Nikola Šuhaj Loupežník

K ILUSTRACÍM ARNOŠTA PADERLÍKA

Dílo Ivana Olbrachta je pevným, nekolísavým pilířem našeho písemnictví, přejímá vznos klenby klasických tradic a určuje české próze směr i stavebné prostředky. Přesto mu zůstáváme tolik dlužni v literárněvědném zhodnocení a podrobné analyse, i v pochopení a rozvinutí jeho ideového a tvůrčího poselství. Řadu závazků má k Olbrachtovu dílu i naše výtvarné umění v kresebné interpretaci a doprovodu jednotlivých knih. Jen některé z nich dočkaly se zatím důstojného ilustračního ztvárnění. Před lety, na počátku své tvůrčí dráhy, chystal se k ilustrování Nikoly Šuhaje Jiří Trnka. S obdobným úmyslem cestoval vesnicemi Zakarpatské Ukrajiny Václav Fiala. Jejich předsevzetí zmařila však léta okupace a války, dočasně věznící Olbrachtovo dílo i jméno za mřížemi nuceného zapomnění. Ve vyprávění o mudrciBidpajovi nalezl Zdeněk Seydl podněty k chvále zvířecího světa.

Adolf Zábranský kolorovanými kresbami dramatisoval Olbrachtovo líčení starých českých pověstí. Vojtěch Tittelbach pravdivě zpodobil typy, události i prostředí dvacátých let, v nichž Anna proletářka žila rozhodné chvíle popřevratových politických dějin. Připomeneme-li ještě výrazovou úsečnost dřevorytů Karla Štiky a rhapsodickou linku kreseb Antonína Strnadela – máme ve stručnosti naznačen okruh nejvýznamnějších ilustrátorů Olbrachtova díla i rozsah tvůrčích prostředků, s nimiž ke své úloze přistupovali.

V roce 1955 přiřadil se k nim Arnošt Paderlík. Opravňovala ho k tomu jeho dosavadní práce. Od podzimu r. 1939, kdy poprvé vystavoval v Topičově salonu se „Sedmi v říjnu“, bylo zřejmo, že je malířem pravdivého pohledu, niterného citu a dovedné ruky. Jeho oleje, kresby a grafiky nevzdalovaly se ani v pozdějších letech programu, který v prvních dnech války naznačil Pavel Kropáček v popření jednostranné tvarové analysy a v důrazu na obsahovost, lidskou platnost a reálnou pravdu umění. Smysl pro epickou sdílnost a dramatičnost přivedl Arnošta Paderlíka k ilustračnímu doprovodu literárních děl. V průběhu několika let soustředěné práce obohatil českou ilustraci o nové, osobnostně laděné tóny. Znějí prostě a plně, byť zprvu trochu drsně. Neoslňují vnějškově aranžovanou harmonií, ani uhlazenou rytmickou plynulostí, ale snaží se o konkrétnost a bezprostřednost vidění, určovaného věrností slovesné předloze. Kresby k „Dittě, dceři člověka“ Martina Andersena Nexo a ke knize „Na rozcestí“ KarlaNového předznamenaly podstatné rysy umělcova záměru, celistvě vyjádřeného v ilustracích k „Matce“ A. M. Gorkého. Po zásluze byly r. 1955 odměněny státní cenou Klementa Gottwalda. Dramatičnost dějových akcí prolíná se v nich s pronikavým psychologickým pohledem, který neulpívá u vnějškové modelace gest, tvarů a prostorů, nýbrž hledá cestu ke smyslu událostí, do nitra postav, k jejich lidskosti.

Provázet kresbami příběh Nikoly Šuhaje loupežníka předpokládalo přiblížit se baladické konkretisaci doby i prostředí zakarpatské vesnice, jež vyvstává tak barvitě a plasticky z prodlev i dram…