v svícínkách dřevěných, cínových, plechových, v oněch čtyřech růžových, které každého roku Brana vyrábí z malinových zrnek, zbylých jí po lisování šťávy, i jen tak nalepeny na plechovky od rybích konserv. Okno, zářící do večera pod střechou objatou temnými korunami jasanů, dojímá; snad nějakou pradávnou, až k prapředkům vzdálenou vzpomínkou na bezpečí, jehož, jsouce pronásledováni, již již dosahujeme. Také světla dojímají. A také čekající na vás děti. A k Pinchesovi Jakuboviči sestupuje pocit něhy, slavnosti a velebnosti. Ale také trochu — maličko — strachu se v něj mísí.

„Git šábes!“ pozdravil sobotním pozdravem rodinu.

Ale Brana mu nepoděkovala, jen po něm loupla očima a přešla hned k věci:

„Kdo řekl Mordchemu, že je mikve trejfě?“

„Mordchemu?“ přemýšlel Pinkus. „Ani nevím. Snad Srul Nachamkes.“

Ano, tak je to správné. Jest zajisté lépe pomoci Bohu nepatrnou lží, než dopustiti v den tak slavnostní pohoršení.

Brana neodpověděla. Jen se na něho kratičce podívala, a věru, kdyby se v té chvíli Pinches Jakubovič necítil tak silen a neměl na sobě krunýř nezranitelnosti alespoň její rukou, byl by ho ten pohled proklál naveskrz.

Kdo se v takovýto den může starati o ženský hněv? Pinches Jakubovič se začal modlit.

„Mír s vámi!“ Chodil místností, rozkládal rukama, tleskal do nich a zpíval hlasitě svou modlitbu, či spíše říkal ji tím podivným recitativem, kterému se říká nigun a který zní jako lkáni, nářek a žalování. A Brana, soptíc hněvem, běhala z místnosti do síňky, třískala dveřmi a hledala podnět, aby se mohla rozkřičeti. Pinches Jakubovič se snažil neslyšet.

Plesk! vlepila pohlavek Janklovi, který jí u dveří překážel.

„Čert vás vezmi! Hrom ze sedmého nebe vás ubij! Černý rok na vás, na všechny! Lajdáci, lenoši! Celý den se klackují po vsi, prstem nikdo nehne a pak večer přijdou: „žrát!“ Kluk je tak líný, že se ani ode dveří nehne! Jako táta. Nebreč koni! Nebo tě roztrhnu!“ Plesk! A ještě jeden pohlavek.

Jankl, vědom si způsobené mu křivdy, zlostně pláče. Brana tluče dveřmi.

„Šlak ať vás všechny trefí!“

Pinches Jakubovič zesiluje jen velice hlas, a brzy přecházeje do vysoké polohy a brzy do nízké, lká, naříká a žaluje svůj refrén: „Mír s vámi!“, žehná rukama, tleská, chodí místností tanečními kroky a pak zas jako by v hlubokém zamyšlení.

„Lenoši!“ ukončuje také Brana svůj refrén. A dodává zlostně jako by pro sebe: „Toť se ví, Srul Nachamkes!“, podržujíc si tak poslední slovo, neboť nyní nastává chvíle, kdy každý hněv, jsa vychován tisíciletou kázní, se musí skrýti tam, odkud byl vyrazil, a neučiní-li tak, chrániti se alespoň, aby se projevoval.

Otec si právě nad plechovým kbelíkem u kamen lije hrníčkem na ruce vody.

A všichni, i hněvem rudá Brana, i vzdorovitě se mračící Jankl, i ti maličtí, se rozestavují v záři sedmnácti svící kolem bílého stolu.

Otec přichází, aby požehnal svaté večeři.

Oběma rukama si pevněji přitlačuje k lebce klobouk.

Modlí se.

A když dochází k slovům: „Pochválen budiž, Hospodine, Bože náš, králi světa, který táhneš ze země chléb,“ bere pán a kněz rodiny očištěnýma rukama do bílé roušky zabalený chléb a maličko jej před světly pozdvihuje.

Ukrajuje chleba, láme jej, namáčí do soli a jí, pak láme, namáčí do soli a podává ostatním.

A sedají k večeři: nejprve k dvěma maličkým, nakyselo s pepřem uvařeným mřenkám s pepřovými knedlíčky, které Brana posunula před otce rodiny poněkud méně vztekle, než by tak byla učinila před deseti minutami. A otec, uždibuje prsty s kostiček drobty bílého masa a namáčeje do studené omáčky sousta chl…