Mezi akty

Obecenstvo se pohnulo. Někteří vstali rychle; jiní se shýbali pro hůl, klobouk, kabelku. Když se pak zvedli k odchodu, hudba spustila. Hrála: Jsme rozptýleni. Kvílela: Jsme rozptýleni. Hořekovala: Jsme rozptýleni, jak se proudem hrnuli po trávě, až se jimi pažit strakatil, a po cestičkách: Jsme rozptýleni.

Paní Manresová se přidala. Jsme rozptýleni. „Volně, směle, nebojácně“ (odstrčila lehátko z cesty). „Mládenci a panny,“ (ohlédla se, ale Giles stál zády k ní). „Za mnou, za mnou, za mnou jen… Vida, pan Parker, to mě těší. Jdu na svačinu!“

„Jsme rozptýleni,“ prozpěvovala za ní Isabella. „Po všem veta. Ztroskotána posádka tu leží na písčině. Praskla trojnásobná lana… Teď se pustím“ (odstrčila židli… Muž v šedém se jí ztratil v zástupu pod dubem) „za tou běhnou“ (myslila paní Menresovou v upnutých květovaných šatech před sebou) „na svačinu.“

Dodge otálel. „Mám odejít,“ mumlal, „nebo tu zůstat? Někudy se vytratit? Nebo jít za nimi, za nimi, za nimi, jak se rozptylují?“

Jsme rozptýleni, kvílela hudba; jsme rozptýleni. Jako kůl trčel Giles v odlivu valícího se obecenstva.

„Jít?“ odkopl židli. „Za kým? Kam?“ Teniskou zavadil o dřevo. „Nikam. Kamkoli.“ Stál jako přibitý.

Cobbet z Cobbs Corner, opuštěný pod araukárií, se zvedl a zamumlal: „Jakpak to asi myslela? Co za tím vězí? Proč obdařila dávné lidi takovým leskem, takovým falešným kouzlem, a nechala je šplhat, šplhat, šplhat?“

Jsme rozptýleni, kvílela hudba. Jsme rozptýleni. Obrátil se a pomalu kráčel za odcházejícím obecenstvem.

Lucy si podala zpod sedadla kabelku a zašvitořila k bratrovi: „Bartíčku, pojď se mnou… Pamatuješ se na tu hru, co jsme jako děti hrávali v dětském pokoji?“

Pamatuje se. Byla to hra na indiány; rákos se zprávou zabalenou v kamínku.

„Jenže my jsme už, má milá Cindy,“ zdvihl klobouk, „dohráli.“ Myslil na lesk a slávu a údery tamtamu. Podal jí rámě. Zvolna se odloudali. A reportér pan Page si poznamenal; „Paní Swithinová: pan B. Oliver,“ když se pak otočil a zahlédl starou dámu, jak ji lokaj veze v křesle za průvodem, připsal: „Lady Haslipová z Haslip Manor.“

Obecenstvo se rozešlo za loučení gramofonu, ukrytého v houští. Jsme rozptýleni, kvílel. Jsme rozptýleni.

Slečna La Trobová vyšla z úkrytu. Jak tak plynou, proudí po trávě, po písku, chvilku je ještě drží pohromadě – rozptylující se obecenstvo. Což nedokázala, že celých pětadvacet minut něco názorně viděli? Vštípené vidění je úlevou od muk… na okamžik… na okamžik. Hudba zmlkla na posledním slově Jsme. Zaslechla, jak na větvích šustí větřík, spatřila Gilese Olivera, obráceného zády k obecenstvu. Také Cobbeta z Cobbs Corner. Aby oni názorně viděli, to nedokázala. Krach, už zase sakramentský krach. Jako obyčejně. Sen jí uniká. Otočila se a pomalu šla k hercům; svlíkali se v dolíku, kde se motýli pásli na mečích ze stříbrné lepenky; kde ve stínu tvořily utěrky žluté kaluže.

Cobbet vytáhl hodinky. Do sedmi ještě tři hodiny, zjistil; pak musí zalívat. Otočil se.

Giles zaklapl lehátko a také se otočil, jenže o…