Ze země hvězd, pruhů a dobrodruhů

Strážce rodinné cti

„Strýček“ Bushrod, starý černoch, nebyl jen tak nějakou nepatrnou silou v bance Weymouthově. Šedesát let prokazoval věrné služby domu Weymouthových jako sluha, přítel a takřka část inventáře. Byl téže barvy jako mahagonový nábytek v bankovních místnostech – ale jen zevně. Bílá jako nepopsané listy v bankovní hlavní knize byla jeho duše. Banka rodiny Weymouthových byla mu nejdůležitější světovou institucí, v níž on byl něčím mezi vrátným a vedoucím generalissimem. Byl to zkrátka „rodinný černoch“, věrný starý služebník domu, jací se rodili v dobách před občanskou válkou, ale teď už ne.

Městečko Weymouthville leželo na úpatí malé pahorkatiny na svahu mírného údolí. Byly tam celkem tři banky. Dvě z nich byly špatně vedeny a neprosperovaly – chyběl jim nějaký Weymouth, který by je pozvedl. Třetí byla řízena p. Weymouthy – a „strýčkem“ Bushrodem. Ve starém domě rodiny Weymouthovy (po pravé straně, když se přicházelo do města přes potok Elder) bydlil pan Robert Weymouth, prezident banky, jeho ovdovělá dcera paní Veseyová – všichni jí však říkali „slečna Letty“ – a její dvě děti, Nan a Guy. A potom nablízku v malém domku přebýval i „strýček“ Bushrod se svou manželkou Malindou. Pan William Weymouth (pokladník banky) bydlil v moderním hezkém domě na hlavní třídě.

Pan Robert Weymouth byl velký, silný muž, 62letý, boubelatý, s dlouhými šedými vlasy a pronikavýma modrýma očima. Byl to dobromyslný, laskavý a štědrý pán, jenž se sice někdy také rozkřikl, ale nemyslil to tak zle. Pan William byl mírný gentleman korektního vystupování, jenž nemyslil na nic než na obchod. Ve městě si rodiny Weymouthových každý vážil.

Strýček Bushrod zastával v bance úřad vrátného, sluhy, nosiče, poslíčka, vazala a hlídače. Nosil u sebe i klíč k bankovní pokladně, zrovna tak jako pan Robert a pan William. Někdy tam bývalo deset, patnáct až dvacet tisíc dolarů, ale u Bushroda se nemusil o ně nikdo bát.

V poslední době měl strýček Bushrod velké starosti, a to kvůli „mladému pánu“ Robertovi. O panu Robertovi se již celý rok vědělo, že si rád přihne. A zvykl si na to tak, že zanedlouho celé město si o tom povídalo. Třeba šestkrát za den vyběhl z banky do hotelu za roh na sklenku whisky. Horší bylo, že tím trpěla jeho duševní bystrost a obchodní schopnost. Pan William snažil se ho odvrátit od přílišného pití, ale marně. Vklady v bance poklesly následkem toho ze šestimístného čísla na pětimístné. Přátelé se domnívali, že pan Robert se dal na pití ze žalu nad ztrátou své manželky Lucy, zemřelé před dvěma lety. „Slečna“ Letty a její děti o všem věděly a trápily se tím. Strýčka Bushroda to také trápilo, ale netroufal si panu Robertovi nic říci, ač od dětství spolu vyrůstali jako kamarádi. Ale měla přijít na strýčka Bushroda ještě těžší rána.

Pan Robert byl náruživý rybář. Jezdil na ryby, kdykoliv mu to rybářská sezona a obchod dovolovaly. Jednoho dne oznámil, že ráno odjede na dva nebo tři dny k jezeru Reedy se svým starým přítelem, soudcem Archinardem.

Z…