Lolita

6

Á PROPOS: často mi vrtalo hlavou, co se s těmi nymfičkami později stane. Je v tomhle ze železa vytepaném světě křižujících se příčin a následků možné, aby skrytý tep, o nějž jsem je obral, neovlivnil jejich budoucnost? Zmocnil jsem se jí - a přitom si to vůbec neuvědomila. Nic proti tomu. Ale neprovalí se to někdy později? Nezkřížil jsem nějak cestu jejího osudu tím, že se její obraz stal součástí mé skryté slasti? Ano, byl to, a stále je, zdroj krásných i krutých pochybností!

Poznal jsem však, jak vypadají tyhle roztomilé, k šílenství přivádějící nymfičky s útlými pažemi, když dospějí. Vzpomínám, jak jsem si jednoho pošmourného jarního odpoledne vykračoval po rušné ulici v blízkosti Madeleine. Rychlým, cupitavým krokem na jehlách mě minula malá hubená holka, takřka současně jsme se po sobě ohlédli, zastavila se a já ji oslovil. Sahala mi sotva k chloupkům na prsou a měla přesně takovou kulatou tvářičku s ďolíčky, jakou mívají spousty malých Francouzek; zamlouvaly se mi její dlouhé řasy a přiléhavé šaty svírající v perleťové šedi její mladé tělo, které si stále zachovávalo - a to byla ta nymfická ozvěna, to slastné mrazení, ten skok ve slabinách - cosi dětského, družícího se s profesionálním frétillement jejího čilého zadečku. Zeptal jsem se jí na cenu a ona okamžitě s melodickou, stříbrozvukou určitostí odpověděla (ptáče, hotové ptáče!): „Cent. “Pokoušel jsem se smlouvat, jenže jí neušla ta hrozná opuštěná touha v mém sklopeném pohledu, zabodnutém z té výšky do jejího kulatého čela a laciného kloboučku (pentle, kytičky), šibalsky mrkla, řekla: „Tantpis,“ a jako by se měla k odchodu.

Vždyť jsem ji ještě před třemi lety mohl vídávat, jak se vrací domů ze školy! Tahle představa o všem rozhodla. Vedla mě obvyklým příkrým schodištěm, kde se jako obvykle ozval zvonek, uvolňující jednomu monsieurovi, který nemusel stát o střetnutí s jiným monsieurem, cestu do nuzné špeluňky, kde byla všehovšudy jenom postel a bidet. Jako obvykle si hned řekla o svůj petit cadeau a jako obvykle jsem se jí zeptal na jméno (Monique) a věk (osmnáct). Byl jsem poměrně dobře obeznámen s banálními manýrami šlapek. Všechny odpovídají „dix-huit“ - příjemným šveholem s názvukem neodvolatelnosti a promyšleného podvodu, který z těch ubožátek tryská až desetkrát denně. Ale pokud jde o Monique nebylo pochyb, že si k svému věku pár let přidala. Odvodil jsem si to z mnoha detailů jejího pevného, pěkného, podivně nedospělého těla. S udivující rychlostí se svlékla a na okamžik stála zpola zachumlaná do ucourané záclony a s dětinskou radostí, zoufale ztracená, naslouchala nějakému flašinetáři, vyhrávajícímu v houstnoucím soumraku dole na dvorku. Když jsem si prohlédl její drobné ruce a obrátil její pozornost na umouněné nehty, naivně se zakabonila: „Oui, cen'estpas bien, “a zamířila k umyvadlu, ale já řekl, že to nevadí, že to vůbec nevadí. Plavé, nakrátko ostříhané vlasy, světle šedé oči a bledá pleť - byla zkrátka neskonale okouzlující. Boky neměla větší než dřepící chlapec, vlastně se nerozpakuji říci (a to je ten pravý důvod, proč s vděčností otálím v té tylově šedé komůrce paměti s malou Monique), že mezi těmi nějakými osmdesáti grues, jež jsem nechal na sobě pracovat, ona jediná mě obdařila bolestným záchvěvem skutečné slasti. „Il était malin, celui qui a inventé ce truc-là,“ poznamenala roztomile a stejně svižně a elegantně vklouzla zase do šatů.

Požádal jsem ji o další, pečlivěji připravenou schůzku na pozdější hodinu toho večera a ona mi navrhla, abychom se sešli v devět v kavárně na nároží, a dušovala se, že si za celý svůj mladý život ještě nikdy z nikoho neudělala dobrý den. Vrátili jsme se do stejného pokoje a já jsem to nemohl vydržet a řekl jsem jí, že je moc hezká, na což odpověděla skromně: „Tu es bien gentil de dire ca, “a pak, když si všimla toho, čeho jsem si všiml i já v zrcadle odrážejícím náš malinký ráj - té hrozné grimasy něhy se zaťatými zuby, kter…