Golet v údolí

V zimě zapadá slunce za polanskými horami brzy po třetí hodině, a oni sem dospěli již za soumraku.

Před stavením na kraji vsi řekla Hanele:

„Dej zastavit zde, Ivo, Burkalo má pro koně místo, u nás je v konírně dříví. A nechci, aby se na nás lidé dívali. Je to jen dvacet minut.“ A zas se jí těžce vdechlo.

Shodili kupy kožichů a vystoupili. Hanele ohrnula límec pláště. Procházeli mimo první chýše vsi.

„Ta cesta se ti tak líbila a nechtěla, jsem ti ji kazit,“ řekla za chvíli. „Nechala jsem si to až sem. Mnoho jsem o tom o všem dnes v noci přemýšlela. Chceš to tak, bude to tak, nerozumím tomu úplně ani dnes, ale něco jsem za toho čtvrt roku přec pochopila. Snad to musí být, řekla tvá maminka. Jsi jako oni, oni jako ty, neustoupíte nikdo, protože myslíte, že by se zbořil svět. Já jsem mezi vámi a mně bude nejtíže. Nevím, co bude. Snad mě odvedou z domu a ty mě zde už neuvidíš. Není mnoho míst, kam mě mohou schovat. Snad k Abrahamovičovům, snad ke Kahanům, sotva do mikve. MimoPolanu jen k sestrám. Nezapomínej, že jsem první, a to, co činím, že se v Polaně ještě nestalo. Budu se bránit jen tolik, kolik bude nezbytné. Nalezl bys mě snadno, ale nehledej, vše bys tím jen ztížil. Ale hlavní věc: Nedělej poplachy! Děj se, co děj. Přijdu za tebou sama. Zítra, za týden, za rok. Třeba bosa. Peníze na cestu mám schovány.“ Kráčeli kolem Fuxova domu. Umrzlá cesta pod jejich kroky zvonila. Začínal padati drobný sníh. „Často jsem si v Ostravě myslívala, není-li vše, co dnes podnikáme, zbytečné, když je naděje tak malá, vlastně žádná, a zda by nebylo lépe, oznámit písemně už sňatek. Ne, je to lépe takhle. Třeba se rozloučit. Je slušné vypravit pohřeb. Jen aby nebyl příliš hlučný.“

Šli kolem zšeřelého Kacova dvorku, a domnívala-li se kdy Hanele, představujíc si tuto chvíli, že se jí rozbuší srdce, mýlila se. Ani si neuvědomila, že jej míjejí.

Blížili se k Šafarovu domu. Velkému a zchátrálému, který se rýsoval v šeru večera a padajícího sněhu.

Dědečkův dům!

Neřekla mu o tom, ani když už byli před ním. Jen se zastavila a křečovitě mu stiskla ruku: „Miláčku, neopouštěj mě!“ Ne z jejího klidného hlasu, jen podle milostného slova, kterým ho nazvala poprvé, mohl vystihnouti velikost její úzkosti. A již vyběhla po třech starých mlýnských kamenech, které zde byly místo schodů, na pavlač. Energicky otevřela dveře do kuchyně.

Ivo Karadžič šel za ní.

Neviděl leč šero a v něm červeně svítící otvory kamnových dvířek. Ale Hanele přistoupila k jakémusi neurčitému stínu.

„To jsem já, maminko!“ A splynula s ním; zřejmě objetím.

„Tatínku, tatínku!“ rozjásala se maminka.

„To je pan Karadžič,“ řekla Hanele.

Odněkud přišel otec. Na podání jeho ruky bylo cítit, jak je v rozpacích.

Maminka rozsvěcovala loučkou zapálenou v kamnech petrolejovou lampičku. Roztřásly se jí ruce a nemohla to dokázati. Rozžehla za ní Hanele. Žlutý plamínek v šeru zkomírajícího dne jí připomněl časné jitro před čtvrt rokem, kdy odtud odjížděla.

Při prvním zablesknutí světla se tváře obou rodičů obrátily k hostu.

Matčiny oči se rozzářily a ústa se přívětivě usmívala.

Ale otcovy zraky zůstaly na ženichovi lpěti. A otcova tvář se pomalu rozšiřovala. A ještě více. A ještě trochu. A jeho ústa také. A jeho oči. Hle! Ten náramný nos, jaký na Podkarpatsku nebyl nikdy vídán! Ty krásné mandlové oči pod uhelným obočím! Ta půvabně řezaná ústa! Ty tváře po půldenním neholení černé jako Nachamkesova učně! Se srdce Josefa Šafara padala tíha, celé balvany s něho padaly a suť kamení, a ono zde leželo osvobozené, holé, teplé a bijící. A to srdce teď Josef Šafar přinášel na dlaních Ivovi Karadžičovi.

„Buďte mi vítán!“ a tiskl oběma rukama ruku hostovu a jeho tvář se smála. „Vítám vás! Víťám vás, pane Karadžiči!“ A strašné jméno, které mu způsobilo tolik starostí, zaznělo najednou známě a příjemně.

Hlupák Pinches! Hlupák on! A moudrá jeho žena!

Radostně se na ni obrátil. A oba, rozumějíce si, se na sebe usmáli.

A šel ještě jednou k Hanele, jako by ani ji nebylpřivítal.

„Vítám tě, Hanele, vítám tě, dceruško!“

„Nemám vám dát co k večeři!“ vykřikla najednou zoufale maminka.

Ivo Karadžič požádal Hanele, než se zšeří úplně, aby mu ukázala dům, o kterém od ní tolik slyšel. A Hanele tušíc, že ani ona, ani on se už nikdy nebudou moci poradovati z příbytku jejího mládí, mu ukazovala pustou krčmu a krám (přes tatínkovy námitky), vodila ho poloprázdnými pokoji, kde se houpala prkna, prohlížela s ním dvůr s ťapkami od drůbeže teď zasněženými, kolny a hospodářská stavení. Ne, do sadu s ním nešla, na ten měla vzpomínky příliš nepěkné.

Vypadalo to opravdu jako loučení, kdy všechny předměty podivně oživují, kdy se s nimi laskáme a chce se nám pohladiti je ne-li dlaní, alespoň pohledem. Otec, který si tuto zevrubnou prohlídku vysvětloval po svém, a s trochou neklidu chodil s nimi, usmíval se, snažil se býti co nejpřívětivější, měl potřebu stále se dotýkati zeťova rukávu a marně přemýšleje, čím by se mohl pochlubiti, vypravoval o slávě dědečkově. Hanele byla co chvíli volána matkou do kuchyně, kde zběžně a ne dosti ochotně — ach, na tom nejméně záleží, maminko! Myslila si — odpovídala na rozčilené otázky: Je bohat? nebude chtít věno? je hodný? je z dobré rodiny? žijí ještě rodiče? A zase se vracela na dvůr do sypkého sněžení, aby mohla milenci v šeru stisknouti paži, nebo v chlévě, poškrabujíc Brynduši mezi rohy a s hlavou mazlivě položenou na jejím krku, říci lhostejně, jako by mu něco vysvětlovala: „Zbožňuji vás, miláčku.“ Nebo zavírajíc na vráteň stodolu: „Postřehl jste, miláčku, že vás zbožňuji.“ A on porozuměl, že volí před otcem takové knižní výrazy proto, že Josef Šafar tolik česky nerozumí.

Pak večeřeli v dědečkově pokojíku, jehož dveře vedou do krčmy. Čaj, smažená vejce, kousek barchesu od šábesu již poněkud tvrdého, a matka byla velmi nešťastna, že nemůže jiného poskytnouti hostu, na kterého tolik let čekala v stálé úzkosti, že snad nepřijde. Hanele byla roztržitá a stále neklidnější. Zato Ivo Karadžič byl pln naděje, vesel, vyprávěl o Ostravě a ces…