ERŽIKA
Proč měl Juraj Eržiku tak nerad?
Byl to prastarý strach tvorů před vším, co je neznámé a co je příliš blízko, z čeho tedy může přijít smrt. Strach, který nutí lišku, když se ono nebezpečí dotklo jejího čenichu, aby natáhla chvost a plížila se oklikami odtud, a jelena, aby se několika skoky přehoupl do nejbližšího houští. A Eržika byla neznámá, byla příliš blízko a mohla z ní vzejít smrt.
Bydlila teď uprostřed vsi u svého otce Drače a s bratrem Jurajem. Bylo mnohem těžší sejít se s ní než před požárem, dokud žila v Šuhajově chýši daleko za vesnicí a na pokraji lesů. Ale ze starého příbytku nezůstalo leč několik ohořelých trámů a nový dům čněl nad paloukem beze střechy, neboť Petro Šuhaj odvedl dobytek, ženu a malé děti výše do hor, na poloninu Krásnou, a sám utekl do Rumunska.
Nikola se s ní přece scházel. Neboť jak žít bez Eržiky? Utíkala v noci otci a bratru Jurajovi a plížívala se, chytrá jako lasice, tmou z chýše, obklopené četníky, aby se sešla s milým, a když chodívala dvakrát týdně na poloninu pro mléko otcových krav, jsouc na cestě hlídána z příkopů a z úkrytu stromů četnickými hlídkami, vystihovala přesně, byla-li chvíle bezpečí, a našli si již místa, kde ona mohla proklouznout a on čekat, aby se na sebe zasmáli a letmo se objali.
A nepřicházela-li Eržika příliš dlouho a přes smluvenou lhůtu, zdvihal se v nočním oborohu Nikola od bratrova boku a odvažoval se až do vsi, plížil se slunečnicemi a mezi tyčkami bobů oplocených zahrádek, ležel dlouhé čtvrthodiny v konopí, aby zjistil místa stráží, a přehupoval se přes přelezy. „Žebro moje!“ budil ji v komoře šepotem a tiskna svou tvář na její. Neboť kterak by bylo možno žít bez tohoto tepla, bez této vůně višňového dřeva, bez těchto údů tak hebkých jako proud mezi dvěma vlnami?
Kdyby byl Juraj Drač sestru nemiloval, byl by ji za to vše nenáviděl. Domlouval, křičel, přísahal jí i sobě, že Nikolu zabije, ale ona chodila kolem něho klidná, pracovitá, netečná k jeho žárlivosti a myslíc si své. Proč se hněvat, když stejně nikdy nebude jinak, když ji bratr má rád, bít ji nebude a zatřese-li jí v zlosti rameny, nebude to bolet? Juraj hlídal Eržiku. Juraj Šuhaj hlídal Nikolu. A za večerů, když z bratrovy tváře četl o blížícím se neštěstí, provázel každý z jeho neklidných pohybů podezíravýma očima, a v noci, když Nikola od jeho boku odcházel, neříkaje kam, zdvihal ze sena polovinu těla a díval se smutnými pohledy, které chtěly vyčítat.
Včera strávil Nikola celé odpoledne na suchopáru nad Koločavou, leže za balvanem a pozoruje dalekohledem dvorek a okna Dračovy chýše. Neviděl Eržiku již deset dní. Ale v noci, když sešel do spleti vesnických zahrad, stalo se, že se k ženě nedostal. Snad vrzla dvířka, když se vplížil do síňky, snad to bylo náhodou, ale z velké jizby vyběhl Juraj Drač a zuřivým křikem: „Kdo je tady!?“ svolával četníky. Nikolovi jen taktak se podařilo vyběhnouti do tmy.
Vrátil se do hor až pří rozbřesku dne. Mrzut a nešťasten.
Jura Šuhaj již nespal. Čekal jako …
Eliška Rousková –
Kdo by tuhle knížku či podle ní natočený film neznal, dnes už klasika. Některé věci jsou možná trochu obšírněji popisované (pro někoho možná i zdlouhavě), ale líčení přírody Podkarpatské Rusi má něco do sebe. Za sebe musím řít, že jsem měla z knížky dobrý pocit.
Honza Drábek –
Z části poetický, z části tragický, z části romantický příběh zběha z 1. světové války který se dal na cestu samozvaného obhájce spravedlnosti a zastánce chudých. Odehrává se v Podkarpatské Rusi, zbídačeném a nestabilním kraji, už jen popis místní krajiny a života lidí v té době má něco do sebe.