Zpěvy rolnické a pastýřské

KNIHA DRUHÁ

Dosud jsem o polních pracích a o hvězdách nebeských zpíval,
nyní o tobě, Bakchu, a s tebou i o stromech lesních
zpívám, i olivy plodech, jež vyrůstá nadmíru zvolna
Lenajský otče, pojď k nám — tvých darů na podzim v celé
krajině plno tu jest, tvou úrodou vinice těžká
skvěje se z milosti tvé, káď plná hroznů se pění.
Lenajský otče, pojď k nám, své škorně si sejmi a v nový
mošt svá chodidla bosá si ponoř zároveň se mnou!

Stromů přírodní vznik jest povahou velice různý,
neboť některé z nich, byť nijak jich nenutil člověk,
rostou od sebe samy a daleko široko plní
pole i záhyby řek: tak kručinka pružná a brslen,
topol i vrbový strom, jenž sivým listím se bělá.

Jiné ze setých semen zas vyrostou, jako je velký
kaštan a křemelák pyšný — ten Jovu se zelená v hájích,
nejvyšší strom, též duby, jež Řekové za věštné měli.

Jiným husté jak les zas výhony z kořenů rostou,
třešňovým stromům a jilmům, též mladý parnaský vavřín
pod velkým matčiným stínem, jen nízký proutek, se zvedá.

Přírodou takový řád dán vývoji, kterým se každé
zelená křoví i les, též veškeré posvátné háje.

Zkušenost postupem svým též jiné možnosti našla:
jednak zasadí odnož, již z jemného matčina těla
uřežou, v jamku, neb oddenek v zem, neb stromové větve,
které rozštěpí v kříž neb zaostří dole jak kolík.

Některý strom zas žádá, bys konečky ohnutých větví
vsadil v mateřskou zem, v níž nové výhonky vzrostou.

Kořenů netřeba jiným a nijak neváhá sadař
uříznout z vrcholu větve a opět zemi je svěřit.

Dokonce — divoucí div! — též rozřežou olivu v kusy,
vsadí — i roste z nich strom, byť neměly dostatek šťávy.

Občas můžeme zřít, jak bez újmy z jednoho stromu
na druhý přenesou roub, jak jablka štípená nese
hrušeň a přetvrdý dřín jest leckdy švestkami rudý.

Proto se, rolníku, uč, jak pěstit stromy dle druhů,
uč se, jak planý plod bys pěstěním ušlechtil vhodným.
Země ať neleží ladem: jest prospěšno ismarské horstvo
posázet vinnou révou a Taburnus olivou odít.

Přijdiž a tuto mou práci, teď počatou, dokonči se mnou,
Maecenate, má pýcho, jenžto mou ses zasloužil slávu
největším dílem, a v rozletu volném se mnou pluj k cíli!

Dokonce nemohu chtít svým veršem vylíčit všecko,
nemohu, i kdybych jazyků sto měl a v celém stu ústech,
kovový hlas — nuž přijdi a pluj jen při kraji břehu:
na dosah ruky je zem, vždyť nechci tě smyšlenou básní,
nechci tě odbočeními a úvodem zdržovat dlouhým.

Z půdy-li některý strom sám od sebe vyraší k světlu,
nenese ovšem plodů, jen bujaře roste a bujně,
ježto mu živná zem jest pomocna — kdyby však někdo
rouboval takový strom neb do kypré přesadil jamky,
divokou povahu změní, a budeš-li pilně ho pěstit,
v každý umělý tvar, jejž zařídíš, vpraví se záhy.

Nejinak plané mlází, jež vyrůstá z kořenů stromu,
učiní — nutno však, abys v poli je rozsázel volně:
neboť mu matčiny větve a nahoře lupeny stíní,
stín pak nedá mu plodit a ničí v něm rodivou sílu.

Avšak takový strom, jenž ze spadlých vyrůstá semen,
velice pomalu…