Magdalena

VIII.

»Volný Občan« novým číslem
přines pěkné překvapení
čtenářům svým. Zobraceli
ty dva listy dvakrát, třikrát –
»Volný Občan« ani slova!
Zarputile mlčí o všem,
o výletu, o té slečně,
o blamáži vládní strany,
ba i paní purkmistrová
má tam jen svou zvyklou porci –
ale více ani slova! Po městě se
– a to v samé oposici –
vážně nad tím kroutí hlavou:
»Vida, doktor ztrácí zuby…«

Zatím doktor vychytralý
sáhl rukou diplomata
do té kalné situace.

Město bylo rozechvěno.

Cupidi novarum rerum
byli v mraveništi. Chtěli
vědět víc a ještě více.
Debatovalo se všude
na náměstí, po hospodách,
v úřadech i domácnostech.
Světáci tu v obdiv nesli
všecky svoje zkušenosti,
udané dámy poslouchaly
s přísným rděním na svých lících.
Patricijské dcerky večer
při procházce zacházely
ke dvorci si a tu kradmo
hledívaly v řadu oken,
nesedí-li tam kde »ona«.

Purkmistrová s Frau von Janík
po úřadě v plném sboru
zašly jako delegátky
k paní radové. Šly plny
chvalitebných předsevzetí:
této dobré staré paní,
bídnou šalbou oklamané,
zrak otevřít; zvláštní mrzkost
Jiřího jí ukázati;
postaviti toho hada,
»tu« s tou čistou minulostí
v pravé světlo; všecko říci
poctivě a otevřeně –
zkrátka ubohé té dámě
vyčistit vzduch v rodném domě.

Radová je přivítala
jako vždycky; usedly si,
hovořily v pravo v levo,
o všem možném dlouho, dlouho,
konečně si purkmistrová
odkašlala; měkce, sdílně,
důstojně a jak se sluší
na čestnou choť hlavy města,
začla mluvit. Frau von Janík
vpadla místy citoslovcem,
místy celou delší větou.
Stará paní překvapeně
poslouchala, potom řekla,
že ví dávno, čím ta dívka
byla dříve, že však přec ji
vzala k sobě, že chce vrátit
světu ji a čestným lidem,
že dnes dívka ta je čistá
jako dítě, chválila ji,
ani vlastní dceru prý by
nemohla mít takhle ráda.

Purkmistrová s Frau von Janík
vyměnily spolu jenom
pohled plný ustrnutí:
jak ten Jiří omámil ji!
Tuhle přízi navěsí jí
kolem očí! Hrůza, hrůza!

Frau von Janík mluví nyní.
Obratně v té situaci
přešla řečí ku Jiřímu.
Je prý jasno. On prý strůjcem
je té celé lživé bájky
o té nové nevinnosti,
chce prý před městem i před ní,
svojí tetou, pláštík hodit
na své choutky, celé město
je prý v hloubi uraženo
touto ošemetnou šalbou,
celé město lituje prý
paní radovou, že nyní
na ty její bílé vlasy
naházeno tolik bláta.

Vážně, krátce stará paní
řekla, že to není pravda.

S neskrývanou indignací
vstaly nyní obě dámy,
odcházely…
                     Město znovu
zvlnilo se… Stará paní
posunuta do popředí.
Lidé sepínali ruce
nad opičí láskou její
k tomu světáku a nad tou
lehkověrnou její duší…

Doktor, hlava oposice,
zašel na to ku Jiřímu.
Velký plán mu dozrál v hlavě.
Jiří hleděl neutrálně
na tu myší vojnu města,
tu a tam, jak slušelo se
boháči a patriciji,
k vládnoucí se ovšem straně
přikloňoval. V hloubi duše
protivno mu bylo ono
demokratství oposice.

V Praze často citovával
při hovorech politických
s přesvědčením Horácovo:…