Nikola Šuhaj Loupežník

DOSLOV

Za dvě léta bude tomu již čtvrt století, co vyšel román Ivana Olbrachta, který jste právě přečtli, a pamětníci nad ním vzpomenou, jaký ohlas tehdy naráz vzbudil. Nová a nová vydání svědčila, jaké zalíbení v něm našly široké kruhy čtenářů, ale zároveň mu nechybělo – na důkaz, jak ťal do živého – ani zavilých odpůrců, kteří dokonce usilovali, aby byl zabaven, dosáhli aspoň toho, že jeho četba byla zakázána pro střední školy a že nesměl být u nás přeložen právě do řeči lidu, o němž pojednával, do ukrajinštiny. Spolu se St. K. Neumannem a autorem „Hordubala“, Karlem Čapkem, jemuž arci byla spíš kulisou než samým předmětem, razil romanopisec „Nikoly Šuhaje“ do naší krásné literatury cestu zemi, která po první světové válce byla – působením imperialistické politiky proti Sovětskému svazu – přivtělena k Československé republice a právě tak neprávem v ní pojmenována Podkarpatskou Rusí, už to tedy bylo příznačné, nazýval-li ji Olbracht důsledně Podkarpatskem. Bezpochyby také jeho, předtím romanopisce velkoměstské Prahy a průmyslové Ostravy, přivábila do těch končin její panenská příroda, kouzlo jejích hvozdů a polonin, které co chvíli opojně dechne se stránek jeho románu. Zároveň však básníka, v jehož bytosti se vždy skrýval kus historika, zlákala sama rázovitost odlehlé země, zejména jejích krajů nejzapadlejších, takřka odříznutých od světa: setkal se tam uprostřed novodobé Evropy jakoby s reservací středověku v primitivním bytí obyvatel, kteří neznali pluhu ani gramoty, živili se pastevectvím a klúčením lesů, sami si robili všechny potřeby a pod nánosem křesťanské víry zůstávali v jádře pohany, vzývajícími přírodní bohy stád a země. Životní a společenský úděl podkarpatského lidu zaujal arci průkopníka našeho socialistického umění především: neboť věren zásadě realistické pravdivosti, nenechal se ani tam zaslepit malebným povrchem, aby nepoznal, jak je krásná příroda těch končin zároveň macešská k jejich obyvatelům, aby za barvitostí lidového folklóru nepostřehl temný sociální rub a aby se mu jejich primitivní bytí neukázalo důsledkem hospodářsko-společenské zaostalosti, souznačné s porobou a bídou.

Ivan Olbracht podal tehdy přímo příklad postupu, jakým se má brát spisovatel realisticky tvořící. Nebyl jen přechodným návštěvníkem, neřku-li pouhým turistou na dějišti svého románu, nýbrž se na čas přímo usadil na podkarpatském venkově, žil a sžil se tam s jeho lidem, důvěrně vnikaje v jeho živobytí, úděl i povahu. Už reportáže „Země bez jména“, které vydal rok před „Nikolou Šuhajem“ a jejichž pořad později rozhojnil ve sbírce „Hory a staletí“, byly očitým důkazem, jak dřív než přistoupil k románu a povídkám z toho cizokrajného světa, soustavně a zevrubně jej studoval. A nechť se obíral kteroukoli jeho stránkou, vždy přitom hloub hleděl, vyzbrojen znalostí marxistického učení, k hospodářsko-společenským podmínkám podkarpatského lidu.

Názorně osvětloval, jak byl přivtělením k republice připraven o dosavadní zdroje obživy, jak se jeho země…