OLEKSA DOVBUŠ
Zbojníci! Černí chlapci!
Přeje-li jim velmi doba a junácké štěstí, zakládají panovnické dynastie, ale mnohem častěji se jejich těla kývají na šibenicích a nejčastěji končí s hlavou v mechu, v krvavé kaluži zasaženi ranou zezadu. Ale údělem těch je pak sláva větší slávy královské. Neboť ti padlí, to byli jedni z nich: z lidí těchto hor. Právě proto, že neodešli do cizoty vládců, právě proto, že nezanechali dynastie. Vzali na sebe utrpení a břímě všech a dokázali to, čeho se lidé těchto hor nikdy neodvážili a po čem přece tak horoucně touží: mstít křivdy, zabíjet pány, brát jim naloupené jmění, a to, které není k užitku, ničit ohněm a železem, na radost, na pomstu, na výstrahu budoucnosti a ze strachu před ní. Jsou dětmi jejich snů. Jich, kteří se nikdy v dějinách neodvážili vzpoury a kterým se nikdy nedostalo štěstí pomsty hromadné.
Hle, tamten plochý balvan býval hodovním stolem Oleksy Dovbuše. U této studnice se scházel se svými černými chlapci. Pod touto staletou jedlí se dělívali o poklady, tam tančívali divoký arkan, držíce se v řadě kolem šíjí, zpívajíce, podřepujíce a tepouce patami zemi. Tudy táhl na panský zámek, aby jej vypálil, když dříve vylákal posádku jinam. Zde stávala krčma, kde navštívil židovskou svatbu a odešel s měchy peněz a šperků. V tuto stranu leží třikrát prokletá ves Kosmače, kde žila jeho zrádná milenka Dzvinka, a tam Černá Hora, kde jest pochován uprostřed svých pokladů.
Není pravda, co si o něm vymyslili páni. Není pravda, co je o něm psáno v knihách jen proto, aby byla zastíněna jeho sláva.
Oleksa Dovbuš nežil v polovici osmnáctého století, za zmatků v Polsku, kde bojoval August se Stanislavem Leščinským, po požáru povstání Rákóczyho v Uhrách, za těžkých vnitřních sporů v Rumunsku, které vedlo válku s Ruskem, neloupežničil sedm let v kraji, hemžícím se zběhy z vojsk Rákóczyho, Gieniavského a Golce, v horách plných sedláků, uprchlých z gruntů pana Josefa Potockého a odhodlaných jíti raději na šibenici, než snášeti týrání nejrůznější soldatesky a odírání knížecími podstarosty a atamany. A dokonce není pravda, že byl zastřelen ve vsi Kosmačích Štěpánem Dzvinkou, když na něm přišel pro svého druha násilím vymáhati věno. A rok 1745 jest pustá panská číslice. Oleksa Dovbuš nežil v žádném čase. Žil před tisíciletími, žil před staletími, žije dnes, bude žíti zítra. Neboť Oleksa Dovbuš není člověk. Oleksa Dovbuš jest národ. Oleksa Dovbuš je šlehnutí pomsty a divoká touha po spravedlnosti.
Jak to tedy bylo s Oleksou Dovbuščukem?
Takhle to bylo:
Byl to slabý ovčák, chudý, mrzáček a hlupák. Neboť – aby bylo užito slov kazatelů a vykladačů Písma – mělo býti ukázáno, že každý z nás, bojácných, pokorných a chudých, může vykonati velké skutky, chce-li Bůh. Dovbuš si za všechny peníze, které vypásl, koupil bambitku, a napadaje na jednu nohu, toulal se po vesnicích, pro smích a radost dětem, které za ním běhaly, a byl-li kdo mezi pasáky bit, byl to on. Lidé ho měli za nic.
Ale Pán Bůh ho odměnil ve…
Ivan Olbracht
Eliška Rousková –
Kdo by tuhle knížku či podle ní natočený film neznal, dnes už klasika. Některé věci jsou možná trochu obšírněji popisované (pro někoho možná i zdlouhavě), ale líčení přírody Podkarpatské Rusi má něco do sebe. Za sebe musím řít, že jsem měla z knížky dobrý pocit.
Honza Drábek –
Z části poetický, z části tragický, z části romantický příběh zběha z 1. světové války který se dal na cestu samozvaného obhájce spravedlnosti a zastánce chudých. Odehrává se v Podkarpatské Rusi, zbídačeném a nestabilním kraji, už jen popis místní krajiny a života lidí v té době má něco do sebe.