Zvonokosy

17.
Výkonné orgány a úřední cesta

Rhônský hejtman jménem Isidor Liočka byl člověk s velmi ohebným hřbetem, a přece ani tato pozoruhodná pružnost páteře ho nechránila vždycky před rozmary osudu zvyklého vesele zatápět ubohým smrtelníkům. Strach, aby mu ochranná božstva nespískala nějakou syčárnu, ho úplně olupoval o rozhodnost. Potíval se vždycky krví, než podepsal úřední akt. Tento člověk, muž v nejlepším věku, byl svou ženou podváděn, a paní Laura ani neráčila zatajovat mu to. Ale bezpečný pud ho upozornil, že kdyby si vzal jinou ženu, byl by podváděn stejně, ale možná méně prospěšně. Neboť podváděn byl z dobrého důvodu, totiž ze ctižádosti, a jeho manželská potupenost, o níž se myslilo, že mu není známa, mu prokazovala veliké služby. Kariéru dělala a vodu na jeho mlýn naháněla vlastně paní prefektová svým záletnictvím. Prefekt vypadal proti své činorodé manželce jako hadr a prefektová se před svým onucovitým manželem zoufale a vztekle bušívala do ňader až neslušně nádherných, která byla jednou z okras Třetí republiky, a volávala:

„Ach, kdybych já byla mužem!“

Ale v tom bývala nespravedlivá k osudu, neboť měla veliký prospěch z toho, že byla ženou, a to krásnou ženou. Není tak jisté, zdali by jí i veliké nadání bylo pomohlo – kdyby se byla narodila mužem – dosáhnouti toho, čeho jakožto žena dosáhla svým nadáním v intimních stycích, a to především toho, že z Liočky, z té bezstarostné nestvůry, udělala prefekta. Neboť to bylo opravdu její dílo, dílo zdárně dokončené velikou vrozenou štědrostí, smyslem pro využití každé vhodné příležitosti a znalostí tajných zvyků všech vlivných mužů, kteří mají zásluhu na tom, že paní Liočková se řadí mezi nejslavnější a nejdovednější milostnice naší doby.

Na vyšších politických místech byla paní prefektová Liočková považována za ženu snadno dostupnou. Ale v tom je třeba spravedlivě se jí zastat, neboť ztratila možná všechno, ale nikdy neztratila hlavu. Pakliže se o ní říkalo, že to zaplatila svou dobrou pověstí, je třeba tomu rozumět tak, že vždy zaplatila jen tolik, kolik bylo třeba, neboť nikdy nic nedala, dokud napřed nedostala, a vždycky dovedla předběžná vzrušení nechat bez ukájejícího rozuzlení. A ježto ji ani nenapadlo vidět požitek v tom, co byla nucena dělat v zájmu mužovy kariéry, vedla si o svých „úředních láskách“ přesné účetní záznamy.

Ovšem ani čistého požitku se tato nenasyta nemínila zříkat a vybírala si jej v elegantním personálu ministerstev. Věčně ji tam bývalo vidět a věčně se tam přimlouvala za svého Liočku, neboť ta nestyda chtěla z tohoto náfuky udělat buď vyslance, nebo guvernéra v koloniích. Uměla na mladé ministerské tajemníky, kteří vyhovovali jejímu vkusu, upírat pohledy tak žhavé, že líce těch hezkých mládenců jenjen hořela. Již pouhý pohled na její ústa nutil klopit oči, protože i když mlčela, byla již plná příslibů. Muž, na kterého tato žena upřela oči, byl v mžiku nahý, veřejně nahý. Ale ona, skloněná – jako by žádala nějaké informace – k tomu, kterého si zvolila, omamovala ho horkou uhrančivostí svých proslulých ňader, té pasti na muže, a se strašně úchvatným úsměvem mu řekla: „Hned bych vás shltla, mládenečku!“ Hltat, to je opravdu správné slovo o láskách paní Liočkové, krásné Laury. V útulném bytě, do něhož lákala mužskou mládež, dosahovala od pětadvacetiletých mládenců takových výkonů, že potom bývali celí vyjevení, pyšní, na smrt bledí a s mozkem úplně prázdným. Málo jich dovedlo odolávat dlouho její vysávací síle. Žena, jak vidět, velmi bohatá. A kolem čtyřicátého roku svého věku byla paní Laura právě na vrcholu své kypivosti a obratnosti.

Prefekt, kdykoli u sebe neměl manželku – neboť všechny těžké případy předkládal jí –, nikdy nevěděl, jak se rozhodnout. A právě za nepřítomnosti paní Liočkové dostal Pupikáčkovy instrukce, jež ministr podepsal bez čtení. Liočka byl ve velikých rozpacích. Tušil, že by mu z toho mohly vzejít nějaké nepříjemnosti, a i sebemenší úřední nepříjemnost mohla zhatit prefektčiny intriky. Kdyby do Zvonokos poslal oddíl četnictva, upoutal by pozornost veřejnosti na ten kout Beaujolais a tisk by to rozpatlával. Bylo by třeba rozhodnout se pro nějaký chytřejší postup a Liočka se každého rozhodování hrozil. Neustále myslel na příští volby a toužil neznepřátelit si nikoho. „Jenom kdybych já chudák věděl, co udělat!“ hořekoval tento nerozhodný člověk. „To je fakt, že žádná strana, která je u moci, nikdy neuspokojuje voliče,“ říkal si dále, „takže po příštích volbách budou u vesla patrně jiní lidé!“ Nechtěl si to proto s žádnou stranou úplně rozházet. Celá jeho malátná činnost záležela v tom, že se vždycky snažil smiřovat protivy, ale tím budil samou nespokojenost téměř na všech stranách.

Přemýšlel a řekl si, že našel jedno z těch neutrálních řešení, jimž dával vždycky přednost. Nebylo by lepší poslat do Zvonokos místo četnictva vojáky, a to prostě pod záminkou polního cvičení? Pořádek by byl zajištěn a veřejné mínění by nebylo pobouřeno.

Po zralé úvaze se mu to zazdálo velmi obratné. Řekl šoférovi, aby si připravil vůz, a dal se zavést k veliteli místní posádky.

Velitel, generál jménem Flanel, pocházel ze slavného šlechtického rodu. V sedmnáctém století býval jeden z předků tohoto rodu osobním komorníkem Ludvíka XIV. Jednou trpěl tento vladař neobyčejně zvýšenou činností břišních útrob a mělo to tenkrát neblahý vliv na jeho náladu a tím také na státní záležitosti. Ale náš milý šlechtic, pověřený velebným čištěním Jeho Veličenstva, konal svůj úkol tak jemně, že se vladař neubránil, aby mu jednou s onou svrchovanou důstojností, za niž se mu v dějinách dostalo jména Veliký, neřekl: „Ach, příteli, jak krásně mě utíráte!“ – „Veličenstvo,“ odpověděl komorník se skvělou duchapřítomností, „Flanel je vždycky hebký!“ Paní z Montespan, náhodou přítomná s ňadry pro vladařovu potěchu obnaženými, se velmi nasmála tomuto nápadu a komorníkova vtipná odpověď, o níž si hned vyprávěly celé Versailles, velmi proslavila celý jeho rod a tato sláva se udržela až do pádu starého řádu. Revoluce, nešetřící…